Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Ahoj lidičky, máte tady poslední třetinu sedmé kapitoly povídky - Nenávidím, miluji! Předchozí najdete tady.

Ahoj


***
 
Šepot se rozléhal celou Velkou síní, nebylo možné slyšet ani vlastní myšlenky. Všichni neustále spekulovali o tom, kam se ztratila jedna z nejroztodivnějších dívek z celé bradavické školy. Nejmladší sestra začínajícího bystrozora Johna Dawlishe, Charis. Tahle dívka, která studovala v Havraspáru, se přátelila s těmi, kteří byli něčím jiný než ostatní.
Mezi její nejbližší přátele patřil i Xenofilus Láskorád, chlapec který ve všem viděl nějakou kamufláž, kontrašpionáž, zradu! Prostě cokoli.
„Já jí říkal, ať do toho nestrká nos a nechá to…“ škytl, „já ji měl rád! Proč ji jen zabili!“ rozbrečel se naplno, až se na něj všichni otáčeli. On si toho však nevšímal a mumlal dál. „Oni si to zasloužili, ale ona… neměla tam chodit, ne…!“
„Co se to tady děje!“ ozval se hluboký hlas profesora Prestona.
Nejblíže stojící studenti se bezděčně přikrčili.
Nikdo se neměl k tomu, aby promluvil. Těkali očima z jednoho na druhého a při vzájemném kontaktu sklopili oči. Nakonec se ozval samotný aktér – Xenofilus! „Zabili ji!“ vykřikl a z očí mu šlehaly blesky. Z těch většinou zasněných a vodnatých očí se staly téměř vražedné nástroje.
„Ach. Pojďte se mnou, musíme za ředitelem.“ I když ho nenávidím, tohle musí vědět! Jako vítr se prohnal kolem skupinky nebelvírských studentů, kteří za ním nechápavě hleděli. Hned za ním klopýtal Láskorád.
„Kdo to je?“ ukázal Dylan prstem za vlajícím studentem.
Frank se na něj podíval a poté s úsměvem odpověděl: „To je naše zdejší celebrita, rarita, Xenofilus Láskorád. Zároveň vydává i noviny, se kterými chce, podle vlastních slov – Udělat díru do světa!“
„Aha,“ přikývl. Jaký otec…. „A co se vůbec stalo?“
„Nevím,“ pokrčil Frank rameny, „Alice, co se děje? Byla jsi tu přeci od začátku.“
Dívka se otřásla a přitiskla se k němu, co nejtěsněji to šlo. Dylanovo srdce sevřela ledová pěst. Marion, já a ona. Vzpomněl si na to, co jí řekl, když se viděli naposledy. Co když…
Alice se kousla do rtu. „Mám strach. Ztratila se Charis, já… byly jsme kamarádky, co když…“
„Ne, určitě bude v pořádku, vždyť víš…“ snažil se ji uklidnit, ale spíše ji ještě více znervózňoval. „…jaká je. Za chvíli se tady objeví a bude se smát našim děsivým představám.“
Dylanova představivost se rozjela na plné obrátky. Rozhlédl se kolem, zda nechybí ještě někdo a pak mu pohled sjel na zmijozelský stůl. Zcela na jeho konci, co nejblíže východu, seděla černovlasá dívka. Měla sklopený pohled a znechuceně se nimrala v jídle. Nevnímala vůbec nic, co se kolem ní děje a neodpovídala ani na všetečné otázky své sestry, byla úplně mimo. Nerozhodně přešlápl na místě, aby se nakonec vydal ke stolu, kde dříve bývalo i jeho místo. Zastavil se jen několik kroků před ní, nikdo si ho nevšímal, až… „Mohl bych s tebou mluvit?“
Nic.
„Bellatrix Blacková, mohla bys mi, prosím, věnovat pozornost?“
Nyní alespoň zvedla pohled, zamrkala a zírala na něj. Cissa do ní lehce strčila a cosi zamumlala. Bella se jen zvedla a odešla. Dylan pomalu kráčel za ní, nevěda, co jej čeká.
„No?“ zastavila se na chodbě a pohlédla do jeho očí.
„Chtěl bych jen vědět… jak se daří Marion?“
„Do-dobře,“ zakoktala se, „a to je jako všechno? A kvůli tomu jsi mě vyhnal od jídla. No jo, co bych čekala, od Nebelvíra.“ pronesla pohrdlivě a měla se k odchodu. Dylan ji však zastavil. „Nesahej na mě,“ sykla.
„Viděla jsi včera večer něco?“ 
„Jak to myslíš!“
„No… ztratila se jedna studentka z Havra…“
„A co mi je do nějaké stupidní holky z té šprťácké koleje!“ založila ruce na prsou, „ty si snad myslíš, že s tím mám něco společnýho!“
„Ne! Jen jsi vypadla vyděšeně, to je všechno.“
„Dobrá! Už se o mě ale nestarej a Marion nech taky na pokoji.“
 
„Bell´s, ten idiot tě otravuje?“
„Ne! On je už na odchodu, Lestrange! Že ano, Dylane?“ opáčila jedovatě. Dylan se jen ušklíbl a pomalým krokem se vydal na svoji kolej. „Počkej,“ ozvalo se za ním, doprovázeno rychlým krokem, až během. Za chvíli se vedle něj objevila udýchaná Bellatrix. „Já,…“ kopla do neviditelného kamínku, „něco jsem včera slyšela a… nedá mi to spát!“ Zvedla k němu pohled, v očích se jí zaleskly slzy. „Já mám strach,“ polkla.
V neuvěření na ni několik vteřin hleděl a pak zamrkal. „Hmm,“ odkašlal si, „a co jsi slyšela?“
„No… jak bych začala,“ rozešla se pomalu směrem k východu z hradu, „půjdeš se mnou před hrad,“ otočila se na něj. Nebyla to otázka, ale i tak ji, s mírným zdráháním, které narušila letmým úsměvem, následoval. Zastavila se u rozložitého dubu a posadila se na zem. Předtím nezapomněla zakouzlit okolí tak, aby je nikdo nerušil. Nebyla přeci jen tak někdo, patřila k těm nejlepším z ročníku. „Chtěla jsem přemýšlet a zašla na věž. Vždy se tam nechám unést tou nádhernou scenérií – západ slunce a tak,“ dodala zasněně. Poté nepatrně zavrtěla hlavou. „Čas tam utíkal moc rychle a pak byla tma,“ přiškrceným hlasem pokračovala, „ten výkřik! Vryl se mi do duše! Nikdy jsem se necítila tak sama, ztracená, ani…“ nedokončila.
Chvíli na ni vyčkávavě hleděl, a když nepokračovala, začal mluvit sám. „Proč jsi to nikomu neřekla? Jasně, jsi Zmijozel!“ dodal, jako kdyby to vše vysvětlovala. Její pohled jej donutil, aby se na ni podíval. Ty oči! Vypadala ublíženě!
„Já vím.“
„Hmm.“
„Ale říkám to tobě!“
„Mě nenapadlo, že i Smrtijedi mají nějaké výčitky anebo dokonce, svědomí!“ uchechtl se.
Dívka zalapala po dechu. „Jak to víš?“
 
***
 
Voldemort se potěšeně rozhlédl po útěšně se rozšiřujících řadách svých stoupenců a na obličeji se mu objevil úsměv, který nejblíže stojící Smrtijedy vyděsil. Ano, děsil i své věrné! Nesetkaly se však ještě s tím, co je v nejbližší době bude děsit víc, než mudlové – ovládající jejich svět.
Lucius Malfoy po očku pohlédl na dívku, která stále jen několik kroků od něj. Někde ji už viděl, ale nemohl si vzpomenout, kdy a kde to bylo. Když se k ní přitočil Jugson, měl jasno. Ariel Victoria Dobbsová, (Emma Dobbsová – studentka, která začala v Bradavicích studovat v roce 1994, je její neteř.) studentka Havraspáru a holka pro všechno. Olízl si oschlé rty, přes které se ozval přidušený vzdech.
Vicky na něj pohlédla a v očích jí zajiskřilo.
„Mí nejvěrnější,“ všichni na něj pohlédli s náboženskou úctou, hltali každé jeho slovo, „dnes měl být velmi významný den. Měli jsme zde uvítat nové a hlavně, mladé stoupence, ale okolnosti tomu chtěli jinak.“ Sjel všechny ledovým pohledem.
„Pane,“ promluvil pro náš příběh nepodstatný člen smrtijedského klubu. Pohled rudě žhnoucích očí jeho pána jej zastavil v půli věty.
„Jak už jsem řekl, pokud mě někdo nevyrušil,“ stále z muže, který se ho opovážil přerušit, nespouštěl pohled a pak lenivě pronesl: „Crucio!“
Poté, co byl potěšen jeho křikem, sklopil hůlku a obrátil se na ostatní, ti jej vyděšeně pozorovali a čekali, co se stane teď.
Opět ten jeho děsuplný úsměv. „Tady Ariel,“ otočil se na rusovlasou dívku, „má pro nás jistě slibnou nabídku. Drahá, můžete spustit,“ pokynul jí a posadil se na svůj velkolepý trůn. Založil ruce na hrudi a naklonil hlavu na stranu.
Odkašlala si, její zářivě modré oči přejely všechny zúčastněné a zastavily se na pánovi všeho zla. „Pane,“ on přikývl, „přátelé. Ráda bych vám oznámila, že…“ jeho pohled ji povzbudil v tom, aby pokračovala, „…, že jsem vstoupila do … Fénixova řádu.“ V rukou všech Smrtijedů se objevily hůlky. Zasyčení jejich pána a následné objevení jeho mazlíčka, Nagini, je donutilo, aby se otočili na něj. „Hned skloňte ty hůlky idioti a poslouchejte!“
Pousmála se a pokračovala tam, kde skončila.
 
***
 
Pátrací akce po ztracené studentce se rozjela na plné obrátky. Všichni hledali jakoukoli stopu, která by je mohla přivést na cestu, po které by mohli jít. Bystrozoři vyzpovídali všechny její přítelkyně, přátele a známé. Jediný, kdo jim o ní něco řekl, byl Láskorád, ale většinou to byly jen zbytečnosti, až narazili na tzv. zlatou žílu. Charisin deník!
Psala o všech možných a nemožných konspiračních teorií až po to, že se něco děje! Snažila se přijít na to, proč jsou napadány studenti… hlavně dívky! Vždyť nikdo z těch, na které byli útoky vedeny, nebyl mužského pohlaví. Na mysli ji vyvstanuly různé, až hrůzné teorie. Poslední zápis svědčil o tom, že se vydala do lesa, kde to podle ní začalo!
Sice v těch místech již několikrát hledali, ale tentokrát měli něco, co jim minule chybělo! Věc, která by je k ní měla dovést – zápis v deníku. Přesný popis místa!
Zápach, který se šířil okolím, zvedal žaludky i těm nejotrlejším a vedl je až přímo ke zdroji. Údolíčko bylo zarostlé hustými keři a všechna zvířata jako kdyby se tomu místu až úzkostlivě vyhýbala. Ticho všude kolem bylo téměř hmatatelné. Dusno!
Pohledy, které si vyměnili, hovořili za vše, ani jeden se neměl k tomu, aby konal.
Albus Brumbál, který je doprovázel, společně s profesorem Prestonem, si povzdechl a vykročil. Jeho výkřik, který se po chvíli ozval, je donutil, aby jednali i oni. „Pro Merlina!“
Na zemi leželo tělo, nebo spíše něco, co dříve tím tělem snad bylo. Byla to hromádka čehosi scvrklého a nechutně zapáchajícího! Vlhko, které se šířilo z nedaleko tekoucí říčky, jen podnítilo rozklad masa. Jen vlasy a oči, to dohromady dávalo vědět, že to byla kdysi dívka a prsten na její ruce dal poznat, že se jedná o hledanou dívku.
 
Druhý den se po hradě, jako bleskem, roznesly zvěsti o tom, co se bude dít a co se vlastně stalo! Noviny byly plné hypotéz, ale ani jedna se neblížila pravdě. Ministerstvo se snažilo ty nejpodstatnější informace zatajit. Co kdyby se objevil někdo, kdo se bude k tomuto činu hlásit, i když to neudělal! Někteří lidé jsou pro slávu schopni všeho, i kdyby měla být pomíjivá.
 
Opět se otevřela Tajemná komnata?
 
I to byla jedna z hypotéz, která byla následně vyvrácena. K útokům docházelo vždy jen mimo bradavický hrad. Nikdy nebyl napaden kouzelník z „nečistokrevné rodiny“.  
 
Strach se šíří mezi studenty! Udělá s tím někdo něco!
 
Rodiče většiny dětí, své ratolesti odhlašovali ze studia, ze strachu o jejich životy! Neuklidnilo je ani ujišťování ředitele, že pokud neopustí hrad, nic se jim nemůže stát. I přes to, část žáků zůstala.
Většinou však ti, kteří měli před sebou OVCE a NKÚ. Do konce roku zbývaly jen dva měsíce, které si krátili studiem.
A pak se to stalo! Marion se probudila!


23.07.2009 17:13:51
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one