Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Sarah zjišťuje, že nic není takové jak to vypadá.

V cestě ji stojí vše a všichni. Jak se vypořádá z novými okolnostmi?


Pomalu. Ne, mílovými kroky. Se blížila hodina mého trestu. Už bylo za pět minut šest. A já stále seděla ve společence. Ne a ne se odhodlat k tomu, abych se zvedla a šla.
Z letargie mě vyvedl, až příchod Evelyn a Elison.
„Sarah.“ Vyhrkly jedním dechem. „Neměla bys už jít?“
Aby nebyly potíže. Zvedla jsem se a odkráčela vstříc svému osudu. Ne. Přeháním, nic není tak zlé, aby nemohlo být hůř. Jo, mám s tím zkušenosti.
Věděla jsem, že mám zpoždění, a proto jsem přidala. Nechtěla jsem, aby byl naštvaný, ještě víc.
Nemůžete mít vše, co chcete. To bych já, měla vědět nejlépe. Když pomyslím nato, co jsem prožila.
Zastavila jsem před jeho dveřmi. Bylo nutné, abych se uklidnila. Natáhla jsem ruku a zase ji vrátila zpět. Klika, jako kdyby se vzdalovala. Odhodlaně jsem znovu natáhla ruku, a tu kliku stiskla. Bylo však zavřeno, a proto jsem byla nucena zaklepat.
„Dále.“ Ozvalo se, za nimi.
„Jak asi?“ Zamumlala jsem polohlasně. „Pane profesore! Byl byste tak laskav, a otevřel mi?“ Zeptala jsem se ho kousavě.
Zámek cvakl, dveře letí. Táta vchází do dveří,… Sakra, to sem nepatří.
Ozvalo se cvaknutí, a protože jsem držela kliku. Dveře se rozletěly a já spadla svému profesorovi přímo do náruče. Chytil mě tak dobře, že se mi vyhrnula košile, a on mě držel na holém břiše. (Fuuj, špeky. Schovat.)
Vylekaně jsem se mu podívala do očí. Zíral na mě tak, jako kdyby mě mínil sežrat. Asi nebyl na obědě, a večeři nejspíš vynechá.
Zakašlala jsem, ale on se ani nepohnul. „Pane profesore.“
„Ano?“
Protočila jsem oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Pane Malfoyi. Byl byste tak laskav a pustil mě?“ Stále nic. Nevěděla jsem jak dál. Rozvalené dveře, kdokoli může jít kolem. A profesor objímající studentku. Fakticky perfektní, co víc dodat.
„Luciusi.“ Zkusila jsem to po dobrém.
Zajímavé bylo, že teď, jako kdyby se teprve probral.
„Ano Sarah?“
„Neměli bychom zapadnout do tvýho kabinetu? Takhle na ráně, mohlo by to dopadnout špatně.“
Vzal mě do náruče a jedním mávnutím, zavřel a dokonce, i zamčel dveře. Otevřel druhé a položil mě. To neuhádnete kam.
Ano.
Do postele.)
Usmál se na mě a lehl si vedle mého, lehce vyděšeného těla.
Bradu si podložil rukou a přímo mě svlékal očima. Lehce jsem se otřásla, a pak mě polilo horko. Tyhle, návaly, mě jednou zabijou.
Nemohla jsem jeho úsměv opětovat. Nevím proč, ale neměla jsem na to sílu. Co jsem však věděla, bylo, že ho chci. A to strašně moc. Až živočišně ho potřebuji.
Chci cítit jeho přítomnost, a…
„Co Sirius?“ Ozvalo se mi v hlavě.
„No a co?“ Okřikla jsem ho.
„A Severus? Není Lucius ženatý?“ Zase ten hlásek.
Nechtěla jsem ho poslouchat. I když jsem věděla, že má pravdu. Ale, nikdo se to nedozví, je v tom jen sex.
„Jsi si jistá. Že to cítí stejně?“
„Ano!“ Odpověděla jsem mu.
„Jsi si tím, na 100% jistá?“
Na tohle jsem už odpověď neměla.
„Luciusi.“
Umlčel mě jediným polibkem, který se pomalu, ale jistě prodlužoval.
Odtrhla jsem se od něj a zalapala po dechu. „Luciusi. Měli bychom myslet a jednat tak, jak…
Vůbec mě nevnímal, začal mě znovu líbat. Nebránila jsem se a ani jsem mu nepomáhala. Začal mi rozepínat košili a líbal mě na krk.
To už bylo i na mě dost.
Přetočila jsem se tak, abych byla na něm a vášnivě ho políbila. Během okamžiku na sobě nic neměl, jen spodní prádlo.
Laškovně jsem ho kousla do ucha a pomalu putovala po jeho hrudi. Přitom jsem pozorovala jeho reakci. Líbala jsem ho po celém těle a lehce jsem stiskla zuby jeho bradavku.
Tentokrát změnil poloh on a převzal iniciativu. Vše mi vracel i s úroky.
A co se stalo dál?
Tak, to není nic pro vaše jemná ouška. Zkuste si to představit.
Ležela jsem na posteli vedle Luciuse a zírala do stropu. Ptala jsem se sama sebe. Co jsem to za člověka? Neměla bych, nic z toho, dělat. Proč jsem se nepoučila, po tom všem.
Pozorovala jsem jeho hrudník, zvedal se v rytmu jeho dechu. To jeho tělo, mě jednou zničí. Znovu jsem si lehla a zavřela oči.
Když jsem je znovu otevřela. Uviděla jsem ty jeho, šedé oči.
„Luc…“ Začala jsem, ale byla jsem přerušena, polibkem.
Líbali jsme se. Já však přestala. Vzala jsem si oblečení a začala si ho oblékat.
„Já. Měla bych jít. Tohle jsme neměli dělat.“
„Sarah. Ale, já tě miluji.“
Tohle mě rozesmálo, nemohla jsem to zastavit. Ublíženě se zamračil, otočil se a posadil se na posteli.
„Promiň. Ale, tohle je nesmysl. Nemiluješ mě, máš manželku. Čeká s tebou dítě. A já?“ Odmlčela jsem se.
Položil hlavu do dlaní. „Máš pravdu. Nemá to budoucnost. Tohle bylo naše rozloučení. Nechci od tebe nic. Mám tě rád, ale on by mě zabil.“
Přikývla jsem a sedla si před něj. Seděla jsem mu u nohou a dívala se mu do očí. Chytila jsem ho za kolena a položila mu na ně hlavu.
„Jo. Rozloučení. Budeme se ale potkávat na trestech, pokud jsi nezapomněl?“
Políbila jsem ho na tvář. Zvedla jsem se a přistoupila ke dveřím. Ještě jsem se otočila a pak odešla. Doufajíc, že to nedopadne zas tak, jako už tolikrát předtím.
 
Probudila se, vstala z postele. Rozhlédla se kolem, pak se vydala do společenské místnosti. Nikdo tam nebyl. Ale přeci jen se zdálo, jako kdyby byl.
Posadila se do křesla u krbu a pozorovala plameny. (Pyroman) Oblizovaly dřevo a vydávaly teplo. Jako kdyby byla plameny přitahovaná.
Ruka se pomaloučku přibližovala k plamenu. Sáhla dovnitř, do ohně. Neucukla. Nevypadalo, že by jí něco vadilo. A snad se ani nespálila, alespoň to tak vypadalo.
Poté ruku vytáhla a podívala se na ni.
„Sarah! Co tady děláš?“ Ozvalo se jí za zády.
Cukla sebou, podívala se na po tom narušiteli. Byl to Jack Avery. Pak se znovu podívala na svoje ruce.
„Co se stalo?“
„Neměl bych se ptát já? Měla jsi docela klidně, v ohni ruku. Nijak to na tebe nepůsobilo. Proč jsi to udělala?“
Dívka zavrtěla hlavou a podívala se do země.

Probudila jsem se ve společence, ležela jsem na něčem měkkém. Podívala jsem se pod sebe. Jejda, já ležím na někom. A te někdo je…
Jo, je to Avery.
Vyskočila jsem jako po zásahu elektrickým proudem. Vyběhla jsem nahoru do pokoje, převlékla jsem se a znovu vyběhla. Měla jsme v úmyslu konečně zajít za svým psem.
Ve společence jsem zpomalila a skoro bez dechu se snažila projít tak, aby mě neslyšel. Povedlo se mi to, a já proběhla celým hradem.
Měla jsem štěstí, do nikoho jsem nenarazila. Doklopýtala jsem před Hagridovu boudu. Až teď, jsem si uvědomila, že je málo hodin. Byly čtyři hodiny ráno.
Z kapsy jsem vytáhla pergamen a brko. (Zajímalo by mě, kde se to tam vzalo.) a napsala Hagridovi vzkaz.
 
Moc se omlouvám Hagride, neměla jsem čas, se zastavit pro svého psa. Jak možná víte, byla jsem zaneprázdněná. Dnes to kolem 18 hodiny, napravím.
Děkuji za vaši ochotu. Ještě jednou se omlouvám.
S díky, Sarah Kennedy.
 
Přeložila jsem ho a zastrčila pod dveře. V skrytu duše jsem doufala, že ten vzkaz nepřehlédne.
Teď se mi však povedlo to, čemu jsem se, prozatím, dnes vyhýbala.
Jo. Narazila jsem do člověka a tím nebyl nikdo jiný, než Severus Snape.
„Sarah?“ Zeptal se tázavě.
Sklopila jsem pohled a zírala do země. (Určitě tam bylo něco zajímavého. Fakt. Nekecám. Určitě nekecám.)
„Já…Šla jsem, … Byla jsem, …ach.“
Cítila jsem na sobě jeho pohled, propaloval mě jím. Cítila jsem se jako,… Nejde ani popsat, jak jsem se cítila.
„Nevypadáš dobře, měla by jsi,… Pojď, zavedu tě…“
Nenechala jsem ho domluvit. Chytila jsem ho za ruku a táhla za sebou ven, k jezeru.
„Půjdeme se na chvíli projít. Je tam hezky.“
Beze slova mě následoval. Nemohl nejspíš uvěřit, že je to pravda. Pak se však zastavil a otočil si mě čelem k sobě.
Nevím jak se to stalo, ale stáli jsme u stromu. Najednou jsem byla opřená o strom, a on byl tak blízko. Cítila jsem jeho dech, byl teplý. (Ne, nesmrdělo mu z pusy.)
Dívala jsem se mu do očí. Zdálo se mi, jako kdybych se v nich topila. Olízla jsem si rty. Zvrátila jsem hlavu a rozesmála se srdečným smíchem.
Pak jsem přestala, odstoupila od stromu. Chytila jsem ho za hábit a přitáhla si ho k sobě. Naklonila jsem hlavu na stranu a on mě políbil.
Zpočátku pátravě, ale poté přidal na intenzitě. Vnikl mi dovnitř jazykem. Tiskl se ke mně. Nohama jsem ho objala a také se k němu přitiskla.
Rukama jsem mu zajela do vlasů.
„Pro Merlina. Sarah. Co to se mnou provádíš? Tohle,… neměli by jsme,…“
 Co však říkal, bylo dalece vzdáleno tomu, co dělal.
Dopadlo to přesně tak, jak myslíte.
Měla jsem na sobě sukni, a světe, div se. Něco mi scházelo (No, mozek to není. Snad.) Jako kdybych se na to připravovala. Líbal mě a hladil, po celém těle.
A pak to přišlo.
Položil mě na zem, stále mě líbal. Na krk, do výstřihu. Hladil mi stehna a rukou mířil stále víš. Otočila jsem se na něj a sedla si na jeho klín. Stále jsem ho líbala.
Vysvlékla jsem ho z kalhot, a…
Leželi jsme vedle sebe. Držel mě za ruku. Dívala jsem se na něj, zíral do vzduchu, na nebe. Políbila jsem ho na tvář, zvedla jsem se a pomohla mu na nohy.
Přitáhl si mě blíž k sobě.
„Sarah, byla to chyba, nemělo se to stát. Nevím, co to se mnou bylo. A,… Nesmí se to dozvědět, zabil by mě.“
Zase ten samý problém. Neměla jsem se lépe tam? Nemusela jsem nic z toho prožívat. Jo, ale neměla jsi žádnou volnost. Nyní můžeš dělat, co chceš. Učit se, chodit s kým chceš. No, to není zas tak pravda. Nic není dokonalé.
„Neměj obavy, byl to jen sex. Nic víc.“
Vytrhla jsem se mu a odběhla pryč, co nejdál od něj. Od všech. Chtěla bych se někde zavřít a už nikdy nevylézt.

Nevím, jak se to stalo, ale objevila jsem se u dveří. Nikdy jsem je tu neviděla. Otevřela jsem je a zapadla dovnitř.
Pokoj, který tam byl. Vypadal nádherně. Byl světle modrý (Ne vyblitá barva.) Byla tam postel a krb. Místnost nebyla velká, ale útulná.
Do postele jsem nevlezla, sedla jsem si před krb a zírala do plamenů. Něco mě k tomu ohni přitahovalo.
Otočila jsem se zpět. Postel byla pryč, ale objevily se tam hodiny. Bylo šest. Mám ještě dost času, snídani můžu vynechat a jít rovnou na hodinu.
Znovu mi pohled sjel do plamenů. (A začal hořet.) Vypadaly tak, nádherně, úchvatně. Přitahovaly mě jako magnet.
Něco mi říkalo. „Pojď, tento oheň tě očistí. Neměj strach.“
Udělala jsem to, co mi říkal ten tajemný hlas. Strčila jsem do plamenů ruku a pak i druhou. Necítila jsem vůbec nic, plameny přeskočily na mě a… Nepálily. Vůbec mi nepřišlo, že je to oheň. Najednou, jako kdybych hořela zevnitř. Nebyl to oheň, byla to, nenávist.
Otřepala jsem se a vše, jako by zmizelo.
Nenávist tam však zůstala.
„Proč?“ Ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsem nenalezla.
Znovu jsem se posadila. Musela jsem přijít na to, proč a koho, nenávidím.
Muži?
Je to co nenávidím?
Chtějí jen brát a nic nedat, ale ženské jsou také takové.
Kde je začátek? Kde se to ve mně ve mně vzalo?
Kdo za to může, kdo mě zničil?
Ne. Muži.
Ale ti, kdo to dopustili.
A to jsou?
Kdo je ten, který to způsobil?
Voldemort. To on zničil život mé rodině a Brumbál, ten také.
Nevím, kde jsem tu jistotu vzala, ale byla jsem si tím jistá.
Smrtijedi, bystrozoři, ministr. Úplně všichni, kteří v té době žili. Neviděli a nechali je, aby nám ubližovali.
Nejenom mě, ale i druhým.
 
Sáhla jsem do kapsy, něco mě do ní táhlo.
Nehmatala jsem něco tvrdého.                                                     
Co to jen může být?
Že bych měla kouzelné kapsy? Zase se tam nachází něco, co bych nečekala.
Vytáhla jsem tu, prozatím neznámou věc. Kniha.
Otevřela jsem ji. Ano, byla to ta kniha, kterou jsem našla v domě svého,… Ne, lépe řečeno, ve Voldemortově domě.
Pozorně jsem se zadívala na první stranu textu. Nevěřícně jsem zírala na to, co tam bylo napsáno.
 
Toto je majetek můj. Mé jméno je – Meredith Medea Radlle. Nikdo nechť nečte v mých vzpomínkách. Jsou přístupné jen mě!  
 
Dále bylo poté dopsáno.
 
Číst dále, může jen ten, kdo se zrodil z čisté lásky.
 
A poté znovu, opět jiným perem, bylo napsáno.
 
 Dcero, pokračuj.
 
Zamrkala jsem, dále neschopná číst. Z očí mi vytryskly slzy, nešlo to zastavit. Otřela jsem si je dlaní a dala se do čtení.
 
Jak já ho nenávidím. Vím, že jeho nenávist ke mně, je stejná. Proč to jen dělá? Kdysi. Ano, je tomu dávno. To jsem ho milovala, zbožňovala a respektovala. Ale nyní je tomu jinak. Je to pryč, navždy a nenávratně ztraceno. ON si nic z toho, nezaslouží.
 
Znovu to udělal. Proč?
Jsem přeci jeho dcera! Tak jaký k tomu má důvod? Žádný. ON si ho však najde. Vždy to tak dělal.
 
Na chvíli jsem přestala číst. Neschopna uvěřit tomu, co čtu. Jde opravdu o toho člověka? Nechtěla jsem tomu věřit, to se tak změnil? Anebo to na mě hraje?
Chce, abych,…
No, nevím. Třeba to někdy zjistím, anebo také ne.
Znovu jsem se zabrala do čtení.
 
Nemůžu uvěřit tomu, co jsem slyšela. A to jsem si myslela, že mě už nemůže překvapit. Opak byl pravdou.
Zabil.
Ach, ne!
Moje matka.
Nezasloužila si takto zemřít.
A já?
Dovolila jsem se ho na to zeptat. Odměnou mi byl,…
Ne, nemohu takhle dál žít. Je to doopravdy život? Není to spíš přežívání?
Láska?
Tak krásné slovo.
Ona ho milovala. Vím to, jinak by od něj dávno odešla. Několikrát mi to i sama řekla. A ON? Neví, co tohle slovo znamená. A ani já ne. Určitě to ani nezjistím.
 
Je to tady.
On je tak jiný, než můj otec. Pozorný, milý, laskavý. Co jsem o něm slyšela. No, je trochu víc na holky, je to sukničkář. Já ho, ale změním.
Gabriel je tak,…
Ano. Tak se můj milý jmenuje. Požádal mě o ruku, a to se ani brát nemusíme.
Kdyby jen otec zjistil, kdo je ten, koho miluji. Anebo jeho otec. Nechci na to ani pomyslet.
 
Jsem těhotná.
Ihned, jak jsem se tu novinu dozvěděla, oznámila jsem ji Gabrielovi. Je štěstí bez sebe.
 
Musím se ztratit. Zmizet z povrchu zemského. Možná, že Gabrielův otec. Ten by nám mohl pomoci.
 
Ach, ne.
Nevyšlo to. Jeho otec je zatvrzelý. Nechtěl ani slyšet o tom, že by si mohl Gabriel vzít mě. Někoho, kdo vzešel, z toho „vraha“. Ano, chápu ho, jeho obavy. Já bych jednala stejně, jakmile by šlo o moje dítě.
Ale. Přeci je to jen jeho syn.
A to dítě, které nosím pod srdcem, bude to jeho krev, vnouče. Dítě jeho jediného syna.
Syna, Albuse Brumbála.
 
Takže. Je to přeci jen pravda. Má matka, dcera Voldemorta se zamilovala. Do syna Albuse Brumbála. Milovali se. Věděla, co je to láska, ale také nenávist.
Já nemiluji, já jen nenávidím.
 
Odjeli jsme z Anglie do Francie. Je tu nádherně. Musíme však pryč. Mohli by nás najít. Možná, že nám pomůže změna jména.
 
Procestovali jsme celý svět. Jsem v devátém měsíci. Dítě se však nechce narodit. Co budeme dělat?
Gabriela napadl dost odvážný nápad. Myslí si, že bude nejlepší, se vrátit. Já však nevím. Bude to bezpečné?
 
Vrátili jsme se! Nic se tu nezměnilo. Pouze to, že jsem porodila. Jako, kdyby na to moje dcera čekala! Chtěla se vrátit domů! Domů, co je to domov?
Je tak nádherná, tak moc se podobá svému otci. Co mě však nejvíc děsí, je to, že nežvatlá. Vůbec nic. Vím, je ještě malá. Ale?
 
Objevily se kolem ní blesky, světla a kdo ví co ještě. A ona? Jen se směje a ještě jim ukazuje směr. A to jí je teprve pár měsíců. Co bude pak?
A také. Začala mluvit. Mluví plynně a navíc. Mluví hadím jazykem. Nechápu to!
Otec mi jednou řekl, to byl ještě ve sdílné náladě, že to dokáže. Ona to umí, ale já ne. Kde se vzala chyba.
 
Cože? Já ovládám hadí jazyk? Ne, to je nemožné. Nikdy!
„A zkoušela jsi to?“ Ozval se znovu, ten otravný hlas.
„Ne! A ani nebudu. Už mlč! Nemám na tebe náladu a ani čas. Tak se odkliď.“
Ještě, že jsem byla v prázdné místnosti. Jinak by mě všichni považovali za blázna, který mluví sám, se sebou.
Raději se dám znovu do čtení. Pokračovala jsem tam, kde jsem před chvíli skončila.
 
Měla jsem strach, že se to někdo dozví. Naštěstí se nic nestalo. Zaslechla jsem, že jeho moc sílí. I mudlové mají strach. Panika se šíří všemi směry, nikdo není v bezpečí, ani já ne.
 
Začínají se stahovat černá mračna, něco se chystá. Já však nevím co. Gabriel se zmínil, že…
 
Nyní bylo několik stránek vytržených.
 
Musela jsem to udělat. Prosím, odpusť mi to! Maminko, odpusť.
Já vím, slíbila jsem ti, že se mu pomstím. Ale, neměli to dělat. Ne, neměli na to právo. Ublížili mi víc, než kdy mohl ON.
Proč to udělali?
Chci se jim pomstít, a také to udělám.
Zabili nejenom to dítě, ale i mě. Ne tělesně, ale duševně. Proč trestat nevinné dítě, které za nic nemůže. Kde se to v lidech bere? Co z toho mají?
Můj syn,…
Už není, byl tak malý a bezmocný.
 
Stiskla jsem hůlku, až z vytryskly jiskry. Zabili mi bratra. Kdo to jen mohl udělat? Proč? Plná naděje, že se to dozvím, jsem pokračovala ve čtení.
 
Kolik jich musí zemřít, aby měla moje duše klid?
Nikdy jich nebude dost, aby zaplnili tu prázdnotu v mém srdci. Ani Gabriel to neví. A co moje dcera? Stále je malá a bezbranná.
 
Stále toho nemám dost.
Nyní již nezabíjím jen z nenávisti a pro pocit zadostiučinění. Ne. Teď je to už droga. Musím zabíjet, proto, abych přežila. Jsem snad stejná jako otec?
Nezabíjím jenom je, ale i sebe. Zabíjím v sobě to, co je stále ještě lidské.
Doopravdy za tím stojí všichni? Co když to bylo jinak? Uvěřila jsem pravdě? Anebo jsem se nechala oklamat? Viník se najde lehce, ale co když to není jednostranné. Provinila jsem se, s tím nic nenadělám. To vím.
Musím jít, volá mě!
 
Řekl mi, že mám sebou vzít Kim! Nechápu to. Bude to nebezpečné a ona, je to ještě dítě. Nemůže vidět to utrpení a tu nenávist. Já to nedělám proto, aby byla stejná jako já. Chci pro ni lepší život.
Proč to chce? Je jí teprve šest let.
Ano. Už je to pět let. Pátý rok zabíjím, před pěti lety jsem zabila prvního člověka.
Pomstila jsem se jim?
Nevím, jestli to byla ta pravá volba.
Bylo možné dosáhnout spravedlnosti i jinak? Nehrát si na mstitele, a…
Nyní již je pozdě. Vybrala jsem si,…
 
Tímto končil celý deník
Listovala jsem dopředu, a zase zpět. Nic dalšího jsem však nenašla. Nebylo mi osvětleno, kdo zabil mého bratra, a hlavně, proč.
Zaklela jsem a vyskočila na nohy.
„Všichni za to zaplatí. To slibuji.“
 
Můj první rok v Bradavicích, ještě zdaleka neskončil. Já však čekala na to, až se tak stane. Vánoce se kvapem blížily. Já však neměla v plánu, strávit je na sídle.
Nic mě tam, po tom, co jsem zjistila, netáhlo.
Každý den zkoušet různá kouzla a zjišťovat, jak to bylo doopravdy. Jediné mé štěstí bylo, že jsem spolehlivá a pilná studentka.
Dveře jsem všude měla otevřené. A proto nebylo těžké, učit se i nějaká kouzla z oddělení z omezeným přístupem. Byla jsem tam každý den a pilně studovala jak černou, tak i bílou magii.

Sirius a Lucius ze mě měli radost. I v lektvarech jsem perlila. A tak i Severus mohl být spokojen. Nic už však nebylo jako dřív.
To víte, když jste neustále zavření v knihovně. Moc vám to na oblibě nepřidá a to, že vycházíte s učiteli a navíc mužského pohlaví je také kamenem úrazu.
Možná jsem byla za šprta, ale měla jsem opravdové kamarádky, které mě podržely.
 
Spřátelila jsem se i s Karen, která jela po Jackovi. Bohužel, měla smůlu. On stál o mě. (Nechápu) Já ji však slíbila, že pomůžu. Stejně jako Elison s Billem.
Ten den D, měl nastat při oslavě.
 
Připravovala jsem se na večírek. Modré šaty, které jsem měla na sobě, jsem dostala od Voldemorta. Od té doby, co jsem zjistila, co je doopravdy zač, jsem mu jinak neřekla.
 
Evelyn se také změnila. V očích se ji zračila nenávist. Byla chladná. Kdykoli se na ni nějaký kluk jen podíval, zaútočila na něj jako saň.
Brzy získala pověst obávané dračice. To však některé kluky neodradilo. Spíš je to vyburcovalo k ještě větší snaze.
Byla jako, ledová královna. Jakmile se však rozčílila, chrlila oheň.
 
Elison se také změnila, ale k lepšímu. Byla milá, změnila si šatník a musím říct, že s mojí pomocí. Otáčelo se za ní mnoho kluků. Někteří ji pozvali na večírek. Ona je však trvale odmítala. Ten, o kterého stála, ji nevnímal jako holku. Bral ji jako svoji kamarádku.
To se dnes mělo změnit.

17.06.2008 11:26:24
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one