Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Tak. Sarah se vdává a zjišťuje co vše tím ničí. Není však cesty zpět.
Objevuje svůj nový domov. Vše vypadá nádherně, ale ona,... Neví jestli udělala tu pravou věc.

Celý zbývající měsíc, jsem chodila jako tělo bez duše a okázale ho ignorovala. Co si o sobě myslí?
Nestál mi ani za jeden jediný pohled, pozdrav. Zničil mě život! Mohl by si podat ruku s tím druhým.
Nepouštěla jsem si ho k tělu. Žádná omluva mě nemohla oblomit. Jak by se mi mohl omluvit?
Jde odpustit vlastní krvi, když ti ublíží? Blízký dokáže ublížit víc, než někdo cizí. Vlastní rodina ti vrazí kudlu do zad. Ví, kam bodnout, aby to hodně bolelo.
Blížil se den mého odjezdu do Rumunských hor a datum svatby. Dva dna před odjezdem za mnou přišel.
 
****
 
„Sarah. Já, chtěl bych s tebou mluvit. Pochop mě! Bylo to silnější než já. Nemyslel jsem to tak. Já,…“
„Ach,… Prosím, ušetři mně svých lží. Ty, si dovolíš na mě mluvit? Po tom všem?“ Nadzvedla jsem hlavu a opřela do něj svůj pohled plný pohrdání.
„Nikdy bych neudělal to, co udělali tobě. Musíš mi věřit! Nic jsem jí neprovedl, měl jsem ji rád. Byla to moje dcera.“
„Dovol, abych se zasmála. A co ty Cruciaty? Zavinil jsi jejich smrt.  A co můj bratr! Byl ještě dítě!“
„Co o něm víš!“ Vykřikl.
„Nedělej ze sebe, a ani ze mě, hlupáka. Způsobil jsi tolik bolesti a nic, opakuji, nic to nezmění.“
Zvedla jsem se a odešla. Neohlédla jsem se, proč taky? Nemělo to cenu, nic z toho.
 
****
 
Svatba byla úchvatná.
Pozvala mě, i když věděla, že mě to bolí.
Proč? Že by to netušila?
Ne, ona ví!
V bílých šatech, vypadala jako víla. A ten hromotluka vedle, vůbec se k ní nehodil. Byl nepatřičný.
Jsem snad jediný, kdo si toho všiml? Všichni vypadají tak šťastně, i ona. Nebo to je klam?
Právě si říkali svůj slib, když jsem na sobě ucítil pohled. Zvedl jsem oči a ztratil se v jejích studánkách. Smutně se usmála a pak se podívala na svého budoucího manžela.
Proč nejsem na jeho místě? Minulost se opakuje. Dlaní jsem si protřel oči a vzpomínal.
 
„Miluji tě. Mé srdce patří jen tobě.“
 
Co moje dcera?
To bylo poprvé, kdy jsem na ni pomyslel. Kde je jí konec? Kolik by měla let? Není o moc starší, než ona. Co když,… Mohla by to být jedna z těch,…
Miluji spolužačku své dcery?
 
****
 
Vypadal nešťastně. Nechtěla jsem, aby se trápil. Nikdo z nich! Proč všem kolem sebe jen ubližuji? Proč?
No jo, sebelítost. Jsem sebestředná a egoistická. Pořád jen já, já a já! Měla bych se vzpamatovat.
 
****
 
Voldemort se pyšně rozhlížel kolem sebe.
Tolik známých tváří. Žádný mudlovský šmejd, ani krvezrádce či mudlomil. Sarah vypadá krásně. Ty její smutné oči to jen podtrhují.
Kdyby to nebyla moje krev!
Znovu se rozhlédl a,… Něco se mu na jednom hostu nelíbí. Je mu povědomý, ale on jej nepozval.
Pořádně si ho prohlédl, nevynechal žádný detail. Vždyť to je,…
„Siriusi.“ Ozval se její hlas. „Takže jsi nakonec přišel. Jsem ráda.“
„Přece bych si nenechal ujít takovou, historickou, událost.“
Co si to dovoluje? Nestrpím,….
Poté mu to došlo. Chce ho vyprovokovat. Chová se jako pravý Zmijozel! Chytrá holka a krásná. Vražedná kombinace.
 
****
 
Ach. Vypadá úchvatně, sluší jí to. Věřím, že bude šťastná. Daleko od toho všeho. Smrti, nebezpečí a nenávisti.
Moc ji to přeji.
Jestli jí ublíží!
Nesmí trpět, už si toho prožila dost. Moc, na jeden život, tohle nikdo neprožije za život. Co ona za sedmnáct let.
Ale,…
Ty její oči, nevypadá šťastně. I když se tak tváří. Proč to tedy dělá? Měl bych jí rozveselit.
 
****
 
Ten parchant. Jak já ho nenávidím. Jak se mohl odvážit? Jasně, je to můj Pán, ale to ho neomlouvá. Jsem otec jejího syna a jsem čistokrevný kouzelník. Můj rod, je všude známý, věhlasný a mocný.
Co je to, Rangabe? To je rod?
Odfrkl jsem si a zabodl svůj pohled do jeho zad. Ohlédl se a zavolal mě k sobě. Na chvíli se mi zastavil dech i srdce.
„Luciusi. Neudělej žádnou hloupost. Víš, že jsi v podmínce. Příště na tebe nebudu tak mírný a také, nebude tu nikdo, kdo by mi v tom zabránil. To si pamatuj. Usmiř se s Narcissou a Bellatrix, bude se ti to hodit.“
„Pane? Jak to myslíte?“
Neodpověděl a odkráčel pryč.
 
****
 
Naposledy jsem se ohlédla. Slzy mi brázdily tvář. Všechen make-up a řasenka, vzaly za své.
 
****
 
Setřela slzy konečky prstů a podívala se na svého manžela. Usmívala se, vypadala šťastně.
 
****
 
Trápily mě výčitky svědomí. Všem jim lžu a oni, nezaslouží si to. Mé pokrytectví jim, všem ničí život.
 
****
 
V náruči držela svého prvorozeného syna a v dlani svírala ruku svého muže. Ozvalo se hlasité, PRÁSK a oba dva, i syn, zmizeli.

****
Objevili jsme se na rozlehlé pláni. Všude kolem byly jen pole a lesy.
V dálce, na malém kopci, stál hrad. Byl skoro tak rozlehlý jako Bradavice. Jeho věže a, celkově i hrad, byl o hodně menší.
Když jsme se dostali blíž k hradu. Udeřil mě do očí erb, který byl na vratech, která nás měla vpustit dovnitř. V jeho středu se vyjímal drak. Identický s tím, co byl na prstenu.
Podívala jsem se na svého manžela. Lehce se usmál a odpověděl na to, co jsem chtěla vědět.
Čte myšlenky?
"To je erb našeho rodu.(Najdete ho tady) To, co je napsáno pod ním, znamená: Zvítězit anebo zemřít. Pod ním je heslo: Činy, ne slova. To je zase moje motto. A nakonec, kolem celých dveří je napsáno: Co se stalo, nejde změnit, doplněno malými hady a draky. Brzy se v erbu objeví i had, znak Zmijozela, na tvoji počest."
Dokončil svůj proslov a podíval se na mě s jiskřičkami v očích.
Lehce jsem se otřásla. Nebylo to zimou. A přitiskla syna blíž k sobě.
"Je ti zima?" Nečekal na odpověď a podal mi svůj kabát. "Obleč si ho, zahřeje tě."
"Děkuji, pane." Zašeptala jsem.
Ošil se, ale nepromluvil.
Tepaná brána se otevřela a nám se naskytl pohled na nádvoří. Stál tam vůz. do kterého byly zapřaženy čtyři páry černých koní. Nervózně podupávali a pohazovali hlavami.
Bylo chladno a koním z nozder vycházela pára, kouřilo se z nich. Nejspíš odněkud přijeli. To jsem chytrá.
Během chvilky se u nich objevili sluhové, odpřáhli je a odvedli pryč.
"Drahá." Ozval se za mými zády, hlas mého muže.
Otočila jsem se na něj. "Ano, pane?"
"Měli bychom jít a,... Neříkej mi takhle, připadám si starý, stačí Robert."
Pouze jsem přikývla a znovu se zcela věnovala prohlídce hradu. Dítě v mém náručí se jen zavrtělo a spalo dál.
Prošli jsme skrz celé nádvoří a zastavili se u dalších dveří, byly o dost menší. Než jsme měli vstoupit, dotkl se mého ramene a otočil si mě čelem k sobě.
"Měj se na pozoru! Nesmíš za setmění vycházet z hradu. Nejlepší bude, když nebudeš v této době, vůbec opouštět své komnaty. Je to pro tvoji bezpečnost."
Znovu jsem přikývla.
Objal mě kolem ramen a pomalu jsme vkročili do dvěří, které se pomalu otvíraly.

Přijímací sál, anebo hala, byla velká jako nádvoří. nahoru vedly dvoje schody. Po obvodu této místnosti se nacházely, na každé straně od schodů, troje dvěře.
Nahoře byl ochoz, který obtáčel celou místnost a i na těchto stranách byly dveře. Napočítala jsem jich patnáct. na každé straně sedm a naproti konce schodiště, se nacházely největší z nich.

Vzal mě za ruku a vedl do mého pokoje. Po cestě jsem se neustále rozhlížela. Moje "komnaty", jak je nazval "Robert". Byly na levé straně, ihned v přízemí.
Dříve, než jsme vešli, zašeptal. "Zavři oči."
Poslepu. Za ruku mě držel Robert a vedl mě dovnitř. Došli jsme k oknu, jak jsem poznala, když jsem do něj lehce narazila. Parapet zastudil na mé ruce a já se znovu otřásla.
Opřela jsem se zády. Pustil mě a zašeptal. "Můžeš je otevřít."
Chvíli trvalo, než si mé oči přivykly přítmí, které panovalo v místnosti. Svítily jen svíce. Zalapala jsem po dechu. Doopravdy to vypadalo jako v pohádce. Ano! Komnaty! To bylo to pravé označení té místnosti.
Naproti byly dveře, nalevo ode mě krb. Vpravo se nacházela postel s nebesy. Na zemi byla položená dřevěná podlaha. Jen u postele, byl malý kobereček a u krbu kůže, houně z nějakého zvířete.
Na pravé straně postele, stála kolíbka z  nádherného dřeva. Byly na ni vyřezávaná zvířata. Vlevo byla skříňka s knihami a svícen. Mezi tím vším se vyjímala komoda na které bylo zrcadlo.
Koutkem oka jsem zahlédla ještě jedny dveře. Podívala jsem se na Roberta a on přikývl.
Stále se synem v náruči jsem došla ke dveřím a otevřela.
Byla to koupelna.
V prostřed, stála vana, spíš bazén. A po stranách byly skříňky, zapuštěné ve zdi. Všechny jsem je otevřela. Byly plné různých lahviček a všeho možného.
Lehce jsem se usmála a otočila se na Roberta.
"Vypadá to tu nádherně, moc děkuji za to, co jsi pro mě udělal, i pro mého syna. Nevím, jak se ti za to všechno odvděčím."
"Už se stalo. Udělej si pohodlí a pak si spolu popovídáme. Čeká tě spousta příležitostí, jak mi vše oplatit." Usmál se a vyšel z pokoje.
Jakmile se za ním zavřely dveře. Posadila jsem se na podlahu, nebyla studená spíš naopak, a pohladila syna po hlavičce. Po tváři mi stekla slza a já,...

12.08.2008 18:42:13
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one