Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Je to jeho pravá tvář? Voldík ublíží své vnučce. A ona se poté dozvídá pravdu.
Nic není a nebylo takové, jak si představovala. Každý se musí jednou probudit. Pravda totiž bolí.
Musím se projít! Schody vržou, ale můj syn stále spí. Všude je ticho klid, z jednoho pokoje, jsou slyšet, zajímavé zvuky a hlasy.
„Pane, cítíte se dobře?“ Slyším vzrušený, ženský hlas, je to Bellatrix.
Otrávený hlas, jejího „pána“, ji odpověděl. „Nevím, co mám dělat. Mám strach.“
„Můj pane, vy! Vy máte strach, ale to je nemožné. Vy,…“
„Ticho! Sarah, nevím co s ní. Tak moc se jí podobá. Nejen své matce, ale i,…“
Vypadá to, že se zamyslel. Musím se dostat blíž, zjistit, kde je problém. To nebude jen tak, něco to znamená. Třeba se dozvím, jak to bylo s mojí babičkou.
„Pane?“
„Co ti to tady povídám! Stejně,… Co myslíš? Je to chyba, že nechci… Ublížil bych jí. Ne, musí pryč. Nezvládl bych to.“
Co tím sakra myslí?
„Co tím myslíte, pane?“ V jejím hlase je slyšet strach a nejistota.
Obavy se zdají být opodstatněné.
„Ty. Mlč. Imperio! Obleč se a vypadni, slyšíš!“
Jsou slyšet kroky. Sakra. Kam se schovám, co mám dělat? Do prdele! Že bych zaklepala? To nebude dobrý nápad, je naštvaný.
„Imperio.“ Zašeptala jsem také.
Kroky se zastavily a Bellatrix promluvila. „Pane, já nemohu. Něco vás trápí, povězte mi o tom.“
„Cože! Ty mi budeš,… Proč ne, stejně si to nebudeš pamatovat.“
Vrací se zpět a sedá si na postel. Je slyšet její vrznutí.
„Neodešla, moje dcera. Jen proto, že nesouhlasila s mými plány a názory. Bylo v tom, něco víc. Mám obavy z toho. Jestli Sarah, není moje dcera.“
V té chvíli, by se, ve mně krve nedořezali. Ten parchant, nenávidím ho. Něco mě hnalo k tomu, abych udělala blbost. A také jsem ji udělala.
Kašlu na to, co mi může udělat? Do očí mu řeknu, co si o něm myslím. Sáhla jsem na kliku a otevřela dveře. Narazily do zdi, vysypalo se sklo.
„Nenávidím tě. Jsi stejný, jako oni. Jak jsi nám to mohl udělat. Jsme, byly jsme, tvoje krev.“
„Sarah, co ty tady? Já. Počkej, vysvětlím ti to.“
Snažil se mě chytit. Zpočátku mluví klidně. Je však vidět, že se přemáhá. Mě to však nezajímá. Co mi může, víc ublížit nejde, to jsem si myslela.
„Nesahej na mě.“
Vím, že jsem hysterická. Přemýšlet však nemohu. „Parchante!“ Vrhla jsem se na něj.  Škrábala ho a snažila se, ho uhodit. Drží mě za ruce. Je o dost silnější než já. Moje zloba, mi však dává sílu.
Avšak, neverbálním kouzlem, mě odhodil ke zdi.
„Proč jsi nepoužila hůlku?“  Ozve se mi v hlavě.
Nic s tím, už nenadělám.
„Tohle, si na mě dovolovat nebudeš. Budeš poslouchat.“ Zasyčel. „Crucio!“
V bolestech se zmítám na zemi. Nenávist a zloba, mi však nedovolí vykřiknout. Nenechám ho přeci vyhrát. Během minuty, mu nejspíš dojde, do dělá. Sklonil hůlku, blíží se ke mně.
„Nešahej na mě.“ Zasyčím. „Nenávidím tě. Kdybys nežil,…“
„Sarah, já,… Omlouvám se ti,…“
Nenechám ho domluvit, ani si neuvědomuji, že mluvím hadím jazykem. „Opakuji ti, nech mě být.“ Ztěžka se zvedám a pokračuji, pomalu odcházím. „Za to mi zaplatíš. Tohle, si nikdo nedovolil. Rozumíš, nikdo! Jak jsi mohl!“
Práskla jsem za sebou dveřmi a kulhám, zpět do pokoje. Uslyším jen jediné slovo. „Oblivante.“
„Vymazal jí paměť, jak samozřejmé.“ Pomyslím si.
„Sarah, nech to být. Nemůžeš vše napravovat. Co tvůj syn?“
„Ty moje, zasraný svědomí. Nech mě být. Všichni za to zaplatí. Nikdo neujde trestu. Pomsta, bude má.“ Rozesměji se divokým smíchem.
Vstoupila jsem do svého pokoje. Měla bych se umýt.
Po vykoupání jsem si oblékla košili a zalezla do teplé postele. Z vysílení, jsem usnula ihned, jakmile se moje hlava dotkla polštáře.
 
Otevřela jsem oči. Ležím na boku, vidím na postýlku se svým synem. Jsem sama! Ne, někdo tu je, se mnou.
Otočila jsem se, někdo sedí v křesle. Pohnul se, a…
„Severusi? Jsi to ty? Co tady děláš?“
Vystoupil ze stínu. „Poslal mě sem, pán. Mám pro tebe lektvar.“
„Co to je?“ Nedůvěřivě pozoruji jeho ruku.
Omluvně se usmál, ušklíbl.
„Seve.“ Přiběhla jsem k němu, jen tak, jak mi bolest dovolovala. „Jsem ráda, že jsi tady.“
Podlomily se mi nohy a já se složila do jeho náruče. Ztěžka, taky nejsem žádný pírko, něco jsem totiž před porodem, přibrala, mě posadil do křesla.
„Lektvar proti Cruciatu. Co se stalo?“.
Chvíli přemýšlím, co mu mám říct? Pravdu? Asi ne. „Naštvala jsem ho, prostě se neudržel. Řekla jsem,…“
Nedůvěřivě si mě prohlíží, vidí mi až do duše.
„Zjistila jsem něco,… Severusi. Já ho nesnáším, nenávidím ho. Kdyby zemřel, tancovala bych na jeho hrobě.“
„On tě má rád. Co všechno pro tebe udělal,…“
Vrtím hlavou. Vím, co pro mě udělal, ale co jsem zjistila, to mu nemohu odpustit. On to vědět nemusí.
„Chceš vidět,…“
„Cítíš se dobře? Na, vypij to. Neboj se. Doopravdy jde o lektvar proti Cruciatu. Já bych ti nikdy nelhal. To přece víš!“
„Ani, na jeho rozkaz?“ Zeptala jsem se ho, ironicky.
Znovu na mě kouká a neslyšně vrtí hlavou. Měla bych mu věřit. Mohl být otcem mého dítěte. „Mohl, ale není.“ Zní mi v hlavě, hlas mého, svědomí.
„Ukaž. Já to vypiju.“
Pozorně sleduje, jak polykám lektvar. Až, když ho cítím v žaludku, vím, že mi nelhal.
„Promiň.“ Zašeptala jsem.
Severus se posadil přede mě. Hladí mi kolena a pozorně se mi dívá do očí. Cítím, jak se mi snaží dostat, do hlavy. Bez obav, ho pouštím dál.
Všechno se mi v hlavě znovu promítá. Strach, bolest, nenávist. Ale také. Pravda, radost, láska a přátelství. Toho horšího, je tam víc.
Vidím znovu, svoje sny a pravdu.
Pak však zahlédnu něco, co jsem předtím neviděla. Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla? Jak jsem mohla být tak slepá?
Zrušil náš vzájemný kontakt. Zničeně se posadil a zašeptal, zlomeným hlasem. „Takže, víš všechno.“
Nechápavě na něj zírám. Ano, zírám. To je to pravé slovo. Jak to všechno, mohl zamlčet? Je to vůbec možné?

Před rokem
„Pane řediteli, volal jste mě?“
„Severusi. Mám na tebe malou prosbu. Jde o mého syna. Tedy, když ještě žil. Já, chtěl bych, aby,… Nikdy se to nesmělo stát. Dostanu tě do minulosti a ty, zajistíš, aby se nedal dohromady s jeho dcerou.“
„Vy myslíte, ale,… To nejde. Nenarodí se pak,…“
Ředitel stále trval na svém, vyhrožoval a sliboval. Nakonec Severus Snape ustoupil. A pomocí obraceče času, se dostal do minulosti, před osmnácti roky.
 
V minulosti
Objevil se na rozlehlé mýtině. Vypadalo to tu jinak, než v jeho době. I když, jen nepatrně. „Teď by mi bylo osm let.“ Zamyslel se na chvíli. „Je mi,…“
Rozhlédl se kolem a uviděl chlapce. Seděl před stromem a díval se na nebe. Podle fotografie, kterou viděl u Brumbála. Byl to on. „A co teď? Kolik mu může být? Jasně, nedávno dokončil školu a,…“
Pomalým krokem se vydal za Gabrielem. „Ahoj? Můžu se tě na něco zeptat? Já, nevím, kde jsem. Jedno přenášedlo mě sem poslalo a já nevím, co mám dělat.“
Chlapec si ho chvíli prohlížel, pak se postavil a natáhl k němu ruku. „Já jsem Gabriel a jsi jen kousek od našeho domu. V Anglii, Godrikův důl – kouzelnická vesnice.“
Severus ji, po mírném zaváhání, stiskl. „Já jsem Se…, Larry Swift a jsem z Ameriky.“ Čekal, jestli se ho na něco nebude vyptávat. „Gabriely? Mohu se tě na něco zeptat? Studuješ ještě? „Jasně. Ještě poslední půl rok. A co ty?“
Severus horlivě přikývl. „Já. Měl bych jít do Bradavic, za ředitelem.“ Sám se divil tomu, jak se chová. Tohle přeci nejsem,… Musím svoji hru hrát dobře. Tím se uklidnil a čekal, co na to řekne, on.
Zase si ho začal horlivě prohlížet. Rentgenoval ho očima.
Severus se musel trochu pousmát. Tak moc, se podobá svému otci. Určitě mu to mnoho lidí řeklo. Určitě se mu to nelíbí. Chtěl něco říct. Pak si uvědomil, vždyť tu nikoho nezná.
„Jasně, proč ne. Pojď se mnou, vezmeme tě s tátou sebou. On je totiž ředitel. Všechno mu vysvětli a bude to.“
Snape ho tedy následoval. Došli před zachovalý a docela pěkný dům.
„Táta je určitě v pracovně, nebude mu vadit, že ho vyrušíš. Já tam nemůžu. K cizím se chová ji…, to je fuk. Běž. Neměj strach.“
Vstoupil do domu a zaklepal.
Ozval se unavený hlas. „Copak chceš, Gabrieli? Opakoval jsem již několikrát,…“
Skočil mu do řeči. „Promiňte. Nechtěl jsem vyrušovat, ale,…“ Zopakoval mu vše, řekl mu to samé, co jeho synovi. Pouze přidal to, že ho učili doma.
Brumbál přikývl. „Dobrá. Zatím zůstaňte u nás. Zítra se pomocí letaxu, dostaneme do Bradavic a tam vás zařadíme.“
„Děkuji. Moc si vážím toho, že budu moci studovat ve vaší škole. Moc jsem o ní slyšel. Je to nejlepší škola,…“
Brumbál se znovu jemně usmál.
Vypadal jinak, než,… Hodně se změnil.
Přemýšlel nad jeho chováním Severus a na chvíli uvolnil svoji obranu. Nečekal, že by něco takového mohl udělat. Během chvilky si svoji chybu uvědomil. Naštěstí, nic důležitého neviděl, jen,…
Zkoumavě ho pozoroval přes brýle. „Kdo na vás použil Cruciatus?“
„Vo…, jeden přítel. Trochu jsme se nepohodli.“ Napravil, snažil se napravit svoje prořeknutí Severus.
„Zajímavé,…“
 
Stál ve Velké síni. Vše bylo na svém místě, i Moudrý klobouk. „Kam mě zařadí? Bude to ještě zajímavé. Nejlepší by byl Havraspár, mohl bych,…“
Pak si všiml jedné dívky, ze Zmijozelu. „Hezká.“ Pomyslel si. „Severusi uklidni se, nejsi tu proto, abys,…“
Jeho tok myšlenek byl přerušen hlasem nějaké profesorky. „Pane,  Anistone!“
Vzpamatoval se a posadil se na židličku. Lehce se usmál na Gabriela a pak poslouchal, co mu sdělí moudrý klobouk.
                         „Hmm,… Zajímavé. Chlapče, ty by ses hodil i do Zmijozelu. Ale,… Pro tvoje dobro. Ať je to tedy,…
HAVRASPÁR.“ Zakřičel klobouk nahlas.
Sundal si klobouk a vydal se k Havraspárskému stolu. Posadil se vedle Gabriela a hlavou hodil ke stolu Zmijozelských. „Co je to za holku, ta blondýnka. S těma hnědýma očima?“
Gabriel zvedl hlavu od talíře a usmál se na Seva. „Máš dobrej vkus. Mně se spíš líbí ta druhá. S těma zelenomodrýma očima.“
Podíval se na ni a mírně zbledl. Byla to Meredith, dcera Voldemorta.
„Problém je v tom, že je strašně nafoukaná. Ale Amanda, to je něco jinýho.“
Severus se celou večeři soustředil jen na dívku, která zvedla pohled, jejich oči se spojily. Byl to jen okamžik. Vpily se do sebe, ani jeden nechtěl ustoupit. Pak se naklonila k Meredith a něco ji zašeptala. I ona zvedla pohled a obě se na něj usmály. Rozhlédl se kolem a pak ukázal na sebe. Obě přikývly, opětoval jim úsměv a dal se do jídla.   
 
„Larry?“
„Hmm.“
Položila mu hlavu na rameno a chytila ho za ruku.
„Co je, Amando.“ Políbil ji a podíval se jí do očí.
Nějakou dobu se líbali a ani jeden nemínil přestat. Amanda ho od sebe lehce odstrčila a znovu se opřela.
„Máš mě rád? Já,… Naši chtějí, abych se vdala. Vybrali mi manžela, je to Erik Finley.“
„Cože? Ten hajzl! To snad nemyslí vážně. Oni nevědí, co ti dělá!“
Zavrtěla hlavou a pomalu se zvedla na nohy. Oprášila si sukni a opřela se o strom. Teď se už na něj nedívala. „Svatba bude příští rok, v zimě, na Vánoce. Jako dárek. Lepší mi nemohli vybrat.“ Usmála se hořce.
„Já ti to nedovolím.“ Vyskočil na nohy a chytil ji za ramena, lehce s ní zatřásl. „Utečeme, tohle se nesmí stát, už jsem ztratil jednoho člověka. Nemohu ztratit i tebe.“
Po tváři mu skanula slza. Setřela ji a políbila ho.
„On. Zabil by tě,…“
„Já se ho nebojím.“ Skočil jí do řeči.
Znovu zavrtěla hlavou a zvala jeho ruce do svých. „Ty můj hlupáčku. Moje srdce patří jen tobě a to nikdo nezmění. Mám na tebe jen jednu malou prosbu.“
„Cokoli.“ Slíbil.
Chytila ho za ruku a vedla pryč.
 
„Myslíš, že to dopadne dobře? Já si tím nejsem moc jistý.“
„Budou šťastní. Uvidíš. Ona je silná, ne tak jako já. Pro ni to není žádná překážka. Pro lásku a přátele je schopná všeho. Někdy se divím, že se dostala do Zmijozelu. Je úplně jiná, možná je to jejím otcem. Zničil jí život. Tolik si toho vytrpěla, a pak,…“
„Pšt. Amando, nic neříkej. Prosím.“
 
„Larry, tomu neuvěříš. Víš, koho jsem tu před chvílí potkal. Tak krásně jsme si,…“
Severus mu skočil do řeči. „A kdo to byl?“ Zeptal se ze smíchem.
„Jejda. Já ti to neřekl? Sorry. Meredith, byla tady. Je mi souzená, zestárneme spolu, budeme mít kupu dětí a vnoučat.“ Na chvíli se zasnil.
„A do,… Co na to řekne Brumbál.“ Až nyní si uvědomil, proč byl tady. Měl tomu zabránit a ne jim pomoci. „Udělal jsem to z lásky, to musí pochopit.“
 
„Berete si,…“
Dál už neposlouchal. Nemohl to ani slyšet, nic s tím však neudělal a ani neudělá. „Jsi zbabělec.“ Vytkl si sám sobě. „Srabus. Měli pravdu.“ Poznamenal hořce.
Otočil se a pomalým krokem se vydal pryč.
Ve dveřích se naposledy otočil. Stála tam a dívala se na něj, ne na svého muže, ale na něj. Po tváři jí stekla slza,…
Na nic nečekal a vyběhl ven. Musel to ze sebe dostat. Mlátil kolem sebe a pak se přemístil, do svého bytu na kraji Londýna.
Ještě, než usnul. Zdálo se mě, jako kdyby slyšel své jméno.
„Larry,…“
 
„Vypadá to s ní velmi špatně. Našli ji v bezvědomí, ležela ve svatebních šatech, v blátě. Někdo na ni použil Cruciatus. Pane, musíte být silný, řekla nám. Jediné, co řekla, bylo… Vaše jméno a také, že to dítě. Čeká vaše dítě.“
Položil hlavu do dlaní a rozplakal se, poprvé a doufal, že i naposled. (V této době.) Stiskl její ruku a políbil ji na dlaň. Lehce se zachvěla, neprobudila se.
„Larry. Měl by ses uklidnit. S tím se nic nedá dělat, už se neprobudí.“
Vykřikl. U zlost, kterou v sobě dusil. Musel si ji na někom vylít. I když to bude někdo nevinný, to mu v té chvíli bylo jedno. Dítě ho nezajímalo, proč o ni musel přijít. „Mlč. Sklapni. Stejně je to tvoje vina. Jsi spokojená, nic ti nechybí. Máš moc, lásku a dítě,…“
„Máš nás, jsme tvoji přátelé.“
Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem,…
 
„Crucio!“
Muž se svíjel v bolestech na zemi.
„Crucio! Stále nemáš dost! Myslíš, že trpěla? Tobě se to určitě líbilo. Nemám pravdu? Co, křičela a prosila o milost?“
Sklonil hůlku, ale jen na chvíli, nahnul hlavu na stranu a sledoval jeho výraz.
„Chceš zemřít? Sectusempra!“
Velký krvavý šrám, se mu táhl po břiše. Byla to hluboká rána, bylo vidět vnitřnosti,… Znovu a znovu vyslovoval to slovo. Stále dokola, až z muže nezbylo nic, jen kusy masa a krev. Krev všude kolem.
 
„Přidej se k nám. Takové jako ty potřebujeme. Pán bude jistě spokojen. Přijímáš naši nabídku? Nebude se opakovat.“
„Ano. Nemám co ztratit.“
„Co tvoje dcera!“ Ozval se hlas v jeho hlavě.
Ignoroval ho.
 
„Avada Kedavra.“
„Prosím, ne. Je to ještě dítě.“
„Avada Kedavra.“
„Zabijte mě.“
„Na tebe taky dojde.“
„Avada,…“
 
Sedí na posteli zírá do prázdna, v jedné, skleničku a v druhé, láhev. Sklenice letí do kouta a hrdlo láhve, mizí v hrdle zničeného muže.
Všude je cítit puch. Prach a špína.
Má velké kruhy pod očima, vypadá a je nevyspalý.
Klepání. Nikdo neodpovídá. Klika se pohnula a někdo vstoupil. „Larry! Pro Merlina, co se to s tebou stalo.“
„Gabrieli?“ Zašeptá zmateně.
Postel se prohnula pod náporem dalšího těla. „Jo. To jsem já. Kamaráde, co s tebou? Jdeš mé dceři za kmotra. Pojď.“
 
„Larry. Já, my,… Chtěli bychom se přidat k Voldemortovi. Vyřídíš to? Jen řekni, že jsem Lewis. On, nesmí vědět, kdo jsem.“
Přikývl a na nic se neptal. Věděl, co se stalo. Nemělo se stát, ale stalo.
 
Moc se změnila. Zabíjela bez slitování a pak,… Byla zabita.
„Postarej se o ni, kdyby se nám něco stalo. Nesmí dopadnout jako my. Nedopusť to, prosím.“
Tyto slova mu v hlavě znějí dodnes.
 
„Tak to tedy bylo.“

29.06.2008 18:04:02
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one