Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Je v tom láska? Anebo jde jenom o sex?
Nastupuje do Bradavic, seznámení s vnučkou ministra. Byl jedním z těch, co ji ubližovali.
Jak se s tím tato dívka vyrovná?
V setmělém pokoji seděl ve starém křesle muž. Nejspíše stařec, jak jste mohli soudit podle jeho bílých vlasů a vousů.
Kdybyste přišli blíže, hádali byste mu 60 let. Byly by jste však dalece vzdáleni pravdě.
I když vypadal nemohoucně a určitě byl starý. Byl to ten nejčipernější stařec, jakého kdy země nosila. Nyní však na to nevypadal.
Mnoho z těch, kteří ho znali, ho milovalo. Někteří ho obdivují, jiní nenávidí. Většina se ho však bojí.
A ti, kteří si myslí, že jej znají, jsou blázni. Nikdo nikoho nazná tak jak by chtěl.
Prohlíží si fotografii asi pětiletého chlapce, který má nádherné modré oči. Ne, nepodobné těm, které si ho prohlížejí.
Chlapec na něj z fotografie mává a usmívá se. Muž pohladí papírovou tvář a řekne jen jedno slovo, jméno – Gabrieli.
Na fotografii dopadly kapky. Ne, nepršelo, jak by mohlo, v domě. Nebyl to déšť, ale slzy, které padaly z očí starého muže.
Stařec je setřel. Postavil se a promluvil, mírně nakřáplým hlasem. „Postarám se o ni.“ Venku se zvedl vítr, rozrazil okenice. Shodil vázu s květinami. Sklo se vysypalo a dovnitř vnikl chlad a zároveň i teplý vzduch z venku.
Zdálo se, jako by vítr šeptal.
Znělo to jako: Děkuji, otče, já ti odpustil. Opustíš ty mě a sobě?
A pak bylo ticho.
Stařec se zvedl, vytáhl odněkud hůlku. Zamumlal Reparo a sklo se vrátilo tam, kam patří.
Zavřel okno, zatáhl záclony.
Posadil se nazpět, položil hlavu do dlaní a roztřásl se.
Nebyla mu zima, plakal.

Co se stalo jedné noci v jednom domě, když tam zůstali jen dvě živé duše:

Ráno jsem se probudila dost brzy.
Dnes jsem měla odjet do Bradavic, s Luciusovým doprovodem.
Trochu jsem po vzpomínce na včerejší noc zčervenala.

Bylo pozdě večer, kolem 12hodiny, když jsem se vydala dolů.
Měla jsem žízeň. Nepomyslela jsem na to, že bych požádala Mobbyho.
Potichu jsem sešla do vstupní haly. Byla tma. Zdálo se mi, že v celém domě není živá duše.
Kde sakra všichni jsou? Pomyslela jsem si v duchu.
Na přemýšlení však nebyl čas.
Pro hlavu plnou „problémů“, jsem si nevšimla, že ve dveřích vedoucích do kuchyně někdo stojí.
Narazila jsem do něj.
Nestačila jsem nijak zareagovat.
Dotyčný mě chytil a zacpal mi ústa. A zašeptal mi do ucha. „Uklidni se, to jsem já.“
Jeho hlas bych poznala všude.
Ihned jsem se uklidnila.
Proti své vůli, ne že by se mi to nelíbilo, jsem se k němu přitiskla ještě blíž. Bylo to moc příjemné.
Držel mě zezadu a nemínil mě pustit.
Trochu jsem sebou zavrtěla. Unikl mu tichý sten.
„Co to se mnou děláš. Vždyť jsem ženatý.“ Neptal se, pouze konstatoval fakta.
Rozpustile, ale potichu jsem se zasmála. „A to má být vada na kráse?“
Tiskla jsem se k němu čím dál tím víc, nebylo mu to lhostejné. To jsem poznala. Měla jsem s tím dost zkušeností. Za které jsem moc ráda nebyla. Ale teď se hodily.
Stočil si mě čelem k sobě. Jeho ocelově šedé oči se vpíjely do mých.
Zatočila se mi hlava, ještě, že mě stále svíral.
Chytil mě za bradu. Pohladil mě po rtech špičkou prstu.
Blaženě jsem přivřela oči.
Chytil mě za zátylek a přitáhl blíž k sobě.
Jeho rty se dotkly mých, přejel po nich jazykem. Rozevřela jsem rty a pustila dovnitř toho agresora.
Přitiskl mě ke zdi, chytil mě pod koleny a pomohl mi s nohama, které jsem obtočila kolem jeho boků.
Tiskla jsem se k němu čím dál tím blíže.
Líbal mě na ústa a pak i na krku. Jeho ruce byly všude, vzdychla jsem.
Byla jsem na vrcholu blaha.
Jednou rukou mi zajel pod košilku, kde nahmatal lem kalhotek. Pohladil mě přes ně a snažil se je sundat. Ale díky tomu, že jsem měla nohy obtočené kolem jeho boků, to nešlo.
Položil mě na stůl. A jedním trhnutím je sundal.
Vrátil se k mým rtům.
Rukou jsem zabloudila do jeho klína a jemně stiskla jeho chloubu.
Zavzdychal a kousl mě do lalůčku. (Myslím ucho)
Sundal ji a přesunul mi ji nad hlavu (ruku), a totéž udělal i s druhou.
„Chci si tě vychutnat.“ Zašeptal.
Blaženě jsem zavřela oči. Nechala jsem ho, ať dělá, co uzná za vhodné.
Křečovitě jsem se chytila okraje stolu, kousla jsem se do rtu, aby mi nevykřikla. Byla jsem na vrcholu.
Bylo to něco neuvěřitelného.
Vrátil se k mým rtům, které na něho již nedočkavě čekaly.
Líbal mě. Posadila jsem se a začala jsem s rozepínáním knoflíčků na jeho košili.
„Kde jsem ostatní. Co když někdo příjde?“ Zavzdychala jsem, stále mě líbal na krk. „Co když se to doví tvůj pán?“
Jeho oči na chvíli dostaly vyděšený výraz. „Ten se to nesmí dozvědět. Zabil by mě.“ „Ode mě se to nedozví.“ Uklidnila jsem ho. „Neměj strach.“
Během řeči jsem ho neustále svlékala.
„Kde jsou?“ Nenechala jsem se odradit od toho, co chci vědět.
„Někde na misi, museli něco vyřídit. Mám tě hlídat. Nikdo než ty a já tu není.“
Skončila jsem se svlékáním.
Stál tam, jak ho pánbůh stvořil. Všechno jeho oblečení mu leželo u kotníků. Stačilo z nich jen vystoupit.
Znovu se ke mně sklonil. Udělal pár pohybů a vzal mě do náruče.
Donesl mě až ke krbu, kde mě položil na kůži, kterou stáhli z nějakého zvířete.
Seděla jsem. Zvedla jsem ruce nad hlavu a on mi sundal košilku.
Byly jsme úplně nahá, stejně jako on.
Stydlivě jsem sklopila oči a snažila se skrýt svoji nahotu. Ale jiskřičky v očích mě prozradily.
Nebylo to jako s nimi.
Ne, nesmím na nic z toho myslet.
Zatřepala jsem hlavou a podívala se mu do očí.
Olízla jsem si rty a přisunula se k němu co nejblíže.
„Jsi nádherná. Jsi anděl.“ Zašeptal. „Ach. Co to se mnou děláš? Tohle žádná nedokázala. A co jsem jich měl,…“
„Prosím, už mlč. A pojď za mnou.“ Lákala jsem ho ukazováčkem. A znovu jsem si mlsně olízla rty.
Na nic nečekal a vrhl se na mě jako hladový vlk.
Dotýkal se mě na rozpáleném těle a zasypával mě polibky. Pomalu do mě vnikl.
Bylo to něco jiného, než,...
Ne. Už na to nemysly. Okřikla jsem se již poněkolikáté v duchu.
Milovali jsme se, bylo to nádherné.
Ale vše krásné musí jednou skončit. To jsme viděli oba. Nemělo to budoucnost. Udýchaně jsem ho pozorovala. Hladila jsem ho po zádech, která nesli stopy mých nehtů. Zanechala jsem je tam během,...
Políbila jsem ho na rty. Divoce a vášnivě, kousla jsem ho do rtu. Ucítila jsem krev a olízla se.
„Měla bych jít. A ty se raději obleč.“
Vstala jsem, do ruky jsem si vzala všechno svoje oblečení a odešla.
Cítila jsem jeho pohled na svém těle.
Nemohla jsem se a ani nesměla otočit.
Neměla bych již po tom sílu odejít.
Slyšela jsem jen, jak zavzdychal. Bylo slyšet, jak se obléká. A pak bylo ticho.

Teď bylo ráno.
Až nyní jsem si uvědomila, co jsem provedla.
Vyspala jsem se s Luciusem, který je navíc ženatý a čeká dítě s Cissou.
Jak jsem to mohla udělat, po tom všem.
Měla bych se nenávidět, ale byla jsem spokojená.
Naštěstí se ani jeden z těch vlezlých hlasů neozval.
Neměla jsem ani tušení, jak se mám teď chovat. Budu stejná jako dřív? Jako by se nic nestalo?
Oblékla jsem si šaty, umyla jsem se. Zastrčila jsem hůlku do kapsy a vyšla z pokoje. Sešla jsem těch třicet schodů. Nadechla jsem se a pak vydechla.
Vstoupila jsem do jídelny. Všechny jsem pozdravila a posadila se na svoje místo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. U stolu seděly Cissa a Bella, které mi na pozdrav neodpověděly. Ani nevzhlédly ze stolu, okázale mě ignorovaly.
Jinak ostatní mi na můj pozdrav odpověděli.
Otevřely se dveře, a dovnitř vstoupil,...
Zapomněla jsem dýchat. Myslela jsem si, že je to on.
Byl to ale děda - Voldík.
„Dobré ráno, pane.“ Pozdravili všichni sborově.
Určitě to mají sehrané.
Pomyslela jsem si.
Nejspíš mi to přečetl z tváře, protože se lehce usmál.
Ten úsměv patřil mě.
„Tak, jak se moje holčička vyspala?“
„Měl by jste se pane zeptat, s kým.“ Ozval se nedůtklivý a roztrpčený hlas.
„Cože!“ Rozkřikl se, z očí mu šlehaly blesky. „Kdo to řekl?“
Nikdo se, samozřejmě, neměl k odpovědi.
„Byl to Avery! Řekla, docela klidně Bella. „To on to řekl, pane.“ Dodala, když uviděla jeho pohled.
„Co mi k tomu řekneš - Avery! Jak jsi to myslel!“ Zamířil svůj, vražedný, pohled na muže, který seděl napravo ode mě.
„Já, jen, jen,...“ Zakoktal se. „Vypadala jako, jako - po dobře,... Ach,...“ Těkal očima z jednoho a druhého.
Snad nečekal, že mu někdo pomůže z toho, co si nadrobil!
„Vysvětlíš mi to! Jak jsi to myslel!“
Jeho hlas byl čím dál tím víc naštvanější. Řekla bych, že byl nasranej.
„Omlouvám se pane. Nemyslel jsem to tak,...“
Jediným posunkem jej umlčel.
Pak se podíval na mě. Myslela jsem si, že bude následovat výslech. Ale nic takového se nestalo.
„Sarah. Běž nahoru a zkontroluj si věci. Dolů nepřijdeš, pokud tě nezavolám. Rozumíš?“
Jen jsem přikývla.
Dojedla jsem. Stejně mě již přešla chuť.
Zvedla jsem se, omluvila se a odešla z jídelny.
„Avery!“
Výše oslovený se bázlivě ozval. „Ano, pane?“
„Crucio.“
Ozval se křik, při kterém tuhla krev v žilách. Křik náhle, jako by ustal. Nejspíše zakouzlil nějaké tišící kouzlo.
Co když na to příjde?
Ne, to nesmím dopustit. Ublížil by mu. A to si já, na triko nevezmu.
Měla bych si něco zjistit o škole v které budu studovat.
Zašla jsem do knihovny. A tam jsem našla, co jsem hledala.
Mám ještě dvě hodiny čas, zkontroluji si věci. A pak se dám do čtení.

Ráno se probudil Lucius ve své ložnici.
Byl sám. Olízl si rty.
Vzpomněl si na včerejší večer. Bylo to něco neskutečného.
Sarah byla anděl, ale uvnitř skrývala ďábla.
Jak to jen dokázala! Proč se v její přítomnosti chová jako blázen? Co to s ním provedla?
Neměl hlad. Nechtěl ani pomyslet na to, kdyby se to dozvěděl Temný pán.
Bezděčně se otřásl.
Pak uslyšel ten křik, ihned ho poznal.
Byl to Avery.
Ten si nedá pokoj. Neví, kdy má mluvit, a kdy mlčet. Ten na to jednou doplatí.
Pro Merlina. Dnes ji doprovázím do Bradavic.
Vzdychl si Lucius.
Nevím jestli se v její přítomnosti dokážu ovládnout.

Dvě hodiny uběhly jako voda.
Bylo půl jedenácté, když se ozval jeho hlas. Volal Sarah dolů.

„Musíš se přemístit. Tady Lucius.“ Postrčil ho dopředu. „Se s tebou přemístí. Ty to ještě neovládáš.“
Jen jsem přikývla.
Vyšli jsme ven, před sídlo.
Vzal mě za ruku. Políbil mě na tvář a předal mě Luciusovi. (Jako nějakej balík.)
„Kdyby jsi něco potřebovala. Stačí říct Severusovi a on mi to vyřídí. Cokoli a kdykoli, ano?“ Podíval se na mě starostlivě.
Objala jsem ho, zcela spontánně, a políbila ho na tvář.
Pak jsem se přitiskla k Luciusovi a přemístili jsme se na nádraží.

Nádraží bylo nádherné. Tolik lidí.
A pak jsem uviděla jednoho z nich.
V tě chvíli by se ve mě krve nedořezali.
Zastavila jsem se, totálně jsem se zablokovala.
„Sáro. Co ti je?“ Zeptal se starostlivě.
Podívala jsem se na něj, jako kdybych ho viděla poprvé v životě.
Zakoktala jsem se. „Ne. To- je v pohodě.“
Prošli jsem kolem toho muže. Ani si mě nevšiml. Ještě jsem se otočila.
Cítila jsem na sobě starostivý pohled. Pak promluvil. „To je ministr. Ty ho znáš?“
Našla jsem jeho oči, a podívala se do nich. „Jasně. Měla jsem tu čest.“
„To je jeden z těch,... Myslel jsem, že to pán vyřídil.
„Asi ne.“ Odpověděla jsem mu.
Byla jsem totálně vynervovaná, neustále jsem se ohlížela.
Objal mě.
Uklidnilo mě to, ale jen na okamžik. Znenadání se totiž objevil vedle nás, a promluvil. „Luciusi. Jak se vám daří?“ Podíval se na mě, propaloval mě pohledem. „Tady slečnu, jsem tu nikdy neviděl. Představíte nás?“ Obrátil se na Luciuse.
Dívala jsem se mu do očí. Nevypadal na to, že by mě poznal.
„Ano. Jistě, pane ministře. Tohle je Sarah Kennedy. Dcera matky mé sestřenice, snacha.“
Totálně ho vyhodil z konceptu. Takže nic nepochopil.
„Aha. Moc mě těší, Sarah.“
Podával mi ruku.
Nechtěla jsem se ho dotknout, ale přemohla jsem se. A ruku mu podala.
Políbil mě na ni. Lehce jsem se otřásla.
Nejspíš si ničeho nevšiml, protože se s námi bez sebemenších problémů rozloučil.
„Bylo mi ctí, se s vámi seznámit.“ Rozloučila jsem se s ním a pořádně mu stiskla ruku.
Udiveně se na mě podíval a odešel.
„Kde jsi přišel na tu blbost?“
„Kterou?“
Jen jsem mávla rukou. „Nech to plavat.“
„Ale, ale Malfoy.“ Ozval se za námi příjemný hlas. „Snad zase, veřejně, nezahýbáš mé MILÉ sestřenici?“
Otočila jsem se po tom hlase. A to co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.
Stál tam nádhernej chlap.
Měl krásné oči a černé vlasy, ale ne takové, jako měl Severus. Nebyly rovné. „Musím říct, že máš čím dál tím víc lepší vkus. Ale zdá se mi, že slečna určitě není zletilá.“
„Do toho to Blacku, nic není.“ Odpálkoval ho Lucius.
Přistoupila jsem k muži, kterého Lucius nazval Blackem, a nabídla mu svoji ruku.
Stiskl ji.
„Těší mě, že vás poznávám. Pane Blacku,...“
„Sirius.“
„Ano. Děkuji. Moje jméno je - Sarah Kennedy, jsem jeho příbuzná.“ Ukázala jsem na Luciuse.
Usmál se. Ne na Luciuse, ale na mě.
Srdce mi poskočilo radostí. Na chvíli se zastavilo a pak se rozjelo nenávratnou rychlostí.
„Vy jistě budete ta nová studentka.Doufám, že se spolu setkáme v mojí koleji. Jsem totiž ředitelem Nebelvíru. A tak krásné a milé osoby určitě potřebujeme.“
Složil mi poklonu.
Mírně jsem zrudla, ale moc mě to potěšilo.
„Pche.“ Ozval se Lucius. „Na to si nech zajít chuť. Tady Sarah, půjde jistě do Zmijozelu.“
Aby jste se oba nedivili. Zamumlala jsem v duchu.
„Omlouvám se, že vás ruším. V této, jistě duchaplné, konverzaci. Ale měli by jsme nastoupit. Za chvíli nám jede vlak, aby nám neujel.“ Snažila jsem se je uklidnit.
Zase ty vražedné pohledy. Kde se to v nich bere?
„Ano. Tady slečna, má pravdu. Musím tě, ale Malfoyi upozornit, že se slečnou v kupé jet nesmíš.“
Lucius ho sjel jedním pohledem. Nejspíš se to učil od svého pána. Ale tak dobře mu to nešlo.
„Ach. Další Brumbálův výmysl. Nechápu, jak to, že ho stále nechávají ředitelem.“
Do této, řeči, mu skočil Sirius. “Ta snad,...“
Neposlouchala jsem je, naskočila jsem do vlaku. A šla jsem hledat volné kupé.
Netrvalo mi to ani minutu, a už jsem seděla na sedadle.
Ani v nejmenším, mě nezajímalo jestli mě najde.


Vlak se pomalu rozjel a já pozorovala postupně se měnící scenérii za oknem.
Náhle se otevřely dveře a dovnitř doslova vletěl zrzavý kluk.

Ani v nejmenším si nevšiml, že tam sedím a sedl si mi na klín.
Vyjekla jsem, strčila jsem do něj a on s výkřikem spadl.
„Hej. Co děláš. Jsi mě neviděl, nebo co?“
Vyskočil na nohy a začal se mi omlouvat za svoji blbost.
Prohlížel si mě, nejspíš jsem se mu líbila, protože se posadil a začal mě zpovídat. “Ty jsi tady nová? Já jen proto, že jsem si tě tady nikdy neviděl. Určitě bych si tě všimnul.“
Podívala jsem se mu do očí. “ Jo. Jsem nová. Učila jsem se doma, ale mému učiteli se něco přihodilo. A proto jsem tady. Nastupuji do šestého ročníku.“ Dokončila jsem svoji zpověď.
„To je super, já tak chodím. Teda, budu chodit do šestky. Tak se tam určitě potkáme.  
Promiň, ještě jsem se nepředstavil. Já jsem Bill, Bill Weasley.“
„Těší mě. Já jsem Sarah Kennedy.“ Představila jsem se mu. „Do jaké koleje chodíš?“
Povídali jsme si skoro až na konečnou, dokud nás nevyrušil. Kdo jiný, než Lucius.
Vlak již zpomaloval, když vrazil do dveří.
Rozrazil je hůlkou a vykřikl. „Konečně jsem tě našel, pán by mě zabil,...“ Zmlkl, když si konečně všiml, že nejsem v kupé sama.“Co ten tady dělá?“
Nemusel však nic dalšího říkat.
Bill se zvedl a bez rozloučení odešel. Jen se na mě ve dveřích ohlédl.
Lucius se posadil vedle a objal mě.
Chtěla jsem se mu vytrhnout.
Zkazil mi to. Tak krásně jsem si s Billem povídala, a on mi to zkazil.
Políbil mě na tvář a natočil si mě k sobě. Tohle mi už nedělej. Měl jsem o tebe strach.“
Zlostně jsem se na něj podívala a řekla mu, co si o něm myslím.
„Už na mě nesahej. Rozumíš!“ Na chvíli jsem se odmlčela. Pustil mě.
„Jsi ženatý a tvoje manželka čeká dítě. Tak se starej o ni. My dva jsme spolu skončili, prostě jsme si to užili a teď je konec.
My dva jsme spolu skončili, ano! Prostě nikdy.“ Dodala jsem výhrůžně.

Bill se vrátil do svého kupé, kde byli tři jeho kamarádi, kteří si to užívali:

„Hej lidi. To mi neuvěříte. Víte koho jsem,...“ V půli sdělení, jistě úžasných, novinek dívka zmlkla a podívala se na zamračeného kamaráda. „Co je Bille? Je ti dobře?“
„Jasně.“ Odpověděl ji roztržitě.
„Snad jsi se nám nezamiloval?“
„Elison! Nech toho. Nevidíš, že je totálně naměkko?“ Odpověděla za něj dívka, která se líbala se svým klukem.
Elison, nebo jak se ta dívka jmenovala, se posadila a zpytavě si Billa prohlížela.
„Tak řekneš mi to? Prosím. Smutně koukám.“
To ho rozesmálo.
„Kašli na to. Prostě jsem potkal jednu holku. Povídali jsme si, a pak tam vletěl Malfoy. Naši říkali, že je stoupencem Ty-víš-koho. No. A tak jsem vypadnul.“
„Aha. Tak to neřeš, kašli na to. Jestli byla s Malfoyem,“ odmlčela se „Tak to bude pěkná běhna. A do Nebelvíru se nedostane.“
Bill se smutně usmál. “Asi máš pravdu. Kašlu na to.“

Nikdo z nich však nevěděl, co jim ředitel přichystal za překvapení.
Kdyby jen tušili.
Bylo to překvapení, a ne všichni, spíš nikdo, z toho nebude nadšený.
Zejména studenti Zmijozelu a Nebelvíru.
Překvapení se týkalo jen šestých ročníků, protože do něj nastupovala jeho vnučka.
A on nechtěl, aby se dostala, nějakým nedopatřením, do Zmijozelu.
To nemohl připustit.

Všichni se vyhrnuli z vlaku.
Nikdo se ani neohlédl, a proto nikdo z nich netušil, že ve vlaku zůstala jedna dívka.
Byla v bezvědomí.
Jediný, kdo ji mohl najít, byla Sára, která se vracela do kupé. Něco si zapomněla.
Prošla kolem zavřeného kupé. To ji nedalo a podívala se dovnitř.
Na zemi ležela asi šestnáctiletá dívka.
Vlnité, tmavě hnědé vlasy ji zakrývaly skoro celý obličej.
Sarah se k ní naklonila. Musela zjistit jestli je v pořádku.
Podle kufru, který byl v horní přihrádce. Zjistila, že se dívka jmenuje, Aurora Evelyn Finley.
„Evi. Prober se. Slyšíš?“ Promluvila na ní Sarah. „Sakra. Vstávej, já jsem Sarah, a...“ Nevěděla co říct.
Naštěstí se, ale Evelyn za pět minut probrala.
Udiveně se rozhlížela kolem sebe, až ji pohled spadl na Sarah. „Kdo jsi?“ Zeptala se. „No konečně, to ti to trvalo. Jo, jasně. Já jsem Sarah Kimberly Kennedy.“ Řekla.
Až pozdě si uvědomila, že řekla víc než měla.)
„A ty jsi - Aurora Evelyn Finley!“
„Ano. Jak to víš?“ Zeptala se zmateně.
Sarah ukázala nahoru na kufr. „Máš to tam napsané.“
„Pro Merlina, kde jsi.“ Bylo slyšet rozčilený Luciusův hlas. „Sarah. kde ksakru vězíš! Slyšíš?“
Evi se na Sarah zpytavě podívala.
Ta ji nabídla ruku a pomohla ji na nohy.
„Pojď, pomůžu ti s kufrem a,... Accio kniha.“ Zavolala Sarah. A přilétla k ní kniha, kterou zapomněla ve svém kupé.
Šlo o  knihu v černých deskách, kterou poprvé zahlédla v knihovně. A vzala si ji sebou do Bradavic.
Evelyn se na ni podívala, ale nic neuviděla.
Na knize totiž nikde nebylo napsáno co v ní je.
Šlo totiž o deník.
Deník Meredith, matky Sarah.
Vylezly z vlaku.
Hned narazily na Luciuse, který Sarah již nedočkavě vyhlížel.
Měl strach, co by mu udělal jeho pán, kdyby se Sarah ztratila. Anebo kdyba se jí nedej Merline. Něco stalo.
Nepřežil by to, to věděl přesně a bez sebemenších pochyb.
31.03.2008 08:32:55
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one