Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Co způsobí jedna neuvážená noc. I ty nejušlechtilejší cíle jsou doprovázeny zlem, které mohou způsobit,...

Dvě dívky, které možná čeká stejný osud.

 
Všechny čtyři jsme již byly připraveny. Naštěstí se neočekával žádný doprovod, a tak holky nemusely na nic čekat.
Já však nechtěla jít sama s Jackem. Kdo ví, jak by to nakonec dopadlo, a Karen by byla bez Jacka, ale slib je slib. I když, chlapi byli má slabost, vždycky.
Musím s tím něco udělat, abych mohla uskutečnit svůj plán.
„Holky, zůstaňte tu se mnou, prosím.“
Zespodu se ozval křik. „ Sarah, kde jsi? Nebudu na tebe čekat do nekonečna. Slyšíš?“
„Nemusíš! „Vykřikla jsem, vytočená na maximum.
Pak jsem se na ně usmála a řekla. „Tak co holky? Jdeme? Ten s tebe, Karen, nespustí oči.“
„To si nemyslím.“ Zašeptala s pohledem, upřeným na mě.
Já však tajemně dodala. „Myslíš?“
 A nechala ji, ať si to rozebere. Pomalými kroky jsem sešla, doprovázená holkama, dolů. Naštěstí tu už nikdo nebyl, jen Avery.
„No konečně. Jsem si myslel, že tady prostojím důlek. Sluší ti to, a vám taky.
Na chvíli se zasekl a čuměl na Karen.
„Ah-ah-oj!“  Zakoktal se, až mě to rozesmálo.
„Avery! To je přece Karen. Ty ji nepoznáváš, no teda?“
Vytřeštěně zíral z jedné na druhou a poté promluvil. „Jasně. Sorry.“
Otočila jsem se na ni a mrkla. Usmála se na mě a stiskla mi ruku.
„Elison. Mohla bys na chvíli? Chci ti něco dát.“
Přicupitala až ke mně a já na ni vytasila lahvičku, s parfémem. Chvíli na mě zírala, pak si ji však ode mě vzala.
„Trochu na sebe šplíchni a uvidíš, co se stane. Nezapomeň být v Billově blízkosti.“ Zašeptala jsem ji do ucha. „Jen mu spadnou brejle. Uvidí tě v tom pravém světle, a ne tak, jak tě viděl doteď.“
Chybělo jen udělat šťastnou Evelyn, alespoň na jeden večer.
„Ev, i pro tebe tady něco mám, podívej.“ Vytáhla jsem hůlku a přivolala si malý balíček. „Je to malá brož, na šaty. Připni si ji.“
Přijala dárek ode mě a udělala to, o co jsem ji požádala. Ta změna, která nastala, byla nepatrná, ale byla. Netvářila se tak nepřístupně.
„Sarah? Tak co? Měli bychom jít.“ Ozval se Jack.
Podívala jsem se mu do očí a odpověděla. „Vezmi sebou holky, já dojdu.“
Na nic se nedíval, vzal Karen za ruku a odešli. Holky se na mě ještě podívaly. A následovaly, oba dva, do Velké síně.
Posadila jsem se do křesla a položila hlavu do dlaní. Rozplakala jsem se. „Já to nezvládnu! Nedokážu to! Prosím, pomozte mi!“
V hlavě se mi ozval, ten dlouho neslyšený hlas. Říkal jsem ti. Pokud budeš potřebovat pomoc. Kdykoli se na mě oprať, pomůžu ti.“
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Sirius.
„Sarah.“
Nepřítomně jsme se na něj podívala, v očích slzy. Rozplakala jsem se, klepaly se mi ruce. „Já, nemůžu.“
Přišel až těsně ke mně, posadil se přede mě a položil mi ruku na koleno. Druhou rukou mi nadzvedl bradu. Donutil mě tak, abych se mu podívala do očí.
„Co se stalo?“
Jeho hlas, byl tak, milý. A já? Zhroutila jsem se a vše mu řekla. Co se mi stalo, co jsem se dozvěděla. Nic jsem mu nezamlčela, moje potřeba, rozdělit se o vše, co mě trápí a nemuset si tím tolik zatěžovat hlavu. Vždyť dělená bolest, je poloviční bolest.
Jeho oči mě stále sledovali. Kdykoli jsem řekla něco hrozného, stiskl mi ruku a tím mi dodal odvahy, abych mohla pokračovat.
„Sáro, já… Je mi to líto. Zaplatí za to, já ti pomůžu.“
Tak moc mi tahe slova pomohla, ale nemohla jsem to po něm chtít. Ne. Nešlo to. Ublížilo by to, nejen jemu, ale i jeho přátelům. S vypětím všech sil, jsem se na něj usmála.
„Díky, ale já to zvládnu. Stejně si tvé nabídky pomoci vážím. Moc to pro mě znamená. Nemohu to však po tobě chtít. Ne, o to mě nežádej. Nejvíc by mi pomohlo, kdybys byl šťastný. To se ti se mnou nepodaří, nehodím se pro tebe.“
„Mlč prosím. Jsem dost starý, abych věděl, co chci.“
Pomohl mi na nohy a vytáhl z kapsy lahvičku s lektvarem. „Tohle je něco na uklidnění, od Lily Potterové.“
„Díky.“ Zašeptala jsem, nakřáplým hlasem.
Obrátila jsem ji do sebe a během pár okamžiků mi bylo líp.
 
Zábava byla v plném proudu, když dorazily. Elison, nemohl jsem uvěřit, že je to ona. Vypadala nádherně, ne jako vždy. Nebo jsem si toho nevšiml?
Jak jen mohl být taky slepý.
 
James nevěřícně zíral na Evelyn. Vždy byla krásná, ale dnes. Něco z ní vyzařovalo.
(Radioaktivita.() Nevypadala tak nepřístupně.
Usmívala se na všechny strany. Pak její pohled sklouzl na Pottera. Olízla si rty, a on byl ztracen, jako kdyby ho očarovala. Hnán, neznámou silou, zvedla se a vykročil směrem k ní.
 
Lily, kterou to už tady nebavilo, již dávno odešla. James si mohl užívat.
 
Dolů jsem sešla v doprovodu Siriuse. Všichni se bavili a nikdo nám nevěnoval pozornost. Až na Luciuse. Ihned, jakmile nás zaregistroval, celý se napnul. V prstech svíral skleničku, která hrozila puknout v jeho drtivém sevření. Jeho pohled, sjel na naše spojené ruce. Cukalo mu v obličeji. Tiky, on má tiky.
Otočil se na Severuse, který seděl napravo od něj. O něčem živě diskutovali. Gestikulovali rukama, bylo to docela komické. Nikdo se však nesmál.
I on se na mě podíval, v jeho očích se na chvíli mihla bolest? Když však jeho pohled dopadl na Siriuse byla v nich nenávist.
„No teda! Vypadá to, že mám konkurenci.“ Rozesmál se Sirius.
 Křečovitě jsem se usmála. „Já si myslím, že ani ne. Malfoy je ženatý, s tvou sestřenicí a Severus, škoda mluvit.“
„Já si to, ale nemyslím, já to vím. Ani tobě není, oprava, nejsou lhostejní.“
„Omluvíš mě na chvíli?“
Sirius mě pustil a já se mohla vydat za holkama. Všechny tři, byly ve svém živlu. Splnily se jim jejich sny.
 
Evelyn seděla s profesorem Potterem – Jamesem. Propalovali se vášnivými pohledy. Za pět minut se zvedli a někam odešli.
Stačila na mě ještě mrknout a usmát se. Odpověděla jsem ji zdviženými palci.
 
Jack seděl v pohodlném křesle, na něm seděla Karen a líbali se, jako kdyby šlo o život. Nic jiného, než sebe, nevnímali.
 
Bill s Elison se na sebe plaše usmívali. Chvíli mezi nimi viselo napětí, pak jej však Bill narušil. Chytil ji za ruku a odvedl na parket. Tancovali v těsném objetí. Nebyl mezi nimi skoro žádný prostor.
 
Posadila jsem se ke stolu a rozhlédla se kolem.
„Smím prosit?“ Ozval se, mužský hlas.
Zvedla jsem pohled. Vedle mě stál Lucius a díval se mi do očí. Jen jsem přikývla a už jsme byli ve víru tance. Cítila jsem na sobě snad milion pohledů.
Přitiskl si mě majetnicky k sobě a horkým dechem zašeptal. „Vypadáš nádherně.“
„Díky, ty taky.“
Tančili jsme tango. Nikdy v životě jsem jej netančila. Vypadalo to však tak, jako kdybych se pro něj narodila. Měla jsem ho v krvi.
„Slyšel jsem, že tvoje matka byla ta nejlepší tanečnice v kouzelnickém světě. Zdědila to po své matce, myslím.“
Podívala jsem se na něj. V očích se mi mihly slzy.
„Miláčku, proč pláčeš. Tohle mi nedělej. Ublížil ti snad někdo?“ Zašeptal a poté výhružně dodal. „Řekni kdo, a já ho zabiju.“
„Ne. Jen jsem zjistila něco, co nebylo moc pěkné. Připomněl jsi mi to. Věděl jsi, že moje matka odešla od otce proto, že zabil její matku?“
Neodpověděl, ale já pokračovala dál.
Po nějaké době se však vrátila, mezitím se vdala a měla mě. Ale pak,… Měla jsem bratra,…“ Už jsme netancovali, stáli jsme.
Stále nic neříkal. Nedívala jsem se na něj. Věděla jsem, že poslouchá.
„…zabili ho. Nevím proč, ani kdo. Ale Voldemort,…“
Stiskl mi křečovitě ruku. Já se však umlčet nenechala. Musela jsem mu to říct. Chtěl jsem, aby věděl, co vím já.
„… on to způsobil. A ještě něco. Víš, kdo byl můj otec?“
Podivně tichým hlasem zašeptal. „Ne, nevím.“
Tentokrát jsem se mu však do očí podívala. Byla v nich zvědavost a nevyslovená žádost. A také, chtíč. I já ho chtěla. Tentokrát však naposledy.
„Jeho otec se jmenuje,… Je to… Albus Brumbál!“
„Cože?“ Vykřikl.
Chytila jsem ho za ruku a táhla pryč.
„Luciusi, uklidni se. Zhluboka dýchej, jo tak je to skvělé.“
Díval se na mě široce rozšířenýma očima. Lapal po dechu (snad ne infarkt?), jako kapr na suchu. Přitáhla jsem si ho až těsně k sobě a políbila ho na rty.
„Luciusi, prosím, já,… Chci s tebou prožít alespoň jeden den v klidu. Chci,…“
Dál jsem nemusela nic říkat, pochopil. Přitáhl si mě ještě blíž k sobě. Líbal mě a hladil, po celém těle. Ještě, že jsem měla krátké šaty. Nevím, jak se to stalo, ale objevili jsme se v prázdné místnosti. Která nebyla zas tak prázdná. Kousek od nás se ozývaly zajímavé zvuky. Poznala jsem Evelynin nezapomenutelný hlas.
Nevěnovala jsem tomu pozornost. Chtěla jsem prožít nezapomenutelný zážitek (Zase.), který si budu pamatovat do konce života.
Netušila jsem, že to bude mít následky.
Skončili jsme na podlaze, i když se kousek od nás nacházela postel. Dotýkali jsme se tam, kde nám to bylo příjemné. Znali jsme veškerá zákoutí našich těl.
Líbali jsme se tak, jako kdyby to mělo být naposledy. Oba dva jsme věděli, že tomu tak také bude. Ani jeden z nás si to však nechtěl připustit.
Během pár okamžiků jsme leželi jen ve spodním prádle. Jak on, tak já.
Pohladil mě po tváři a já mu… Sjela jsem rty k jeho spodnímu prádlu (každý ať si domyslí, co se k němu hodí) políbila jsem ho na okraji. Putovala jsem zpět a celou cestu jsem obsypávala polibky. Jeho vypracovaný hrudník, celý bez kazu.
Zavzdychal, ale já ho chtěla trápit dál.
Sedla jsem si na něj, v dostatečné blízkosti jeho klínu. Vášnivě jsem ho políbila, celou tvář jsem mu slíbala, kousla do ušního lalůčku, bradavky.
Znovu zavzdychal a já se nad ním slitovala, ale jen na okamžik. Moje ruce zabloudily do jeho klína, vysvobodila jsem…o)
Moje rty, našly, co hledaly. Po očku jsem se mu podívala do tváře. Kousal se do rtu, aby nevykřikl. Vy- padal jako kdyby se nacházel na vrcholu blaha.
Pak to na něj přišlo… o)
Naplnil moje ústa, polykala jsem a stále neměla dost.
Olízla jsem si rty a vrátila se k jeho tváři.
„Ty ďáblice!“ Zašeptal vášnivě.
Chvíli oddechoval, pak se však otočil na bok a díval se na mé tělo. Prohlížel si mě od shora, dolů a zpět. Jako kdyby se mě nemohl nabažit. Pohladil mě po boku, sjel na bříško a pak na stehna. Poté se zaměřil na plosku mé nohy a prsty.
„Neprotahuj to, prosím.“ Zavzdychala jsem polohlasně. „Udělej to!“
On mi to, ale chtěl vrátit.
Já se však nenechala.
Přetočila jsem se tak, abych seděla na něm. Navedla jsem si ho tam, kde jsem ho potřebovala a hlavně, chtěla. Zavzdychala jsem, když se vnořil nadoraz. Pomalu jsem na něm jezdila. Postupem času jsem přidávala na rychlosti. Přidržoval mě za boky a líbal moje ňadra, která se před ním pohupovala. Občas jsem ho políbila, olízla si rty. Kousala se do rtu, abych nevykřikla. Pot mi stékal po celém těle.
A pak jsme se vzepjali v milostné křeči.
Leželi jsme vedle sebe a drželi se za ruce. Naposledy.
 
Probudila se, byly tři hodiny, ráno. Vedle ní ležel on. Prohlížela si jeho bezchybné tělo, nechtěla ho budit. Proto se začala potichu oblékat.
Podívala se za zástěnu, kde ležela Evelyn. Kousek od ní ležel James. Usmíval se ze spánku, asi se mu něco pěkného zdálo.
„Evelyn, pojď. Měly bychom jít, aby nás nikdo nehledal.“
Přikývla. Oblékla se a také políbila svého milence. Ani on se neprobudil. Obě dvě, beze slova, vyšly z místnosti a vydaly se směrem ke koleji.
Ani jedna nepromluvila. Obě mlčely a kráčely vedle sebe. V pokoji si popřály dobrou noc a upadly do hlubin snění.
„Elison. To ti byla taková nádhera. Jack je úplně úžasný.“
Uslyšela jsem, jakmile jsem se probudila, chvalozpěv na Averyho. Elison poslouchala, vypadala spokojeně a šťastně. Ihned jsem poznala, že jako jediná z nás, nepodlehla.
Za to jsem ji obdivovala, měla bych se od ní učit. Určitě by mi to pomohlo v mé věci. Pro slabost, chlapi, v ní nebylo místo, to jsem věděla.
„Holky! Tak jaký byl večírek? Užily jste si ho? Já super.“ Zavřískala Evelyn. (Jako opice)
Vůbec jsem ji nepoznávala, kde je ta holka, která tu byla ještě včera? Ta noc s Jamesem ji asi hodně pomohla.
I ona však musela počítat s následky. Stejně jako já.
 
„Sarah, dělej. Musím na záchod. Je mi zle.“
Křičí na mě Evelyn z ložnice. Nemohu ji však sloužit. Já na tom totiž nejsem o moc líp. Musí prostě počkat.
„Alohomora.“
Dveře se rozlítly a dovnitř vběhla Evelyn. Bohužel, jediná věc, kam to může vyklopit, je umyvadlo. A taky tam končí dnešní večeře.
„Sakra, holky. Co jste to snědly, že je vám tak zle?“
Obě dvě kroutíme hlavou. Nic z nás bohužel Elison nedostane. Obě dvě s totiž, znovu, nakláníme nad mísou. Nyní je tam dost místa pro obě.
Nakonec uhodí hřebík na hlavičku Karen. „Holky. Nechci vás děsit, ale kdy jste to naposled dostaly? Abyste nakonec nebyly v tom. Takhle zle je vám od toho večírku a to je nejméně měsíc.
Obě dvě souhlasně pokyvujeme hlavou. Ale do skoku nám není.
„To by tak ještě scházelo! Naši by mě zabili a co teprve dědek.“ Zasýpala Evelyn namáhavě. „No, a co teprve James. Ten by to schytal, nejen od manželky.“
Posadila jsem se zády ke zdi, obličej do dlaní. „ON ho zabije!“
Obě se na nás soucitně dívají. Nic však neříkají. Pomalu, ale jistě mi to leze na nervy. Pak se ale ozve Elison. Musím říct, že mluví racionálně.
„Nic není jisté. Měly byste zajít za Pomfreyovou. Určitě vám pomůže.
 
Zespodu se ozval výkřik.
Karen nás nechala o samotě a odběhla. Za chvíli byla zpátky. Tvářila se vážně a byla bledá jako stěna.
„Holky. Měly byste jít dolů. Stala se hrozná věc, zabili… Bystrozoři zabili pana Averyho a také… Zabili moji matku.“
V tu chvíli se zhroutila.
„Rychle,“ vzpamatovala jsem se jako první. „Zavolejte Poppy, ihned.“
Elison se zvedla a vyběhla. Netušila jsem, co mám dělat, tak jsem ji docela bezmyšlenkovitě hladila po ruce. Zcela bez úspěchu. Jak jinak.
„Co to tady? Vy dvě, ihned na ošetřovnu. Pane Pottere, pane Blacku, vezměte je tam a zavolejte profesora Malfoye a ředitele, ihned. Tak, na co ještě čekáte?“
Rozdala všem úkoly a dala se do ošetřování Karen. Poté ještě dodala, vidíc nás, že jsme se nehli z místa. „Vezměte sebou i mladého Averyho.“
Profesoři nás dovedli na ošetřovnu. James pozoroval Evelyn a Sirius mě. Jako kdybychom to měly napsané na čele. Pak to ticho prolomili, oba naráz.
Jsou snad dvojčata?
„Ty jsi těhotná?“
Nebylo to moc vtipné, vlastně to nebylo vůbec vtipné, ale obě nás to rozesmálo. Nešlo to zastavit. Oba se na nás dívali jako na cvoky.
Proč jak, že?
Posadily jsme se na postel a pokrčily rameny.
„My nevíme.“ Ozvala se Evelyn.
Sirius se na mě podíval a zašeptal. „kdo by byl otec?“
Někoho by to možná urazilo, ale mě ne. Vím přeci, co jsem za mrchu. „Neboj, ty to nejsi. Neměj strach.“
V jeho očích se na chvíli mihlo zklamání. Snad i lítost a bolest. No jo. Má smůlu, chlapeček. Nebyl totiž jediný, ani první a zdaleka ne poslední.
Co kdyby se mi to ale stalo s ním anebo se Sevem. Alespoň nejsou ženatí. Ale stejně. No, potěš koště.
„Co se stalo?“ Ozval se zezadu ledový a podrážděný hlas.
Byl to…

„Co ty tady, Tome?“ Ozval, se hlas Albuse Brumbála.
Voldemort se ohlédl a jeho pohled spočinul na Luciusovi, který stál jen dva kroky od ředitele Bradavic.  „Luciusi, vysvětlíš mi to?“
„Co-co-co, pane.“ Zakoktal nešťastně, výše oslovený.
Nikdo se neměl k tomu, aby vše vysvětlil a proto jsem se k tomu odhodlala já. I když, dost neochotně. Kdo by chtěl přiznat svůj prohřešek.
„No, tady mě a Evelyn je zle. Tak nás ošetřovatelka poslala sem. No, a Karen Parkins protrpěla šok, protože se dozvěděla. Někdo jí řekl, že byla zabita její matka a také otec jejího přítele. Jde o pana Averyho. A to je vše.“ Ukončila jsem svůj monolog.
Na chvíli bylo ticho, které prolomil až Voldík. „Sarah, měla by ses vrátit. Nejsi tu v bezpečí.“
„A proč ne.“ Zeptala jsem se ho otráveně. „Mam tu lidi, které mě mají rádi a taky…“ Věděla jsem, že bych neměla dál mluvit, ale nešlo to. „…. je tu otec mého otce.“
Zase bylo ticho a to ticho se dalo krájet. Nikdo ani nedýchal, všichni čekali na to, až se ten někdo ozve, ale nic se nedělo.
Tak jsem to zase musela vysvětlit já. Přišla jsem až těsně k Albusovi Brumbálovi a zašeptala: „Že je to pravda!“
Nebyl však nucen odpovědět, protože se ve dveřích objevila ošetřovatelka. „Co to tady? Všichni pryč, až na Vás dvě a pány profesory – Pottera a Malfoye.“
„Že by něco tušila?“ Ozval se mi v hlavě zase ten otravný hlas. „Ty prosím tě, měl bys mlčet.“ „A také ti dva nemocní zde zůstanou.“
Otočila se na nás dvě a potom na oba profesory. „Pěkně jste se o ně postaraly, jen co je pravda. Pane Pottre myslela jsem si, že jste pochopil co, po vás chtěl pan ministr. Ale asi se ve vás mýlil.“
Obě dvě jsme vytřeštily oči. Ani jedna z nás nemohla věřit tomu, co slyší.
„Vy, pane Malfoyi, co vám řekl pán? Neměl jste se přeci o slečnu vůbec starat, váš úkol zněl jinak.“
Podívala jsem se na Evelyn a zašeptala. „Ty tomu rozumíš?“
Jen zavrtěla hlavou a posadila se na postel.
„Ten parchant!“ Zasyčela nenávistně. Za to zaplatí, nestačilo mu, že mi zničil život už před tím? Nenávidím ho.“
Nenávist z ní jen čišela, povzbudivě jsem její ruku stiskla a vyslala na ni myšlenku. „Neboj, postarám se o to. Spolu to vyřešíme.“
Oba dva také nechápavě zírali na lékokouzelnici. Nejspíš z toho nic nepochopili, ani se jim nedivím. Určitě nečekali, že je tu někdo tak moc informovaný.
Pak se však ozvali, oba naráz. „Láska si nevybírá!“
„Měli byste odejít. Vyšetřím je a pak vám dám vědět, jestli je to tak.“
 
Seděly na posteli a čekaly na ortel. Jsou v tom anebo nejsou v tom? To bylo to, co se jim určitě honilo hlavou. Co se stane, jestli je to pravda! Dodělají si školu? Budou se muset vdát?
Anebo, co s nimi bude?
„Tak děvčata, pojďte za mnou.“
Ani jedna z nich se neměla k tomu, aby se zvedla a zjistila tak, kde je pravda.
Sahar chytila Evelyn za ruku a pomohla jí vstát. A obě se poté vydali za lékokouzelnici.
„Jako kdyby nemohla přijít za námi, čarodějnice jedna.“ Zasyčela podrážděně Evelyn a stiskla přítelkyni ruku. „Dodej mi sílu, a hlavně, odvahu. Jsi můj anděl strážný.“
19.06.2008 20:00:45
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one