Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Tak, je tady půlka kapitolka Nenávidím, miluji! Vím, že vás to možná zmátlo, ale ... předtím zde byla ukázka, teď zde bude část kapitolky nově. Pokusím se to rozdělit, snad, barevně.
Zatím ahoj.

Předchozí kapitolka tady.
Propustil mladého muže ze své komnaty a několik okamžiků nehnutě zíral před sebe. Aby se poté pohodlně usadil na otočném křesílku a spojil ruce do tolik známé stříšky. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Tady se děje něco zvláštního! Tolik změn za jeden jediný týden a ten muž. Opět zavrtěl hlavou, zapřel se dlaněmi o stůl a vstal. Několika rychlými kroky se přiblížil k bidýlku, na kterém seděl fénix a poté na něj promluvil. „Faweksi, co teď budeme dělat? Mám s tím chlapcem hrát jeho hru… anebo…“ vítězně se ušklíbl a zamnul si ruce. „Ne, budeme hrát podle mých pravidel. Přepočítal ses!“ uchechtl se a zmizel za tajnými dveřmi.
 
Mladík vyšel z ředitelovy pracovny a nervózně se rozhlédl kolem sebe. Mumlal si něco pod fousy. Něco, co znělo jako: „Jak na mě budou reagovat? Na mladého, začínajícího profesora.“ Polkl a pomalu sestupoval do spodních pater, kde se měl nacházet jeho pokoj. „Konečně mohu začít jinak. Nemusím dělat to, co mi někdo přikáže, a záchranu světa mohu nechat na někom jiném.“
Obrazy, které jeho samomluvu slyšely, jen nevěřícně kroutily hlavou a vyměňovaly si spolu poznatky a názory na neznámého muže.
Netrvalo dlouho a jeho kroky se zastavily před dveřmi ze silného dubového dřeva. Konečky prstů přejel po jejich struktuře, aby poté sáhnul na kliku… dveře se otevřely.
Zůstal stát ve dveřích, pohled na jeho pokoj byl přímo uchvacující. Vše bylo vybráno podle jeho vkusu, celý prostor byl prodchnut elegancí a krásou. Skoro bez dechu vklopýtal dovnitř a usadil se na černém koženém křesle. Nepřipadal si jako v sedmdesátých letech. Nechápavě zavrtěl hlavou. Něco zahučelo a přímo před něj, z krbu, se na zem snesl pergamen. Uchopil jej do třesoucích se prstů, nadechl se a dal se do čtení.
 
 
Pane, Prestone Heyley,
 
rádi bychom Vás, jménem profesorského sboru, uvítali na naší škole, v Bradavicích. Již několik let jsme neměli tu čest představit nikomu tuto nádhernou komnatu, která se přizpůsobí zcela vaším představám. Představám, která mohou být jakákoliv a tento, pokoj vám je musí, ano, musí, splnit!
Postavil ho, doposud, neznámý kouzelník a architekt je taktéž neznámý. Doufáme, že budete spokojen.
 
S úctou, prof. McGonagallová
 
 
Když dočetl, několikrát zamrkal, složil pergamen a vzápětí se dal do smíchu. „Splní vše, co si budu přát?“ zamyslel se a podepřel si zamyšleně hlavu. „A co takhle,…“ postavil se a vydal se do druhé místnosti, kde se nejspíše nacházela ložnice. Skočil do postele a zavřel oči.
 
***
 
„Omlouvám se, že jsem vás nechal zavolat v tuto pozdní dobu, ale musím hovořit s primusi všech kolejí! Jste tu všichni?“ otázal se. Když se ozvalo sborové ano, spokojeně přikývl. „Od zítřka u nás nastupuje nový profesor, který se na naší škole bude zaučovat. Je, něco jako učeň, poté by měl nastoupit na místo po odcházejícím profesorovi na obranu proti černé magii.“
„Pane řediteli?“ přitočil se k němu jeden z primusů. „O koho se jedná?“  
Brumbál se posadil do svého křesla a ostatním pokynul, aby vzali svá místa. „Nový profesor se jmenuje Preston Heyley a studoval v Kruvalu.“  
„Nemůže se jednat o někoho, kdo by chtěl… víte, já slyšel o muži, který si říká – lord Voldemort. Je to černokněžník, chce zbavit svět mudlů a…“
„Můžu vás uklidnit, že ten, o kterém mluvíte určitě na Kruvalu nestudoval a myslím,… Já si myslím, že je zcela neškodný.“ Domluvil a pozoroval reakce všech přítomných studentů. Jeho modré oči sledovaly jakoukoli změnu v jejich chování. Nikdo však nereagoval tak, jak předpokládal.
Kdo si z nich zakašlal, byla to dívka. „Pane řediteli, chtěla bych jen vědět, proč nám to vlastně říkáte?“
„Slečno Blacková, jen chci, abyste o tom věděli. To je prozatím vše.“ Ukončil jejich schůzku a vyprovodil je ke dveřím. „Pane … (z Mrzimoru), rád bych si s vámi o něčem promluvil.“
„Jistě,“ odtušil a posadil se zpět.
 
„Je mi to doopravdy líto. Máte někoho, kdo by mohl zařídit… pohřeb?“ Chlapec jen nepřítomně přikývl. „Já… zavolám sem ředitelku vaší koleje a ona vás zavede na ošetřovnu, kde vám paní ošetřovatelka dá něco na uklidnění.“ Následovalo opět jen přikývnutí.
Zvedl pohled na ředitele. „Mohl bych vědět, kdo?“
Brumbál nešťastně zavrtěl hlavou. „Bohužel, nikdo nemá tušení, kdo by mohl stát za tím, že… Nevíme, proč jsou napadáni kouzelníci z mudlovských rodin.“
„Děkuji.“
Ode dveří se ozvalo zaťukání a dovnitř vešla mrzimorská ředitelka. „Albusi, co se stalo? Ach, Terry.“ Přitáhla si mladíka k sobě a pohladila jej po vlasech. „Je hrozné, co…“
 
***
 
Draco – Dylan, ráno vstal, nebo se spíše snažil vstát, z postele alespoň půl hodiny. Nešťastně upřel oči na hodiny, které dávaly vědět, že má být již něco přes deset minut na hodině. Co však bylo nejhorší, nemohl si za nic na světě vzpomenout, kam zase strčil svoji hůlku. Nakonec to vzdal a s povzdechem, že horší už to nebude, vyšel z pokoje. Za několik málo minut se však dozví, že horší to může být vždy!
Co nejrychleji seběhl schody, tak rychle, jak mu to dovolovaly, zastavil se v prvním patře a povzdechl si. „Co mám sakra za hodinu!“
„Ale, copak? Snad to není pan Morrison? Copak jste zapomněl, že,…“ podíval se na hodinky.
„Omlouvám se, pane profesore, ale…“ skočil mu do řeči Dylan.
Profesor teatrálně mávl rukou. „Mě vaše výmluvy nezajímají! Odebírám Nebelvíru patnáct bodů!“
„Za co!“ vyhrkl dříve, než to promyslel.
„A za drzost dalších deset!“ zlomyslně se ušklíbl. „A ať vás tu už nevidím! Nyní máte lektvary, ale těšte se na naše společné hodiny obrany! Mám svého učedníka a ten vás jistě zapřáhne, nemějte strach!“
Dylan nad jeho slovy nechápavě nakrčil čelo a otočil se k odchodu, další profesorova slova jej však opět zastavila v půli cesty.
„Málem jsem zapomněl, týdenní trest! Zastavte se u mě v kabinetu v šest hodin, dnes!“ zvolal a byl pryč.
 
***
 
Žena si setřela slzu, která přetekla hráz jejích víček a posadila se do pohodlného křesílka. Zhluboka se nadechla, zvrátila hlavu vzad a zavřela oči. Tak moc se snažila o to, aby všichni žili ve vzájemné symbióze, aby se doplňovali, aby… Zavrtěla hlavou a shlédla dolů.
Za tu dobu, kdy v ruce svírala tu zatracenou kouli, se nic nezměnilo a tak si oddechla.
Ne, ještě není vše ztraceno! Uzavřela své myšlenky a na chvíli se oddala snění.
 
Dva muži, stojící za závěsem, se na sebe usmáli. „Kdy si myslíš, že odejde? Měli bychom to trochu zamotat, co říkáš?“ promluvil mladší. V očích mu jiskřilo, musel si před ústa položit ruku, aby nevyprskl smíchy. Obličej, který nasadil jeho starší bratr, jej totiž rozesmál.
„Ty snad chceš, aby nás roztrhala?“
 „Ne,“ zavrtěl se smíchem hlavou. „Chci jim dát čas! Co kdybychom je od sebe oddělili? Zkusíme si s nimi zahrát, uděláme to takto…“ ztlumil hlas a začal šeptat svému bratrovi do ucha.
 
***
09.05.2009 12:00:39
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one