Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Zdravím lidičky! Máte tu, po několika měsících, pokračování povídky: Kde je pravda? Užijte si to a předchozí kapitolka je tady.

Sarah se nervózně rozhlédla kolem sebe, v ruce žmoulala hůlku, naposledy pohlédla do lesa a přemístila se domů.
U Buckinghamského paláce se na několik minut zastavila. Vždy kolem prošla bez povšimnutí, ale dnes jí k němu cosi táhlo. To cosi jí říkalo, že tady se něco dozví. Muž, který stál na stráži, z jejího pohledu na levé straně, upoutal její pozornost. Přistoupila k němu blíž – jeho oči byly jasnou známkou toho, že je pod kletbou. Kdo by to jen udělal? Zamrkal, upřel na ni svůj skelný pohled. „Vy jste Sarah?“
„Ano,“ vyděšeně přikývla, „stalo se něco?“
Zavřel oči a sáhnul si do kapsy.
Na chvíli zadržela dech, muž vytáhl… dopis. Oddechla si, ulehčeně se usmála. Natáhla ruku a dopis převzala. Muž opět zamrkal a chvíli na ni nechápavě zíral. Poté znovu pokračoval ve své práci, hlídce.
Kousla se do rtu, několikrát dopis převrátila v prstech. Písmo jí přišlo povědomé, bylo tak… „Lucius,“ zašeptala a co nejrychleji roztrhla obálku.
 
 
Drahá Sarah,
 
doufám, že jsi to ty, kdo čte tento dopis. Dostal jsem jasně na srozuměnou, co se ode mě očekává a já… nemohu jinak. Určitě si říkáš, že jsem slabý a nechám se ovlivnit okolnostmi a… nejspíš máš pravdu. Jsem srab a přiznávám to.
Nikdo by nezajistil moji bezpečnost a proto… stěhujeme se s Cissou do Francie. Jen na nějaký čas, musíme to přečkat, čekat než se to všechno uklidní. Neutíkám… ano, máš pravdu, utíkám. Náš syn se bude mít lépe u tebe.
Loučím se s tebou a nejspíše navždy. Naše setkání by mohlo mít neblahé následky. Oba víme, že bychom se neubránili. Naše vzájemná přitažlivost je, jak najít to správné slovo, silná snad stačí.
 
PS: Miloval jsem tě a navždy budu. Nic na tom nezmění ani naše odloučení, ale je to nutné.
 
S láskou, Lucius
 
Setřela si s tváří slzy, zmačkala dopis a hodila jej do kapsy.
 
***
 
Elison políbala svého přítele na tvář a rozespale se vydala ke dveřím, na které někdo již několik minut zběsile klepal. „Jo, už jdu,“ zahalekala. Dvěma kroky překonala hradbu jejich oblečení a zastavila se u dveří. Ohlédla se za sebe a zavrtěla hlavou. Hůlka v její ruce se několikrát zablýskla svým uměním a po nepořádku nebylo ani památky. „Super.“ Podívala se na sebe a tiše zanaříkala. „Takhle přeci nemůžu,…“ zbytek slov zanikl v hlasu návštěvníka.
„Jste sakra doma? Hledám Siriuse, nemůžu ho nikde najít.“
„Sarah,“ zašeptala a rozvalila dveře, „Sarah, jsi to ty.“
Žena ji přejela několikrát pohledem a i přes to, že byla vytočená na maximum, se usmála. „Tady si někdo užíval co?“ Nic dalšího již nebyla schopná říct, Elison ji dusila v objetí.
„Pojď, musíš dovnitř,“ táhla ji za sebou, „Bille, to neuvěříš, kdo tu je,“ zavolala do nitra bytu.
„Já nevím. El, neměla bych přijít jindy? Nechci vás rušit.“
Druhá žena se na ni nesouhlasně podívala. „Ty? Holka, ty nikdy rušit nebudeš. Změnila jsi mi život, tobě vděčím za to, čím jsem a koho mám po svém boku. Bez tebe bych byla…“
„Byla bys tím, čím jsi. Neudělala jsem nic víc, než že jsem ti ukázala, co všechno dokážeš. Nabídla jsem ti cestu a ty sis vybrala, jak v ní dál pokračovat.“
Smích.
Poklepala svoji přítelkyni po rameni. „Koukej, jak se na tebe bude tvářit.“
„Počkej El, kde je Sirius?“
Mávla rukou, „ten chvíli počká a to Liama se nestarej, je v dobrých rukou.“
„Miláčku, kde jsi, chci tě tady? Mohli bychom pokračovat tam, kde jsme včera skončili.“ Sarah s úsměvem protočila oči. „Chceme tu přeci nechat další generaci, nebo…“
Skočila mu do řeči: „Bille, máme tady návštěvu,“ vtáhla lehce se vzpírající Sarah do ložnice, „koukej, kdo se na nás přišel podívat.“
„Kim?“
Elison na něj nechápavě pohlédla. „Kim?“
„Jo,“ uklidňovala ji, „to je moje druhé jméno. Já se doopravdy jmenuji – Elison Meredith Kimberly Lewis. Voldemort mě pojmenoval - SarahKimberly“ Kennedy, aby nepoznali, kdo doopravdy jsem.“
„Ale jak…“
„Jak co? Jak to Bill ví?“
Přikývla.
„Byli jsme přeci přátelé, i když jen chvíli. Představovala jsem se výhradně jako Sarah Kennedy, ale Evelyn…“ zasekla se, „té jsem řekla… přeřekla jsem se a bylo to venku.“
„Myslím drahoušku,“ přitáhl si ji vlastnicky k sobě, „že je hodně Sarah unavená. Vypadá, jako kdyby běžela lesem,“ Její pohled ho přesvědčil o tom, že se trefil. „tedy! Běžela lesem a sil moc nemá,“ opravil se.
„Klid lidi! Já jsem v pohodě! Stačí říct, kde je můj syn a budu pryč. A pak,… pak se můžete věnovat daleko příjemnějším věcem.“
Za dveřmi se ozval šramot a následovalo zabušení. „Jste tam?“
„Sirius,“ zašeptala a posadila se na zem, „ne, to nejde. Nemůže mě takhle vidět, já… ne, to nejde. Kde je můj syn?“ otočila se na ty dva, ale…
„Pojď dál,“ ozvalo se z předsíně a následně na to věšel dovnitř sám Sirius Black. Zastavil se mezi dveřmi a zíral na Sarah jako na přízrak. „Sa… Sa… Sarah?“
Kousla se do rtu a přikývla.
„Co tady děláš, já… myslel, že…“
Zavrtěla hlavou a usmála se na něj. „Fakt? Tys myslel?“  
Natáhl ruku.
Opět se usmála.
Udělal dva kroky vpřed a přitáhl si ji k sobě. „Už tě nenechám odejít, nikdy.“
Nechtěla rušit ten příjemný okamžik, ale musela, pokud mu nechtěla už nikdy lhát. „Budeš muset, já odjíždím… do Francie.“
„Proč?“ pohlédl na ni, „jen co jsem tě znovu našel. Nechci tě ztratit, ne znovu.“ Zněl strašně vážně.
 
***
 
Zasyčela bolestí, ale stále držela ruku nataženou. Nechtěla, aby viděl její bolest, její nenávist k sobě. Ano, nenáviděla se za to, že byla tak slabá. Nakonec přeci jen vyhráli oni. Udělali z ní to, čím nikdy být nechtěla. Z lásky lidé udělají hrozné věci a tahle, tahle byla ta nejhorší věc, co kdy udělala.
„Vítám tě mezi námi, Auroro Evelyn Finley,“ usmál se svým šíleným smíchem, „Není to veselé? Všichni přeci víme, jak jsi bojovala za naši věc. Napadnout bystrozory přímo v jejich bytě a….“
Nenávistně na něj pohlédla. „To je lež!“ vykřikla.
Samolibě se usmál. „Moje informace jsou stoprocentní, tak se mě nesnaž naštvat. Ty jsi nikdo, proti mně,“ mávnul hůlkou, „stačí jedno slovo a všichni se na tebe vrhnou a udělají cokoli. Cokoli, co jim řeknu, stejně jako ty. Pamatuj, složila jsi přísahu,“ poklepal koncem hůlky na hada, který se na její bílé kůži vyjímal jako neonový nápis. „Jsi moje!“
Obrátil se k odchodu, aby se následně otočil a vyslal na ni kletbu, které se vyhnula. Nečekala na nic a paprsek z její hůlky mířil na něj, na jejího nového pána.
Cítila to napětí, ale nikdo zatím nic neudělal.
I on se paprsku vyhnul a vyslal za sebou několik kouzel. Pár z nich se minulo účinkem, ale většina našla svůj cíl. „Drahá Evelyn, nitrozpyt je dobrá věc,“ zamumlal sarkasticky a odešel. Nezajímalo ho, že trpí bolestmi. Jeho lidé se u sebe musí umět postarat sami, jinak jsou na nic.
 
„Evelyn,“ uniklo z jeho jindy pevně sevřených rtů, když zmizel poslední smrtijed, „pro Merlina, co jsem to udělal. Vždyť to může být má dcera. Co když…“ sklonil se k ní a z tváře ji setřel ledový pot.
„Snape,“ zachrčela bolestí, „tak mě doražte, na co čekáte. Dokončete práci svého pána,“ snažila se zvednout, bolest však byla silnější.  
Zavrtěl hlavou a z čela ji odsunul pramen vlasů. „Máte vnitřní krvácení, nesmíte se hýbat. Tady,“ vytáhl z jedné kapsy lahvičku s lektvarem, „něco od bolesti a…“ opět sáhnul do kapsy, „… kostirost a krev doplňující lektvar,“ tentokrát vytáhl lahvičky dvě.
Nedůvěřivě pozorovala jeho činnost, poté však jen zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Ne…“
„Co ne? Musíte to vypít! Co tvá dcera? Nemůžeš ji nechat, aby žila takhle!“ přešel zcela samovolně na tykání.
„Nemůžu,… já…“ upadla do bezvědomí.
 
***
 
Lucius Malfoy se naposledy rozhlédl po svém sídle, podíval se na loučící se sestry Blackovi a pohledem sjel na stojícího Pána zla. Ten se tvářil povýšeně a spokojeně, několikrát přejel pohledem po všech zúčastněných a usmál se, jako kdyby nad něčím zvítězil. „Jsem moc rád, že jsi Luciusi přijal moji nabídku k verbování nových stoupenců,“ zašeptal směrem k jednomu ze svých nejvěrnějších.
„Je mi ctí, pane,“ lehce se uklonil.
„Drahoušku,“ narušila jejich rozhovor Narcissa, „neměli bychom už jít?“ s  úsměvem přistoupila k lehce konsternovanému Malfoyovi a uchopila jej za ruku. Svými prsty vjela do jeho a stiskla.
Blondýn na tváři vykouzlil něco vzdáleně podobného úsměvu a políbil ji na otevřená ústa. Cissa se polichoceně usmála a tváře se jí zbarvily do nachova. Využila příležitosti a přitáhla si jej k sobě. „Sarah,“ zasténal skrze polibky.
Jeho žena jej od sebe odstrčila nebývalou silou, ale na okolostojící se přívětivě usmála. „Dovolíte? My, rádi bychom se již vzdálili a vynahradili si vše, co jsme zameškali. Děkuji.“
Voldemortův úšklebek dal znát, že jeho sluch je na vysoké úrovni a že zaslechl i tiše šeptané jméno své vnučky. Pokynul Luciusovi, který ihned zbledl a přistoupil k němu. „Pane, co…“ zakoktal se a poklekl na zem.
 
Bella to celé pozorovala s ironickým úsměvem na rtech, stejně jako Severus Snape. Naklonila se ke svému společníkovi a cosi mu zašeptala do ucha. On se rozesmál, ale pohled na Helenu jeho radost zakalil. Snažila se stát vzpřímeně, ale bolest, kterou znatelně pociťovala, byla silnější než její silná vůle. Podlomily se jí nohy, a kdyby nestála blízko zdí, jistě by upadla. Několika rychlými kroky byl u ní a držel ji za paži. „Paní, chcete něco proti bolesti?“ Téměř neznatelně zavrtěla hlavou. „Měla byste si odpočinout a…“
„Já to vím.“
„Prosím?“ otázal se nechápavě.
Upřela na něj pohled, zavrčela a poté se kousla do rtu. „Omlouvám se, dnes je to silnější než já. Vím, že máš dceru, Severusi.“
 
***
 
„Paní, jste připravena?“ Byla první otázka, kterou vypustil Lestat z úst, když stanul před dveřmi Siriusova bytu. „Ne, nemohu dál, pokud nejsem pozván a já… nerad bych narušil atmosféru tohoto místa,“ odvětil na nevyslovenou otázku.
„Dobrá Lestate,“ přikývla, „počkej chvíli. Jen, co si zabalím nejnutnější věci. Bude to jen deset minut a také se musím rozloučit s přáteli.“
„Jistě,“ odpověděl a byl pryč.
 
Slzy, které skrápěly tváře jejích přítelkyň, vehnaly i do očí Sarah slzy. „Holky, sakra neblbněte! Není to navždy, jedu tam jen na několik měsíců a nebudu tam sama. Tady Sirius přece jede se mnou. Sice ho to stálo hodiny přemlouvání, ale…“
„Jasně holka. To se ti řekne, ty víš, že taková normálně nejsem. Ale to, co se stalo Evelyn, může jednou postihnout i kteroukoli z nás a … spravedlnost je slepá a někdy hodně nespravedlivá, pokud se ocitne v nesprávných rukou.“
Elison se k ní přidala. „Karen má pravdu, podívej se na Weasleyovi. Jaká je to úžasná rodina a jak žijí. Ne, že bych si stěžovala. Ne, to ani v nejmenším, ale… rozumíte mi, že ano?“ otázala se napnutě.
„Já to chápu víc, než kdo jiný,“ objala jsem ji kolem ramen stejně jako Karen, „vím jaké to je, když přijdeš o něco, na čem ti záleží víc, než na životě.“
„Karen chtěla s tebou o něčem mluvit,“ zašeptala mi do ucha, Elison.
Chytila jsem ji tedy za paži a nasměrovala k odrbané pohovce. „Tak jo, copak máš na srdci, Karen?“
„Já. Víš, že je Jack tvůj bratr?“
Nepatrně jsem přikývla.
„Proč jsi mi to neřekla,“ vyjela na mě a postavila se, „víš, co to pro mě znamenalo, když to řekl? Já… řekla jsem mu hrozné věci a … On mě teď nenávidí a já sebe taky!“
„Ale…“
„Co!“
„Mohla bys mě nechat domluvit,“ teď jsem byla rozžhavená do běla, „já o tom do včerejšího dne nevěděla.“
„Promiň,“ položila mi ruku na paži, „mrzí mě, že jsem na tebe vyjela.“

Mávla rukou v odmítavém gestu, nechtěla slyšet její omluvy. Jí se přeci omlouvat nikdo nemusí. „Ale já to nechápu. Miluješ ho a on miluje tebe, jaký je v tom problém? Vždyť…“
Karen se rozesmála. „Máš pravdu, nechápeš to a ani se o to nesnaž. Já to vzdala už dávno. Můj důvod je zcela jednoduchý, podívej,“ zamumlala a odhalila svoji paži, na které se skvělo několik jizev. Většina z nich již byla zahojená, ale viděla i pár krvavých. Natočila se k Sarah zády a odhalila další síť zranění. „Ty na zádech jsou od ohnivého biče, na rukou od nějakého mě neznámého kouzla. Mám i několik dalších zranění, které určitě vidět nechceš.“
„Nevěděla jsem…“
„Jak bys mohla, žiješ si ve svém vlastním světě!“
„Jsi nespravedlivá.“
Podívala se jí do očí. „Nemyslíš si, že k tomu mám důvod?“ její oči provrtávali Sarah skrz na skrz, byla nucena podívat se jinam.
„Ano, máš,“ přitáhla si ji k sobě a objala, „jestli potřebuješ nějakou pomoc?“ zbytek nechala vyznít do ztracena.
„Postaráš se o moji a Evelynu dceru?“
„Cože?“ odvětila nechápavě s nakrčeným čelem, obočí jí poté vyjelo do závratných výšin. „Takže Stephanie je Elizabeth?“ Druhá žena přikývla. „Takže se tím všechno mění.“
Šum z vedlejší místnosti je donutil, aby svůj hovor dokončily a vrátily se ostatními. Jako první promluvila Sarah: „Stalo se něco?“
Z krbu vypadnul James Potter společně se svojí manželkou, která svírala malý uzlíček. Harry, jejich syn! Sarah cosi zasyčela.
Slova se ujal James. „Finley, utekla z Azkabanu!“
„Co?“
Lily Potterová, se otočila na Sarah, z očí jí metaly blesky. „Ta tvoje… přítelkyně,“ téměř to slovo vyplivla, „se nás snažila zabít! Nejspíš ji odtamtud dostal její pán, tvůj dědeček." Ušklíbla se a posadila do křesla, které jí nikdo nenabídl.
„Siriusi, mohl bys mě doprovodit před dům? Karen, pojď, půjdeme,“obrátila se na ostatní, „nemějte strach, ještě se setkáme a také, nikdo nemusí vědět, kde jsem. Opakuji, nikdo komu jsem nic neřekla, nesmí vědět o místě, kde se budu nacházet. Slibte mi to!“ všichni přitakali. „Jamesi, Stephanie bude v dobrých rukou. Neměj o ni strach.“ Nečekala na jeho reakci a odešla, společně s Karen, které držela malé dítě. Sirius je následoval.


18.06.2009 09:59:56
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one