Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Poznává svého nastávajícího manžela, porod je tady. A doprovází ho sny a nové skotečnosti, ale i zkušenosti. Nic není takové, jak se zdá.
Jako mátoha jsem se plížila na snídani. Konečně po dlouhé době, jsem měla hlad. Dnes to bylo už tři měsíce, co jsme zjistily, že jsme v tom.
Také, když to spočítám. Nyní máme už pátej měsíc od toho osudného dne.
Lucius na tom byl asi nejhůř.
Voldemort jej dost dlouho mučil, nakonec ho však nezabil. Ale já už ho neviděla. Slyšela jsem, že Cissa potratila. Nejvíc mě však zarazilo, že se nerozvedli.
Moje dítě bude mít napsáno v rodném listě jeho jméno. Bude to dědic Malfoyova jmění. To bylo to, o co šlo „mému drahému dědečkovi.“
James na tom nebyl o nic líp. Ministr ho chtěl nejdříve udat za znásilnění. To se však nestalo, protože já jsem mu něco připomněla.
Vyřídila jsem si s ním pár účtů, nejen za Evelyn, ale i za sebe. Stalo se tak před měsícem. Vytratila jsem se, z Bradavic, a cestou jsem potkala nějakého bezdomovce. Shodou náhod šlo o bývalého kouzelníka. Přemohla jsem ho a zabila, jeho vlastní hůlkou.
Byl to první mrtví, kterého mám já na svědomí. Chvíli mě trvalo, než jsem to vstřebala, ale pak to šlo. Na ministra jsem použila pár malých kouzel a nějaká paměťová.
Trochu mu pak přeskočilo a chtěl zabít ředitele.
 
A abych se vrátila k Potterovi. Jeho žena to nesla dost těžce. Také ona potratila, trochu se zbláznila, teď leží u Sv. Munga. James se s ní nemůže rozvést, ale Evi bydlí u něj.
Bella také těžce nesla, že jsem sebrala její sestře místo. Chtěla, aby se Blackovi spojili s Malfoyovými i krví a nejenom sňatkem. Cissa toho už nebyla schopna.
Sirius Black mi byl neustále v patách. Pomalu, ale jistě mi to lezlo na nervy. Byl, ale nesmírně šarmantní. Neustále mi vyznával lásku, chtěl si mě vzít.
Několikrát jsem se ho zeptala, jestli mu nevadí, že porodím dítě Luciuse! Odbyl to mávnutím ruky.
Voldemort se mnou však měl jiné plány. Asi před dvěma týdny mi oznámil, že se budu vdávat. Neměla jsem sílu mu odporovat. Ne, na tohle ne. Přesně v den mých sedmnáctých narozenin, se měl stát mým mužem o patnáct let starší kouzelník.
Byl to nějaký hrabě, nemohl mít děti. A to bylo to hlavní.
Brumbál s tím samozřejmě nesouhlasil, ale co měl dělat? Mě to proti srsti nebylo a co mohl on? Nic!
Nechtěla jsem si takhle zničit život, ale prozatím jsem dělala, že jsem rezignovala. Opak byl pravdou, moje cíle byli jasné.
 
  1. Zjistit, kdo zabil mého bratra, a také proč.
  2. Pomstít se té osobě
  3. Kdo zapříčinil smrt mých rodičů.
Ale hlavně, a to je nejdůležitější
 
  1. Rozdmýchat oheň mezi dobrem a zlem
Abych však řekla pravdu, nešlo zas tak o tyto dvě roviny. Spíše šlo o to, abych válku mezi Smrtijedy x Bystrozory a Fénixovým řádem pořádně opepřila.
Někdo koná zlo ve víře, že činí dobro. Obvykle se vyhání ďábel ďáblem.
 Neexistuje absolutní dobro ani absolutní zlo, vždy je to něco mezi tím. Nic totiž není černobílé. Existuje totiž i jiná barva a není sama.
Není jen tma a světlo, láska a nenávist, lhostejnost a ochota pomoci, přátelství a nenávist. Existuje i něco, co se nachází mezi těmito zcela odlišnými vlastnostmi!
V síni, bylo nezvyklé ticho. Nikdo nedělal nepořádek. Všichni seděli způsobně a jedli, jako vždy, dobré jídlo. Něco tady nehrálo. A já stále netušila co. Nebyla to nejen pohřební nálada, ale také, úplná apatie. Kdyby nejedli a nedýchali, vypadali by, jako mrtví,
Posadila jsem se na svoje místo, kde už seděla Evelyn, společně s Karen a Elison. Podívala jsem se na ně, všechny pokrčily rameny a daly se do jídla.
„Takhle to vypadá, už od té chvíle, co jsme přišly. A taky, není tu ani jeden profesor. Asi se stalo něco šíleného, nebo…“ Karen to nechala vyznít do ztracena.
Potom, co protrpěla ten šok, stále měla dost negativní náladu. Pohřební řeči, atd.,… Nikdo se tomu nedivil.
Pak se do toho ticha ozvalo otvírání dveří a dusot mnoha párů nohou. Nestačila jsem se ohlédnout, protože mi na ruce přistál sokol. Nevěřícně jsem na něj zírala. Byl nádherný. Na nožce, měl přivázaný prsten a nesl, dopis.
 
„Všichni mi, prosím, věnujte pozornost.“ Zahřměl cizí, mužský hlas.
Rozléhal se po celé síni. Všichni upřeli svůj zrak na toho, komu ten hlas patřil. Ten muž, byl pozoruhodný. Na výšku měřil alespoň dva metry, byl hladce oholen. Jeho postava byla impozantní. Měl na sobě oblek z kůže, který byl na mnoha místech protrhaný a bylo vidět, svaly.
„Mé jméno je, Benjamin Reuben Bulgaroktonos Rangabe a jsem zde, abych se seznámil se svojí budoucí manželkou.“
Stál ve dveřích a neměl se k tomu, aby řekl, o koho se jedná. Já však měla neblahé tušení, že jde o mě. Vypadal sice impozantně, ale byl alespoň o dvacet let, starší. Po dlouhé době, jsem měla strach.
Dopis, který jsem svírala v ruce, mi nedal a já ho otevřela. Začetla jsem se do obsahu a nevnímala, co se děje kolem. Až, když jsem ucítila, blízkost někoho neznámého.
„Drahá, Kimberly. Rád tě poznávám. Tvůj děd nelhal, doopravdy jsi nádherná. Dovol, abych ti předal, tento dar.
Podívala jsem se na holky, vypadaly nedočkavě. Jen jsem pokrčila rameny. Za okamžik se vedle mě objevil malý mužík. Nebyl to skřítek, ani skřet. Držel v rukou malou skříňku, hluboce se uklonil.
 
„Co to má znamenat?“ Ozval se od profesorského stolu, mužský hlas.
Byl to, Severus Snape, vedle kterého stál ředitel, Albus Brumbál. V jeho očích se na chvíli mihly slzy, které zahnal mrknutím oka.
„To snad není možné. Vždyť je to ještě dítě, nemůže se vdávat. A to, že čeká dítě! To je také neslýchané.“
Jediná moje myšlenka byla, když jsem to slyšela – Předtím, ti to nevadilo, co?
Pohlédl na mě a zašeptal. „Promiň.“
„Pane, Rangabe. Je mi ctí, se s vámi poznat. Ale vzhledem k mému stavu, byste si to měl rozmyslet.“ Podívala jsem se mu do očí. „Vy chcete, vychovávat, cizí dítě?“
Chvíli se na mě díval a poté přikývl.
„No jo. To je teda borec.“
„Nevím. Tohle přeci říkal i Sirius a tomu jsi šanci nedala.“
„Nech ji na pokoji.“
„Už dost.“ Okřikla jsem ty dva, otravný hlasy, které se hádaly v mojí hlavě. „Nechejte toho, oba.“
Znovu jsem se na něj podívala a poté mi to nedalo a já otevřela tu skříňku. Vevnitř byla sbírka nožů a prsten se znakem,…
Nejspíš to byl erb jeho rodu. Ve středu se nacházel drak, chrlící oheň. Byl z platiny a místo oka, měl smaragd.
„Tyto nože, jsou nesmírně cenné, a v mém světě i velmi potřebné. Neměj strach, naučíš se s nimi zacházet. Samozřejmě, až po porodu.
„Pokud mě paměť neklame, mám si vás vzít až v den svých sedmnáctých narozenin. A ty jsou až v říjnu. Takže, po porodu.“
„Jistě.“
Ani jeden z nás, se nevěnoval ostatním.
„Rád bych, abyste na nějakou dobu přijela na mé panství do Rumunska. Slyšela jste někdy o Drákulovi?“ Nečekal na odpověď, odpověděl si sám. „Určitě ano. Můj hrad se nachází nedaleko jeho, tehdejšího sídla. Nemějte strach. Nic se vám nestane, to nedopustím.“
„Otec nemá právo říci svůj názor?“ Ozval se nezapomenutelný hlas, Luciuse Malfoye. „Nedopustím, aby moje dítě opustilo tuto zemi. Je to má krev.“
Těžce jsem se postavila a vydala se za ním. Chytila jsem ho za ruku a přitiskla si ji na svoje břicho. „Ano. Je to tvé dítě, ale také mé.“ Poté jsem zašeptala. „Nedopustím, aby ti ublížil. Prosím, nech toho. Nechci tě mít na svědomí. On by tě zabil, to víš. Nepokoušej své štěstí. Miluji tě.“
Podívala jsem se na svého budoucího manžela. „Já se rozhodla. Přijímám vaši nabídku.“
„Nic jiného ti totiž nezbývá.“ Ozval se, zase, ten otravný hlas.
Na to mu odpověděl ten druhý. „Nech ji.“
Sklonil se ke mně, vzal své ruce do svých a políbil mi je. Pak se uklonil, jeho „poskoci“ ho následovali a během okamžiku byli pryč.
„No teda. To zírám.“ Zašeptala mi do ucha, Evelyn. „Víš, co by mě zajímalo?“
Zavrtěla jsem hlavou a čekala, co z ní vypadne. Že by, vejce?
„Kdo to udělal mýmu dědkovi. Strašně ráda bych mu poděkovala. Anebo, snad jí?“ S otazníky v očích se na mě podívala.
„Jo. To já taky. Alespoň jsem to nemusela dělat já. I když, nevadilo by mi to. Nemusela bych být té neznámé osobě vděčná a zavázaná. Musí to být někdo obdivuhodný, anebo blázen. Když to nedokázal, Voldemort,…“
Zírala na mě, s neskrývaným zájmem. Nebyla jediná. Všichni, kdo byli v síni, to slyšeli. Tím jsem si byla jistá, na 100% jistá.
 
„Sarah?“ Ozvala se Evelyn. „Kdy odjíždíš do toho Rumunska? Ptám se tě proto, že zítra, má pohřeb můj dědek. Včera totiž zemřel, na následky zranění.“
„To je mi,…“ Chtěla jsem říct, že je mi to líto. Pak mi však došlo, co nám udělal a nechala jsem to vyznít do ztracena. Nelitovala jsem toho, byla jsem šťastná. Jak už dlouho ne.
Bylo jaro. Přesněji řečeno, květen už končil a blížil se konec školního roku. Za dva měsíce jsem měla porodit budoucího,…
Doufám, že zjistím, co potřebuji. A ten, kdo to vše způsobil, za to zaplatí. Cena bude vysoká, ale nic jiného, než smrt, si nezaslouží. Za to co mi, nám provedli.
Zase se ve mně ozval, ten hlásek. „Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.“
 
Bylo ráno a dvě dívky seděly v pohodlných lenoškách. Všude kolem bylo ticho. Všichni ještě spali. Jen tyhle dvě, byly vzhůru, nevypadaly moc odpočatě.
Celou noc totiž nezamhouřily oka, blížil se jejich den D. Dnes měly porodit. Oběma dívkám nebylo víc, jak sedmnáct let.
Ano. Byly to Evelyn a Sarah. Snažily se dýchat klidně, nechtěly ještě nikoho vyděsit. Kontrakce po sobě následovaly, až po půl hodině. Ještě byl čas.
Pak však, jedna z nich vykřikla. „Sakra, až ho uvidím, tak ho zabiju.“
Poté následoval výkřik, druhé dívky. „Měl mít rozum, parchant. Udělá mi děcko, a ani se neukáže.“
Obě však věděly, že by se otcové, jejich, prozatím, nenarozených dětí ukázali. Bohužel, nemohou. Ozvaly se kroky, někdo běží ze schodů.
PRÁSK.
Někdo spadl? Ne, To se jen někdo přemístil, před dům.
„Děvčata, co tu děláte? Neměl byste,…“
Ostatní slova se však ztratila v hromovém výkřiku muže. „Co se to tady děje? Nemohl mě dát někdo vědět?“
Muž si sundal kapuci, a zpod ní mu vypadly blond vlasy. Jeho oči, se zabodly do mých, bolest, jako kdyby ustala. Pak však znovu zaútočila.
„Heleno, měla bys zavolat Jamese. Evelyn by tu neměla být sama.“
Lucius se na mě povíval a zavrtěl hlavou. „To není dobrý nápad. Jestli ho tady pán uvidí, zabije ho.“
Evelyn si ho změřila pohledem a ironicky poznamenala. „Ale, tobě by to vadilo?“
Nad tím se jen ušklíbl, neodpověděl.
„Prosím.“ Zašeptala Evelyn.
Helena se zvedla a odešla z pokoje, nejspíš pro sovu! Chvíli bylo ticho. Pak to však přišlo, zas a znovu. Tentokrát to bylo v kratších intervalech.
„Ať si pospíší.“ Vykřikla, než to přišlo i na ni.
Nádherně jsme se doplňovaly, jen co je pravda. Zarývala jsem prsty do pelesti křesla, skoro jsem ji vytrhla.
Pak se vše seběhlo strašně rychle. Neb mi vše splynulo. Nevím, ale jedno je jisté. Když jsem znovu otevřela oči. Držela jsem uzlíček, ve kterém bylo dítě, chlapeček. Jeho oči, byly ocelově šedé, pak však zezelenaly. V šoku jsem na to dítě zírala. Pro Merlina, já mám, syna. Poté však znovu zšedly.
Zmenšená kopie Luciuse.
Vedle se ozval pláč. Otočila jsem se tím směrem. Ležela tam Evelyn a také držela miminko. „Je to holka, Stephanie. Tak se jmenovala moje babička. Zemřela. Děda se potom změnil, moc ho to poznamenalo. On ji miloval. Vždycky říkal, že jsem jí podobná.“
Pak se však vzpamatovala a zavrtěla hlavou.
„Kde jsou?“ Zeptala jsem se jí.
„Ti dva? Odešli si dát panáka, hned na začátku.“
„Spolu? Si děláš srandu! Asi je to spojilo, ale určitě jen na chvíli.“
Jak nám bylo názorně předvedeno za okamžik. Oba dva se vpotáceli dovnitř. Zpočátku se podpírali, pak se však na sebe podívali. Zaostřili, chvíli jim to trvalo, a pak se do sebe dali. Nejdříve slovně, pak přišli na řadu ruce. Nutno podotknout, že si začal James Potter.
„Dej ruce pryč, od Siriovy holky. On,…“
Dál jsem neposlouchala, vypla jsem. Z mého, nemyšlení, mě vytrhl, JEHO výkřik. Nečekala bych, že mě až tak vyleká.
„Co to tady! Co tady dělají ti dva,…! Heleno, co jsem ti říkal?“
Otevřela jsem oči a podívala se na toho, kdo označuje otce mého syna takhle,… Jasně, byl to, Voldemort. Já věděla, jak na něj.
„Dědečku.“ Usmála jsem se. Dělalo se mi, ze mě zle. „Já jsem ho tady chtěla. Jednou, už je otcem mého dítěte. Tak na to má právo. Potřebovala jsem tu, někoho blízkého. Když jsi tu nebyl ty. A Evelyn také. Víš přeci, že už nikoho nemá.“
Bouře zažehnaná!
„Jistě.“ Sklonil se ke mně a políbil mě na tvář. „Potom doufám odejdou. Moc spolu totiž nevychází.“
Nevěřícně jsem na něj zírala. Teď už vím, po kom mám, své herecké nadání. Ani Brumbál by se za ně nemusel stydět. Jsou si tolik podobní. I když je každý na jiné straně. Kdyby je nedělila tahle okolnost, mohli být i přátelé.
Lucius přišel až těsně ke mně. „Slib mi,“ chytila jsem ho za rukáv a přitáhla si ho blíž k sobě „kdyby se mi něco stalo. Postarej se o našeho syna. Nesmí žít bez své rodiny.“ Musel se naklonit, co nejtěsněji ke mně. Šeptala jsem mu to, do ucha. „ON, jej vychovávat nesmí, rozumíš mi? Jestli umřu,…“
„Sarah, prosím tě. Mlč. Takhle mluvit nesmíš.“
Mávla jsem rukou a pokračovala. „…změň svůj život. Nesmí vyrůstat v nenávisti. Musí vědět, co je to láska. Nenech ho trpět. Budu se o něj snažit postarat, ale…“
Na chvíli jsem se odmlčela. Teď neumřu, to vím. Co se však stane, až se všem pomstím?
„…nikdy nevíš, co se může stát. Nevíš dne, ani hodiny. Ještě na tebe mám jednu prosbu. Pomoz mi zjistit, kdo zabil mého bratra a rodiče.“
Naposledy mě políbil, rozloučil se a odešel. Následovali ho James s Evelyn a jejich synem. A já usnula.
Zdál se mi sen, noční můra.
 
Chlapec. Mohlo mu být, tak půl roku. Možná ani ne. Byl sám, svítilo slunce a příjemně hřálo. Všude kolem byla tráva, bylo slyšet dětský smích a hlas ženy, nejspíš matky. „Gabrieli! Běž se podívat na Erika, nesmí tam být sám.“
„Je pryč. Meredith! Není tady.“ Ozval se vyděšený mužský hlas, nejspíš otec malého chlapce.
Z domu vyběhla žena, měla dlouhé, blond vlasy, které se vlnily. Vítr jí je čechral. V náruči držela holčičku. Jen o pár měsíců starší, asi roční.
„To není možné. Měli bychom zavolat bystrozory.“
„Miláčku, to ne! Mudlovští policisté budou lepší. Mohli by se o nás dozvědět. To by nebylo dobré. Policie bude jistější“
Stále ještě věřili. Nepodléhali beznaději. V tomhle světě se přeci nic takového neděje. Jak byli naivní. I v mudlovském světě, se dějí tragédie a někdy i horší.
 
Už dva měsíce o něm neměli žádnou stopu. Jako kdyby se vypařil.
Jak se může ztratit, tříměsíční dítě? Co je to za rodiče, když nechají dítě bez dozoru?
Tohle všechno, a mnoho jiného, běželo ve všech médiích – televize, rádio, noviny. Dívali se na ně, skrz prsty.
Pak to přišlo.
Crrrrrrrr,… Zvonil telefon.
„Halóóó,… Nééé,…“
Ozvala se rána. Bylo slyšet vzlyky a pak ticho. Konec.
 
Změna obrazu
Chlapec se dívá na obláčky. Najednou nic nevidí, dívá se nahoru. Nad ním, se sklání muž. Dítě chvíli popotahuje, ale pak se rozesměje. Muž vytáhl hračku, podává ji chlapci. Ten ji bere do ručky. Nechá se vzít do náruče.
Netuší, že je to naposledy, co si s něčím hraje.
 
Znovu změna
Sklep a tma. To je vše, co je vidět. Slyšet je jen pláč a hudbu. A pak, křik.
„Drž už konečně hubu. Říkal jsi, že zaplatí! Já tady toho parchanta nechci, kdy ten chlap přijde!“
„Řekl, že se ozve. Nevím, co se s ním stalo.“
„Chlapi.“ Ozval se, ženský hlas. „Slyšeli jste to? Dnes zabili nějakýho chlapa. Jmenoval se Lewis,…“
„Cože? Mel, co jsi řekla? Doufám, že ne Christian.“
„Jo, to je on.“
„Lidi, musíme vypadnout. Nic nedostaneme.“
Znovu se ozvala ta žena. „Nemůžeme tady toho chlapce nechat. Kdo to vůbec byl, ten chlap? Co má s tím klukem společnýho? Patriku, slyšíš?
Odpověděl jí, i když n moc ochotně. „Jen příjmení. Říkal, že je to jen shoda jmen. Byl v nějaký sektě, nebo co. Choval se ke mně, jako k nějakýmu póvlu.“
Kroky se vzdalují, společně s hlasy. Klaply dveře a pak jen ticho. Přerušováno, jen vzlyky, hladového chlapce.
 
Znovu změna
Dva muži a žena, kráčí ke dveřím auta. Nasedají a startují, ozve se rána. Auto letí do vzduchu, všude kouř. Kolem se seběhl dav lidí. Nikdo neví, že v domě, pomalu umírá tříměsíční chlapec. Jemu, ani jim, už nikdo nepomůže.
Jediný, kdo ví. Je třetí muž. Ten do auta nenastoupil. To on do něj dal nálož. Nebyl s nimi v domě. Neví, že ten, kdo jim zprostředkoval práci, už nežije. Peníze, nikdy, nedostane.
Odešel a u místa setkání, ho srazilo auto! Nikdo neví, že existoval. Existuje, pátý člověk. Muž. Mohl zachránit život, malého chlapce, Erika Gabriela Lewise!
 
Probudila jsem se. Pot mi teče, po celém těle.
Můj syn leží v postýlce, vedle mé postele. Postavila jsem se a došla až k němu. Spí. Něco se mu snad zdá?
Nikdo mu nesmí ublížit. Ne, to nedopustím. A ten, kdo způsobil bolest mé rodině, ten za to zaplatí.
I Když je to mudla. Zločinec zůstane zločincem. Ať kouzelník anebo ne.

20.06.2008 18:34:51
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one