Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Ach jo, tak je tu část 13. kapitoly Kde je pravda?

Rozplétání klubka lží a intrik
 
 
Sirius Black, otevřel oči. Hned si však před ně položil ruce, protože by jej ten žár, který vydávalo slunce, jistě oslepil. Převalil se na levý bok a oči nechal zavřené. Bolelo jej celé tělo, ale nemohl si vzpomenout proč. Když se dotkl hlavy, ta bolest.
Podíval se na dlaň, zatmělo se mu před očima.
Krev.
„Sakra, ta bolest!“ zařval a snažil se nahmatat hůlku. Pamatoval si, že ji měl naposled,… „Já idiot, kde jsem tu zpropadenou hůlku nechal!“ vykřikl. Chytil se za hlavu, stoupl si a vydal se do koupelny.
Celou cestu mu vrtalo hlavou, jak se dostal domů a kde je Sarah. Poslepu došel k umyvadlu a pustil ledovou vodu, párkrát si jadrně zanadával a pak se posadil na hranu vany.
Vzpomeň si, co se stalo! Byl jsi se Sarah – v Azkabanu a pak, pak? Cissa, co tam sakra dělala a proč napadla svoji sestru. Proč,…
„Sakra,“ okřikl se nahlas. „Samé otázky a odpovědi žádný,…“
Pláč.
Sirius se nechápavě rozhlédl kolem sebe, poté však zavrtěl hlavou. „Jen se ti něco zdálo,“ uklidňoval se. Vzal si ručník a hodil si jej na hlavu. Opatrně si třel bolavou hlavu a zároveň si vysoušel vlasy. „Zatracená práce,…“
Pláč.
Teď si myslel, že mu snad přeskočilo. Co by dělalo u něj v bytě dítě. Dítě! Rozběhl se do obývacího pokoje a tam v postýlce,… Šklebilo se na něj malý dítě, mimino.
 
***
 
„Liam!“ vykřikla a posadila se na posteli. Celé tělo měla v jednou ohni, hlava i oči jí bolely. Celou noc plakala a myslela na to, že tam někde, je její syn, její všechno. „Nenávidím ho, nenávidím,“ udeřila pěstí do peřin a vyskočila na nohy.
Jako běsnící furie, přiběhla k oknu a vyhlédla z něj na černotu venku. Oči se jí opět zalily slzami, rozhodným tahem je však setřela. „Za to mi zaplatíš!“ opět udeřila pěstí, tentokrát do okenního rámu a svezla se na zem.
Musela myslet, něco z toho, co viděla, jí nedávalo smysl. Něco, ale ona si nemohla uvědomit co. A pak, pak jí to došlo. Jednotlivé dílky skládačky se spojovaly, až dávaly ucelený obraz toho všeho.
Pochopila, že i ona se zapletla do klubka lží a intrik. Doufala, že přijde na to, jak se z toho dostat.
 
Hodiny ubíhaly a mladá žena stále seděla na zemi, pod oknem. Hlavu v dlaních, opět přemýšlela. Musím se odsud dostat. Musím!
Zvedla se a vydala se do koupelny, kde jí pohled padl na obraz, který se odrážel ve skle zrcadla. Ten odraz, připadal jí tak cizí, jako kdyby se dívala na někoho, koho nezná a ani neznala.  
Před očima se jí odehrával celý ten odporný a hrůzný scénář, kterého byla ona přímou aktérkou. To ona to začala a musí to i skončit.
I když,…
 
***
 
Jak to vlastně celé bylo? Chcete to vědět? Chtěli byste se dozvědět, kdo a hlavně proč, zničil život tolika lidem? Jste si jistí, že právě vy máte právo se to dozvědět?  
Myslíte si,… Právě teď máte šanci, abyste mohli posoudit, zda jste to tušily anebo jste byli úplně vedle?
 
I když, nemohu vás zahltit informacemi, které by vás mohly i zabít. Ne, budu vám to podávat po kapkách, jako ten nejsilnější lék. Provedu vás celou sítí, kterou splétali ti, o kterých byste ani nepředpokládaly. Anebo? 
Věděli jste to již dopředu?
Držíte se? Dobře, začínáme!
 
U stolu seděl postarší muž, který mluvil na svého syna. „Gabrieli?“
„Ano otče?“ Ozval se opálený asi osmnáctiletý chlapec znuděně. Už ho to nebavilo. Neustálé rozkazy, které musel plnit. Vždyť je už dospělý a otec by si to měl uvědomit.
„Co budeš dnes dělat?“
Chlapec znuděně protáhl obličej a dal se do žvýkání. Byl to jeden z jeho zlozvyků, které jeho otce vždy znervózňovaly.
„Mohl bys vytáhnout z pusy ten hloupý mudlovský vynález?“
„Ale tati. To není jejich vynález, my ho máme taky. To nevíš? No teda. Ty taky něco nevíš. Já jsem si myslel, že víš všechno.“
Starší muž složil ruce a provrtával svého syna pohledem. Nebyl to ten vždy laskavý pohled. Ten si nechával jen pro své oblíbené žáky. Ten nepatřil jeho synovi. Ale jim.
„Dnes půjdu na Příčnou. Chci si tam koupit nějaké knihy a pak večer půjdu s přáteli na oslavu Larryho narozenin. Víš, on slaví osmnáctiny, a já tam nesmím chybět.“
„Ano. Jistě.“ odpověděl mu roztržitě jeho otec.
No jasně. Ani mě neposlouchá. Proč chce něco vědět, ale stejně mě nevnímá. Pomyslil si jeho syn. Dojedl, zvedl se od stolu a vydal se do svého pokoje. Vystoupal až nahoru a hlasitým prásk zabouchl dveře, které se málem rozletěly.
Jeho otec, který četl noviny, se při čtení opotil.
To co se dočetl, mu vyrazilo dech.
 
Našlo se několik mrtvých těl, která nesou známky použití jedné ze zakázaných kleteb. A tou je ta nejhorší – Avada Kedavra.
Nikdo neví, kdo tuto kletbu použil, ale nechává si prý říkat Lord Voldemort.
 
Jeho syn však neměl ani tušení co se děje. Nic jiného, než zábava ho nezajímalo. Chtěl, aby se k němu chovali jako k dospělému, ale sám se jako muž nechoval.
Stále to byl malý chlapec.
Převlékl se do džín a trika s krátkým rukávem, které nechalo vyniknout jeho svalnatým rukám. Džíny těsně obepínaly jeho stehna.
Holkám se líbil, ale on si ještě žádnou nevybral. Všechny byly pro něho tak moc tuctové. Žádná nesplňovala jeho, přísné požadavky.
To se však mělo dnes změnit.
Sešel schody. Šel pomalu, aby se nemusel rozloučit se svým otcem.
Který na to ani nečekal. Za ty roky byl na chování svého syna zvyklý.
Pouze, když uslyšel klapnutí dveří, zakroutil hlavou a pokračoval ve čtení novin, které byly plné děsivých událostí. Událostí, které měli změnit svět. Nikdo o tom však neměl ani tušení.
Měl schůzku, ale ne s kamarádem, ale s holkou. Byla to taková schůzka naslepo, ale on to nevěděl. Mělo to být překvapení.
Ta tajemná dívka byla obletovaná a oblíbená.
 
Tou samou dobou na jiném místě se odehrával podobný scénář.
 
U stolu seděla pohledná dívka. Mohlo jí byt tak osmnáct let.
Naproti ní seděl muž.
Nebyl starý ani mladý. Podle toho, jak vypadal, se toho moc určit nedalo. Ale dříve byl určitě krásný. Tak krásný jako jeho dcera.
„Médeo Meredith Riddleová. Co budeš dnes dělat?“
Jeho dcera na něj pohlédla, ale ihned sklopila zrak. Nemohla dopustit, aby se jí, zase, hrabal v hlavě. Už jí to nebavilo.
„Chtěla bych se zajít podívat na Příčnou. A pak mám domluvený sraz s Elison Whitteovou. Slaví dnes svoje osmnácté narozeniny.“
Doufala, že bude moci jít. Slíbila to svojí nejlepší přítelkyni. Jediné, kterou měla.
„Jistě. Můžeš jít. Doufám, že jde o tu slečnu, která je dcerou pana ministra.“
Dívka přikývla a její otec se samolibě usmál.
Vše jde podle plánu.
To bylo jediné, na co myslel.
Jeho dcera se zvedla od stolu. Omluvila se a vystoupala třicet schodů do svého pokoje. Potichu zavřela dveře, které zakouzlila tak, aby neprošel sebemenší hluk a třískla skleněnou vázou o zem.
Pak se posadila na zem a rozplakala se.
 
Mezitím si její otec spokojeně rozložil noviny a dal se do čtení, těch nejlepších novinek. Dočetl se to samé jako starší muž. Jeho reakce však byla úplně jiná.
Byl nadšený a spokojený jako již dlouho ne.
Nyní celý svět pozná, kdo je to Lord Voldemort. Budou mít obavy jen vyslovit toto  jméno, které bude budit strach.  
Mudlové všech zemí, těšte se. Zamumlal si pod vousy, které neměl, a dal se s novou chutí do jídla.
 
Nachystala si vše potřebné a sešla schody.
Rozloučila se, se svým otcem. Otevřela dveře, potichu je zase zavřela a vyšla. Doufala, že dnes konečně pozná něco dosud nepoznaného.
Kamarádka ji pozvala, aniž to Meredith tušila, na schůzku s tím nejvíc obletovaným krasavcem.
 
Určitě však ani jeden z nich netušil, že to bude schůzka, která změní život všem. Každý patřil do jiného světa a rodič ani jednoho z nich nebude mít radost ze spojení těchto rodin.
Jeden ze Zmijozelu a druhý z Havraspáru.
Otcové však každý na jiné straně.
Na straně dobra a zla.
 Oba dva přemýšleli nad tím, proč jejich přátelé slaví narozeniny již tři měsíce dopředu? Na nic však nemohli přijít.
Dívka přišla na místo setkání. Nikde však svoji kamarádku neviděla. Posadila se pod slunečník o cukrárny a čekala.
Chlapec přišel nedlouho po ní. Také se posadil a rozhlížel se všude kolem.
Pak jim oběma padl do oka ten druhý.
Dívka se usmála a chlapec její úsměv opětoval. Pak, jako by se domluvili, oba dva se postavili a vydali se naproti.
Zastavili se jen pár kroků od sebe a oba natáhly ruku, kterou si stiskli.
On se představil jako první, ona ho následovala.
Sedli si vedle sebe a pozorovali se navzájem. Ani jeden nemohl spustit pohled z toho druhého.
A tak se zrodila láska, které mohla spojit dva nesmiřitelné světy.
Ale opak byl pravdou.
Tato láska, nejenže tyto světy nesmířila, ona je rozeštvala proti sobě v ještě větší míře než by kdo mohl tušit.
 
***
 
A dál? Jak to asi bylo dál? Chcete to vědět? Tak dobře, pohodlně se usaďte a poslouchejte.
 
Svatba, která se několik let poté odehrála, byla velkolepá a šťastná, pokud nepřišel jeden z otců a tím začala hrůza, jakou si ani jeden z nich nedokázal představit.
 
Byla to přenádherná událost. Snoubenci, Gabriel a Meredith, se šťastně usmívali. Svědkové, kterými nebyl nikdo jiný, než Larry a Amanda, se drželi za ruce. Byly to nádherné a spokojené dvojice, dokud nevešel on.
Zrovna v tu chvíli, co mělo být vysloveno, jestli někdo nesouhlasí se spojením této dvojice. Kroky se rozlehly kostelem a pohledy všech se stočily na nezvaného hosta.
„Otče?“ vyklouzlo vyděšené dívce z úst.
Jeho oči ji probodávaly, nepromluvil, jen stál a zíral. Jeho rudé oči se otočily na snoubence jeho dcery. Byla v nich jen jedna otázka. „Kdo jsi, že si žádáš mou dceru! Ty, červe!“
Dívka pevněji stiskla ruku toho, koho milovala a pohledem plným pohrdáním se zabodla do otcových šarlatových očí. „Nemůžeš rozhodovat o mém životě,…“ zašeptala. Gabriel silněji sevřel její ruku ve své a opětoval jeho pohled. Dívka pokračovala, tentokrát pevnějším hlasem. „… jsem plnoletá a mohu rozhodovat o svém životě. Ty, na to nemáš právo. Už nejsi můj, otec.“
„Jak,…“
„Pane, myslím, že vše již bylo řečeno. Nezapomeňte, jste v domě páně. Bůh,…“
„Co je mi do nějakého boha, já,…“
Nedořekl. Síla, které chránila kostel, jej bez milosti vypudila ze zasvěcené půdy, jako ďábelské plémě.
Dívka i muž, se otočily zpět k oltáři a obřad mohl pokračovat, jako kdyby nebyl přerušen.
 
Dvojice tančící na parketě byla do sebe zaklesnutá tak, jako kdyby měl nastat konec světa. Svědkové seděli na svých místech a objímali se. Oba věděli, že je to naposled, co jsou spolu. O jejich životě již bylo předem rozhodnuto. Ona se měla vdát za nenáviděného muže a on se měl vrátit tam, odkud přišel.
Kdyby věděli, že osud si s nimi zahraje jinak. Snad by bojovali, bojovali by za svoji lásku a snad by i zvítězili. Ale, na kdyby, se nehraje.
Larry, vytáhl ženu svého srdce na parket. Šeptali si slova lásky a věrnosti, alespoň v myšlenkách. Ona netušila, že pod jejím srdcem bije srdce dítěte a on netušil, že je otcem.
 
***
 
Dál? Jak to celé pokračovalo? Proč vlastně zmizel malý chlapec z povrchu zemského? Proč se vlastně matka, stala vrahem? Proč tolik dětí nepoznalo své pravé rodiče?
Tolik otázek, ale odpovědi žádné. Nebojte, dočkáte se, již brzy. Nebuďte nedočkaví.
 
Svatba.
Opět.
Nemůže se však nic lišit tolik, jako tyto dvě svatby. Tady se nikdo netváří šťastně, tady lze vidět jen ztrápené obličeje.
Plno slov, ale nikdo jim nevěnuje tolik pozornosti, jak by si zasluhovala. Ne, tady ne! Tady není prostor na lásku a porozumění.
Otočil se a pomalým krokem se vydal pryč.
Ve dveřích se naposledy otočil. Stála tam a dívala se na něj, ne na svého muže, ale na něj. Po tváři jí stekla slza,…
Na nic nečekal a vyběhl ven. Musel to ze sebe dostat. Mlátil kolem sebe a pak se přemístil, do svého bytu na kraji Londýna.
Ještě, než usnul. Zdálo se mně, jako kdyby slyšel své jméno.
„Larry,…“
 
Svatební lože, dívka zmáčí slzami polštář. Muž, kterého si vzala, brzy bude zde a ona. Co udělá? Nemůže, nechce. Ne, to nejde. Nebude už lhát, strach je všude kolem.
Vzala si jo, myslel si, že otcem je on. Lhala mu do očí, lhala muži, kterého milovala. Omyl. Miluje ho a nikdy nepřestane.
Dveře se otvírají a ona se krčí strachy.
Polibky, hlazení,…
Třese se, snaží se ho od sebe odstrčit. Ne, je příliš slabá. Musí. Nesmí žít ve lži.
Vyskočila na nohy, třese se, ale říct to musí. „To dítě,… Nečekám tvoje dítě, je někoho jiného.“ Přikrčila se a čeká na ránu, která nepřichází. Zvedá zrak, jeho oči, plné nenávisti. V ruce svírá hůlku a na rtech má kletbu.
Usměje se a přitahuje si ji k sobě. „Za to zaplatíš,“ trhá z ní šaty. Nemůže se bránit, je slabá, těhotná, bez hůlky, bez možnosti ochrany. Když si ji bere, nedívá se na city a ona? Ona nic necítí. Polyká bolest a ponížení a on? Usíná s úsměvem na tváři. Dokázal jí, kdo je tu pánem.
I ona usíná, se jménem na rtech. Vyslovuje jeho jméno, jméno otce svého dítěte, které nepozná mateřskou lásku a ani lásku svého otce. Nikdy nepozná ty, kteří mu dali život. „Larry,“ jemu patří poslední vzpomínka a sen toho dne.
 
Druhý den k ránu, jeho oči se rozlepují, šmátrá kolem sebe, ale ona tam není. „Ta děvka,“ vykřikne. „Kdyby věděla, že jsem si ji pojistil.“ Stačí jediné slovo a muž se přemisťuje za ženou, která mu slíbila věrnost.
Její oči se rozšíří poznáním, stačí několik kleteb a žena se svíjí v bolestech. Ve svatebních šatech, proč je má na sobě, proč?
„Crucio,“ poněkolikáté. Ona už nepočítá, on ani počítat nezačal. Vyrušení, pohrdavý pohled a pak jen zvuk přemístění.
 
„Vypadá to s ní velmi špatně. Našli ji v bezvědomí, ležela ve svatebních šatech, v blátě. Někdo na ni použil Cruciatus. Pane, musíte být silný, řekla nám. Jediné, co řekla, bylo… Vaše jméno a také, že to dítě. Čeká vaše dítě.“
Položil hlavu do dlaní a rozplakal se, poprvé a doufal, že i naposled. (V této době.) Stiskl její ruku a políbil ji na dlaň. Lehce se zachvěla, neprobudila se.
„Larry. Měl by ses uklidnit. S tím se nic nedá dělat, už se neprobudí.“
Vykřikl. Tu zlost, kterou v sobě dusil. Musel si ji na někom vylít. I když to bude někdo nevinný, to mu v té chvíli bylo jedno. Dítě ho nezajímalo, proč o ni musel přijít. „Mlč. Sklapni. Stejně je to tvoje vina. Jsi spokojená, nic ti nechybí. Máš moc, lásku a dítě,…“
„Máš nás, jsme tvoji přátelé.“
Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem,…
 
„Crucio!“
Muž se svíjel v bolestech na zemi.
„Crucio! Stále nemáš dost! Myslíš, že trpěla? Tobě se to určitě líbilo. Nemám pravdu? Co, křičela a prosila o milost?“
Sklonil hůlku, ale jen na chvíli, nahnul hlavu na stranu a sledoval jeho výraz.
„Chceš zemřít? Sectusempra!“
Velký krvavý šrám, se mu táhl po břiše. Byla to hluboká rána, bylo vidět vnitřnosti,… Znovu a znovu vyslovoval to slovo. Stále dokola, až z muže nezbylo nic, jen kusy masa a krev. Krev všude kolem.
 
„Přidej se k nám. Takové jako ty potřebujeme. Pán bude jistě spokojen. Přijímáš naši nabídku? Nebude se opakovat.“
„Ano. Nemám co ztratit.“
„Co tvoje dcera!“ Ozval se hlas v jeho hlavě.
Ignoroval ho.
 
„Avada Kedavra.“
„Prosím, ne. Je to ještě dítě.“
„Avada Kedavra.“
„Zabijte, mě.“
„Na tebe taky dojde.“
„Avada,…“
 
Sedí na posteli, zírá do prázdna, v jedné ruce skleničku, v druhé láhev. Sklenice letí do kouta a hrdlo láhve, mizí v hrdle zničeného muže.
Všude je cítit puch. Prach a špína.
Má velké kruhy pod očima, vypadá a je nevyspalý.
Klepání. Nikdo neodpovídá. Klika se pohnula a někdo vstoupil. „Larry! Pro Merlina, co se to s tebou stalo.“
„Gabrieli?“ Zašeptá zmateně.
Postel se prohnula pod náporem dalšího těla. „Jo. To jsem já. Kamaráde, co je s tebou? Jdeš mé dceři za kmotra. Pojď.“
 
***
 
Tak, co si myslíte? Tohle vám již bylo předloženo. Tohle jste již měli šanci se dozvědět. Už víte, kdo za tím stojí? Stačí vám to anebo to chcete slyšet dál?
Dobrá. Varovala jsem vás.
Rodina. Co si o ní myslíte? Měla by tu být pro nás. Oni, by nás měli chránit, milovat. Je tomu, ale tak vždy? Moc je všude a lidé jsou slabí na to, aby bojovali s pokušením. Snazší je, se toho zbavit. Proč vidět to, co by nás mohlo změnit.
 
Několik mužů stojí pospolu, jejich černé hábity splývají s temnotou a tváře jim halí masky. V jejich středu se objevuje muž. Nejspíš vůdce, jak lze poznat z jejich reakce na to, když promluví. „Kdo mi přivede mého vnuka, bohatě se mu odměním.“ Smích a poté následuje několikanásobný zvuk přemístění.
„Idioti, všech se jich zbavím. Nikdo nesmí vědět o tom, že mám dědice, chlapce. Ne, dívku,“ poslední slovo vyplivne z úst, jako kdyby to byla nadávka.
 
Od toho dne, kdy jim slíbil odměnu, uběhl již týden, než se objevil jeden, který řekl: „Vše se již rozjíždí, stačí nějaké peníze a,…“
„Dobrá, jakmile uvidím toho chlapce, peníze dostanete.“
 
„Avery, vím o tom, že bys rád dědice. Mám informace, že v nějakém skladišti drží dítě. Vám o něm vše, i já bych rád,… Bohužel, ty máš ženu a,… Vem si to dítě, schází mu několik hodin života, když to nezvládneš. Nepřej si mě naštvat,“ zasyčel.
„Ano, pane. Děkuji, pane. Je to pro mě ctí, že,…“
„Hned!“
 
***
 
Je možné, že je někdo tohohle schopný? Lze pochopit někoho, kdo zničí tolik životů a přitom jej netrápí výčitky svědomí. Má ten člověk srdce anebo se již člověkem nazývat nedá?
 
„Larry, já už nemám sílu. Proč jsou lidé tolik zlí? Vždyť my,… Nic jsme jim neudělali, nikdy jsem,… Musí existovat něco,…“
Její manžel přistoupil k ní. V náruči drží dítě, dceru. „Meredith, co tvůj otec? Mohla by to být cesta. Vím, že jej nenávidíš, ale,…“
„Máš pravdu. Já se jim pomstím. Co je s Larrym? On přeci patří k nim.“ Jeho přikývnutí, ji jako odpověď stačí.
 
„Larry. Já, my,… Chtěli bychom se přidat k němu. Vyřídíš to? Jen řekni, že jsem Lewis. On, nesmí vědět, kdo jsem.“
Přikývl a na nic se neptal. Věděl, co se stalo. Nemělo se stát, ale stalo.
03.01.2009 19:22:37
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one