Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Navždy spolu, navždy od sebe! (yaoi)



Tahle povídka je tak trochu... mírně nebo možná trochu víc sadistická, pervezní, masochistická, úchylná. Najdete zde i znásilnění, násilí na lidech. Sexuální vztahy mezi muži - yaoi, incest, atd.,... 
Nezapomeňte alespoň od patnácti nepřístupná!
PS: Je to konec, ale následně bude něco jako doslov! Tak nezapomeňte!
Možná se nakonec zase setkají.

Sevřel v ruce nůž, který tam zůstal po tajemném cizinci a přistoupil k zrcadlu, které stálo naproti posteli. V ruce sevřel pramen vlasů na pravé straně hlavy a uřízl si jej téměř u ucha. Poté pokračoval s dalším a dalším pramenem až držel poslední, který uřízl stejně jako ty předchozí pouze s tím rozdílem, že tentokrát nechal zavřené oči. Vlasy nechal pohozené na zemi a odešel do koupelny, kde si napustil vanu a smyl ze sebe všechnu špínu.
V tu chvíli mu ani nedošlo, že jakmile se ON probudí bude se zděšeně ptát - kde je můj Alexandr.
Vstal z pomalu již chladnoucí vody a vytřel se do sucha, naposledy nechal vlasy. Omotal si ručník kolem boků a vyšel z koupelny, kde na něj už čekal vyděšeně, ale zároveň i naštvaně se tvářící panovník.
Kde jsi byl! Pojď si se... kde máš vlasy!“ vykřikl a vrhl se na Alexe. „To snad nemyslíš vážně, kde máš ty svý nádherný vlasy? A taky, co má znamenat ten šíp ve zdi! Hned mi to vysvětli!“
Doopravdy se chováte jako rozmazlené princátko, pane. Mě totiž unavovalo to neustále tahání za vlasy a hlavně umývání. Dokážete si představit jak blbě se umývají vlasy zalepené od spermatu!“
Spe... spe...“ zakoktal, „proč jsi mi neřekl, že ti to vadí?“
Můj lehce arogantní tón jej moc nerozhodil. „Změnilo by se tím něco!“
Ano,“ přikývl. „Já totiž bych neudělal nic, co by ti mělo... Od určitého dne jsem se změnil. Ty jsi si toho nevšiml? Anebo jsi si nechtěl všimnout?“
Čeho jsem si měl podle tebe měl všimnout? I když jak o tom mluvíš, tak máš pravdu. Od toho dne, kdy zmizel Salim jsi se změnil a stejně tak i já! Co se sakra stalo!“


Vládce, říkejme mu třeba – Hanabi, protože ho prostě nějak pojmenovat musíme, se rozhodl že radikálně změní celý svůj život. V ten den, kdy si uvědomil, že plán který zosnoval jeho otec vlastně dopadl tak, jak chtěl on, to všechno začalo. Problém byl pouze v tom, že se nedožil jeho naplnění. Jeho poddaní ho nenáviděli stejně jako kdysi jeho otce a Hanabi se rozhodl, že tomu udělá rázný konec.
Začne tím, že změní svůj přístup k otrokům a hlavně ke svému bratrovi.
A co jej vlastně k tomu vedlo doopravdy?
Nejspíš ten divný pocit, který měl v oblasti svého srdce, když zranil toho mladíka jménem Alexandr. A přitom se to stalo proto, že jej tak moc chtěl získat jen a jen pro sebe.
Pověřil Salima úkolem hodným druhého syna bývalého krále, oznámil jeho jmenování velvyslancem a převelení do cizího státu. Přesněji řečeno jej poslal do Japonska jako zastupujícího vládce. Vztahy s touto zemí vycházejícího slunce totiž již delší dobu stagnovaly.
Macecha by jistě byla spokojená, ne tak Salim.
Jsi můj bratr a vztah mezi námi prostě není možný. Možná chceš říct, že to předtím mohlo jít, ale včera není dnes. To přece víš! Mojí povinností je přivést na svět dědice a s tebou, to není možné.“
Přesně takhle na něj apeloval a světe div se, ono to zabralo.

****

Alexandr seděl u nohou svého vládce a nepokrytě dával najevo, že se nudí. Ty dlouhé měsíce bez jakékoli aktivity vysávaly jeho elán a radost ze života. Ode dne, kdy tzv., utekl hrobníkovi z lopaty a ostříhal si svoje vlasy na něj skoro vůbec nepromluvil.
A mladému muži jako kdyby od té doby něco chybělo. Jako kdyby se stal závislým na ponižování, které se mu plnou měrou dostávalo od jeho milence.
Přivřel oči a opřel se o Hanabiho nohu, která sebou po tomhle kontaktu nepatrně cukla. „Pane?“ obrátil se na něj, když se postavil a téměř vyběhl ven. „Co se s ním sakra děje?“
Samozřejmě nemohl nezaslechnout potměšilý hovor dvou vojáků, kteří stáli několik kroků od něj. „Myslíš, že mu to už řekl?“
Nejspíš ne!“
O co tady sakra jde? Chová se ke mně jako kdybych měl lepru.“ zamumlal sám pro sebe. Také vstal a odešel do své ložnice.
Naštvaně za sebou třískl dveřmi, když u dveří uviděl dvě stráže, které se tam postavily jakmile se natáhl ke klice. Oba sebou jen cukli a poté na sebe pohlédli. To bylo jediné co uviděl. Shodil ze sebe všechno oblečení, které měl a zalezl do chladné postele. „Co se to se mnou děje,“ mumlal a jeho ruce sami od sebe zamířily do vlastního klína. „To jsem fakt taková nadržená děvka?“

Nejspíš jsem byl hodně unavený, když jsem spal až do večera,“ zavrčel sám pro sebe, když se probudil a vyhlédl z okna. Za obzorem pomalu zapadalo slunce a dovnitř pronikaly jeho poslední paprsky, které už neměly takovou sílu jako v poledne. Protáhl se a rukou si pročísl vlasy. „Jsou fakt krátký!“
Ano, to jsou,“ ozvalo se za ním, až úlekem vyskočil.
Otočil se po hlase a uviděl opět toho neznámého muže se kterým měl tu čest se seznámit před pár měsíci. Muž jej sledoval pobaveným pohledem. „Vypadá, že ho to dost zasáhlo, co?“
Cože?“
Ale, ty to nevíš? Před několika dny se k němu doneslo, že udržuješ vztah s jedním z jeho otroků a aby to nebylo všechno, tak ho zasnoubili.“
To si děláš srandu?“
Neznámý pokrčil rameny a naklonil hlavu na stranu. „Nezajímá tě, proč ti nic z toho neřekl? Nechtěl bys vědět z jakého důvodu jsem tady?“
Nejspíš proto, abys mě zabil! Jen by mě zajímalo komu stojím za takovou námahu.“
Muž se rozesmál a posadil se vedle Alexe, který od něj kousek poposedl. „Ty to nevíš? Láska je totiž pěkná mrcha a nikomu se nevyhýbá.“ Jak mluvil začal se nebezpečně přibližovat k Alexandrově tváři, která začala nabírat nachový odstín. Pootevřel pusu a olízl si rty.
Alex jen suše polkl a odvrátil od muže pohled a tak nezahlédl ohníčky, které hořely v jeho očích. Muž k němu natáhl ruku a natočil si jej tváří k sobě. „Kdy jste se spolu naposledy...“
Chceš se zeptat, kdy naposledy mě ošukal?“
Neznámý si odkašlal, nejspíš nečekal takovou otevřenou reakci.
Vypadám nadrženě, co?“
Ne, jen... nechápu to, ale docela mě svádíš. Stačí aby ses na mě jen podíval a musím se držet, jinak... tohle se mě ještě nikdy nestalo. Už minule jsem měl co dělat!“
Na přemýšlení jsem doopravdy neměl náladu. Doopravdy jsem byl tak moc nadržený, že jsem nemohl v přítomnosti kohokoli, kdy by se mnou mohl spát udržet své chutě na uzdě. Tolik jsem se snažil, ale závislost je fakt pěkná mrcha. Ten parchant si mě přímo omotal kolem prstu a pak mě odhodil jako kus hadru. Splnil to, co si předsevzal!
A když ten chlap začal s tím, že by mě nejraději ošukal, měl jsem co dělat, abych ho sám neznásilnil.
Musím ti něco říct, otevři!“ vyrušil mě z rozjímání pánův hlas. Opět jsem se ohlédl tím směrem kterým měl stát ON ale zase tam nikdo nebyl. „Hned to bude, pane!“ odvětil jsem a vylezl z postele tak jak jsem byl, nahý!
Když jsem otevřel, jeho pohled ihned zamířil do mého klína. Nejspíš ho uvedlo do rozpaků jak jsem vypadal, protože ihned ucukl pohledem. Pak nejspíš našel ztracenou rovnováhu protože se rozkřičel. „Koho jsi tady měl, že jsi nahý a...“
Nedokončil protože ani já se už nemohl udržet. Sklopil jsem hlavu a přešlápl z nohy na nohu. „Omlouvám se, ale to bude nejspíš nedostatek sexu.“
Jeho ruce přistály nebezpečně blízko, položil je na mé boky, aby si mě k sobě přitáhl. Nedbal na zděšené pohledy dvou strážců a přímo před nimi mě políbil. „Tak moc jsi mi chyběl!“ šeptal mi přímo do úst a zatáhl mě zpátky do mé ložnice.
Jeho nenechavé a především šíleně hbité prsty mě hladily snad po celém těle. Ústy prozkoumával snad všechny záhyby na mém těle a občas mě až téměř bolestivě kousnul. Tlačil mě před sebou jako nějaký lis a já se taktéž už nemohl udřet a všechny jeho doteky jsem mu opětoval. Moje téměř bolestivá erekce mě nutila k něčemu co bych neudělal kdybych měl chladnou hlavu.
Neuvěřitelně rozehříval moji krev až téměř k bodu varu. Nechtěl jsem se už držet zpátky po tom několikaměsíčním půstu. Něco mě nutilo k tomu, abych se ho zeptal na to co začalo tížit mé srdce. Otázku ohledně jeho zasnoubení.
Ale vždyť... nikdy mi nesliboval nehynoucí lásku. Slovo jako láska nikdy nepadlo a já si uvědomil, že ji nejspíš k němu cítím a v té chvíli mi bylo jedno jestli mě miluje tak jako já jeho.
Nesměl jsem se zeptat na jeho city ke mně.
Neměl a nikdy na to nebudu mít právo, ne jako otrok!
Pane, prosím,“ šeptal jsem mezi polibky a sám jsem položil jeho ruku na svůj zadek. „Potřebuji ho v sobě cítit tak jako dřív. Chci jím být plný.“
Já...“ zakoktal a znělo to tak nevině „...chtěl bych si to s tebou vyměnit. Chci pocítit jaké to je, když k té osobě která ti to dělá, cítíš něco jiného než nenávist.“
Kdo ti tak... ublížil.“
Chvíli mlčel a odklonil se ode mě, což jsem nespokojeně napravil a otočil si jej čelem k sobě. Pohladil jsem jej po tváři a setřel osamělou slzu, která si klestila cestu přes jeho neuvěřitelně hebkou tvář.
O...o... otec,“ kňukl a já na něj několik vteřin jen nehnutě zíral. „On tě znásilnil tvůj vlastní otec! Jak mohl být někdo tak krutý!“
Celý náš rozhovor nakonec vyústil v to, že mi usnul v náručí a já si musel pomoci sám.

Muž se potutelně usmál a zmizel stejně tak jako se před chvílí objevil. Všechno šlo podle plánu a ani jeden z nich o tom neměl ani to nejmenší tušení. Sice potom, co jej poznal na vlastní kůži, musel své plány nepatrně pozměnit, ale nejdůležitější je přece jen výsledek.
Splnění úkolu nezahrnuje jenom smrt, možná bude stačit odstranění příčiny. Sice mu zadavatel zakázky jasně řekl, že se JEMU nesmí nic stát, ale psychickou újmu to přeci nezahrnovalo.
Závislost.
Ano, chápal jsem co na tom chlapci vidí a toužil jsem jej mít sám pro sebe.

Když jsem otevřel oči uviděl jsem jen nádherně jemné až téměř andělsky bílé vlasy. Vlasy ke kterým patřila neméně krásná tvář a tělo.
Řekl jsem mu o svém dětství a on i přes to ke mně necítil nenávist. Nezačal mě nenávidětl ani po tom, co jsem mu udělal a dokázal mi odpustit i to, že jsem...
Zavtěl jsem hlavou a posadil se na posteli, které byla prosycena jeho vůní. Můj pohled se zastavil na jeho těle, které mě tolik uchvátilo a já se rozhodl, že mu vrátím ten pocit, který mám když jsem s ním!
Je to snad láska?
Obešel jsem celou postel a klekl si před jeho hlavou, abych mohl vidět jeho oči, když se probudí. Zhluboka se nadechl a poté otevřel oči. Chvíli se mi díval do očí a pak nečekaně zrudl jako rajské jablíčko.
Pokusil se posadit, ale mé ruce na jeho pažích jej zastavily. „Lež,“ zašeptal jsem a posadil se obkročmo na něj. Políbil jsem ho nba tvář a postupně mířil stále níž. Tentokrát jsem chtěl být tak něžný, aby na tenhle okamžik do nejdelší smrti nezapomněl. Mé ruce směřovaly do jeho klína a ústa mapovala jeho hruď jemnými až téměř motýlími polibky. Cítil jsem jeho topořící se penis a nadzvedl se tak, abych na něj mohl co nejsnadněji dosednout. „Ne...nemusíš to dělat.“
Já chci,“ odvětil jsem a nechal jej do sebe pomalu vniknout. Když jsem dosedl musel jsem se několikrát nadechnout, abych vzápětí mohl pokračovat. Divoce jsem i přes počáteční bolset začal dosedat na jeho úd. Moje aktivita se začala zrychlovat a pak jsem vyvrcholil zároveň s ním. „Miluju tě,“ zašeptal jsem abych po chvíli usnul.

****

V ten den splynula stejně jako jejich těla i jejich duše. Nenašel se ani jeden den, kdy by jeden z nich byl viděn bez toho druhého. A tak se téměř vytratila šance na to, aby splnil svůj úkol.
V tu chvíli však pomohla náhoda, anebo i tohle byl plán? Plán který se nakonec zvrátil ve špatný konec.

Otevřel oči a pokusil se posadit, svázané ruce za zády mu to však nedovolovaly. Co se to do pekla děje? Cítil že se nachází na studené, nejspíše kamenné zemi. Cítil chlad který mu prostupoval celým tělem a pak ucítil jak jej neznámé ruce zvedají, aby jej vzápětí přivázaly ke kříži.
Kříži, který byl ve tvaru lidského těla s roztaženýma nohama.
Všude hořely velké svíce a uvnitř byla téměř pohřební atmosféra. Poslední, co si pamatoval byla slova člověka, kterého miloval. Slova, která říkala to, co on sám cítil – Miluju tě!
A pak ten neznámý promluvil. „Konečně se setkáváme na místě kde jsem tě chtěl mít. Sice to zdaleka nezapadá domého plánu, ale to nevadí. Mise je splněna.“
Proč? Co chceš dělat?“
Není to jasné?“
Ne,“ zavrtěl hlavou. Snažil se prohlédnout temnotou, ale nedařilo se mu to. A pak k němu muž přistoupil blíž a on uviděl jeho nahé tělo. „To snad nemyslíš vážně! Co tím chceš získat?“
Kdybych dostal za úkol zabít toho parchanta, který ti vzal svobodu, tak bych to udělal. Sám jsi řekl, že nemůžeš cítit lásku k někomu, kdo ti vzal právo na tvůj názor.“
Alexandr se pokusil cokoli udělat, ale byl svázán opravdu silně a tak se provazy jen více a více zarývaly do jeho těla. Cítil jak mu krev stéká mezi prsty a kape na zem. Podíval se jeho směrem. Muž už byl nebezpečně blízko a lesk v jeho očích nevěstil nic dobrého. „Nedělej to,“ šeptal a pokusil se vidět skrz slzy bezmoci, které mu proti jeho vůli vytryskly z očí. „Prosím, ne!“
Zastavil se u něj držíc v ruce svůj penis a to bylo to poslední co viděl, když omdlel od bolesti.

Opět jsem se probudil a pokusil se vstát a tentokrát se mi to povedlo. Celé tělo mě neuvěřitelně bolelo, ale musel jsem se odsud dostat pryč. Moje tiché kroky ťapaly po studěné zemi a můj pohled se zastavil na jeho těle. Kdybych měl nějakou zbraň a dostatek odvahy, nejspíše bych ho zabil.
Zastavil jsem se u dveří a rozhlédl se kolem sebe. Na zdi visel kus látky, kterou jsem strhl a omotal si ji kolem boků. Opět jsem se podíval jeho směrem a chvíli čekal. Nic se nestalo a já stiskl kliku.
Za dveřmi jsem se rozhlédl kolem sebe a uvědomil si, že místo pobytu se vůbec nezměnilo. Stále jsem se nacházel v paláci, jen v jeho jiné části. Byla temná noc a já jen tušil, že jsem v tom sklepení strávil několik dní.
Protože jediné, co jsem si pamatoval byla stále se opakující bolest, když mě ten bastard už alespoň popáté znásilňoval.
Zastavil jsem se u dalšího rohu a čekal na jakýkoli pohyb. Nic se však nestalo.
Po dlouhých několika minutách jsem došel ke dveřím do Hanabiho ložnice a opět se zhluboka nadechl. Co když mě nenávidí, co když... Zavrtěl jsem hlavou a stiskl kliku, která se však nepohnula. Zamčeno?
A pak mě napadla jediná a také poslední možnost – moje ložnice. Ta bolest byla téměř nesnesitelná, ale musel jsem ho vidět. Zastavil jsem se u dveří a stiskl kliku, tentokrát bylo otevřeno a já udělal krok vpřed. Čísi ruka mě však zastavila a já se s hrůzou otočil a uviděl toho bastarda. Uskočil jsem jako po zásahu elektrickým proudem a pomalu ustupoval směrem do pokoje. „Nech mě, prosím,“ plakal jsem jako malé děcko.
Alexi?“ ozvalo se ospale z temného pokoje a pak někdo rozsvítil svíci.
Jeho pohled zpočátku radostný bayl náhle vystřídán vyděšeným. Nejspíše neviděl toho muže, ale naopak měl oči jen pro mě.
Kdo ti to udělal?“ šeptal zděšeně. Ty jizvy na těle nejspíš ve světle svíc vypadaly hůř než doopravdy. A pak vyskočil na nohy a běžel přímo ke mně. „Musím ti to ošetřit!“
Nesahej na něj,“ ozvalo se ode dveří.
Můj pán chvíli nechápavě zíral a promluvil. „Kdo si sakra myslíš, že jsem? Někdo koho nevidím mi nebude říkat, co mám dělat.“
Prosím, nedělej to.“ zašeptal jsem jeho směrem.
Proč,“ ozvalo se nechápavě z Hanabiho úst. „Alexi, co se stalo? Proč jsi zmizel?“
Nemohl jsem mu nic z toho říct a ani nechtěl, ale ten parchant to udělal za mě a s nožem u mého krku mu sděloval všechny podrobností ohledně těch nocí, které jsem s ním strávil. Samozřejmě že neřekl, že to z mé strany bylo nedobrovolné.
Je to pravda?“
Tahle otázka byla mířena na mě a já chtěl do celého světa vykřičet, že je to všechno lež, ale bylo tomu doopravdy tak? „Ano, je!“
Promiň Alexandře, ale já tomu neveřím. Pojď za mnou a řekni mi to do očí.“
Zavrtěl jsem hlavou.
Poté... nevím, kdo začal, ale vím, že na konci jsem objímal jeho krví zborcené pomalu chladnoucí tělo, ze kterého rychlými doušky unikal život. „Víš, že tě miluju a taky – Já na tebe počkám!“ vydechl naposledy.

****

Byl jsem souzen za něco co jsem nespáchal, ale to nebylo na tom to nejvtipnější. Byl jsem odsouzen za to, že jsem zabil člověka, kterého jsem miloval. Člověka, který i přes to, co mi udělal, byl tím jediným kterému jsem věřil a on zemřel aby mě zachránil.
Odsouzen člověkem, který způsobil smrt někomu koho taktéž miloval. A nikdo z nás už nemohl být s tím komu chtěl zasvětil celý svůj život.
Hanabi byl mrtev, ale přesto umíral s úsměvem na rtech.
Jeho vrah nyní usedal na trůn, který patřil jeho bratrovi – muži kterého tolik lidí milovalo, aby ho ve jménu lásky zabili!
Ach ano, bylo to patetické. Věřil jsem tomu, že zemřu první, ale opak byl pravdou.
Ano, přiznal jsem se k tomu činu a proč ne. Teď už jsem prostě neměl vůbec žádnou vůli žít. Ne potom všem, co se stalo.
Pro všechny jsem byl jen někým, kdo popletl hlavu velkému člověku. Snad ze závisti k tomu, že jsem dokázal, že i takový tyran jako ON mohl milovat.
Zničilo by to tu auru moci, která vznikla když kdokoli vyslovil jeho jméno. Já ho však poznal i z jiné stránky. Ze stránky dítěte, kterému moc a rodina zničili celý život a dětství. Ze stránky křehkého muže, který celý život toužil po lásce a nedokázal ji získat i když byla tak blízko.
Zavřel jsem oči a čekal na ortel, který byl jasný hned jakmile jsem vstoupil do soudní síně. Ne, ortel byl jasný už v té době, kdy na mě svalili vinu!
A já čekal na jediné. Na slovo, které by mě osvobodilo od toho všeho.
VINEN!

Všichni vykřikovali jen to jedno jediné slovo. Slovo jehož význam ani neznali – SPRAVEDLNOST! Kráčel jsem k místu, kde měl skončit můj život a těšil se na to, až vydechnu naposledy a konečně se s ním zase setkám. Vždyť poslední slova, které mi řekl, zněla – já na tebe počkám!
Vykřikovali.
Házeli.
Uráželi.
Já však nic z toho nevnímal.
Šel jsem vstříc svému osudu a to s úsměvem na rtech.
Vzpomínal jsem na to, když mi řekl – Miluji tě!
Krok stíhal krok a já se nechal unášet vzpomínkami. Vzpomínkami na den, kdy jsme poznali že jsme stvořeni jeden pro druhého. Museli nás rozdělit, abychom pochopili své city.
Zastavil jsem své kroky na posledním schodu a udělal pár posledních před popravčí špalek. Nedíval jsem se napravo ani nalevo, ale cítil ty pohledy plné nenávisti. A pak jeden jediný, který byl zcela prost od toho citu. Cítil jsem na sobě oči, které prosily za odpuštění. Tenhle pohled totiž kdysi miloval a možná i stále miluje. Ruce, které patří k těmto očím zahasily však moji lásku a proto jsem těm očím nemohl odpustit.
Polkl jsem a pohlédl směrem k nebi. „Brzy budeme spolu!“ zašeptal jsem a sklopil pohled k zemi.
Něčí ruce mě uchopily za mé svázané a položily moji hlavu na krví pokryté dřevo. Červená barva, která se postupně měnila v černou a ulplývala na mých nyní již opět dlouhých vlasech. Na vlasech, které on tolik miloval.
V očích mě zapálily slzy, ale nechtěl jsem jim udělat radost, ani tu nejmenší radost z toho, že mě zlomili. Zamrkal jsem, odhodil vlasy na stranu a zavřel oči. Poslední co jsem uslyšel byl svist ostré hrany sekery a pak jen ticho.




END
25.01.2011 18:25:36
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one