Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Smrtijedi se seznamují s vnučkou svého pána.

Někteří v ní však nevidí dívku, ale ženu.
Je to tím, co si prožila? Anebo ne?
Stres si vybírá svou dan.
 
V sídle se konala schůze, všech stoupenců Temného pána.
Nikdo z nich nevěděl o co se jedná, až na pár jeho nejvěrnějších, kteří s ním byli v neužším kontaktu.
Seděli u stolu alespoň, 30 minut. Byli nedočkaví. Co po nich jejich pán může chtít. Ptali se sami sebe. Nikdo nereagoval na to, že už tak dlouho čekají.
Musí to být doopravdy důležité, jinak by nesvolal i ty, o kterých někteří ani nevěděli, že patří k nim.
Šeptali si.
Jakmile však uslyšeli kroky, které určitě patřily tomu, na koho čekali, ztichli.
Vešel.
Kdokoli, kdo se odvážil na něj pohlédnout ihned sklopil zrak.
Jeho oči žhnuly. Byly plné vražedné nenávisti. Takhle ho již znali, ale přece jen. Nemohli nikdy tušit jak zareaguje na jakýkoli podnět.
Mohl by je potrestat a to nikdo z nich nechtěl podstoupit.
Když promluvil, některým z nich, stydla krev v žilách. Jiní se přikrčili a někteří se, snad nevědomky, otřásli.
Spokojeně si je prohlédl, věděl, že v nich budí hrůzu. Někteří k němu cítili i obdiv.
Vzhlédl a uviděl pohled Bellatrix. Vždy ho přitahovala, byla tak žádoucí a nezkrotná. V jeho rukou se z ní však stával beránek.
Ihned jak zpozorovala jeho pohled, sklopila oči.
„Zavolal jsem si vás, protože vám chci někoho představit. Je to významný host. Budete jí prokazovat úctu. Rozumíte!“
Rozhlédl se kolem sebe, na každého z nich zaměřil svůj pohled, který je prohlédl až do morku kostí.
Nikdo nevzhlédl, vypadalo to, jako by je něco upoutalo na stole. Všechny, bez vyjímky.
„Heleno! Běž pro našeho hosta.“
„Ale, pane. Není ještě,…“ Nedořekla.
Vytáhl hůlku, docela nenuceně. Vyslovil jedno slovo – Crucio.
Žena se zhroutila na zem. Zcela evidentně to byla bolest, krutá bolest.
Díval se na ni, pozoroval její reakci.
Jakmile ji z úst unikl tichý sten, hůlku sklonil.
Sjel ji jedním pohledem. Nic neřekl, ale činy hovoří za vše.
Zvedla se a vydala se nahoru do pokoje pro Kimberly.
Došla do pokoje, nikdo tam nebyl.
Zhrozila se, co ji čeká za to, že ji neuhlídala. „Kim.“ Zašeptala. „Kde jsi?“
Ozval se hlas.
 
To snad není možný, člověk si ani v klidu nemůže odpočinout.
Všechno je lepší než to, co jsem prožila v té zatuchlé díře, kde jsem žila posledních osm let.
Ve dveřích stála,… Helena. Jo, Helena se jmenuje.
„Kim.“
„Ano, já jsem tady. Šla jsem si to tady prohlédnout, už mě to nebavilo. Ležet a nic nedělat. Nejsem na to zvyklá. Já jsem,…“
Raději jsem zmlkla, viděla jsem, že se přemáhá. Evidentně trpěla bolestí, její grimasa to prozrazovala.
„Jste v pořádku, není vám něco?“ Zeptala jsem se zúčastněně.
Odpověděla mi, ale nelíbilo se mi, jak to řekla.
„Ne: To je v pořádku. Zasloužila jsem si to, neměla jsem odporovat.“
„Cože? Komu?“
Zezdola se ozval křik. „Heleno! Bude to?! Už na tebe čekáme dost dlouho.“
„Omlouvám se, ale pán tě chce vidět. Budeš představena jeho stoupencům, obleč si tohle. Bude ti to slušet.“
Oblékla jsem si to, co mi podala.
Učesala mi vlasy a vydaly jsme se do místnosti kde budu představena společnosti.
Sestoupila jsem ze schodů, měla jsem strach. Nevěděla jsem, co mě čeká.
Mnoho takových společností jsem už zažila a doufala jsem, že tahle nebude stejná jako ty předchozí.
Chytila jsem se jí za ruku. Usmála se na mě a stiskla mi ji.
Dech se mi zrychlil, puls mi vystoupal do závratných výšin. Měla jsem pocit, že co nevidět omdlím.
Přede dveřmi jsem se zastavila.
Ty se za okamžik otevřely a přede mnou se rozprostřela mlha.
Helena mě popostrčila dopředu.
Přišlo mi to jako laciný vtip, třásla jsem se po celém těle. Určitě to měl být prvotřídní výstup. Já jsem však zklamala.
Jakmile se mlha usadila uviděla jsem udivené pohledy. Všechny oči mě provrtávaly.
Nedostávalo se mi vzduchu, nic jsem neslyšela. Připadala jsem si jako v tunelu. Vše ke mně šlo jako by z velké dálky.
Cítila jsem, jak se pode mnou prohnuly nohy a já se složila na zem. Ještě dříve než mohl někdo z nich reagovat.

Sesunula jsem se na zem, pak jsem ucítila, že mě někdo bere do náruče a odnáší pryč. Nic jiného jsem nevnímala.
 
Mezitím, než se Helena s Kimberley vrátily:
 
„Pane. Mám na vás jen jednu otázku. Jestli dovolíte?“ Zeptal se muž, který seděl co nejdále od svého mistra.
Ten jen přikývl.
„Mohu být tak smělý, a zeptat se o koho se jedná?“
Pán se k němu obrátil celým tělem.
Ten ubožák se rozklepal po celém těle, kapičky potu na obličeji. Nervózně si setřel pot z čela.
„Pamatujete si na Lewisovi?“ Otázal se a rozhlédl se kolem sebe.
Všichni jen přikývli, nikdo se neodvažoval promluvit.
Jeho pohled je všechny prohlédl.
Spokojeně se vrátil k tomu, co chtěl říct.
„Meredith, ano. Jmenovala se Meredith, a byla to moje dcera.“
Nechal doznít to co vyslovil a pokračoval dále. „Vzala si jednoho idiota s Havraspáru. Odtrhla se ode mě, ale pak se oba vrátili. Odpustil jsem jí. A pak oba zemřeli, měli dítě. Jak jistě všichni víte.“
Všichni jako by přestali dýchat, bylo ticho. Neuvěřitelné ticho.
„Ztratila se, myslel jsem, že zemřelo. Ale jeden z mých nejvěrnějších mi ji vrátil zpět.“
Odmlčel se, ale někdo promluvil.
„Můj pane a jste si jistý, že je to pravda?“
„TY si myslíš, že by mě někdo, z vás, oklamal?“ Zeptal se výhrůžně.
Muž se rozhlédl kolem sebe. „Ne pane,…“
Nedořekl. Zazněla pouze dvě slova a zhroutil se zcela bez života na zem. Avada Kedavra.
Znovu zavládlo ticho.
„Má ještě někdo nějaké otázky?“ Zeptal se, pouze proto, aby řeč nestála.
Usmál se, byl spokojen s vývojem situace.
„Heleno! Bude to?! Už na tebe čekáme dost dlouho.“ Vykřikl.
Jeho hlas se rozlehl celým domem, pak spokojeně přikývl. „Ano. Za chvíli poznáte nejmladšího z rodu Zmijozela.“
Otevřely se dveře, nebylo nikoho vidět. Všude kolem se válely cáry mlhy.
Pak se ve dveřích zjevila, vypadala jako anděl.
Chvíli zůstala stát a pak se sesunula na zem, nyní vypadala jako padlý anděl.
Jako první zareagoval Severus Snape, chvíli po něm i Lucius Malfoy. Oba dva se srazili, takže jako první byl u Kim její dědeček.
Vzal ji do náruče  a nesl ji jako pírko.
Nevnímal co se kolem děje, musel ochránit svoji vnučku. To bylo to nejdůležitější.
Když nedokázal ochránit dceru, snad u ní se mu to povede.
Pomalými, ale ráznými kroky vystoupal do jejího pokoje, položil ji do postele a uložil ji k spánku.
Sedl si vedle postele a starostlivě pozoroval její tvář.
 
Proboha, já jsem omdlela. Sakra.
Co to se mnou je? Tohle se mi nikdy nestalo, a to jsem si toho vytrpěla dost.
Nemůžu otevřít oči, prostě to nejde.
A ta hlava, zdá se mi, že se mi každou chvíli rozskočí. Jako by mi do ní mlátily bucharem.
Jasně, proč ne. Rozčiluji se v duchu.
Zdá se mi to, anebo na mě někdo mluví? No jo, děje se to v mí hlavě.
 
„Uklidni se Kim, vše bude v pořádku.“ Slyším cizí hlas.
Ale ten hlas pokračuje dál. „Nemusíš mít ze mě strach, já ti pomůžu s tím, abys se se vším vyrovnala. A naučila se to, co je třeba.“
 
Otevřela jsem oči. Seděl vedle mě, tvář v dlaních. Kdo to je?
Že by spal?
Otevřel oči, jako bych to přivolala.
Usmál se jeho oči se však neusmívaly. Byl to takový zvláštní úsměv.
Nikdy jsem ho neviděla, u nikoho.
Vytřeštila jsem na něj oči a zeptala se ho: „Kdo jste?“
Opětoval můj pohled, ani jeden z nás nechtěl ustoupit. Nakonec to nevydržel on.
Proč? Ptala jsem se sama sebe.
Postavil se, odstoupil ode mě a podíval se na mě. Tentokrát jsem ten pohled nevydržela já.
Vítězně se usmál, nyní už to byl upřímný úsměv.
„Já jsem, jsem,…“ Na chvíli se zamyslel. Bylo vidět, že přemýšlí. A to usilovně.
Pak pokračoval. „…Tom Raddle a ty jsi moje vnučka.“
„Ale? Proč jsem byla tam, když mám rodinu?“ Zeptala jsem se, můj hlas zněl tvrdě a nesmlouvavě.
„Slyším, že jsi pravá dcera své matky, moje krev.“
Posadila jsem se, i když jsem neměla dost síly, na tohle jsem jí měla víc než dost.
„Proč jsi dovolil.“ Zatykala jsem mu. „Aby se mnou tak špatně zacházeli a ubližovali mi? Týrali mě a mučili. A taky,…“
„Pšššt, zlatíčko.“
„Proč mi tak říkáte? Já nejsem nějakej kov a vůbec, jak vám mám věřit! Co když je to nějaký jejich trik. Abych udělala,… Já to už dělat nechci.“
Dotkl se mě. Ucukla jsme jako po zásahu elektrickým proudem.
„Ne. Já už budu hodná, já to nechci, néééé.  At to dá pryč, ne já se nechci umývat, jděte pryč.“
Křičela jsem jako smyslu zbavená, nebyla to reakce na něj. Pouze se mi tím něco připomnělo.
Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Díval se na mě ustaraně.
Chytila jsem ho za ruku, nečekal to, trochu ucukl. Nevytrhl mi ji, to bylo dobře.
Podívala jsem se mu do očí a zeptala se ho na to, co mě trápí.
„Neublíží mi? Postaráš se o mě a budeš na mě hodný?“
Upřela jsem na něj svoje modré oči. I jim se líbily. Ne, nesmím už na to myslet. Zatřepala jsem hlavou a čekala na odpověď.
„Neměj strach. Postarám se o tebe, neměli to dělat. Za to zaplatí, tu nejvyšší cenu.“ Nerozuměla jsem tomu, co říká.
Ale nejdůležitější bylo, že jsem mu uvěřila.
„Zatím si odpočin. Zítra začneme s výukou, trochu ji urychlím. Neměj strach, dohoníš své vrstevníky. A pak půjdeš do Bradavic.“ Řekl.
Zvedl se, políbil mě na tvář a odešel.
 
Když pán odešel rozpoutala se vášnivá debata:
 
Severus s Luciusem se na sebe dívali.
Kdyby mohl pohled zabíjet, leželi by oba v krvi.
 
Cissa s Bellou se rozčíleně dohadovaly. Ani jedna z nich tomu nemohla uvěřit.
Jak to, že o tom nevěděly?
Kdo měl být ten tajemný zachránce Mistrovi vnučky.
Rozhlížely se kolem a nemohl přijít ani na sebemenší důkaz „viny“.
 
Debata o tom, proč a kde byla do této doby probíhala na opačné straně místnosti. Nikdo si nevšímal mrtvoly, která ležela na zemi.
Jediná Helena byla relativně v klidu, ale to pouze navenek.
Přemýšlela a nemohla z hlavy dostat to, co ji nejvíce tížilo:
Je to teprve dítě. A už o ni bojují dva muži. Lucius je navíc ženatý.
To by se Tomovi nelíbilo.
Ne, to se mu nebude líbit. A když jenom pomyslím, že by Severus. A ani s ním by nebyl spokojen. Na to svého bratrance znala až příliš dobře.
I když by to bylo lepší než Malfoy.
Mluvila z ní nenávist, to věděla. Nemohla mu odpustit jak ji ublížil. Jaký otec, takový syn, ten parchant.
S těmito myšlenkami se pomalým krokem vydala do dívčina pokoje.
 
Návrat do minulosti:
 
„Abraxasi, jsem těhotná.“ Promluvila ženy, která se opírala o rameno muže, kterého milovala. Jeho reakce však nebyla taková, jak očekávala.
„Ano? A co já s tím? Co s tím mám JÁ společného? To by mě zajímalo.“
Žena jen nevěřícně zalapala po dechu. Byla krásná, vypadala jako anděl.
„Vždyť, já,...“
Přestala. Nemohla dál. Tak moc ho milovala, a on? Kolik ji toho nasliboval. Proč mu uvěřila?
„Nenávidím tě.“ Vykřikla. „Nenávidím, rozumíš. Nejlepší by bylo, kdyby jsi nebyl.“
Chtěl ji zastavit. Byl však příliš pomalý.
I když ji miloval. Nemohl se rozejít se svojí ženou. Ne, prostě nemohl.
Běžela, nic a nikdo ji nemohl zastavit. Narážela do stromů, pár větviček ji roztrhlo šaty a poškrábaly ji. Upadla, ale znovu se zvedla. Chtěla být co nejdál, od toho všeho. Nemohla už dál.
Dostala se do lesa. Z levé strany bylo slyšet funění a vrčení. Neznamenalo to nic jiného, než, že je to vlkodlak.
Slyšela křik, volal ji. Měl o ni strach.
Nemohla však reagovat, nechtěla-li skončit v tlamě vlkodlaka.
„Heleno! Vrať se, promluvíme si spolu. Chci se ti omluvit.“
Nemohla dál. Posadila se. Na to, jako by vlkodlak čekal. Zavyl a vyskočil.
Tlapa chňapla naprázdno, podruhé se však již nemýlila.
Vykřikla.
V mžiku byl u ní. Bránil ji. Ale co zmůže jeden proti vlkodlakovi?
Oba dva byli zranění, nemohli se již více bránit.
Bez hůlek, jak je jen mohlo napadnout vyjít do takových končin bez ní.
V tom se však kousek vedle nich objevil ON. Vytáhl hůlku a jediným mávnutím ho zabil, neminul.
„Moje dítě. Tome, moje dítě.“ Plakala, nemohla se ani pohnout, byla ošklivě potrhaná a on na tom nebyl o nic lépe.
ON zavrtěl hlavou.
Rozplakala se. Nenáviděla sebe, svého bratrance a jeho nenáviděla ze všeho nejvíc. Tak moc jí ublížil.
Vyčaroval nosítka. Zavolal posily a vydali se zpět do sídla.
Byli na tom dost špatně, on zemřel nedlouho potom. A ona!
Navždy zůstala sama se svojí bolestí, která byla nekonečná.
Přišla o dítě, a navíc z ní teď bude vlkodlak. Proč? Za co ji kdo trestá?
Co udělala špatně?
 
Vystoupala schody a vešla:
 
Šla pomalu. Jen tak, jak ji bolest dovolovala.
Nemohla uvěřit tomu, že po tom všem, co prožila, má o někoho strach. O někoho koho sotva zná.
Měla by dítě, bylo by již dospělé. Založilo by si rodinu.
Co má teď?
Bratrance, kterého nenávidí. Jeho syna, který mohl být jejich synem.
Kdyby nebyl tak zbabělý a já tak naivní.
Byla jsem hloupá husička.
Potichu otevřela dveře a setřela si slzu z líčka.
Ten pohled, který si jí naskytl si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech. Nikdy.
Seděl na posteli. Hladil ji po vlasech a držel ji za ruku. Její dlaň se ztrácela v té jeho. “Ach Tome.“ Přemohlo ji to, chtěla mu toho tolik říct.
Podíval se na ni. V jeho očích , v těch jindy krutých očích, byly slzy. Několikrát zamrkal a setřel si jejich kapičky.
Otočil se zpátky k Kimberley.
„Je jí tak moc podobná. Když jsem ji uviděl poprvé, myslel jsem si,... Nemohl jsem tomu uvěřit. Stejná jako její matka, úplná kopie.
Nedopustím, aby trpěla tolik jako ona, už ne. Ne, nikdy.“
Ani tomu nemohla uvěřit. Nešálí ji zrak? Nezbláznila se? Tohle přeci není on!
Jak to, že na ně tak působí, čím to je?
Nevěděl, ale strašně moc se to chtěla dozvědět, dá za to cokoli.
Musím zjistit, kdo byl doopravdy její otec. Která krev se smíchala z tou jejich?
 
Zatím dole nikdo z těch, kteří toho všeho byli svědky. Netušili nic  toho, co se odehrávalo v hlavách těm nahoře.
Mysleli jen jediné. Jak tu ještě dlouho budou muset zůstat.
„Neměl by někdo,…“ Začala Bellatrix a její pohled zabloudil na Luciuse.
Ten jen přikývl, ale dál se tomu nevěnoval.
Jako jediný, který se ukázal jako odvážný se zvedl Severus.
„Já se pána půjdu zeptat, a pak vám dám vědět.“ Ani jeden z těch, kteří tam stáli nemohl uvěřit svému štěstí. Nemusí nic řešit. Někdo to vyřeší za ně.
Vyběhl svižně 30 schodů. Zastavil, aby se vydýchal.
Nemohl dopustit, aby ho někdo uviděl indisponovaného. Zvlášť, šlo-li o pána.
Zaklepal, čekal na vyzvání. Nemohl vstoupit jen tak, to se nesluší.
Zevnitř se ozval JEHO podrážděný hlas.
A jéjé. Pomyslel si Severus. Nevybral jsem si moc dobrý okamžik.
„CO JE?“
„Pane, omluvte prosím mé chování, ale hosté jsou mírně znepokojeni. Nevědí zda-li mohou odejít. Anebo se bude ještě o něčem jednat?“
Otevřely se dveře a v nich stál ON.
Nikdo by nezpozoroval, ani ten nejlepší pozorovatel, že stalo něco neuvěřitelného. Pouze Severus, který měl svého pána dost dobře přečteného, poznal mírnou změnu a neklid v jeho očích.
Jen doufal, že on to neví.
„Dobře. Vyřídím to s nimi. Ty se o ni zatím postaráš. Nějaký čas nebudu nikde blízko. Svěřuji ti ji do péče. Budeš ji učit.
Nepřej si mě, jestli se jí po dobu mé nepřítomnosti něco stane. Rozumíš!“
Severus se otřásl, udělal to bezděčně, sám sobě navzdory.
Pán se jen usmál vše se dělo dle jeho představ. Byl nadmíru spokojen.
Odešel. Zůstali tam jen oni dva.
Helena se na něj usmála a promluvila hlasem ostrým jako nabroušený nůž.
„Ano. Postarej se o ni, ale nedotýkat se. Rozumíš? Víš co tím myslím!“
Jak se v té chvíli podobala svému bratranci, bylo až k neuvěření.
Přikývl a posadil se vedle Kimberly.
„Chtěl jsem se jen zeptat, jaké má s ní pán plány? Měla by studovat, nastoupí do Bradavic? A pod jakým jménem? ONI ji mohou poznat.“
Prohlédla si ho od hlavy až k patě. Na všechny jeho otázky odpověď neznala, ale některé ji byly jasné.
„Ano. Mělo by se pro ni najít jméno, to je dobrý nápad. Budu na tom pracovat. A s tím, že by ji mohli poznat žádné problémy nebudou, určitě si ji moc neprohlíželi.“
Věděla však, že to jistě není pravda. Všichni muži, kteří ji viděli, si ji budou pamatovat do konce života, protože všichni z nich zemřou. O to se ON postará.
Vyšla ze dveří a zavřela za sebou.
Severus si sedl do křesla a pozoroval spící Kim.
Na mysl mu přišlo jméno, nevěděl jak. Proč zrovna tohle, ale hodilo se k ní - Sarah. To bude dobré jméno a Kennedy. Jako,…
Vstal, vyčaroval kolem Kim, nyní již Sarah, poplašná kouzla a vydal se hledat Helenu.
 
Nyní je to již měsíc, co Kim žije v domě Temného pána:
 
Všechno probíhalo podle plánu, Sarah byla nadaná. Učení ji šlo skvěle, ale neustále odbíhala od tématu.
Na vše se vyptávala, nechtěla aby ji něco zůstalo skryto.
Pán se stále neobjevoval, ale všude kolem se objevovala znamení zla. Zemřelo mnoho lidí. Nikdo nevěděl co mají společného, až na pár vyjímek.
Ti, kteří věděli o co se jedná brzy zemřeli.
Až zůstal jen hlavní viník, který však byl nedostižný. A to i pro temného pána.
Prozatím.
Bylo již 29. srpna, když se vrátil.
Neměl již mnoho času, musel se rozloučit s Kim - Sarah Kennedy.
 
Bradavický ředitel byl informován a to z první ruky. Věděl o koho se jedná, nikdy ji však neviděl.
(A jen tak mezi námi – Mohl si za to sám.)
Chvíli potom, co opustili celu a dům ve kterém dívka žila, probral všechny možnosti se Severusem. Nevěděl, co přesně Voldemort chystá, ale hlavní bylo, že ji pozná. Krev své krve.
 
Učení se Severusem, mohla mu tak říkat, když byli o samotě, ji moc bavilo.
Ale Lucius byl více přívětivý, nemračil se na ni, když se smála hloupostem a navíc, byl společenský.
Když se vrátil Temný pán, k úžasu všech přítomných se mu vrhla kolem krku a políbila ho na tvář.
Všichni zapomněli dýchat, čekali na jeho reakci. A to, co se stalo, nikdo z nich nečekal.
ON ji chytil a zatočil se s ní. Usmál se na ni, políbil ji na tvář a postavil ji na zem.
„Dědečku. Moc se mi po tobě stýskalo.“
Naklonil se k ní a zašeptal ji do ucha. „Mě taky, ale nesmíš to nikomu říct.“
Rozpustile se rozesmála a také mu něco zašeptala.
Podíval se na ni a přikývl.
Dále to nerozebírali.
 
Učení mučení. Kde jsem to jen slyšela. A přitom, je to úžasná legrace.
Severus je milý, ale Lucius. Ach. Ten je úžasný. Ta jeho postava a ty způsoby. Prostě dokonalý gentleman.
Kdyby jen nebyl ženatý.
V hlavě se mi ozval jedovatý a úlisný hlas. „To přeci není žádná vada na kráse.“
To snad nemyslí vážně, zamyslela jsem se.
To ho však okřikl ten druhý hlas, určitě o dost příjemnější. „Je. A TY toho okamžitě nech, už si toho vytrpěla dost. Nemusí ještě.“
„A dost!“ Okřikla jsem oba dva hlasy.
Všichni, kdo byli v místnosti, se po mě otočili.
Omluvně jsem se usmála. A dál jsem jim nevěnovala pozornost.
Strašně moc jsem se těšila na jeho návrat.
Podle toho, co jsem slyšela a nebo spíše, zaslechla. Jsem byla jediná.
Všichni se ho báli, nechápu proč.
Ale přece jen, ten ďábelský hlas má pravdu. Bavit se přece můžu, kdo mi v tom zabrání?
Zábava na mé rozloučení byla v plném proudu, když dorazil.
Stál ve dveřích, plášť povlával kolem jeho nohou. Zrovna jsem tančila s Luciusem.
Vytrhla jsem se mu a skočila mu do náruče.
Všechno ztichlo.
Čekali, jak se zachová. Co udělal, nikdo z nich nečekal. To jsem věděla.
Objal mě, políbil a zašeptal mi tajemství a já se ho zeptala. „Už mi nikdo neublíží? Postaral jsi se o to?“
Pouze přikývl.
To mi stačilo, byla jsem spokojená.
Reagovala bych v té chvíli stejně, i kdybych věděla, co udělal? Nevím.
Ale asi ano.
Chytila jsem ho za ruku a zavedla ke stolu.
Posadil se do jeho čela. Pokynul mi, at si sednu po jeho pravici.
To bylo místo, které dříve patřilo Bellatrix. Což mi několikrát dala najevo.
A to dost nevybíravými způsoby. Vzhledem k jejímu společenskému postavení.
Pohledem jsem vyhledala Bellu, dívala se mým směrem. Když však zahlédla můj pohled, sklopila jej. Ještě jsem uviděla její nenávistný pohled.
Co proti mně má?
Ptala jsem se sama sebe.
Měla bych se naučit Nitrozpyt, jak mi radil Severus. Ten ho ovládá přímo mistrovsky.  Bude úžasným učitelem, až nastoupí do Bradavic.
Nastupuje zároveň se mnou, bude prodlouženou rukou svého pána.
„Moji nejbližší, jsem moc rád, že jsme se zde ve zdraví setkali. Jak vidím.“ Podíval se směrem k Cisse. „Očekáváte radostnou novinu. Luciusi.“
Všichni nechápavě zírali. Jako první se vzpamatoval Malfoy. „Ano. Děkuji.“
Byl zjevně stejně zmatený jako všichni ostatní.
Snažil se to zamaskovat, ale někteří z nás /mám na mysli mě, Severuse a dědu, možná i Helenu/ jeho snahu odhalili. Smáli jsme se, tak až jsme se skoro udusili.
Všichni nás nechápavě pozorovali.
Nechápala jsem, že nic nezpozorovali. Ti tři se ovládnout dokázali, ne však já. Mě se to nedařilo.
Začla jsem se dusit, zrudla jsem  v obličeji. Ještě, že byl jeden z nich, tak duchapřítomný a bouchl mě do zad. Jinak bych se udusila.
Zamumlala jsem jen děkuj.
Ještě, že tak. Moc mi to pomohlo.
Ono by mě snad nechali, abych se udusila. Zahuhlala jsem, si sama pro sebe.
„Můj pane. Budu muset jít, Brumbál mě požádal, abych,… Ihned jak se dozvím o co se jedná, budu vás informovat.“ Promluvil Severus.
Ty se mnou nepojedeš?“ Zeptala jsem se zklamaně.
Lucius se zamračil. Poté se však usmál. „Mě, bude ctí, provázet vnučku mého pána.“
„Jistě. To je ten nejlepší nápad.“ Přitakal Voldemort.
Usmála jsem se na ně. „ Ano, to je nejlepší řešení. Jsem moc ráda, že vás všechny mám.“ Řekla jsem a dala se do jídla.
Uviděla jsem ještě dva vražedné pohledy, které se křížily se třetím.
Jistě správně tušíte, že šlo o Luciuse, Severuse a Cissu.
Jeden z nich se však zabodl i do mě.
Bezděčně jsem se roztřásla.
Znovu jsem vzhlédla. „Mohla bych odejít? Není mi moc dobře.“
„Ano, jistě.“ Přitakal starostlivě lord a prohlížel si mě. „Helena tě doprovodí do pokoje.“ Dodal, když uviděl můj bledý obličej, který chvílemi nabíral až zelenou barvu.

28.03.2008 17:51:16
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one