Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Ahoj lidičky, mám tu pro vás (konečně) druhou polovinu šesté kapitolky - Nenávidím, miluji! Možná jste zapomněli na to, o čem to je, tak si to osvěžte a zajděte sem.

„Marion, rád bych s tebou mluvil, jedná se o…“
„Dylane, já nemám čas a… už mě neobtěžuj, prosím,“ dodala o hodně tišeji a odvrátila se k odchodu.
Zachytil ji, ani se na něj nepodívala. „Počkej,…“
„Hej, o co ti jde! Okamžitě ji pusť, hned!“ ozval se zezadu podrážděný hlas, „tahle holka je moje. Rozumíš tomu, co ti říkám, mudlovskej šmejde.“
Dylan ze sebe vypravil přidušený smích. „Ty jsi kdo?“ posměšně, „že na mě vůbec mluvíš. Pokud bych byl to, co říkáš, tak co by byla Marion? Hmm?“ pohlédl na chlapce, který se pouštěl na tenký led, ale ještě to nevěděl.
„Já jsem… Co je ti sakra do toho, kdo jsem!“
„Nech toho, prosím,“ pohlédla na svého „bratra“ se slzami v očích, „nechci, aby ti ublížili. Pochop to, prosím,“ šeptala.
Uchopil její ruku do své, políbil ji na dlaň. Prstem ji pohladil po tváři, rtech. „Já nemám strach o sebe. Bojím se o tebe, oni ti ublíží.“
Zavrtěla hlavou a pokusila se usmát. „Hloupost. Nikdo mi neublíží, dokážu se o sebe postarat, doopravdy!“ snažila se jej uklidnit. Naopak jej však ještě více rozrušila a naštvala.
„Dobrá, jak chceš! Nebudu tě už obtěžovat.“ otočil se a bez rozloučení odešel. Druhý chlapec se jen potěšeně usmál a přitáhl si Marion k sobě.
„Nesahej na mě,“ zasyčela zlostně a odstrčila ho od sebe, „Avery, nech mě na pokoji, jasný! Byl to jen flirt, nic si od toho neslibuj, jasný!“
Pokrčil jen rameny. „Jak chceš, ale jsem kdykoli k dispozici,“ odvětil a byl pryč. Nechal ji tam stát, naštvanou, zlomenou. „Doprdele,“ kopla do zdi.
„Proč tak silný slova? Taková jemná a krásná dívka.“ zavrněl jakýsi mužský hlas, který nedokázala identifikovat, zněl smyslně.
„A ty jsi kdo,“ odvětila, ani se na něj nepodívala, „nezdá se mi, že bych tě tu někde viděla nebo o tobě slyšela,“ sjela ho pohledem. V očích jí zasvítilo poznáním, ten škleb se nedal zapomenout. Její otec – Evan Rosier! Podle fotografií, které ji tolik let strašily ze sna.
Její poznatek byl potvrzen jeho dalšími slovy, která vypustil z huby. Nenáviděla jej za všechno, co kdy udělal a udělá. „Evan Rosier, jméno mé!“ natáhl k ní ruku. Nevšímala se jeho nabízeného, snad – přátelství. „Mě ne!“ odsekla.
 
V jejím světě byl zabit při zatýkání. Nevěděla, jestli byl Voldemortovým stoupence již za studia. Nepamatovala si ho, zemřel brzy. Právě proto jej nenáviděla, nenechal ji, aby ho mohla poznat. Zavinil to sám, zničil vše a hlavně její matku. Milovala ho tak moc, že se z toho nikdy nevzpamatovala. A možná právě proto se dostala do Mrzimoru. Nechtěla být jako on, jako matka.
Matka se nikdy nevdala a stále jej milovala, uctívala jeho památku a přitom… nikdo nevěděl o tom, že spolu měli dítě, dceru.
 
Zavrtěla hlavou nad svými myšlenkami, ušklíbla a otočila se na něj s lehkým úsměvem na rtech. „Kde máš Lucretii? (McMillan)“
„Ale, ty mě sleduješ?“ pousmál se potěšeně.
Idiot. „Ne, ani omylem. Moc si nefandi!“ zavrčela podrážděně. Otočila se k němu zády, chystajíc se k odchodu. Zastavil ji. „Holčičko, se mnou si nebudeš hrát. Ne tak jako s Averym anebo s tím idiotským nebelvírem.  Já totiž nejsem žádný hej nebo počkej!“
„Nesahej na mě nebo…“
Přitáhl si ji těsně k tělu, roztřásla se, téměř se dotýkali nosy. „… nebo co?“
V tom jediném okamžiku věděla, co její matku na tom zmetkovi přitahovalo. Bohužel… anebo bohudík, věděla, co je zač. Ne, ona se nespálí. Je to přeci její otec. Otevřela ústa, aby promluvila. Jeho rty ji však umlčely. Snažila se ho od sebe odstrčit, ale… poddala se jeho polibkům a na chvíli zapomněla, na to čím pro ni je – otcem. Poté se však všechna kolečka v hlavě sepnula a …. „Je to tvůj otec!“ blikala výstražná světýlka. Odstrčila ho nebývalou silou, až narazil do zdi a vyrazil si dech.  „Zopakuji ti to jen jednou… už na mě nesahej, pokud nechceš přijít k úrazu.“
 
***
 
„Tak co tomu říkáš? Vychází nám to, co?“
„Máš pravdu, bratře, ale… tohle bychom neměli. Dávat dohromady otce a dceru, to je… nemyslitelné, nechutné a nepřístojné.“
Oba dva se na sebe usmáli. Mladší k sobě přitáhl skleněnou kouli a několikrát nad ní mávnul rukou. „A co říkáš tomuhle?“ Starší na něj upřel své oči a kouli převzal, aby se chvíli na to rozesmál. „Hmmm. To bude ještě zajímavé, jen co je pravda.“
 
***
 
„Marion Morrisson!“ volal kdosi její jméno.
Otráveně se otočila po hlase a nevnímala šťouchnutí své kamarádky, která moc dobře věděla, kdo to je! „Ano?“ odvětila nevšímavě, Pohled nezvedla, aby se tomu chlapci podívala do očí. Nestál jí za to.
Jeho smích ji však donutil, aby se na něj podívala. „Takhle je to lepší,“ přitakal, „dnes ti to moc sluší, nešla bys se mnou do Prasinek?“
Prohlížela si ho a přitom přemýšlela, kdo to je. Zdál se jí povědomý, ale nevěděla kam jej zařadit. Podle hábitu poznala, že se jedná o havraspárského studenta. „Kdo je to?“ zašeptala směrem k Narcisse.  Ta se uchichtla a taktéž zašeptala: „Neměla bys ho nechat čekat, nejspíš o tebe hodně stojí“ odmlčela se a usmála se na právě odcházejícího Malfoye, „anebo se vsadil. Ať jedno nebo druhý, stejně nakonec vyhraješ ty!“
Chlapec stále čekal, začínal se tvářit nervózně a v očích se mu míhal strach a obavy.
Usmála se, „jasně, půjdu s tebou ráda.“
Taktéž se usmál, ulehčeně, „díky,“ a odešel.  
„Ciss, tak kdo to byl?“
„No…“
„Kdo?“
Poklepala prsty na dřevo.
„Vyklop to!“
„Michael Corner, jeden z nejoblíbenějších kluků. Skoro všechny holky ho chtějí. Dokonce i Bella na něj měla spadeno. Bohužel… on nesnáší Zmijozel.“
„Proč mě teda pozval?“ skočila jí Marion do řeči.
Pohlédla na ni přimhouřenýma očima. „Chtěla jsi vědět, kdo to je, tak chvíli mlč.“
„Promiň,“ sklopila oči.
„Nech toho! My se neomlouváme, nikdy!“
„Ale….“
„Budeš už ticho!“ rozkřikla se na ni. Několik hlav se otočilo jejich směrem. Nikdo ještě neviděl rozčílenou Blackovou a ještě k tomu Narcissu. „Chci ti to vysvětlit,“ ztlumila hlas.
 
„Klid,“ rozlehlo se celou síní, „milí studenti, rád bych vám představil nového učitele. Pan, Preston Heyley, bude učit, společně s panem profesorem, Rouenem Rottem. Přivítejte jej u nás.“ Brumbál zatleskal, všichni se pomalu a velmi neochotně přidávali. Na ředitelské tváři se mihl úsměv, který se k němu vůbec nehodil. Nikdo si jej však nevšimnul, až na Dylana.
Do síně vešel, rozvážným krokem, mladý muž. Rozdával úsměvy na všechny strany, mnohé dívky vzdychaly, on se na ně podíval. Marion si odfrkla a úkosem se podívala na Cissu, i ona se tvářila zasněně.
Muž se ušklíbl.
Marion zalapala po dechu a vyběhla ven, nikdo si toho nevšimnul.
Preston, se postavil před učitelský stůl a pokynul, aby zanechali tleskání. „Je mi potěšením, že zde budu moci učit. Mnoho jsem toho slyšel o této škole. Studovali zde ti nejlepší z nejlepších a některá část z nich zde stále je,“ otočil se na učitele. Některé ženy pod jeho pohledem sklopily pohled, jiné se potěšeně usmály. Nevídaná věc, dokonce i jindy ledová Minerva McGonagallová. Od studentských stolů se ozýval šum. Opět se obrátil čelem ke studentstvu. „Doufám, že nebudu zklamán. Děkuji za příjemné přivítání.“ Posadil se na své místo, vedle ředitele a Minervy.
Albus Brumbál povstal a cinknul do skleničky. „Večeře může začít!“
 
Zrychleně dýchala, opřená o strom. „Ne, to je nemožné! Jak?“ zavrtěla hlavou a posadila se do vlhké trávy.

15.06.2009 11:19:35
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one