Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
--------

Další kapitola z povídky Kde je pravda? Možná budete z počátku, zmatení. Nebojte se, bude to horší. Ne, dělám si srandu.
Po dlouhých dvou měsících, je tu nová kapitolka. Tak se do ní pusťte, bude rozdělena do dvou částí, jak napovídá nadpis.
Pevný nervy.

------------

Když vystoupila, i s doprovodem v Londýně z letadla, pršelo. Nikdo z jejich známých nevěděl o tom, že se má vrátit. A ani jedna osoba nevěděla o tom, že je ze Sarah Kennedy de Rangabe – vdova.
Dítě, které držela v náručí, sebou zavrtělo a zakňouralo. Políbila jej na tvářičku a rozhlédla se kolem. Déšť dopadal v pravidelných intervalech na zem a louže se pomalu zvětšovaly.
„Nikdo neví o tom, že se vrátím?“ otočila se na vlkodlaka.
Ten jen zavrtěl hlavou a otočil se na druhého muže.
„Paní,“ promluvil druhý muž z doprovodu. „Myslel jsem, že to tak bude nejlepší. Mohlo by to vzbudit moc pozornosti. A- .“
Žena, ho přerušila důrazným zavrtěním hlavy a vydala se k východu z letiště. Oba muži si vyměnili pohledy a přidali do kroku. Dohonili ji, až skoro u východu.
„Nejlepší bude, když se přemístíme. Víte o nějakém bytě, ve kterém bych mohla prozatím bydlet?“ otočila se na ně a s otazníky v očích, čekajíc na odpověď.
Znovu si vyměnili pohledy a pak promluvil Lestat. „Nejlepší by bylo, kdyby jste bydlela v mém starém bytě. Nikdo o něm neví.“
„Díky,“ zašeptala. „Kam se mám přemístit?“
Přistoupil až těsně k Sarah a odpověď ji zašeptal do ucha. Zachvěla se. „Blízko Buckinghamského paláce, počkejte tam na mě.“
Přikývla a poté se ozvalo hlasité, PRÁSK.      
Lestat se otočil na Remuse Lupina. „Někdo z jejich přátel by se měl dozvědět o tom, že se vrátila zpět do Londýna.  Víte o někom?“
„Snad… Myslím, že se zná s jedním z mých přátel.“
„Kdo to má být?“ zeptal se ho Lestat se zájmem.
„Black, Sirius Black.“
 
***
 
 Bylo to již tři dny, co se Sarah vrátila zpět do Londýna, ale nikdo ji ještě nenavštívil. Doufala, že nikdo neví o tom, že je zpět. Hlavně ne Voldemort, nebo Brumbál.
Jakýkoliv hluk ji vždy vyrušil z přemýšlení o tom, co bude dál. Měla strach, strašně moc se bála toho, až se to jeden, nebo druhý, dozví. Všechna její předsevzetí vzala za své. Pomsta, již nebyla její prioritou. Smrt jejího manžela, vše změnila.
Vše však nemůže být takové jak bychom chtěli. Osud si nikdo nevybírá, ten si tě najde, ať jsi kdekoli. Svět se mění z minuty na minutu a nikdo neví, co bude zítra.
Stereotyp všedních dnů, byl únavný. Bylo to však něco, co jde tak, jak chceme. Ale jak bylo řečeno, vše přijde. A nejspíše v takovou dobu, kdy to nikdo z nás neočekává.
 
Seděla v křesle a měla zavřené oči. Usínala. Byla však probuzena ťukáním na dveře. Zcela ji to probralo a vyděšeně si měřila dveře.
Strachem se jí rozšířily oči, ani nedutala. Klepání se však ozvalo znovu, a pak zase. Nyní to již bylo bouchání, až se dveře otřásaly. „Kdo je tam,“ zaskřehotala.
„Sirius. Sarah, jsi v pořádku?“
Zavrtěla hlavou, ale z křesla nevstala.
„Pro Merlina. Sarah, otevři!“ nyní zněl jeho hlas vyděšeně. „Stalo se ti něco? Vím, že tam jsi. Já… Je mi líto, co se stalo s Evelyn. Ona-.“
Nedokončil, protože se dveře s trhnutím otevřely. Bohužel to nečekal, opíral se o rám dveří a ruku měl na klice, svalil se na zem, přímo pod její nohy.
„Nemusíš mi líbat nohy,“ zašeptala sarkasticky. „Co se stalo? Co je s Evelyn?“ Tentokrát na něj pohlédla vyděšeně, v očích strach.
Postavil se na nohy, oči upřené na podlahu. „Pokusila se zabít Jamese.“
„Cože! To je, nesmysl.“ Vykřikla. „Tohle by určitě neudělala.“ Její hlas slábl a Sarah se rozplakala. Svezla se po zádech na podlahu a opřela si hlavu o kolena.
Z hloubi bytu, se ozval dětský pláč.
„Matt,“ zašeptala a zvedla se ze země.  Zcela automaticky, zamířila do dětského pokoje a Siriuse nechala stát ve dveřích. Vešla dovnitř a vzala syna do náruče. Políbila ho na tvář a přiložila si ho k prsu.
Sirius ji následoval, ve dveřích se zastavil a pokračoval v hovoru. „Přistihli ji u něho v bytě. Ohrožovala jejich syna, vrátil se k Lily. Víš o tom?“
Přikývla a on pokračoval.
„Jmenuje se Harry a já jsem jeho kmotr…“
Otočila se na něj. „Tohle mě nezajímá, chci vědět jaké mají důkazy.“
„Chápu. Lily ji chtěla zastavit, ale Evelyn na ni použila nějaké kouzlo. Pak namířila hůlku na Jamese a … Použila Crucio.“
„Ne!“ vykřikla. „To je lež, tohle by nikdy neudělala.“
„Já to viděl. Byl jsem tam a zastavil ji. Ona by ho jinak zabila. Musíš to připustit,“ přistoupil blíže k ní. Věděl, tušil, jak bude reagovat, až uslyší to, co ji musí říct. „Zítra má dostat polibek, v Azkabanu.“
Reagovala přesně tak, jak předpokládal. Vrhla se na něj a začala bušit do jeho hrudi. On ji objal a nechal, aby ze sebe dostala svoji zlost. Snažila se ho od sebe odstrčit. Po chvíli v jeho náruči ochabla a rozplakala se.
Pomalu ji dostrkal k posteli a přinutil ji, aby se posadila. Vzal od ní syna a položil ho do kolébky.
Stál od ní jen pár kroků a čekal. Přestala se třást a podívala se na něj. „Posaď se, prosím. Nechci být sama, už nikdy. Tohle je fakt úžasnej rok, vdám se, pak ovdovím a teď má moje kamarádka umřít. No, není to super.“
„Je mi to líto.“
„Ne tak, jak mě.“
 
***
 
Stáli před budovou a tiskli se k sobě, vypadaly jako milenci. Žena, se podívala na muže, on její pohled opětoval a povzbudivě stiskl její ruku ve své. Pak se společně vydaly dovnitř, do Azkabanu.
Chlad, který prostupoval celou pevností pomalu pronikal do jejich těl. Oba vytáhli hůlku z které vyběhl stříbrný tvor – patron. Věděli, že ten je ochrání.
U vrat, které bránily vstupu do vězení, stál muž. I vedle něj pobíhalo nějaké zvíře. Nezářilo však tak silně, jako ta jejich. „Vy jdete navštívit odsouzenou, číslo pět…“
„Má jméno,“ zašeptala žena ledovým hlasem. A zabodla svůj pohled do mužské tváře. „Jmenuje se Evelyn.“
Muž se otřásl a přikývl. „Ano. Mé jméno je Peter,…“
Znovu jej přerušila ostrým hlasem, jako břitva. „Nezajímá mě, jak se jmenuješ, ty,…“
I ona však byla přerušena. Sirius silněji stiskl její ruku ve své a promluvil. „Omlouvám se za chování své přítelkyně. Dlouho nebyla v Londýně a tak neví, s kým má tu čest. Odpusťte jí to, pane ministře.“
„Cože?“ zasyčela.
Podíval se na ni varovným pohledem.
„Omlouvám se,“ zašeptala sladce.
Muž se usmál, nejspíš nepochopil, jak byla tahle omluva myšlena. Natáhl svoji ruku a Sarah ji stiskla. „Jmenuji se Sarah Kennedy de Rangabe, vdova.“
„To mě mrzí. Tak mladá a již vdova. Já jsem,…“ pokračoval v mluvení, ale ona jej nevnímala. Jediné co slyšela z jeho „keců“, bylo, kde je uvězněná Evelyn. „ …dovedu vás tam.“
Následovali ho až před celu číslo pětsetpadesátšest. U té se zastavil a mozkomor, který před ní stál se otočil na nově příchozí.
Sarah se otočila na „ministra“. „Mohla bych s ní hovořit, o samotě, prosím.“ Zašeptala vemlouvavým hlasem a ještě se usmála.
On její úsměv opětoval a vzdálil se i se Siriusem.
Přistoupila těsně k mřížím a zašeptal jméno své přítelkyně. V tom tichu, které prostoupilo celý prostor, se i jen zašeptané slovo rozlehlo, jako výstřel z pušky. „Evelyn.“
Z přítmí se ozvalo zachroptění a pak z temnoty vystoupila žena. Spíš, se vyplazila. Její oči ztratily ten lesk, který v nich byl, když ji Sarah viděla naposledy.
„Sarah, jsi to ty? Není to jen sen, poblouznění? Nebylo by to poprvé.“ Její hlas zněl, tak, jako kdyby ho již dlouho nepoužívala.
„Pro Boha, Evelyn. Co to s tebou udělali?“
Zašeptala. „Jsi to ty.“  Tentokrát zněl její hlas radostně.  „Myslela jsem, že se už nikdy neuvidíme. Četla jsi můj dopis? Určitě ano, jinak bys tu nebyla. Postaráš se o moji dceru, že ano.“ Mluvila a stále jen mluvila. Když se Sarah chystala něco říct, byla vždy přerušena.
Vypadalo to tak, že se nic nedozví. Po hodině se však rozhostilo ticho, přerušováno jenom dechem který se ozýval snad ze všech stran. Poté se celou budovou rozezněl výkřik.
„Evi, co se stalo?“
„Chtěla jsem ho zabít. „Rozesmála se. „Spravedlnost, ne pomsta. Zaslouží si, aby zemřel.“ Znovu se rozesmála a ztratila se v temnotě.
„Evelyn.“
Nic.
Ticho.
„Evelyn, já tomu nevěřím.“
Znovu ticho.
Výkřik.
Zima.
Všude jen strach, bolest, touha po pomstě, smrt.
Otřásla se a postavila se na nohy. Rozhlédla se kolem sebe. „Evelyn.“ Její hlas zněl vystrašeně. Napřáhla hůlku a vyslovila formuli. „Expecto Patronum.“ Nic.
Znovu.  „Expecto Patronum.“ Z hůlky vyběhla jen mlha.
Zima.
Nic nebude jak dřív.
Všichni umřou.
Ticho a chlad.
Stíny se přibližovaly. Chlad sílil. Žena, ztratila veškerou naději. Hůlka ji vypadla z prokřehlých prstů. Otočila se kolem své osy.
Smích. Strašlivý smích ozývající se ze všech stran. „Zabít, zabít,…“ smích.
Mozkomor se blíží, je čím dál tím blíž a otvírá svá ústa, k polibku.  Pak už nic, jen tma a smích.
 
Smrt?

12. kapitola 2/2
02.11.2008 18:21:38
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one