Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Sarah zjistí, kdo je její druhý děděček.
Evelyn se jí svěří se svou bolestí, jejich osudy si jsou dost podobné.


Protočila jsem oči v sloup a zvedla se z vyhřáté postele. No jo, moc se mi nechtělo. Ale co naděláte, když musíš, tak musíš. A já musela a nutně.
Můj pes. No, ještě není oficiálně můj, ale bude. Na to vezmětte jed. Já vás však zachraňovat nebudu, nemám to v povaze. Tak ode mě pomoc neočekávejte.
Abych se vrátila k tomu psovi. Bude muset dostat jméno. A protože mi chybí inspirace, někoho požádám o pomoc. Ještě nevím koho, ale už se na tom pracuje a to dost těžce!
Jde o psa, anebo fenu? Nevím, ale podívám se.
No. Vypadá to na holku, ale věřte tomu, co vidíte! Někdy něco vypadá jinak, než to ve skutečnosti je.
V doprovodu svého, pokušení.) Jsem se zvedla, oblékla se a zapadla do koupelny. Kde jsem se pokoušela trochu polidštit.
Poté jsem se koukla do zrcadla a zjistila, že se mi to nepovedlo. Z osla koně neuděláš.
Pozor, je to jen slovní obrat. Mohu jej používat jen já, takže pozor!
Oblékla jsem se, ale ne do hábitu, a vypadla do společenky. Co jsem tam uvidělami vyrazilo dech!
Držte mě! Měla jsem chuť vykřiknout.
Seděl ta, a čuměl, jak tele na nový vrata. Ten největší idiot, ale až po mě.
Byl to,...
„Pro Merlina!“ Vykřikla jsem a chtěla ihned vyběhnout nazpátek do pokoje.
„Kam pak, Kimberly.“
Otočila jsem se a došla, až k němu. Kde jsem mu řekla, jak se jmenuji a obzvlášťjsem dávala důraz na každé písmeno.
„Jmenuji se - es-á-er-á-há, což znamená SARAH.“
On se však odradit nenechal.
„Doufám, že jsi nezapomněla na naši úmluvu!“
„A to na jakou?“ Zeptala jsem se ho, jedovatě.
Stoupl si, a pomalu se ke mě blížil. Ustupovala jsem, až jsem narazila do křesla a spadla, do něj.
Můj hafan kolem skákal, snažil se mě chránit. Ten idiot vytáhl hůlku, a já vykřikla. „Nech toho. Oba toho nechte!“
Otočila jsem se na toho idiota a zašeptala. „Co po mě chceš?“
Usmál se, schoval hůlku a přistoupil až úplně ke mě. Totálně jsem rezignovala. Nechtěla jsem, aby ublížil tomu psovi. Nevěděla jsem proč, ale bylo tomu tak.
„Fakt chytrá. Tak dobře. Budeš se mnou chodit.“ Čekal nějakou reakci.
Já pouze přikývla, ale nedívala jsem se na něj. „Všichni budou vědět, že spolu chodíme. Na veřejnosti se budeš chovat slušně. Ano!“ Dal důraz na poslední slovo.
„Nic víc?“
Tajemně se usmál. „Asi ne. Potřebuji někoho, kdo mě bude zeprezentovat.“
„Takovou panenku na hraní - máš na mysli?“
Posadil se vedle. „Kočička vystrkuje drápky, chtěl by si hrát.“
Byl čím dál, tím blíž. Pak se ke mě naklonil, a políbil mě.
Nutil mě, abych na to nějak reagovala.
Chytila jsem ho za zátylek a přitáhla si ho blíž k sobě. Jazykem jsem mu vklouzla do úst. On mě následoval.
A pak, jsem ho kousla, do jazyka.
Nečekal to. Podíval se na mě, v očích se mu zajiskřilo a vrazil mi facku.
Chytila jsme se za tvář.
Z očí mi šlehaly blesky, tohle si ještě nikdo nedovolil. Vytáhla jsem hůlku. Na jazyku jsem měla hodně kleteb, ale nakonec jsem ji sklonila.
„Tohle, už nikdy nedělej. Já nejsem žádná hej nebo počkej. Jasný!“
Naklonila jsem se k němu a vášnivě ho políbila.
Pak jsem znovu vytáhla hůlku, v jeho očích se mihl děs. Já vyslovila malý léčící kouzlo. Jazyk byl zase v pohodě.
„Accio lektvar, proti bolesti.“ Vykřikla jsem a v mžiku jsem ho měla v ruce. „Na, tady máš. A nezapomeň. Nebudš moc dobře mluvit.“
Zvedla jsem se a majestátně odkráčela. Společně s mým pokušitelem.)

Na snídani nikdo nebyl. Můj pohled zabloudil k učitelskému stolu. A tam seděl. Z těch překvapení se mi pomalu, ale jistě, točila hlava.
Seděl tam, Lucius, Lucius Malfoy.
(Kterej jinej, ty znáš jinýho? - Zase ten otravnej hlas.)
Usmíval se. Ohlédla jsem se, rozhlédla se. Nikde, nikdo. Takže, ten úsměv patřil mě. Zašklebila jsem se nazpátek a dala se do jídla, které se objevilo přede mnou.
Uslyšela jsem, jak se zvedl a jde. Zvedla jsem pohled a uviděla, že jde ke mě. „Co mi chce?“ Křičela jsem v duchu.
„Co asi, tebe.“ Ozval se zase ten otravnej hlas.
Obrátila jsem oči v sloup a čekala, až mi řekne co ho tíží, co má na srdci.
„On má nějaký srdvce?“ Zase ten hlas.
To mě fakt rozesmálo.
„Copak? Řekneš mi, co tě pobavilo, abych se mohl také zasmát?“
Ale Luciusi. Nejsi ty náhodou profesor?“
Zmateně přitakal. „A co to s tím má společného?“ Snažil se mě svést z cesty a kroužil kolem mě, jako hladový pes.
„A taky jsi ženatý a budete mít dítě. Je to tak?“
Teď už snad ví, o co mi jde. Anebo je tak natvrdlej?
„Já to říkám proto, aby jsi věděl, že jsem odlišní, a navíc. Já jsem zadaná, stejně jako ty. Pokud je mi známo.“
Zastavil se a začal mě propalovat svým pohledem.
Začala jsem pomalu roztávat. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se tam neobjevil ten idiot. Je to, ale kus chlapa. Teda kluka, i když je to debil.
„Ahoj zlato.“ Vychrlil jobovku.
Lucius vyjeveně zíral z jednoho na druhého.
Za to vyrušení jsem byla ráda. Natáhla jsem ruku a on mi ji stiskl. Propletl prsty s mými a vášnivě mě políbil.
„Ty, a on? To snad nemyslíš vážně.“
„Co by! Myslím to smrtelně vážně.“ Řekla jsem a přitáhla si Jacka majetnicky k sobě. Jak jsme se tak úžasně bavili. Nevšimli jsme si příchodu dalších osob. Které nás z našeho, smysluplného, rozhovoru vyrušily.
„Pane Malfoyi. Vy už jste tady?“ Zeptal se ho, jeden z dotyčných. Byl to Brumbál.
Lucius se na něj otočil a přikývl.
„Takže vám pan profesor Snape.“
Ten jej propaloval svým pohledem.
„No, odvede vás, do vyšich pokojů. Doufám, že budete spokojen.“
„Tenhle namyšlenej panák, sotva.“ Ozvalo se dvojhlasně.
Byli to, James Potter a Sirius Black.
„Páni profesoři, jestli dovolíte. Já a Jack by jsme odešli.“ Řekla jsem a otočila se, abych odešla. Byla jsem však zastavena. Něčí ruka mi stiskla rameno a někdo promluvil. „Tak takhle ne.“
Otočila jsem se po tom hlase. Byl to Lucius. Držel mě a nemínil mě pustit. Podíval jsem se mu do očí. „Co chceš?“
Vylekaně sebou cukl. Nečekal, že mu vlezu do hlavy. Ale pustit, mě nemínil. Zeptal se mě stejným způsobem jako já jeho. „Myslíš, že s tím bude souhlasit?“
Zalapala jsem po dechu. „Ty mu to míníš říct? No a co?“
Nahlas jsem však řekla. „Pane profesore! Mohl by jste mě pustit!“
„Pane Malfoyi, myslím že to není nutné.“ Podíval se na něj Brumbál a zamračil se. „My žáky netrestáme fyzicky.“
Konečně mě pustil a já mohla odejít.
„Děkuji. Přeji příjemný zbytek dne a moc se těším na hodiny, které s vámi strávím.“ A pro jistotu, aby nedosčlo k rivalitě, jsem dodala. „Se všemi.“
Konečně jsem vypadla. Vyprostila jsem sez jeho sevření a opřela se o zeď.
„Tak to bylo o fous.“ Zašeptala.
„Ty s ním něco máš? S Malfoyem?“ Zeptal se mě Jack.
Podíval jsem se na něj jako na E.T. “Za co mě máš? Vždyť je ženatý.“ V duchu jsem si musela poblahopřát za to, že jsem tak skvělá herečka.
„I kdyby, mě je to jedno.“
„Jasně, když dovolíš. Já bych šla.“ Vytrhla jsem se mu, protože se mě zase chytil, a chtěla odejít. On mě však nemínil pustit. (Také.)
Zase si mě přitáhl k sobě a přitlačil mě na zeď. “Nehraj si se mnou.“ Zasyčel.
„Myslíš, že se tě bojím! Já se setkala s horšíma lidma, než jsi ty. Mě tak něco, nezastraší.“
Přitiskl mi ruku k bradě a stiskl. Nemohla jsem se mu vyprostit a kopnout ho, také nešlo.
Tiskl se ke mě. Druhou rukou mi bloudil po celém těle, začal mě líbat. Pak ode mě odstoupil a pozoroval mě. Cítila jsem jeho pohled. Měla jsem zavřené oči. Ozvaly se kroky. Otevřela jsem oči, byl pryč.
„To je parchant.“ Zaklela jsem nahlas.
Zase ten hlas. „Ale skvěle líbá, co říkáš? Ještě řekni, že se ti to nelíbilo.“
Vzala jsem psa a vyběhla ven, do toho krásného, zářijového dne. Měla jsem půl hodiny čas. Na vyvenčení, než začne hodina.
Došla jsem až na mýtinu, stál na ní dům. Spíše chatrč. Seděl u ní, před ní, velký muž. Vypadal zajímavě.
„Dobrý den, pane.“
„Ahoj. Říkej mi Hagrid. Tak mi říkaj všichni.“
Přikývla jsem.
„Máš krásnýho psa, o toho mě požádal profesor Black. A jejda. Tohle jsem neměl říkat.“ Zatvářil se ustaraně.
„Já mu to neřeknu. Nemějte strach. Zapomněla jsem se představit. Já jsem Sarah...“
On mi však řekl něco, co mě překvapilo.
„Já vím kdo jsi. Znal jsem tvou matku, i otce. Tvůj děda je super člověk a ten nejlepší kouzelník. Škoda, že to dopadlo tak špatně. Tvůj otec neměl být tak tvrdohlavej. Ale to by nebyl syn svýho otce.“
Vyjeveně jsem na něj zírala, zpočátku jsem myslela, že mluví o otci mé matky. Takhle by o Voldemortovi..., ale pak, když začal o otci.
„jo, děda je fajn. Jsem ráda, že ho mám. Moc mi pomáhá.“ Doufala jsem, že se nachytá. A také že jo.
„No jo, to on Brumbál je super člověk.“
A mám tě. Zajásala jsem v duchu, a mnula si ruce nad svojí chytrostí. Kdyby jen věděl, že mi řekl něco, co jsem nevěděla.
„Chtěla bych se zeptat. Mohla bych tu svého psa nechávat? Když budu ve škole, ale na večersiho vždy odvedu. To nemějte strach.“
„Jistě, budu moc rád.“
„Tak ještě jednou děkuji a zatím se mějte skvěle. K večeru se pro něj zastavím.“
Přikývl a já odešla vstříc novému studijnímu dni.
 
Karen nemohla uvěřit tomu co viděla. Kennedyová tu je druhý den a už chodí s tím nejhezčím klukem.
To ona, o něj bojuje už třetí rok a pořád nic. Měla by se na něho vykašlat. Za ty problémy ji přeci, žádnej kluk nestojí. A navíc, se Sarah bude na jednom pokoji a rivalita by byla dost blbá. Stačí, že ji nemůže vystát ta blbka z Nevelvíru, Anistonová. Kvůli Billovi, vždyť je to takovej hlupáček, ale ne že by nebyl hezkej. To on je, ale bohužel je z Nebelvíru.
No, a Evelyn je také zvláštní. Je pěkná, ale hodná, to není. Tipla bych ji na pěknou mrchu.
„Se nedivím, jestli je to pravda. To co se říká o jejím dědkovi.“ Zamumlala polohlasně Karen.
„Co ty tam, zase pomlouváš!“ Ozvala se Elison.
Karen se po ní otočila a vykřikla. „Jasně. Pomlouvám tebe, sama před sebou.“
Začínalo ji to štvát.
„Anistonová, moc by mě zajímalo, jak to tady s tebou vydržím. Celej rok!“
„To mě taky!“ Odsekla ji Elison.
Je fakt blbá.
„Hej holky, neblbněte. Nevíte, kde je Sarah? Naposledy jsem ji viděla včera večer.“
Na to ji odpověděla Karen. „Když jsem byla na snídani, tak tam byla s Jackem Averym.“
„Cože! Ona chodí se Zmijozelákem? Jsem nevěděla, že je, zas tak blbá.“
„Hej. To odvoláš. Slyšíš!“ Okřikla ji Karen.
„No tak, holky. Neblbněte.“ Snažila se je uklidnit Evelyn.
Neměla na to však sílu. Ještě, že se tam objevila Sarah, která vytáhla hůlku a umlčela je jediným kouzlem.
„Bude působit do té doby, než vá toho zbavím.“
Nechala je, ať se uklidní.
„Už budete v klidu?“ Zeptala se.
Obě přikývly.

Přišla jsem do pokoje, zrovna tam probíhala nějaká hádka. Už mě to pomalu, ale jistě začalo štvát, a taky nudit.
Vytáhla jsem hůlku a obě je umlčela. Konečně klid, ten Brumbál je ale,...
Ještě, že neví, že já vím, že je můj děda.
Chvíli byl klid, já však věděla, že to kouzlo budu muset stejně zrušit. Je ať si, ale počkají, jaá mám času dost.
„Už budete v klidu?“ Zeptala jsem se.
A když obě dvě přikývly, kouzlo jsem zrušila. Obě se zvedli a beze slova odešly.
Evelyn se posadila vedle mě a zašeptala. “Ještě, že jsi přišla. Ty dvě.“ Hodila hlavou směram, kterým odešly. “By se snad zabily. Co je pravdy na tom, že chodíš s Averym?“
„Máš na mysli Jacka? Jo, tak s ním chodím, bohužel. Je to strašnej parchant, ale je krásnej. Co říkáš?“ Zeptala jsem se zasněně.
„Jo, to je. Je tady dost pěknejch kluků, a ti profesoři. Taky nejsou k zahození.“
To mě rozesmálo. “To máš recht.“
„Už se tu objevil Malfoy? Já jem proto, že s ním máme zítra hodinu.“
Přikývla jsem a zvedla se z postele. “Měly by jsme jít. Za deset minut nám začíná hodina.“
Beze slova přišla až ke mě a zašeptala. “Já ho nenávidím.“
„Koho?“ Zeptala jsem se zmateně.
Přitáhla si mě blíž k sobě. “Svýho dědu. Je dotěrnej, a taky. Je na malý holčičky.“
Zalapala jsem po dechu. “Tím myslíš, ...“ Dál jsem nemohla, úplně mě to vykolejilo. „Si snad děláš srandu.“
„Nevěříš. Já ti to dokážu, víš co je to myslánka? Prijď kolem šesté na astronomickou věž a uvěříš.“
S tím mě tam nechala, zvedla se a odešla. Jako ve snách jsem ji následovala.
 
Zbytek dne probíhal už relativně v klidu. Nic závažného se nestalo a já se mohla připravovat na zítřejší dvouhodinovku s Malfoyem. Pro Merlina - hned po ránu.
Pomalu, ale jistě se blížila šestá hodina. A já se psychicky připravovala na to, co uvidím. Jestli je to pravda. Budu jí muset všechno říct, usmyslela jsem si.
Vystoupala jsem až nahoru. Čekala na mě. Byla nervózní, neustále se rozhlížela. Když mě uviděla, viditelně si oddechla.
„Měla jsem strach, že nepřijdeš.“
Nevěděla jsem, co říct. “Proč bych nechodila. Dost mě to zajímá.“ Usmála jsem se na ni. “Když by jsi,... To je jedno. Když mi chceš něco o sobě říct. I já ti pak něco řeknu o sobě.“ Ukončila jsem svůj, proslov.
Sklopila oči, vytáhla hůlku a přiložila si ji ke spánku.
Až těď, jsem si všimla, že ji u pravé nohy leží malá miska. Na hůlku se jí nalepila nějaká hmota. Vožila ji do té tajemné misky. Naplnila ji až po okraj a zničeně se posadila.
„Jsi připravená na to, co uvidíš? Nebude to nic pěkného.“ Promluvila smutně, ale do očí se mi nepodívala.
„Neboj, já toho prožila dost.“
„Jak myslíš. Uvidíš,  já tě varovala.“
Popostrčila mě a já spadla dovnitř, nečekala jsem to.
 
Na posteli seděla malá holčička. Plakala.
Co chvíli se podívala ke dveřím a naslouchala, jestli neuslyší jeho hlas.
Klika se pomalu pohnula, někdo otvírá. Holčička hrůzou vytřeštila oči. Křečovitě se chytila postele a stále pozoruje dveře.
Najednou se otevřely a vevnitř stojí muž. Vypadá mile, kdopak by se ho bál. Je však vidět, že ona, strach má.
„Dědečku, já nechci. Chtěla bych jít už domů. Naši o mě budou mít strach.“
Muž se nebezpečně usmál.
Holčička se choulí na posteli.
„Tvoji rodič mi řekli,že když nebudeš poslušná a nebudeš dělat, co ti řeknu. Mám tě potrestat. A ty jsi byla zlá!“
Natáhl ruku. Přes kterou se mu táhly krvavé škrábance. Nejspíš od nehtů.
„Pojď za mnou.“
Chtěl ji k sobě přilákat,...
 
Uslyšela jsem vzlyky, které nepocházely od holčičky. Šli zezadu. Otočila jsem se a uviděla Evelyn. Seděla na zemi a vytřeštěně zírala na tu scenérii. Přistoupila jsem až k ní a chytila ji z rameno.
Vyděšeně se na mě podívala, pak mě poznala a zašeptala. „Děkuji.“
„Nemáš zač. Je to,...“
„Pšt, koukej se. Pak už půjdeme.
Otočila jsem se a pozorovala, co se bude dít dál.
 
Holčička se křečovitě chytila postele. Oči široce rozevřené hrůzou. Čekala co se bude dít.
Muž se stále blížil.
Děvče kroutilo hlavou a neslyšně šeptalo. „Ne. Prosím, já nechci.“   
Vytáhl hůlku a okolo jejich rukou a nohou se začínají omotávat provazy. Zarývají se jí až do masa.
Naklonil se k ní. „Už budeš hodná!“
Děvče vyděšeně přikývlo. Kdyby jen věděl, co ji čeká.
„Nebudeš křičet?“
„Ne dědečku, já už budu hodná. Budu poslouchat a udělám všechno,...“ Na chvíli se odmlčela. „...vše co budeš chtít.“
„Hodná holčička.“
Vytáhl odněkud nůž, a řízl. Ne však, aby odřízl provazy,...
 
„Pojď. Měli by jsme jít.“ Promluvila jsem na Evelyn „Už jsem viděla dost.“
Jen přikývla, z očí se ji hrnuly slzy.
 
„Já. Je mi líto, co jsi musela prožít. Co tví rodiče, ví o tom?“
Evelyn vyděšeně zakroutila hlavou. „Zabili by mě za to.“
„Cože? To snad nemyslíš vážně.“
Chtila jsem ji za ruku a donutila ji, aby si sedla. Předtím jsem přivolala židly. Vviytáhla jsem z kapsy lahvičku s lektvarem, a podala ji Evelyn. Nic na to neřekla a vypila ji. Seděla na židly jako hromádka neštěstí.
„Evelyn. Ty za nic nemůžeš, to on by se měl stydět za to co ti provedl. A neměl by se divit tomu, kdybys mu to vše vrátila. A to i s úroky. Rozumíš? Nejsi jediná, kdo tím prošel. Věř mi. Já vím, co říkám.“
Mluvilo se mi o tom těžko, alemusela jsem to ze sebe dostat. Bylo to jako jed. Něco, co tě užírá zevnitř.
„Od šesti let jsem byla zavřená,…“
Posadila jsem se na zem, a po minutové odmlce, jsem pokračovala. Musela jsem si vše utřídit v hlavě. „…moji rodiče, byli mrtví. Zabili je, nevím kdo. Ale vím, že byli Smrtijedy. Někdo mě odnesl od jejich těl a od té doby mi začalo peklo na zemi.“
Přerušila mě tichým. „Nemusíš mi nic říkat.“
„Já chci, ale pokud se na to necítíš, tak já přestanu.“
„Jak chceš. Nechci, abys tím musela projít znovu. Stačí, když jsem musela já.“
„Evi, mě to pomáhá. Prosím, nech mě mluvit.“
Přikývla.
„Trestali mě. Zpočátku to nebylo až tak hrozné. Za neposlušnost jsem nedostala najíst, anebo mě zmlátili. Jen trochu, nějaká facka.
To nebylo nic, proti tomu, co mělo přijít potom.“
Odmlčela jsem se a utřela slzy, které se mi objevily na tváři. Nezaregistrovala jsem , že bych se rozplakala. Teď to, ale bylo jedno.
Pokračovala jsem dál.
„Objevil se tam ON, byl to ministr. Já jsem to, ale nevěděla. Byl na mě hodný, četl mi pohádky. Bylo mi deset let.“
Přerušila mě. „ Čtyři roky tě týrali?“
„Ano, chtěli to ze mě dostat. Nevím co, já jsem to nechápala. Pořád dokola jsem se ptala. Zpočátku jich, ale později jsem pochopila, že se od nich odpovědi nedočkám. Otázka, následoval trest. A to stále dokola.
Pak to na rok přestalo. Nevím, co se stalo. Ale, byl klid. Mohla jsem se učit, číst si. Co jsem chtěl, to jsem dostala. Ale objevil se on.“
Zase jsem se odmlčela. Potřebovala jsem najít sílu k tomu, abych mohla pokračovat. Evi mi stiskla ruku. Dodala mi odvahu, a já mohla pokračovat.
„Byl hodný. Měl pro mě slova pochopení, snad i lásku. Myslela jsem, že to skončí, a já budu šťastná.“
Teď jsem cítila, že pláču. Nemohla jsem dál. Posmrkávala jsem. Najednou se vedle mě objevil kapesník.
Zvedla jsem oči, stála tam Elison. Dívala se na mě, jako by mě, až teprve teď, uviděla. Měla červené oči.
„Moc.“ Zakoktala se. „Moc se omlouvám, já – já jsem nechtěla poslouchat, ale… Hledala jsem vás, měla jsem strach, jestli,…“
Podívala jsem se na ni a usmála se. „Jasně. To je v pohodě. Doufám, že jsem tě nevyděsila.“
„Čím?“ Zeptala se vyděšeně. „Jasně. Slyšela jsem to od toho, ministra. Je mi líto, že jsem se chovala…“
Umlčela jsem ji jediným pohledem. A pak jsem pokračovala jako by se nic nestalo. Předtím jsem se ale vysmrkala.
„Oslavila jsem jedenácté narozeniny. Ten den to začalo. Nosila jsem krásné šatečky. Byly krátké, bílé. Byly tak čisté, čisté jako já. Pak se však zašpinily, a byly špinavé, stejně, jako já.“
Žmoulala jsem v ruce kapesník, polkla jsem a pokračovala dál.
„Přišel za mnou. Řekl mi, že jsem byla hodná. Že má pro mě překvapení. Přivedl mě do jednoho z pokojů. Byla tam nádherná postel.“
Sevřela jsem ruce v pěst, zatínala jsem nehty do dlaní. Bolelo to. Ne však tolik, jak mě bolelo říct, to co,…
„Řekl mi, abych se převlékla. Neměla jsem strach. Byla jsem dítě, netušila jsem, že bych to před ním neměla dělat. Sundala jsem si všechno oblečení a zeptala se ho, co si mám obléct teď.“
Evelyn mi stiskla ruku a Elison se na mě dívala s dokořán otevřenýma očima. Po tvářích jim kanuly slzy.
„Byl u mě. Díval se na mě, ale ne tak, jako vždy. V tomhle pohledu bylo něco navíc. Neměla jsem tušení, co to je.
Chytil mě do náruče a přitiskl k sobě. A pak…“
Obě dvě vykřikly. „NE. Už dost, už nic neříkej. Pro Merlina.“
„Sarah, už nic neříkej. Zavedu tě na ošetřovnu, musíš se uklidnit.“ Zúčastněně mi navrhla Elison.
„Myslím, že lepší bude, když to řeknete profesoru Snapeovi. On mi pomůže. Moc děkuji za to, že jste mě vyslechly. Moc to pro mě znamená. Pomohlo mi to.“
Evelyn mě objala a zašeptala znovu: „Promiň.“
„Neomlouvej se, nemáš za co.“ Objala jsem ji také.
Elison se k nám, po mírném zdráhání přidala a zašeptala mi svoji omluvu. Jen jsem se usmála.
Pak se pode mnou prolomily nohy. A já se, zase, složila na zem.
Stačila jsem ještě zašeptat. „Profesore Snape. Severusi.“ Doufala jsem, že pochopily.
 
Severus spal.
Najednou, jako kdyby uslyšel svoje jméno.
Vyděšeně se posadil na posteli. Pak se to ozvalo znovu.
„Severusi.“
Ten hlas, poznal by ho všude. Odkud však vychází? Vyskločil z postele, hodil na sebe župan. Vyběhl ze svých komnat. Které se nacházely, od astronomické věže, dost daleko.
Přes to, jako kdyby ho něco vedlo, zrovna na to místo, kde je ho potřeba. Bylo až z podivem, že mu tahle cesta. Dost vzdálená. Uběhla strašně rychle.
Zastavil se, až když uviděl tři děvčata. Dvě podpírala třetí, kterou nebyl nikdo jiný, než Sarah.
„Co se jí stalo?“ Zeptal se zděšeně. „Pro Merlina, mluvte!“
„Ona,…“ Ani jedna netušila, co mohou říct.
Naklonil se nad ní, otevřela oči. Usmála se na něj a zašeptala. „Severusi. Díky Bohu, zase jsi mě přišel zachránit.“ A pak je zase zavřela.
„Dejte  mi ji. Postarám se o ni.“
Vyděšeně se na něj podívaly, co když,…
„Ihned! Slyšíte! Nebo jste snad ohluchly? Může zemřít.“
Obě dvě přikývly. Nechaly ho, aby se na Sarah podíval. Zamračil se, podíval se na obě dvě. Vzal ji do náruče a nesl na ošetřovnu.
 Přes rameno na ně ještě zavolal. „Obě dvě do postele, ihned! Zítra se můžete za Sarah přijít podívat. A pak vše, opakuji, vše řeknete profesorovi Brumbálovi a mě. Chci vědět, co víte.“
Obě na něj nechápavě zíraly. Zůstaly stát, dokud nezmizel za rohem.
 
Probudila se a zmateně se rozhlížela kolem. Její pohled se zastavil na zástupu lidí. Proč tam všichni tak vyděšeně stojí?
„Co se stalo?“ Promluvila.
Nikdo ji však neodpověděl. Přistoupila k profesorovi Blackovi. Dívá se mu do očí. Nevypadá to však, že by ji zaregistroval. Najednou se pohl, a…
Prošel skrze ni.
Dívka zalapala po dechu. „To snad není možné.“
Chce křičet, ale z hrdla ji nevyjde ani hlásek.
Musí jít za ním.
To je jediné, co může udělat.
Slyší šepot a kroky. Ohlíží se, zástup lidí se shromáždil u postele, dívají se na ni.
„Musím se podívat, co je tak zaujalo.“ Šeptá si sama pro sebe.
To co uvidí, by nečekala ani v nejhorším snu. Vidí sama sebe, jak leží, bez hnutí. A snad i bez dechu v posteli. Je bledá.
Zalapala po dechu. „To nemůže být pravda. Musím se vrátit, nemůžu to tak nechat být.“
„Měla bys jít.“ Ozval se vedle ní něčí hlas.
Vylekaně zakoktala: „Kdo-jste, kam-kam mám jít?“
Ohlíží se. Vedle ní stojí muž a drží ženu. Připadají ji povědomí, ale nemůže přijít na to, odkud je zná.
„Kdo jste?“
Usmáli se na sebe a odpověděli ji na otázku. I když věděli, že odpověď zná. „Tvoji rodiče. Máme tě rádi, ale ještě není tvůj čas.“
Najednou se rozplývají, ještě vidí jejich úsměv a cítí jejich lásku. A pak, najednou, jako kdyby ji něco vtahovalo. Zdá se, jako kdyby se zmenšovala.
Tělo, které leží na posteli sebou cuklo. Všichni vyděšeně zírají. Neví, co se stalo. Dívka se nadechla, zalapala po dechu a otevřela oči.
 
„Kde to jsem? A co vy tady děláte?“ Zeptala jsem se zmateně, když jsem poznala, kdo to je.
Podívali se jeden na druhého. Určitě nevědí, co říct.
Slova se ujal profesor Brumbál. „Slečno Kennedy,…“
„Jasně – slečno. Jsem jeho vnučka a on říká – slečno. No, to je teda, pokrytec.“
Čekám, co mi řekne.
„…, křičela jste. Byla jste v bezvědomí a asi se vám něco zdálo. Nebyli jsme si jistí,… Najednou jste přestala dýchat. Trvalo to ani ne minutu. Ale pak jste se probrala, a…“
„Co jsem křičela?“
„Nejsem si jistý, jestli bych to měl opakovat. Vše se samozřejmě vyřeší.“
„Ale, já nechápu…“
„Sarah. Měla by jsi se uklidnit. Pan ředitel to s tebou myslí dobře. Teď na to však není ta pravá doba, chápeš co mám na mysli?“
Přikývla jsem. Najednou jsem si byla, až moc jistá, co jsem křičela. Ještě, že je tady někdo, kdo mě dokáže uklidnit.
Severus se posadil vedle mě, a stiskl mi ruku. Vstoupil mi do hlavy.
„Vše bude v pořádku. Já se o to postarám.“
„A jak?“ Zeptala jsem se ho tím samým způsobem.“
Nevěřila jsem, že to někdo z nich dokáže. Musím to zvládnout sama. Nesmí poznat, jak jsem se rozhodla. Nejspíš jsem se v Nitrobraně zlepšila, protože jen odpověděl. Nereagoval na to, že by nějak věděl o tom, na co jsem myslela.
„To neřeš. Postarám se o to.“
Znovu jsem přikývla a zavřela oči. Myslela jsem jen na pomstu. Nechtěla jsem, aby se mi zrcadlila v očích.
Ozvaly se tiché kroky a všude se rozprostřelo ticho. Uslyšela jsem jen: „Měla by si odpočinout.“ A pak už bylo jen ticho.
 
Profesor Brumbál si zavolal Snapea. Potřeboval od něj zjistit, co ví.
„Severusi, co se stalo?“
„Brumbále, nejsem si jistý. Něco mě vedlo k tomu, abych šel na astronomickou věž. A tam jsem potkal studentky Aniston a Finley, podpíraly Sarah. Byla v bezvědomí.“ To, že ho tam něco volalo, zamlčel. „Nebyl jsem si jistý, co se stalo. Proto jsem použil Nitrozpyt. Zjistil jsem, že,… Řekla jim o všem, co se odehrávalo v tom domě. Nejspíše neunesla ten tlak a zhroutila se.“
Ředitel jej pozoroval. Když domluvil, složil hlavu do dlaní a kroutil hlavou. „Pro Merlina, co s tím uděláme. Vždyť Evelyn Finley je ministrova vnučka,…“
„Pane. Promiňte, že vás přerušuji, ale existuje něco, co nevíte. S tím, že je to problém bych nesouhlasil. Ona. Prožila si něco podobného. I to bylo jedno z toho, co jsem viděl. Sarah mi vše ukázala a pak omdlela.“
 
Otevřela jsem oči, nemohla jsem si uvědomit, kde jsem. Pak mi to došlo. Zase jsem totálně vytuhla. Omdlela jsem.
Není divu, musela jsem znovu prožít ty otřesné zážitky. Oprava: Nemusela, já chtěla.
„Pro Merlina. Bolí mě hlava.“
Posadila jsem se na posteli a podívala se na hodiny. Bylo šest hodin, podle světla bylo ráno.
„Měla bych vstát, nechci propást další den.“
Věděla jsem, že tu nikdo není a zavolala jsem si pomocí kouzla svoje věci. Převlékla jsem se, vytáhla jsem pergamen a napsala madam Pomfreyové, vzkaz.
 
Omlouvám se, ale nemohla jsem zde zůstat. Bylo mi lépe, a proto jsem se rozhodla, že půjdu na vyučování.
Děkuji za pomoc a znovu se omlouvám za potíže, které jsem způsobila.
S díky Sarah Kennedy.
Potichu jsem vyšla z ošetřovny a vydala se na první hodinu přeměňování s Luciusem. Už jsem se nemohla dočkat.)
Byla jsem první, a proto jsem si sedla až úplně dozadu. Nechtěla jsem být v jeho blízkosti. Potom, co se málem stalo v síni. Nechtěla jsem riskovat, že podlehnu své slabosti.
Vyčarovanou kšiltovku jsem si narazila až k očím. Kdybych se podívala do zrcadla, nepoznala bych se.
Za deset minut osm se začali hrnout všichni spolužáci. Nezaregistrovali moji přítomnost, až když přišel Avery.
„Nazdar Kennedyová, jak se vede?“ Vykřikl, a posadil se vedle mě.
Prosebně jsem na něj upřela oči, ale on mě úplně ignoroval. Posadil se vedle, objal mě a políbil.
„Ten to už přehání.“ Ozvalo se mi v hlavě.
Lehce jsem se usmála, vyprostila jsem se z jeho sevření a zírala dopředu. Přesně v osm hodin se ozvaly kroky. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil ON.
Vyhýbala jsem se pohledu na něj, ale stejně se mi to nepovedlo. Samy od sebe se moje oči zaměřily na nově příchozího.
Všechny si prohlédl, jeho pohled se zastavil u mě. Díval se na mě dost dlouho, nevydržela jsem to a podívala jsem se mu do očí. Zahlédla jsem tam radost, ale i bolest.
„Co se stalo?“
Neodpověděl. Zamířil ke katedře a posadil se. Vytáhl nějaká lejstra a začal předčítat jména.
„Jakmile přečtu vaše jméno, postavíte se. Chci vědět, s kým mám tu čest.“
Zavrtěla jsem hlavou a sjela pohledem na stůl, jako kdyby mě na něm něco, stráášně zaujalo. Ale spíš jsem se chtěla vyhnout tomu, abych na něj zírala. K tomu se přeci nesnížím. A navíc, je ženatý.
„Jo. Ale to ti před tím nevadilo!“ Ozval se, vtíravý hlas.
„Nevadilo, ale předtím není dnes. Tak si dej pohov.“
Pomalu, ale jistě, se blížil k vyslovení mého jména. Srdce mi začalo zběsile tlouct. Měla jsem pocit, že ho všichni slyší. A pak…
„Sarah Kennedy.“
Chtěla jsem vstát, ale on mi to nedovolil.
„Může zůstat sedět. My se již známe. Že je tomu tak.“
Zmateně jsem přikývla. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Pohledy všech dívek mě provrtávaly, skrz na skrz. O co jim jde? Viděli mě, že jsem přišla zároveň s ním. Tak proč dělají překvapené?
By mě fakt zajímalo, co by dělaly, kdyby se dozvěděly, co jsem udělala o prázdninách. Jaká jsem mrcha.
Cože? Já o sobě řekla něco tak hnusnýho? No jo, aleje to fakt. Takže, co s tím nadělám? Nic! Po tom, co jsem prožila, ani jiná být nemůžu.
Z toho „rozhovoru“, mě vyrušil, Lucius.
„Slečno Kennedy! Halóóó. Slyšíte mě, anebo jste se věnovala něčemu důležitějšímu, než je studium?“
Vyděšeně jsem zamrkala, stál ode mě jen pár centimetrů. Křičel mě skoro do ucha, neřád jeden.
„Pa-pane profesore?“ Zakoktala jsem.
Pobaveně mě pozoroval, a jak jsem zaslechla. Neobešlo se to bez účinku. Sjel mě přede všemi a ještě se tomu směje. To mu nedaruji.
Slíbila jsem si v duchu. Nevěděla jsem, že toho slibu nedostojím. I když bych to měla tušit. Po tom, co se mnou jeho přítomnost dělá!
„Takže. Slečno Kennedy. Dnes v šest hodin vás čekám, ve svém kabinetě. Můžete se těšit, na trest.“
Polkla jsem. Zatvářila jsem se asi dost nechápavě, ale on to přešel mlčením.
„Už se těším.“ Zamumlala jsem nabroušeně.
Jack se vedle mě přidušeně rozesmál. Holky se pohrdlivě otočily zpět ke katedře a dál mě osteativně ignorovaly.
„Máš nějaký problém?“ Otočila jsem se na něj.
„Já? Ne! Proč bych měl mít problém? Ale ty budeš mít potíže. On tě jen tak nenechá, ale to ještě neví, čeho jsem schopný já.!
„Co to meleš? Já kašlu na vás, na oba. Co bych měla z tebe anebo jeho?“ Ukázala jsem na Luciuse. „Já vím, co chci. A ani jeden z vás to není. To si piš. No tak, proč si to nepíšeš?“
„Slečno. Doufal jsem, že už rušit nebudete. Ale je vidět, že jsem se mýlil. Trest vám prodlužuji na celý týden. Doufám, že nyní bude klid. Rušíte ty, co chtějí studovat, a něco se naučit.“
Změřil si mě jedním pohledem, v očích mu zajiskřilo.
„To ti nedaruju.“
„Už se těším.“
Ještě, že se tento rozhovor, odehrával jen v našich hlavách. Nikdo z nich, by to nejspíš nerozdýchal. I mě trvalo nějakou dobu, než jsem se mohla podívat po třídě. Naštěstí to nikdo z nich nezpozoroval. Pouze Jack se mračil. Jako kdyby mu někdo ukradl tu nejoblíbenější hračku. Ještě, že skončila hodina.
„Sarah.“ Ozval se Jack.
Cože? On mi řekl jménem? No teda! To se musí někam zapsat. Ihned, než to zapomenu. Ukaž, papír a tužku. Teda, pergamen, inkoust a brko.
„Co je?“ Zeptala jsem se ho se hraným zájmem. I když, nebyl zas tak moc hraný.
Všichni odešli, i Lucius. Zůstali jsme tam jen sami dva. A pak jen, stoly, židle, zem, tabule, atd.,…
„To, jak jsem řekl, že mi nevadí. Nevadí to, že jsi s ním něco měla. Tak to není pravda. Já, chtěl bych, abychom spolu chodili doopravdy, se vším všudy.“
„Avery. Ty ses snad zbláznil. Kde jsi na to přišel? Je to jen dohoda. Chápeš, já k tobě nic necítím.“
Jack na nic dalšího nečekal a zmizel.
Posadila jsem se na židli a začala přemýšlet.
 
Nedokážu nikoho milovat, jsem roztrhaná. Totálně zničená, zevnitř. Někdo mi vytrhl srdce. Jsem zkažená až do morku kostí.
Až teď jsem si uvědomila, jak mě to všechno poznamenalo. Nikdy ze mě nebude ten správný člověk, budu vyvrhel společnosti.
Obdivovaná, nenáviděná a sama. Nedojdu naplnění.
Snad jen pomsta mi donese pocit zadostiučinění a vykoupení z té bolesti, která mě užírá zevnitř. Mrcha. Ta nejhorší, toužící po tom, aby všichni zaplatili.
V hlavě jsem měla totální zmatek.
Je to, co chci? Anebo jsem se v sobě spletla a toužím po lásce. Snažím se získat, to co nemám. A co je mi nabízeno plnými hrstmi, to odmítám.
Proč? Čím jsem si to zasloužila?
Tím, co se mi v té zabedněné hlavě odehrávalo, jsem nemínila strávit zbytek dne. A navíc, začala mi hodina a já se tu vybavuji sama se sebou.
No, to je, úroveň.

10.06.2008 18:50:31
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one