Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Šance na změnu


Draco Malfoy, se probudil ve své posteli a rozhlédl se kolem sebe. Vše bylo na své místě, tak jak si to pamatoval z předchozího dne, ale děsilo ho něco jiného. Kde je, Potter a ta dívka. Co s ní ten parchant provedl! Vždyť je jeho, dostal ji,… „Přestaň,“ okřikl se nahlas a zavřel oči. „Ona není věc, je to člověk.“
Vyskočil na nohy a s myšlenkou na Marion, se vydal do koupelny. Před dveřmi, se mu zatočila hlava, musel se něčeho zachytit, aby neupadl. Opřel se o dveře a čekal.
Dýchání.
Ohlédl se, oči mu zabloudily do všech koutů, ale nic ani nikdo, není vidět. „Představy,“ uklidňoval se rozechvělým hlasem a pomalu si sundával svoje svršky. Oblečení, ve kterém usnul. Našlapoval pomalu, dlaždičky v koupelné, byly studené a vlhké. „Jak?“
Došel k vaně a pohled mu padl na tělo, které leželo uvnitř. Voda kapala z kohoutků, na podlaze leželo několik ručníků a kus látky. Posadil se na hranu a díval se na nahou ženu, dívku. Nechápal to, ale její tělo jej vzrušovalo. Nemohla se bránit, nemůže… mohl by…. Prsty se dotýká její běloskvoucí kůže a sjíždí níže, níž, až,… „Ne,“ ucukl a podíval se na svoje prsty. „Nesmí, nemůže, nechce být jako oni, on!“
Několikrát se zhluboka nadechl a sklonil se do vany. Ne, ona tady nesmí zůstat. Ne takhle. Její tělo láká k pohlazení, jen jeden dotek, nesmí. Bere ji do náruče a nese do své postele, kde ji pokládá na lůžko, které před chvílí ustlala snad neviditelná ruka.
Je lehká, jako pírko a křehká jako ten nejvzácnější porcelán. Už nesmí dovolit, aby jí někdo ublížil. Nikdo, a hlavně ne on. Pokládá ji na postel a přikrývá jemným saténem.
Posadil se vedle ní, musí ji hlídat.
Proč na mě tak působí? Jak to, že se chovám jako blázen. Žádná není jako ona, proč? Není ani čistokrevná, nebo je? Nic o ní nevím a ona? Co o sobě ví ona.
Mladík položil hlavu do dlaní a zavřel oči, které ho pálí. Snad slzy? Zvrátil hlavu vzad, oči nechal zavřené a snažil se přemýšlet.
Draco?“ ozval se po chvíli její hlas. „Jsi v pořádku? Já,… Je mi líto, že,…“
Mlč, prosím,“ sklonil se k ní. Tvář, tak blízko její, že mohl spočítat její drobné pihy, které mu připomněly,… „Já, měli bychom toho nechat.“
Dívka se obrátila k oknu, které jí poskytlo výhled na zahradu, a nahlas si povzdechla. „Nemáš náladu na malou procházku? Jen tak,… k jezeru.“ Nepodívala se na něj, čekala.
Ticho.
Opět se otočila, tentokrát čelem k němu. Jeho výraz, byl tak nečitelný. Na spánku mu pulzovala žíla, čelo svraštěné. „Co ti provedli?“ zašeptal téměř neslyšně.
Zavrtěla hlavou, posadila se a prsty se dotkla jeho tváře. Nechtěla mu ublížit, znala ho,… Kdysi o něm slyšela tolik lží. Nebo to snad nebyly lži? Nechová se tak, jak si představovala, je jiný. „Nic, nic se nestalo. Já,… já,… s tím souhlasila, se vším. Není to tvoje chyba ani,…“
Já vím!“ udeřil pěstí do své dlaně. „Já vím, že to není moje chyba. Už mlč, drž hubu.“ Vyskočil na nohy a otočil se na ni v očích nenávist.
Proč? Byla jediná otázka, která neprošla skrz rty. Nechtěla vědět, proč je takový. Proč se dokáže během chvíle změnit. Z člověka na tohle,…
Nedívej se na mě, ne takhle! Co sakra po mě chceš!“ vykřikl. Otočil se k ní zády a došel k oknu, neměl sílu se na ni dívat. Ne neměl a snad ani nechtěl ji vidět.
Kroky.
Přibližující se kroky.
Ticho.
Dech.
Dotek na jeho paži a poté i na jeho tváři. Otáčí si jej k sobě. Chce se mu dívat do očí. Chce, aby věděl, že mu to nedává za vinu. Nechce, aby se trápil. „V pořádku?“ v těch slovech je tolik pochopení a ochoty.
I on jí položil ruku na tvář. Jedno pohlazení, dotek na rtech,…
Zavrtěl hlavou a přikývl. „Tak co? Jdeme do té zahrady?“

***

Probuzení.
Všude kolem jen těla, zpocená těla. Harry Potter, chlapec-který-přežil, nyní již ten-který-nezná-odpuštění, se rozhlédl kolem sebe. Někdo mu chybí, kdo,…
Výkřik.
Všichni nechápavě rozlepují oči a dívají se na svého pána. Proč je rozčílený, proč,…
Několik kleteb, které tryskají z jeho hůlky. Dopad několika těl na podlahu. Oči, které již nikdy nespatří světlo světa. Nikdy už neuvidí vyjít ani zapadnout slunce.  Proč však litovat někoho, kdo sám nezná slitování.
Kde je ta malá coura,“ jeho slova mu odkapávají ze rtů jako jed. „Ty, kdo ji odvedl pryč. Bez mého svolení se nikdo z vás ani neumyje. Jak to, že,…“
Můj pane,“ osmělil se někdo. „Rozkázal jste paní Malfoyové, aby ji odvedla do pokoje svého syna. Můj pane, já vím,… Nedovolil jste mi promluvit. Co nejpokorněji se omlouvám,“ sklonil se až k zemi.
Kdo jsi?“ otázka plná podezřívání. Jsem snad paranoidní? Neznám ho. Nový temný pán, zavrtěl nad svými myšlenkami hlavou. Měkne mi mozek. Uchecht se. „To je fuk, stejně dřív nebo později zemřeš.“
Pokynul jim a blahoskloně je bez mučení propustil. Jakmile odešli opřel se o okno a vyhlédl ven na zahradu. Na chvíli, doopravdy jen na malý okamžik, pocítil tlak na prsou, svědomí. Tan pocit však za chíli zmizel a nahradila jej zlost.
Hlava, šíleně jej zabolela. Již několik let tem pocit nezažil, ale jistě by se bez něj obešel. „Harry Pottere!“ ozval se odnikud hlas, který si myslel, že už neuslyší.
Kde jsi?“ vykřikl. V jeho hlase bylo možno zaslechnout strach a hrůzu.
Smích. „Snad se mě nebojíš. To je směšné. Zabil jsi mě a bojíš se mého hlasu. To se nejspíš bojíš i sám sebe. Vždyť já jsem ty! Nikdy mě nezabiješ, nikdy, pokud budeš žít ty,...“
Mlč,“ zaječel panicky, upadl na zem. Snažil se ten odporný hlas dostat z hlavy. Musel jej vytlouct, musel,...
Řev se rozléhal celou místností, celým domem. Před dveřmi se zastavilo několik jeho stoupenců. Mocnost temnoty – tak si nechal říkat. Neměli odvahu vejít dovnitř, nechtěli trest.
Křik za několik minut ustal, dveře se otevřely a jim se naskytl nevídaný pohled. Jejich pán, ten-který-se-ničeho-nebojí, vešel jako zlomený člověk. Na jeho čele, které již nezdobila jizva ve tvaru blesku, byly krvavé šrámy a po tváři mu stékaly velké kapky potu, smíchané s krví.
Snape, kde je? Rychle ho přiveďte, musím od něj něco zjistit. Hned!“ Nastal velký rozruch, všichni se o překot rozběhli pryč. Jeho hlas je však zastavil. „Vy idioti, jasně ne všichni. Ty.“ ukázal křivým prstem na jednoho, neznal ani jeho jméno. „Najdi ho a řekni mu,... To je fuk. Řekni, že ho jeho pán volá, jasné!“ Když muž přikývl, Potter se otočil a vyšel na zahradu. „Ať přijde do letohrádku!“ zavolal ještě a ztratil se v záři vycházejícího slunce.

***

Draco a Marion seděli v letohrádku a dívali do slunce, které dávalo zářivě vědět, že se blíží léto. Hřálo a prostupovalo jejich těly. Dívka se lehce usmála a zvrátila hlavu vzad. Chlapec ji chvíli bez dechu pozoroval. Ani jeden z nich nepromluvil.
Z dálky se ozvalo odbíjení hodin, které oznamovalo, že je pět, čas snídaně. „Chytni mě za ruku, prosím.“ ozval se její naléhavý hlas. Podíval se na ni, v očích otázku.
Do prdele,“ vyrušil je vzdálený výkřik. „Zasraná práce. Jsem kouzelník a zakopnu o blbej kořen, kterej tady nemá co dělat.“
Marion, rychle si sedni na zem a masíruj mi nohy. Hned!“ Dívka na něj chvíli nechápavě zírala, pak si však sedla na zem a začala s masáží. Opět se nepatrně usmála.
Kroky se přibližovaly, až se dotyčný zastavil před schůdky vedoucími do altánku. „Malfoyi, tak tady jsi!“ zařval až mu sliny odletěly od pusy a dopadly na mladou dívku. Zhnuseně se na něj podívala. Mlčky se dívala do jeho zelených očí, které se pomalu začaly zabarvovat do ruda. Nepatrně, ale postupně. Jeho oči,... Přistiženě sklopila hlavu a pokračovala v činnosti, kterou na chvíli přerušila.
Ano, pane. Jsem tady. Potřeboval jste ode mě něco?“ seděl, nevstal. „Ty! Pořádně,“ cukl sebou a snad nešťastnou náhodou ji kopl. Dívka upadla, v očích se jí zaleskly slzy.
Potter, se pousmál a posadil se naproti mladému Malfoyovi. „Jasně, jen tak si ji vychováš. Musí poznat, kdo je tady pánem. Samozřejmě až po mě. Že ano, zlatíčko.“ usmál se na nechápavě se tvářící Marion. Dívka ihned přikývla a po kolenou se odplazila do rohu.
Dál si ji ani jeden z nich nevšímal, nikdo nepromluvil. Ticho narušil až on, opět. „Příteli,“ uchechtl se a podíval se Dracovi do očí. „No, tak jinak. Odejdi a nech my tady tuhle krasotinku.“ Dívka se vyděšeně podívala na Malfoye, nešťastně zavrtěla hlavou a neslyšně zašeptala: „Ne, prosím.“
Mladík přikývl, zvedl se a odkráčel pryč. Ještě než odešel pryč, naposledy se jí podíval do očí. Promiň. Pane, užijte si to s ní, ale rád bych si s ní ještě pohrál.“
Jistě,“ odvětil mu, Harry a již se věnoval jen a jen dívce.
Ticho.
Dech.
Jak se jmenuješ?“ zašeptal.
Ten hlas, jako kdyby mu nepatřil. V té otázce byl totiž zájem. On chtěl doopravdy vědět, jak se jmenuje.
Marion,“ i ona odpověděla šepotem.
Kroky, opět. „Pane, potřeboval jste se mnou mluvit?“ přišel k nim Snape a uklonil se před svým, pánem.
Chichi,“ ozval se mu v hlavě neznámý hlas. „No teda Harry Pottere, tohle bych od tebe nečekal. Zabiješ tolik lidí a najednou. Snad ti nezáleží na týhle, holce,“ odfrknutí.
Pane, je vám něco?“ promluvil, starostlivě Severus a s obavamy se podíval na svého pána. „Vypadáte, jako kdyby jste viděl anebo slyšel mrtvolu.“
Vy jste to neslyšeli? Ani jeden z vás?“ otočil se i na Marion a čekal na odpověď.
Dívka se lehce zamračila a poté se podívala na bývalého profesora lektvarů. On její nechápavý pohled opětoval, nepromluvil. Zavrtěla hlavou, snažila se ztratit, být neviditelná.
Ty mě nepoznáváš? Já,...“
Harry se postavil a začal se točit kolem dokola. „Před chvílí mluvil. Je někde tady,...“
Pane,“ opět starostlivý tón. „Jste přepracovaný, měl byste si odpočinout.“
Mladý muž, nyní si říkající Mocnost temnoty, se zamračil. „Nesnažte se mě naštvat! Já vím, že ten hajzl tady je a vy,... Vy s ním spolupracujete, chcete,...“
Idiote! Ty jsi mě nepoznal? To je my teda úroveň,... Zabil jsi mě, pamatuješ?“
Celý svět se s ním zatočil a chlapec-který-dříve-přežil, upadl v bezvědomí na dlaždičky, které pokrývaly podlahu v malém, bílém letohrádku.

***

Mlha a Harry Potter, dva nerozluční kamarádi, pro tentokrát. Nic dalšího není v dohledu, jen mléčně bílá mlha, která se rozvaluje po celém prostoru. Nedovoluje proniknout ani paprsku světla.
Hlasy, rozléhají se všude kolem. Jsou za každým rohem, kdekoli a nikde. Nelze a ani jim nemůže rozumět. Je slyšet, že se zlobí. Moc se zlobí.
Šepot, postupně sílící šepot. Zahryzne se až do morku kostí. Kousne a nepustí. Drží a trhá, jako pes. Zapisuje se do mozku, zanechává po sobě stopu, rozžhavený otisk.
Zabil, zabil, zabil,…“
Smrt, smrt, smrt,…“
Zurčení vody? Nebo vodopád? Déšť? Ticho.
Odpuštění, od….“
Pche,… Nezaslouží si to! Musí trpět, zaplatit,“ Ozvěna se rozléhá všude kolem, hlas pokračuje dál. „Nikdo nesmí ujít trestu. Pomsta je nepatřičná, neodpustitelný zločin. Jen spravedlnost, spravedlnost,….“
Dost!“ výkřik, který všechny ty hlasy, umlčel.
Ticho.
Nejste tu pro to, abyste soudili. Záleží jen na něm, na něm,…“ ozvěna se rozléhá. Mlha pomalu ustupuje. Stíny, kterých je kolem nespočet, se přibližují. Kruh se uzavírá, opona padá.
Smích. Opět je všude.
Pochopil jsi, pochopil, pochopil,….?“ znovu ten hlas, hlas bez těla. Stíny dostávají své tváře, jejich oči,… Sledují ho, nechtějí jej nechat uprchnout. Jen jedna tvář, jediná,… Má úsměv na rtech a v očích, v těch očích má obavy. Ona nechce, nesmí. On musí pochopit, ale nechce. „Máš poslední šanci, nezahoď ji, prosím.“ I její hlas umlká, i ona mizí.

***

Možná se vám to zdálo jako chvíle, jako mžik. Opak je však pravdou. Během těch několika minut, se vše dalo do pohybu, kolotoč se roztočil.
On musí pochopit.
Možná už nebude mít šanci napravit své hříchy. Možná, možná to někdo udělá za něj, snad.
Vytušili svoji chvíli a unikli ze spárů těch zrůd.
Oni to mohou změnit.
Mohou, ale dokáží to? Dokáží se povznést nad to, co jim život přichystal. Anebo se odloučí a každý bude hledat tu svoji cestu? Čas je neúprosný a na nikoho nečeká.
Nikdy nečeká.
Osud?

Dívka a chlapec, stáli v pokoji a s obavami sledovali kliku u dveří. Nic se však nedělo, jen ze spodních pater domu byl slyšet křik. Řev, ze kterého bylo možné poznat, že ten kdo křičí, má strach. Bojí se něčeho, co nezná, něčeho, co snad ani znát nechce.
Mladík udělal dva kroky vpřed, dívka si povzdechla a uchopila jej za ruku. Cukl sebou, vytrhl se z jejího sevření a došel ke dveřím.
Prosím,“ unikl dívce ze rtů tichý vzdech. „Draco, nenechávej mě tady, prosím.“
Otočil se čelem k ní. „Marion, musíme utéct. Nesmíme ho nechat vyhrát. Teď je ta pravá chvíle. Pokud je ten bastard mimo.“ Položil ruku na kliku a stiskl. „Za chvíli jsem zpět.“ zašeptal a za chvíli, jako kdyby ho nebylo.

Za každým krokem se zastavil, oči mu bloudily po celém prostoru. Nedostávalo se mu dechu a srdce měl až v krku. Nádech, zastavil na prvním schodě. Otočil se kolem své osy, udělal jeden krok a pak další. Přišlo mu to jako věčnost, než došel k otcově pracovně.
Zaklepal.
Ticho.
Opět se zhluboka nadechl, sevřel kliku ve zpocených dlaních a stiskl ji. Dveře zavrzaly. Nechal je být a zaposlouchal se do okolních zvuků. Nic se nezměnilo. Vešel. Ihned za sebou zavřel dveře a čekal.  
Nic, jen ticho.
Věděl, že to, co hledá, najde ve stole. Bylo to přenášedlo, které bylo přichystáno jen, jako poslední možnost. Ani na chvíli, mu nepřišlo na mysl, že by je snad jeho rodiče měli potřebovat.
Musel dát pozor na parketu, která se nacházela přímo pod pravou zásuvkou psacího stolu. Vrzala.
Několik kroků jej dělilo od nového života, od šance začít někde znovu, s čistým štítem. Začít jako nepopsaný list, bez toho, aby jej někdo soudil.
Tři.
Dva.
Jeden.
Poslední krok a,…

Marion, se hned po Dracově odchodu svezla po stěně na zem a položila hlavu do dlaní. Měla strach, bála se toho, co bude. Měla obavy o život člověka, kterého znala jen dva dny. O někoho, koho nechápala. Měla strach i o svůj život.
Neměla hůlku, nemohla se bránit, kdyby,…

Co myslíte? Dokáží něco změnit? Spojí se proto, aby změnili to, co jim bylo předurčeno? Nebo někdo vstoupí do jejich plánů a zhatí je?
Nevíte?
Právě teď je tady ta chvíle. Okamžik, který rozhodne o všem.
Čas.

***

Bellatrix, vycítila svoji šanci. Nesměla a ani nechtěla čekat. Musí pomstít smrt svého pána. Teď, ano, právě teď je ta pravá chvíle. Je slabý, bezmocný,…
Stačí vyřknout jen dvě slova a spravedlnosti bude učiněno zadost. Vražda na tyranu, přece není vraždou. pomyslela si a vešla do jeho pokoje.
Pohled na toho, koho nenáviděla, jí vehnal krev do tváře. Musí zemřít, musí,… Kolem celého jeho těla se vznášela aura, aura moci. Chránila ho, nedovolovala nikomu, aby se dostal až k němu.
Žena zklamaně svěsila hlavu.
Hlas, dostával se jí až do mozku. Šeptal, ale pomalu sílil. „Ani ty neujdeš trestu.“ ševelil. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. „Kdo jsi?“
Smích.
Ty bastarde,“ zařvala.
Hlupačko. Myslíš, že se tě bojím? Strach? Já nemůžu mít strach. Dostala jsi tolik šancí, aby ses změnila. Promarnila jsi je, a proto neujdeš trestu.“
Ne,“ opět vykřikla a vyběhla ven. Narážela do nábytku. Upadla, aby vstala a opět upadla. Plazila se po kolenou, musela tomu uniknout. Měla šanci, měla,… „Ne,“ zakřičela znovu a vběhla do pracovny svého švagra. „Ty,“ zařvala a vytáhl hůlku. „Dej mi to, hned.“
Chlapec jen zavrtěl hlavou. V prstech svíral svou jedinou záchranu, nechtěl ji ztratit kvůli téhle…. Kreatuře, která si říkala teta.
Okamžitě mi dej tu věc. Tobě se přece nic nestane. Já,… Doprdele. Draco, prosím.“ Otočila se, poslouchala. „Já, musím pryč. Je tady, je tady,…“ vykřikla. Chytila se za hlavu, začala si trhat vlasy. Řvala jako zvíře, bolestí. Upadla na zem, válela se. Z očí, uší a nosu jí začala téct krev.
Chlapec udělal dva kroky vpřed, její ruce jej však chytily za kotník a srazily k zemi. V očích se jí objevila prosba, žádost o pomoc. „Prosím,… Pomoz mi,“ zašeptala. Stahovala si ho pod sebe. Vytrhl se jí a kopl do hlavy, ozvalo se křupnutí a celý obličej se jí zalil krví. Zlomil jí nos.
Opět zařvala, v očích se jí objevila nenávist. Z posledních sil se vrhla po hůlce, která jí vypadla z ruky, když neviditelný nepřítel zaútočil. Dotkla se jí, sevřela ji v dlani a otočila se na svého synovce. Ani on však nelenil, svíral v ruce svoji hůlku. „Mdloby na tebe,“ zařval dřív, než ona stačila doříct. „Avada….“
Chtěla mě zabít, zabít,… Byla jeho myšlenka, když opouštěl pracovnu.

***

Myslíte si, že existuje jen ten náš svět? Ten, který všichni známe a věříme,… Čemu vlastně a v co, věříme? Měli bychom věřit v sebe, v to, že dokážeme vše, co budeme chtít.
Šance, každý by měl dostat druhou šanci, ale proč? Dostane-li někdo šanci změnit se. Udělá to?

Marion,“ vykřikl, když vběhl do svého pokoje. „Musíme se dostat na pozemky. V tomhle domě se něco děje a já nechci, aby,…“
Dívka se na něj otočila a zavrtěla hlavou. „Už nemůžeme, už ne.“
Proč?“ zeptal se nechápavě.
On,“ ukázala prstem za Draca a zbledla.
Otočil se tím směrem, kterým mířil její prst a hrůzou přestal na pár okamžiků dýchat. „Otče,“ zašeptal sotva slyšitelně a také zbledl.
Naproti stál muž. Dříve určitě míval dlouhé blond vlasy, které však právě teď, byly slepeny zaschlou krví. Ze všech viditelných otvorů mu tekla krev a táhl za sebou pravou nohu. „Dej mi to,“ šeptal. Jeho hlas vzbuzoval hrůzu. Oběma se zježily chloupky na celém těle, otřepaly se. „Hned.“
Zavrtěl hlavou a udělal dva kroky zpět. Musím ji ochránit, musím. „Proč chceš ten zatracenej krám! Stejně se z toho nedostanete. Zabije vás to, všechny.“
A ty si myslíš, že,… Snad si nemyslíš, že se to vyhne tobě.“ Usmál se, jeho otec. „Chtějí spravedlnost. Pche,…“ odfrkl si.
Marion, Marion, slyšíš? Já ho zadržím a ty uteč. Jasný! Musíš někde sehnat obraceč času, musíš se dostat do té chvíle, kdy se to změnilo. Nedíval se na ni, nechtěl, aby otec něco vytušil. Došel až k ní, chránil ji vlastním tělem doufaje, že pochopila.
Myslíš,… Ona ať táhne. O ni, jim nejde. Šanci, chtějí ti dát šanci. Proč?“ rozesmál se tichým a šíleným smíchem.
Jeho syn zavrtěl hlavou, polkl. „Ty mě chceš zabít?“
Ne, teď už ne,“ vykřikl a vyskočil z okna. Dřív, než mu v tom mohl někdo z nich, zabránit. Oba se naklonili ven, nic není vidět. Všude jen mlha. Výkřik, který pomalu slábl, až zanikl docela. Dopad těla na zem, však slyšet nebylo.

***

Vyšli před dům.
Nikdo je během průchodu domem neoslovil, nikdo je nezastavil. Pohled, který se jim naskytl v nich budil hrůzu. Viděli mrtvé a zlomené lidi.
Omyl!
Ne lidi, ale stvůry, které byly – lidmi. Nyní už s nimi neměli nic společného. Ne, posledních několik let již ne. Staly se z nich trosky, stíny minulých dob. Několik z nich k nim upíraly oči plné strachu, oprávněných obav, co s nimi bude.
Draco ani Marion, se nezastavili, neotočili se a ani nepromluvili. Drželi se za ruce, křečovitě svírali dlaně toho druhého, kousali se do rtu a odvraceli zrak.
Draco, miláčku,“ ozval se z jednoho rohu vyděšený hlas. Oslovený chlapec zavrtěl hlavou, po tvářích mu stekly slzy, nezastavoval je, nechal je volně téct – odplouvat pryč, do zapomnění. „Vrať se, zachraň mě, prosím.“ pláč. „Jsem tvoje matka, tvoje,...“ zbytek slov zanikl v chroptění.
Nemohl jsi nic dělat, nic,“ snažila se ho uklidnit. Pevněji, pokud to šlo, sevřela jeho dlaň ve své. Upřela na něj svůj pohled, musel ho opětovat. Musel, ale nechtěl. „Draco, vybrali si svůj osud sami. Mohou za to, co se jim stalo. Za jejich skutky,... Zasloužili si to, všechno.“
Já... Měl bych to vědět nejlépe, ale,... Jsou to moji, byli to moji rodiče“ opravil se a pokračoval. „Dřív jsem je, snad, miloval. Viděl jsem v nich to, čím chci jednou být, vzory.
No a pak, pak se to změnilo. Ze dne na den. Pochopil jsem tolik věcí a nenávidím se za to, kým jsem byl. Změnila jsi mě.
Možná si to neuvědomuješ, možná se ti to zdá jako lež. Ale věř mi, je to pravda. Otevřela jsi mi oči a za to, za to ti děkuji.“ ukončil svůj proslov a nahrbil se v očekávání. Snad,...
Děkuji,“ bylo to jediné, co řekla.
Vyšli z domu a vydali se vstříc novým zítřkům. Snad lepším. Kdo ví?
11.02.2009 12:43:39
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one