Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
předchozí kapitola (Kde je pravda?)
 
Za dveřmi, v uvítací hale, se odehrával tichý, nepříjemný rozhovor.
„Měla by se to dozvědět! Nemůžete ji nechat žít v nevědomosti. Dříve nebo později, se to dozví. Lepší bude, když to uslyší od někoho, koho zná!“
„Ano? Je to její přítelkyně, ale on, je váš přítel! Chcete, abych to řekl, i když tím ublížíte i jemu!“
Rozhovor, nyní spíše hádka, začínal nabírat na intenzitě!
„Byl, byl mým přítelem! Za to, co udělal,…“
„Je to přece jen člověk, muž!“
Druhý hlas na to neodpověděl. Jen něco zavrčel a otevřel dveře. Rozrazil je tak, že málem vypadly z pantů.
Pohled dvou sedících osob, se zaměřil na nově příchozího, který by tím svým, mohl zabíjet.
„Co zíráš, upíre!“ vyprskl a lehce se nahrbil.
Vypadal, jako kdyby chtěl zaútočit. Nejspíš si to však rozmyslel, protože na tváři vykouzlil úsměv. Nebo něco, co tak mělo vypadat.
Vznikl z toho, ale škleb.
Nadechoval se k další řeči, byl však přerušen tichým, ale rázným úderem na sklo. Otočil se, otevřel okno a dovnitř vletěl pták, sokol.
„Evi.“ zašeptala.
Pohledy tří mužů, se střetly. Jeden z nich, byl nechápavý a podrážděný. Jak to, že já, nic nevím! Ostatní dva, vyděšené.
Postavila se a sundala dopis, který měl přivázaný k nožce. Ruka se jí roztřásla, ale dopis stále svírala.
 
***
 
Ten chlap, vtrhl dovnitř. Já jen nechápavě zírala. „Co čumíš, upíre!“ zavrčel. Dostala jsem strach, že se na sebe vrhnou, ale nově příchozí muž, se uklidnil.
Chtěl promluvit, byl však přerušen úderem na sklo. Otevřel okno a dovnitř vletěl sokol. Evelyn, ho dostala ode mě, k narozeninám.
Zašeptala jsem její jméno a dopis převzala. Nechtěla jsem ten dopis otevřít, nemohla jsem. Moje tušení, že něco není v pořádku, nabíralo na intenzitě.
Zachytila jsem jejich pohledy, které si spolu vyměňovali.
„Omluvíte mě! Ráda bych…“
Skoro jsem vyběhla do pokoje, kde spokojeně spal, Liam. Posadila jsem se k oknu a dopis otáčela v ruce. Odvaha ho otevřít, ze mě vyprchala. Zvědavost však byla silnější, zase.
Hluboký nádech a trhání obálky, bylo jediným zvukem v místnosti, až na spokojené oddychování mého syna a tlukot mého srdce.
Zavřela jsem oči a pak je otevřela. Snad jsem čekala, že ten dopis zmizí? Nestalo se tak, a já se dala do čtení.
 
Drahá, Kimberly,
 
Moc mě mrzí to, že se možná už nikdy neuvidíme. Důvod je jednoduchý.
Tento dopis, jsi měla obdržet v den mé smrti. Anebo kdyby se mi stalo něco neočekávaného.
Mož jsme už staré babky, a těšíme se z vnoučat. Anebo ne. Kdo ví?
Ty však, už víš.
Pokud se tak, stalo v době, kdy je má dcera, malé dítě. Chtěla bych tě požádat o to, aby ses o ni postarala.
James mě moc zklamal. Víš, všichni muži jsou stejní. Chtějí syny a ani on není vyjimka. Slyšela jsi o tom, že jeho žena (Stále jeho žena, rozumíš tomu? Řekl, že ji už nemiluje. Tak, proč ji neopustil!) potratila?  Nebyla to však pravda.
Když se naše štěstí nacházelo na vrcholu, musela nás srazit k zemi. Ten dopad bolel a stále ještě bolí.
Píši ti a přitom roním slzy. Naše, moje dcera, na mě kouká „jeho“ očima a já nemohu dál.
Proč i on?
Chápeš, já se stále ptám, stále ho miluji. On mi nikdo neodpoví. On odešel a už se nikdy nevrátí. Nerozloučil se, neřekl nic.
Měla bych končit. Chtěla jsem, abys věděla.
 
Vzpomínej na mě v dobrém.
Tvá přítelkyně, Evelyn.
PS: Nechci pomstu, jen, spravedlnost!
 
Dopis dopadl do mého klína, stejně jako hořké slzy, které mi tekly z očí.
„Ten prevít.“ zašeptala jsem a rázným tahem, si setřela slzy z tváře. Měla bych si jít promluvit s Robertem. Určitě o tom něco ví. Jak mi to mohl tajit!
Mé pocity, byly rozporuplné, ale hlavně jsem nechápala. Proč to udělal? Vždyť ji miloval, všechno pro ni obětoval. Není přece možné, aby se tolik změnil. Za tím bude něco víc, ale co?
Co když je pod Imperiem!
Hned jsem však tuto myšlenku zavrhla. Toho by nebyla schopná, ani Lily Potterová. Stojí na straně dobra. Ne, ta by to neudělala!
Jsi si jistá? Zazněl mi v hlavě zase ten otravný hlásek.
Jistá jsem si nebyla, ale uvěřit jsem nemohla. Copak na to řekne Sirius? Ozval se zase.
Tento hlas zněl provokativně.
„Mobby!“ vykřikla jsem. Za okamžik se vedle mě objevil. „Byl bys tak laskav a pohlídal Liama? Potřebuji mluvit se svým manželem!“
„Ano, paní. Jistě, paní. Mobby, to udělá rád.“
V jídelně již nikdo nebyl. Jen sokol, který si to trůnil na jedné z židlí. Vedle ležela rukavice.
Navlékla jsem si ji a on mi sedl na ruku.
„Co s tebou? Poletíš domů?“
Vydala jsem se tedy do kuchyně, kde jsem požádala o kus masa.
„Kde je můj muž! Musím s ním hovořit!“ rozkázala jsem skřítkům v kuchyni. Než však mohl některý z nich promluvit, ozval se hlas muže, který mi nebyl ještě osobně představen.
„Pan Rangabe, je bohužel mimo hrad. Má nějaké vyřizování.“ dodal opovržlivě.
„Jaké, vyřizování?“
„Vy asi nevíte o jeho koníčku, že?“ Když poznal, že mu na to nemám co odpovědět, pokračoval. „Rád loví, a nejenom zvířata.“
„Koho tedy, loví?“ polkla jsem.
Neodpověděl. „Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Remus Lupin, jak už vám bylo řečeno! Co však nevíte, je to, že jsem vlkodlak.“ Nečekal na moji odpověď a pokračoval. „Pan Rangabe, je šel lovit. Proto jsem byl nucen zůstat.“
Posadil se vedle mě a dal se do vyprávění. Já jen poslouchala.
 
***
 
„Pane, za vámi.“ vykřikl. Bylo však pozdě. Na záda mu dopadla velká huňatá tlapa s obrovskými drápy. Protrhla koženou bundu, cáry s ní jen lítaly. Na tělo, se však nedostal. Byl nucen se bránit a útočícího vlkodlaka, zabil.
Z celé skupiny, zbyl jen Rangabe, jeho sluha a nečekaně, i upír Lestat.
„Co budeme dělat! Pane! Co teď?“
Byli zahnáni do úzkých. Stáli na úpatí skály, o kterou se rozbíjely vlny. Jedinou možností bylo, skočit.
„Myslím, že je to jasné. Pokud se nemůže odsud dostat, protože si nikdo z hlouposti nevzal hůlku, jinak. Musíme skočit do vody.“
„Lestate, myslíte si, že je to nutné!“
„Pokud je všechny dokážete zabít, tak to dělat nemusíme.“ Byl už otrávený, chtěl to skoncovat.
Vlkodlaci se přibližovali a nebezpečně vrčeli. Lestat, se odhodlal k hrdinskému činu. „Běžte! Já je zdržím.“
„To nemůžete!“
„Vy snad ano? Máte ženu a dítě.“
Nic z toho, se však nestalo, protože se jeden z vlkodlaků, odhodlal k útoku. Dopadl plnou vahou na Roberta, který měl v ruce pouze nůž.
Oba dva, dopadli na zem. Vlk zakňučel a pustil ho. Po celém břiše, se mu táhla krvavá rána, z které vytékaly kusy střev.
Ostatní zavyli a i oni, se pustili do boje.
Lestat, zabíjel jednoho za druhým. Jich však byla přesila. Neměli nejmenší šanci. Tři, nyní dva, proti celé smečce vlkodlaků.
Měsíc jasně svítil. Do konce úplňku, zbývalo mnoho času. Nic jim nemohlo pomoci.
„Lestate! Vypadni odsud a najdi pomoc! Moc jsem je podcenil, měli jsme ho poslechnout.“
„Pane, já…“
„Musíš, dělej! Pokusím se je zdržet. Pokud mě zabijí, budou se chtít dostat do hradu. Musíte jim v tom zabránit.“
 
***
 
„…druhý den, to bylo zase – Hej, Evansová. Půjdeš se mnou na rande? – Ne, nepůjdu, Pottere!“
Nuceně jsem se usmála a pohled mi zabloudil ke dveřím. Čekali jsme na ně alespoň dvě hodiny. Nikdo se však neukázal.
„Myslíte,…“
„Vrátí se v pořádku. Nemějte strach.“
 
Neustále jsem se ohlížela ke dveřím a nervózně podupávala nohou. Vypadala jsem, jako kdybych se snažila vyklepat morseovku. Když jsem se ohlédla snad už po stopadesáté, nečekajíc, že by se otevřely.
Rozrazil je, jako velká voda, Lestat. Jeho oblečení bylo celé od krve. Určitě nebyla jeho. V očích se mu zračily obavy. Upír, a měl strach?
Zvedla jsem se, ale vlastní nohy mě neudržely a já se znovu posadila. „Co se stalo?“ zašeptala jsem a zbledla. Vypadala jsem, jako kdyby mi polili obličej vápnem.
„Robert, zatím je v pořádku, ale,…“ otočil se k vlkodlakovi a pokračoval. „…potřebuje vaši pomoc. Přecenili jsme jejich sílu, odvahu a odhodlání.“ přiznal a sklopil pohled.
Lupin, se samolibě usmál.
Nepoznávala jsem ho. Za tu chvíli, co jsme spolu mluvili, my nepřišel povrchní a ani namyšlený.
„Jistě, rád to udělám. Nevím však jak,…“
Nemohla jsem je poslouchat. Oni si tady budou povídat a zatím můj manžel zemře. „Kde je, jdu tam!“ vykřikla jsem autoritativně a přivolala si, Mobbyho.
Stál přede mnou a já čekala odpověď na svoji otázku. „Rychle, není mnoho času.“
„Paní, nemyslím, že je to dobrý nápad.“
„Jsem Voldemortova vnučka. Slíbím jim něco a oni toho nechají“
„Jak myslíte. Zavedu vás tam. Chyťte se mě, a já vás přenesu.“
„Díky.“ zašeptala jsem a otočila se na Mobbyho. „Pohlídej mého syna! Nic se mu nesmí stát, kdybych se nevrátila. Musí se o tom dozvědět Lucius Malfoy! Rozuměl jsi.“ Odpovědí mi bylo jedině…
„Ano, paní. Jistě, paní.“ přikyvoval a s tichým, PUK, se přemístil do mě ložnice.
Chytila jsem se upírovy ledové ruky. Také my, se přemístili. I když, za hlasitějšího akustického doprovodu.
 
Objevili jsme se na opuštěné mýtině. Nechápavě jsem se podívala do jeho očí, ano on nechápal.
Pak se ozval hlas. „Vy jste vnučkou Temného mága?“ Zněl autoritativně, s vrčivým podtónem.
„Ano, jsem dcera Voldemortovi dcery.“
Na to mi odpověděl lehce pobavený hlas, který neznačil nic dobrého. „Buď jste statečná, anebo strašně hloupá.“
„Myslím, že postačí, když mi budete říkat, Sarah.“ skočila jsem mu do řeči. „Kde je můj muž! Řekněte, co žádáte a já vám to dám.“
Rozesmál se a vypadalo, že s tím jen tak nepřestane. Kolem nás se začali objevovat vlkodlaci. Kruh se pomalu uzavíral. „Ten upír musí pryč! Nechceme ho tady!“ zavrčel jeden z těch odvážnějších a v očích se mu zablýskalo.
Vypadal krvelačně.
Odvrátila jsem pohled a podívala se na Lestata. „Jděte! Já se o to postarám.“
„Poslechni svou paničku!“ ozvalo se zezadu posměšně.
Naštěstí na to nereagoval, pouze mi poslal myšlenku a přemístil se pryč.
„Zmizte!“ zavrčel jejich vůdce a oni odběhli.
„jak to, že se dokážete proměnit bez vlivu úplňku? Myslela bych, že je to nemožné. Ale tady u vás, je možné snad úplně vše.“
„Pomáhá nám tohle podnebí a lektvar! Tak, coby jste nám mohla nabídnout? Věděl bych co, ale vy byste to nepodstoupila.“ Odmlčel se a po chvíli pokračoval. „Slíbíte nám, že nás nebudou zabíjet. Bezdůvodné zabíjení, není správné.“
„Kdo mi může slíbit, že i vy, se budete chovat stejně?“
„Nikdo. Musí vám stačit moje slovo. Pokud vím, znáte se s jedním vlkodlakem. My věříme, že jestli jste přáteli, dodržíte svůj slib.“
Přikývla jsem, ale pak mi něco došlo. Něco, co by to mohlo ohrozit. „Mám mezi přáteli i upíra! Nevadí to vašim lidem?“
„I kdyby,“ odpověděl mi. „Jsem jejich vůdce. Oni, mě musí poslechnout! Horší je, že je váš manžel těžce pokousán. Nejspíš se z něho stane…“
„Vlkodlak.“ skočila jsem mu, neomaleně, do řeči. „Proboha. S tím se on nesmíří.“
 
***
 
Moje slova, se vyplnila. (Jak jinak. Jsem přeci ta nejlepší, dokonalá. Úplně ta největší, Mary Sue.) Byl stále podrážděný a nevrlý.
Neustále mluvil o tom, že by bylo nejlepší, kdyby vyvraždili všechny vlkodlaky, bez vyjímky, i s ním.
Trvalo dlouho, než se zotavil, ale moje slovo neporušil. Pouze si ode mě vyžádal slib. Pokud budu nebezpečný, musíš mě zabít.
Samozřejmě jsem si myslela, že to nehrozí. Jak moc jsem se mýlila, mělo být za několik měsíců jasné.
Nestrpěl ve své blízkosti Lestata. Nedokázal se ovládnout.
Ten, to nesl dost těžce. Myslel si, že jsou přátelé.
To, že se stal vlkodlakem, všechno změnilo.
Dělal žárlivé scény a někdy byl až neuvěřitelně hrubý. Nikdy mě však neuhodil a ani nepoužil kletbu.
Ano Lupin neměl štěstí. Protože byl jediný vlkodlak, mimo mého muže, v jeho blízkosti. Útočil na něj.
Tak i on, se musel odstěhovat do domu nedaleko hradu.
Robertova nenávist k vlkodlakům neznala mezí. Bylo to horší a horší. Na téma – Vyhubení vlkodlaků, dokázal hovořit nepřetržitě hodiny a hodiny.
Upíři byli také naštvaní. Nelíbilo se jim, že jsme provedli ústupky vůči vlkodlakům. Chápali to jako nespravedlnost. Slibovali, že se přikloní k Temnému mágu. Začali útočit na hrad.
Protože byl Robert už skoro zdravý, vydal se k nim.
Co chtěl dělat, to jsem nepochopila, a nebyla jsem jediná.
Šel tam sám.
Vrátil se, ale to jen díky náhodě.
Poznali v něm vlkodlaka a zaútočili. Jeden z upírů, se mu zakousl do krku. Byl na pokraji sil, ale v tu chvíli, ho jeden z nich poznal. Byl to Lestat! Náhoda?
Možná, ale nejspíš ho hlídal. Bohužel, neuhlídal.
Jeho život visel na vlásku. Zachránili ho, ale za jakou cenu?
Díval se na mě, jeho oči prosily. Nemohl mluvit, i dýchání mu činilo potíže. Žádný lektvar ani kouzlo, mu nemohlo vrátit jeho předchozí život.
Najít odvahu k tomu, abych splnila slib. Hledala jsem ji tři dlouhé měsíce, až přišel ten den.
Ležel v posteli a dýchal strašně mělce. Z ničeho nic, se posadil a otevřel oči. Promluvil jasným hlasem, až mě to vyděsilo. „Sar, musíš to udělat. Musíš, slíbila jsi mi to. Prosím.“
Pak znovu položil hlavu na polštář a jeho oči se zamlžily.
Posadila jsem se a vzala svoji hůlku ze stolku. Poslední měsíc, jsem spala s ním v jeho pokoji. Můj syn, měl postýlku ve vedlejším pokoji, naštěstí.
Něco mě zastudilo na tváři. Sáhla jsem si na ni. Moje dlaň byla vlhká, od slz.  
„Robe.“ zašeptala jsem a pevněji sevřela hůlku v dlani. „Av…“ polkla jsem.
Po dlouhé době taková kletba. Lehce mě to roztřáslo. Chystám se zabít svého muže, kterému jsem slíbila… Ano, slíbila.
„Avada Kedavra,“ vyletělo ze mě. A k Robertovi zamířil zelený paprsek, který se vpil do jeho hrudi. Otevřel oči a na tváři se mu rozlil úsměv.
Byl, svobodný.
 
05.10.2008 17:34:28
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one