Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Dívka, trpí, pomůže jí někdo.
Její rodina není svatá, trpí za to?
Minulost je všude, chce tě dostihnout. Co když, ale nechceš?
 
Moje dětství, bylo krásné, samá láska, atd,..
Myslíš si, že je to pravda?
Ne, není.
Moje dětství bylo plné utrpení, nenávisti, zloby.
Byla jsem ještě dítě, nemohla jsem se bránit. To je však minulost, nyní se můžu bránit.  Všem, kteří mi ubližovali to vrátím i s úroky.
 
„Tati? Mami?
Kde to jsme, já mám strach.“
Malá holčička se tulila ke svým rodičům, kteří ji na její otázky neodpovídali.
Nemohli. Byli mrtví.
 
Probudila jsem se v posteli. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Sakra, kde to jsem? Proběhlo mi hlavou.
Chtěla jsem se pohnout, nešlo to.
Podívala jsem se na pravou stranu, tam, kde měla být moje ruka.
Ano, byla tam. Ležela však v nepřirozené poloze, byla přivázána k čelu postele. Druhá na tom byla zrovna tak. Zoufale jsem zakopala nohama, i tohle nešlo.
Byla jsem na tom stejně, jako někdo na mučící lavici.
Za dveřmi je slyšet hlas.
„Už se uklidnila?“
Slyším nárazy a výkřiky. Žádnému ze slov nerozumím. Najednou je ticho. Ticho jako v hrobě.
Nejraději bych začala křičet, ale nejde to. V ústech mám vyschlo, jako bych přešla celou Saharu bez kapky vody.
Nemohu ani polykat, nejspíš se udusím.
Sípám.
Rozrazily se dveře.
Mžourám do světla, které je oslepující. Celý pokoj ve kterém jsem ležela anebo spíše ležím, byl v úplné tmě a ted tohle nepříjemné světlo.
Ten muž, nejspíše je to muž. Se ke mně naklání, nevím kdo to je. Nikdy jsem ho tu neviděla.
Naklonil se až ke mně, dívá se na mě svýma krásnýma očima.
Kdo to jen může být?
Ptám se sama sebe.
Proč se na mě tak dívá?
„Kdo jste?“ Vychraptím otázku.
Nejspíš mě neslyšel. Nic neříká, pouze mávne hůlkou.
Pouta, která mě držela připoutanou, zmizela.
„Neboj se, už ti neublíží.“ Řekl.
Ten jeho hlas, je tak uklidňující. Zdá se mi to anebo mi ten hlas někoho připomíná?
Zase propadám do hlubin snění.
 
„To snad není možné. Ti idioti si sebou vzali dítě. Co ted s ním.“
Nade mnou se sklání obličej.
Někdo mě bere do náručí.
„Ne, já nechci, jsou to moji rodiče. Prosím. Néééé.“ Snažím se tomu cizímu člověku vytrhnout. Mlátím a kopu kolem sebe.
„Nemůžeš si to dítě nechat, slyšíš?! Její rodiče jsou Smrtijedi. Nic dobrého z ní nebude. Jaký rodič, takové dítě.“
Ten hlas je plný zloby. Už jako malé dítě jsem to poznala.
Šestiletý špunt, ale nejsem hloupá.
Už se nebráním, cítím jak se mi po tvářích hrnou slzy. Smáčím hábit i tomu cizímu muži.
Není však starý, podle mého souzení je mu tak 16, nejspíš to bude chlapec.
„Měl by se o ni někdo postarat.“
Na svůj věk mluví dost chytře.
 
Znovu jsem se probudila.
Vypadá to tady příjemně určitě lépe než v té zvlhlé díře, ve které jsem žila, co si pamatuji.
Ale, protože si toho moc nepamatuji, zdá se mi, že od narození.
Toto místo, ve kterém jsem, se nemůže už více lišit.
Postel a přikrývky jsou měkké, voní lesem. Všude kolem je tolik světla. Jen si pomyslím na to, proč nezatáhly závěsy. A v tu ránu se tak stane.
Jak to?
Zmateně se rozhlédnu kolem, kdo to byl? Jak se to mohlo?
„Halo, je tu někdo?“
Odpovědí mi je ticho, které jako by se rozléhalo kolem mě. Slyším kroky, mám strach.
Co když je to jejich další trik?
Otvírají se dveře, stojí v nich člověk.
A co jsi myslela? Mimozemšťan? Okřiknu sama sebe v duchu.
Neznám ho.
Avšak strach je silnější než zvědavost. Vystrašeně se posunuji na posteli, co nejdál ode dveří.
Narazila jsem zády do čela postele. Dál nemůžu.
„Prosím. Neubližujte mi. Co ode mě chcete?“
Ten člověk, podle hlasu nejspíš žena, promluví.
„Pro Merlina, co ti ty zrůdy udělaly. A přitom,…“ Odmlčela se. A po chvíli pokračovala. „… Chovají se jako zvěř a budou tak mluvit o nás, i když někteří si s nimi v ničem nezadají.
Neměj strach. Nic ti neudělám a ani nikdo jiný.“
Pomalými kroky kráčí ke mně, co chvíli se zastaví a čeká.
Já se však stále třesu.
Posadila se vedle mě, pohladila mě po vlasech. Ten dotek mě uklidnil, pomalu se poddávám tomu doteku.
„Vidíš. Já jsem ti říkala, že ti neublížím.“ Po chvíli mluví spíš k sobě, než ke mně.
Dívá se na mě a mumlá si sama pro sebe. „Tak milá a hezká holčička a oni se k tobě tak chovali. Ošklivý lidé.“
„Kolik ti je?“ Tato otázka evidentně míří na mě.
Zakroutím hlavou a pokrčím rameny. A nakonec dodám, i když je to zbytečné. „Já nevím.“
 
Tou dobou v místě, které bylo doposud „domovem“, prozatím, neznámé dívky:
 
Objevily se tam postavy. Muži.
Všude kolem mrtví.
Jeden z těch mužů se od ostatních odpojil. Vstoupil do místnosti, kde měla být přivázaná dívka, která je nyní v bezpečí.
Je slyšet výkřik.
„Je pryč. Vzali si ji.“
Nejstarší z těch mužů se zdrceně posadí. „Je konec, měl pravdu. Proč jsem ho jen neposlechl.“
„Co tím myslíte? Byl to jeden z nich, měli jsme se ho zbavit už dřív. A jí také.“ Promluvil muž, který podle oblečení, patřil k těm movitějším. Podíval se po třetím muži. Byly tam jen tito tři.
„Ale, pane ministře!“
„Nic nechci slyšet, kdyby se vše dělo tak jak říkám,…“
Ten druhý muž, nejstarší ze všech, jen zavrtěl hlavou a dál se věnoval prozkoumávání okolí.
„Tak tady žila? Vždyť to je dítě, 16let. Pokud se nemýlím.“ Dál nepokračoval.
Pouze myslel na to, co udělá. To dítě se musí učit, někde se bude muset učit.
„Umí něco? Dokáže kouzlit?“
Otočil se na tmavovlasého muže, který stále nepromluvil, jako jediný.
 „Nevím, nevšiml jsem si.“
Stařec na tato, jistě nepravdivá slova, nereagoval. Nechtěl vzbudit pozornost ministra.
„Severusi! Mohl bych s tebou mluvit, až se vrátíme do Bradavic? Prosím.“
Dotyčný pouze přikývl.
„Pane ministře!? Měl bych na vás jednu otázku, mohu?“
I tento muž nepřítomně přikývl.
„Mohli by jsme sem?“ Řekl bělovlasý muž a ukázal do cely.
Ministr ho, i když neochotně následoval.
„ Copak si přejete. Brumbále?“
Oslovený muž se jemně usmál, nereagoval na tón, kterým mluvil ministr. A zeptal se na to, co ho tíží. „Jak se jmenovala?“
„Kdo?“ Zeptal se ministr nepřítomně.
„Ta dívka, co tady, žila.“ Dodal s odporem. Tvrdým pohledem, vyjadřoval nesouhlas s tím, co se tady dělo.
„Ano. Byla to dcera jeho nejvěrnějších Smrtijedů. Jedni, kteří byli mezi prvními jeho stoupenci.“
Brumbál jen pokýval hlavou. „Jde tedy o Lewisovi, pokud mě paměť neklame? Jak se jmenuje jejich dcera?“
„Elison, myslím.“
 
 
Nyní se vraťme zpět, k nyní již známé dívce:
 
Dívám se na neznámou ženu. Vypadá mile. Má dlouhé blond vlasy, které jí sahají až po lopatky. Modré a příjemně teplé oči.
Svůj pohled namířila na mě, uhnula jsem svým.
„Spi. Ještě si musíš odpočinout. Vymyslíme, co s tebou. Chodila si do školy?“ Nečekala na odpověď, odpověděla si sama. „Určitě ne, to by ONI nedopustili.“
„Kdo jste?“ Zeptala jsem se té ženy.
Podívala se na mě.
„Na tom nezáleží, ale říkej mi Heleno. Anebo teto. Je to jen a jen na tobě.“
Přikývla jsem.
„Cítíš se lépe? Anebo chceš ještě spát? Jak tě tak vidím, tak by jsi ještě měla spát.“
Trochu do mě zatlačila, spadla jsem na postel. Přikryla mě, pohladila po vlasech a zamumlala. „Spi zlatíčko a nech si něco pěkného zdát.“
Stoupla se, otevřela a poté zavřela dveře. Slyšela jsem její hlas, který se postupně vzdaloval.
„Postarejte se, ať ji nich nechybí. Rozumíte!“ V jejím hlase už není slyšet zájem a ani láska, je chladný. Bezděčně se otřepu.
Zase usínám.
 
„Jak se cítí Heleno?“ Promluvil vysoký muž, který se tvářil jako by mu to tu vše patřilo. Podle toho, jak se chovali ostatní tak tomu také bylo.
„Pane.“ Řekla oslovená. Její povýšený hlas, když mluvila se skřítky, zmizel. Nyní mluvila s co největší pokorou. „Je vyděšená, ale bude v pořádku. Co,…“
Nenechal ji domluvit, bavilo ho jak se z této jindy sebevědomé ženy, která každého sjela, kdykoli a za cokoli stane sluha, který svému pánovi splní cokoli.
„Neměj strach. Nechám ti ji, ale jak skončí prázdniny, nastoupí do Bradavic. Mám s ní velké plány.“
Tímto zcela rozmetal všechny plány, které si tato, jindy sebevědomá žena nachystala.
Znovu sklopila pohled. „Ano pane.“
….
 
Nyní na chvíli opustíme toto sídlo a vrátíme se do minulosti.
 
„Otče. Rozhodl jsem se. Půjdu a budu následovat svoji ženu, miluji ji a ona mě. Nikdo mi v tom nezabrání. A ani ty.“
„Dobře. Rozhodl jsi se, pamatuj. Navždy se ti zavřeli dveře. Nemám a nikdy jsem neměl syna.“
Mladší muž přikývl. V jeho očích se na chvíli objevila bolest, která ihned zmizela. Pouze podotkl. „Budeš dědeček.“ A s tím odešel.
Neviděl jak se jeho otec sesunul na křeslo a poté se rozplakal.
 
„Máte dceru. Je krásná.“
Milující rodiče se podívali do očí své prvorozené.
Měla zelené oči, které se ve chvíli změnily na modré. Vlásky měla světlé jako padlý sníh.
„Bude se jmenovat Elison Meredith Kimberly Lewis.“
 
„Neměli by jsme ji brát sebou, bude to nebezpečné.“   
„Meredith, Pán řekl, že ji nemáme nechávat bez dozoru, mohlo by se jí něco stát.“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „A ty si myslíš, že tady.“ Rozhlédla se kolem. „Bude v bezpečí? Všude tou číhá smrt, a…“
Nedořekla, protože její slova přerušily, jiná slova a pak, zelený záblesk.
Svírala svoji dceru.
Když se probírali svými problémy nevšimli si, že se kousek vedle nich přemístil muž, který jejich plány překazil.
Vyslovil tu kletbu. Která pro něj znamenala rozsudek smrti.
Muž se pomstil za svoji ženu, zabil mnoho osob. Byl však zabit, když chránil tělo své ženy a svou dceru.
Jejich dcera se vyděšeně dívala z jednoho na druhého. Neplakala, nekřičela, prozatím, jen se nevěřícně rozhlížela kolem sebe.
 
„Myslíte, že je to nutné? Je to dítě.“
„Vy se do toho nepleťte, můžete být rád, že žijete, pane Snape.“
„Ale,…“
„Už dost. O tomhle Brumbálovi ani slovo. Rozumíte. Nebo skončíte v Azkabanu.“ Dodal výhružně starší muž. „Dejte ji tam a zamkněte dveře.“
Mladší muž, ještě chlapec učinil to co měl.
Dívenka jej však nechtěla pustit. Důvěřivě ho držela za ruku, věřila mu, on ji zradil.
Od té chvíle tato dívenka neplakala a nikomu nedůvěřovala.
„Co s ní bude?“
„O to se VY, nestarejte.“
 
Slyšela hlasy, ten důvěrně známý hlas. Otevřel dveře přišel až k ní. Řekl pouze nějaká slova.
Dívka se na něj podívala jako by ho viděla poprvé v životě a pak promluvila. „Kdo jste?“
Nereagoval. Otočil se a zavřel dveře.
Tentokrát doufal, že nadobro. Nechtěl na to ani pomyslet, kdyby se sem měl ještě někdy vrátit.
 
Týrání. Ano, to je to pravé slovo.
Nebylo to však jen tak ledajaké týrání, bylo to spíš jako vymítání ďábla a nebo vymývání mozků.
Nebylo to jen tělesné týrání, ale i duševní.
Přivazování, spaní bez jídla, trestání. Jakékoli možné, jaké si jen dokážete představit.
Vše doprovázelo vždy jen pár slov. „My to s tebe dostaneme, i kdybys měla vypustit duši.“
Jediné, co ji drželo byla vzpomínka na rodiče, která však pomalu a jistě bledla.
Číst? Ano, to uměla, to ji naučili ještě rodiče. Byla učenlivá, inteligentní a vnímavá.
Věděla co po ní kdo chce.
Později ji pouštěli i ven, když však byla neposlušná zavřely ji zpátky.
Musela poslouchat na slovo a plnit vše o co ji požádaly.
Jak zněl rozkaz.
Neuposlechnutí se trestalo krutě.
Někdy za dobré chování dostala odměnu, takovou kterou by si nikdo nepřál a dívka jejího věku určitě ne.
Mohla se umýt a to jen a pouze v přítomnosti jejich věznitelů, kteří ji za odměnu umývali.
 
Pak přišla záchrana.
Někdo ji zachránil, mnoho z těch, kteří ji trestali zemřelo.
Ti co zůstali.
 
V sídle v kterém spí těžce zkoušená šestnáctiletá dívka, říkejme jí Kim:
 
Probudila jsem se, ten sen byl tak skutečný.
Nechtěla jsem otevřít oči a zjistit, že jsem v té odporné díře. A to jen proto, že jsem se zeptala na věci, které se dějí kolem mě.
Otevřela jsem, s velkým sebezapřením, oči.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že to nebyl sen.
Posadila jsem se na posteli. Měla jsem na sobě noční košili, bosé nohy. Ještě, že je tady koberec.
Postavila jsem nohy na zem, zkusila jsem se postavit.
Nešlo to, nohy mě neposlouchaly. Jak dlouho jsem tam byla přivázaná? Co je dnes za den?
Tyto otázky mi vířily hlavou.
Zatnula jsem zuby, musím se postavit, sakra!
Hurá! Chtěla jsem vykřiknout. Už stojím!
Ale neměla jsem to dělat. Říká se : Neříkej hop dokud nepřeskočíš.
A já tu chci skákat, když jsem zapomněla chodit.
V tu ránu jsem se ocitla na zemi, nevím proč, ale přišlo mi to legrační, a tak jsem se rozesmála.
„Paní, paní. Je vám něco?“ Objevil se vedle mě, zčista jasna divný mužík.
Dívala jsem se na něj asi dost vyjeveně, protože se začal omlouvat. „Moc se omluvám paní, nechtěl jsem,… Hloupý skřítek,...“
A než jsem mohla cokoli udělat, držel v ruce svícen. Nevím, kde ho vzal. A začal se mlátit do hlavy.
Udělalo se mi z toho zle. Okřikla jsem ho. Tím jsem však vyprovokovala další bědování.
„Prosím, nech toho. Už si neubližuj. Prosím.“
„Ach. Paní mě prosí? To ne. Já už budu hodný, paní je laskavá. Ne jako,…“
A to už si zase chtěl ubližovat. Rychle jsem mu vytrhla svícen. Se divím, že jsem to zvládla.
„Mohla bych se tě zeptat, jak se jmenuješ?“
„Mobby, já jsem Mobby. Váš skřítek, paní mě vám darovala, jako dárek. Ne, to jsem neměl říkat, to bylo tajemství. Mobby se musí potrestat.“
„Nééé.“ Vykřikla jsem.
To se však rozrazily dveře a stál v nich, jako bůh pomsty, muž.
Musela jsem se rozesmát, nešlo to zastavit.
„Co se to tady děje?“
Uviděl mě, jak se tam válím po zemi. A udiveně zůstal stát.
Pak však a musím říct, že duchapřítomně reagoval na můj nezáviděníhodný stav. A pomohl mi na nohy. Které se pode mnou, zase podlomily.
Vzal mě do náruče.
Nedivila jsem se, že mě unesl. Po tom krásném žití v té díře jsem vážila snad 40 kilo, kdoví, jestli ne méně.
„Kdo jsi, že…“ Nedomluvil, protože se ve dveřích objevila Helena, která udiveně zůstala stát.
Nedivím se, vidět urostlého chlapce, spíše muže jak drží v rukou dívku a nepoloží ji na postel a dívá se na ni jak na boží obrázek.
To musí být ohled pro bohy.
„Myslím, že by jsi mě mohl položit…“
„Lucius, já jsem Lucius.“ Zakoktal a položil mě do postele.
Usmála jsem se, i když mi to dělalo obtíže.
Zakručelo mě v břiše, omluvně jsem se na něho podívala.
„Tak vidím, že jste se seznámili. Luciusi tahle okouzlující dívka je,…
„Kimberly, jmenuji se Kimberly.“ Skočila jsem jí do řeči. „Omlouvám se.“ Dodala jsem.
Podívala se na mě tázavě. Ani já jsem nechápala. Jak to, že to vím?
„Ano. Kimberly má hlad, měl by jsi ji sehnat jídlo. Kdo ví, jak dlouho nejedla.“
Chtěla jsem vstát, ale doopravdy to nešlo.
„Kimberley. Nemusíš mít strach, ono se to časem spraví. Abych řekla pravdu, dost jsi mě překvapila. Po tom co jsi si vytrpěla,… Ach, to jsem nechtěla říct. Omlouvám se.“
Dodala, když uviděla, jak jsem zbledla.
Znenadále se mi udělalo zle, kdybych měla co zvracet, bylo by to venku.
„S tím jídlem to nebude ten nejlepší nápad. Zavolám někoho, kdo ti pomůže.“
A s tím odešla.
Znovu jsem si lehla, zavřely se mi oči a já zase usnula.
 
Tou dobou dole v sídle:
 
„Jak se jí daří? Neměl bych,…“
„Raději ne, můj pane. Nemusela by, udělalo se jí zle a proto jsem ji nechala v klidu. Měla bych zavolat Snapa, je ten nejlepší, v lektvarech.“ Dodala, když uviděla jeho pohled.
„Ano, máš pravdu Heleno. Je to přeci jen moje vnučka, musí dostat jen tu nejlepší péči. Hloupá holka,…“
„Kdo? Smím-li se zeptat.“
Podíval se na ni, jeho pohled byl plný zlosti, ale i bolesti. Nemohla tomu uvěřit. Ihned však svůj pohled sklopila.
„Moje dcera Médea, byla tak naivní. Vzala si idiota, musela, čekala s ním dítě. Nemám tušení, kdo byl jeho otec. Změnil si jméno, nejspíš se za něho styděl. Mám na mysli Gabriela, mého zetě. Styděl se za svého otce anebo to bylo naopak?“
Zamyslel se, pak však zavrtěl hlavou.
„Ano. Máš pravdu. Zavolej ho.“
Během pár minut se z krbu vyřítil muž. Byl udýchaný, a nám všem dobře známý. Šlo o muže, který byl před pár okamžiky s ředitelem Bradavické školy čar a kouzel.
Měl tmavě černé vlasy, dlouhé po ramena. Vlasy, jindy lesklé a hebké, měl mastné.
Byl vysoký, určitě vyšší, než jeho pán. Jeho pohled byl přímí, když však uviděl svého pána, sklopil jej a díval se do země.
„Severusi! Mám pro tebe práci, půjdeš nahoru a podíváš se na ni, ano! Uděláš vše, abys ji pomohl. Rozumíš! Už si vytrpěla dost. Pak za mnou přijdeš, musíme se na něčem domluvit.“
„Ano pane.“ Odpověděl pokorně oslovený muž.
Jakmile se jeho pán vzdálil změnil se pokorný a podřízený hlas na výhružný a nabroušený.
„Severus sem, Severus támhle. Už mě to nebaví. Jednou Brumbál, podruhé pán.“ Dodal, i když ho na jazyku pálilo oslovení ON.
„Měl by jsi se uklidnit. Nejsem s ničím spokojená, proč jsi ji tam nechal tak dlouho? Nechci ani pomyslet na to, co tam s ní dělali. Nevíš o tom něco?“
„Kdybych to věděl dřív, nikdy bych to neudělal. Nenechal bych ji tam, nezasloužila si to.“
Zakroutil hlavou a zničeně se posadil.
„Měl jsem ji ochránit, slíbil jsem to, slíbil jsem její matce.“ Položil hlavu do dlaní. „Měl bych jít, zjistit, co potřebuje.“ Vstal a vydal se směrem k pokoji, kde ležela Kimberley.
„Není to tvoje chyba, ale jeho.“ Promluvila do ticha Helena. Nyní, když věděla, že ji nikdo neposlouchá, mohla si to dovolit.
 
Tou samou dobou v jedné z ložnic:
 
V křesle tam seděla žena, měla tmavé vlasy a vedle ní stála blondýna.
Tmavovláska promluvila. „Slyšela jsem, že to je jeho vnučka, co na to říkáš Cisso?“
„Nevím, ale je mi to jedno, Lucius o ní básní. Viděla jsem ji jen jednou a,…“ Promluvila výše oslovená.
„Pro Merlina, Cisso. Ty pořád básníš o tom imbecilovi. On se vyspí s každou, a vsadím se s tebou, že tahle. Nebude výjimkou.“
„Co to blábolíš Bello, vždyť jí je 16 a jemu bude dvacet tři. A navíc, je to můj manžel.“
„Tak mu konečně poroď syna a bude to,…“
Otevřely se dveře a v nich stál ten, o kterém mluvily. Nevypadal tak zmateně a zakřiknutě  jako, když mluvil s Kimberley.
Stál tam jako socha, vytesaná tím nejlepším antickým umělcem.
Jeho delší blond vlasy svítily, nejspíš za to mohlo slunce, které prosvítalo závěsy.
Jeho oči, předtím uhrančivé, laskavé a teplé. Byly nyní plné zášti, povýšenosti a zloby.
Jakmile promluvil, všechny negativní pocity se ještě znásobily.
Mluvil chladně, povýšeně a neosobně, jako by se ani nezajímal o to, co mu odpoví.
Obě dívky se na něj dívaly jako by viděly boha. Na všechny tak působil.
Nebyl to však bůh, ale ďábel. To co chtěl, to dostal. Nic mu nesmělo stát v cestě, v ničem.
„Co vy dvě tady! Pán si nás zavolal, máte,…“
„Luciusi, miláčku.“ Přerušila ho jeho žena. Když však viděla jeho pohled, zmlkla.
Kdyby pohled dokázal zabíjet, ležela by mrtvá.
 
Severus již stojí před dveřmi:
 
Vstoupil dovnitř, neobtěžoval se zaklepat. Věděl anebo spíše tušil, že Kimberley bude spát.
Jakmile vešel, věděl, že se nemýlil.
Ležela v posteli, byla přikrytá až ke krku. Vypadala tak klidně, jako andílek.
Znenadání sebou začala házet, křičela. Nebylo ji rozumět.
On však tušil. Tušil co prožívá, jednou toho byl svědkem, nemohl připustit, aby trpěla dál. Musel se pro ni vrátit.
Nevěděl jestli se rozhodl správně, je v pravých rukou? Anebo měla jít k druhému dědečkovi?
Vypadá tak zranitelně. Přikročil k ní, nevěděl co dělat, nikdy by ho nenapadlo, že bude utišovat dítě.
Tohle, ale už není dítě, je to,… Dost. Přerušil tok svých myšlenek, které by mohli zabloudit do jiných končin.
Prohlédl ji, ihned věděl co je potřeba.
Věděl to ještě dříve, než ji viděl. Potřeboval se jen ujistit.
Znovu  na to pomyslel. Jestli to přišlo na mysli mě, co teprve Lucius. Toho to jistě napadlo hned.
Věděl však, že nemá šanci. Pán by mu to neodpustil, nikdy. Jeho vnučka již vytrpěla dost.
 
Probudila jsem se, stál nade mnou muž. Přitáhla jsem si pokrývku, ještě blíže k tělu.
„Co tady chcete, já, já už nechci.“
Zvedá ruku, v obranném gestu si chráním hlavu.
„Ne, prosím. Neubližujte mi, udělám co budete chtít. Jen mi prosím neubližujte.“
Sklonil ruce, usmál se a promluvil. „Nemusíš se mě bát.“ Ten hlas, odkud ho znám?
Ten muž mluví, neposlouchám ho, přistoupil ještě blíž. Vytahuje něco s hábitu, nemám strach, ale,…
„Tohle si vypij, pomůže ti to. A hlavně, postaví tě to na nohy. Zítra už budeš moci s námi obědvat.“
Vypila jsem to, nebylo to nic moc. Ale lepší, než drátem do oka. Ne že bych někdy dostala drátem do oka, někdy to bylo i horší. Nechci však na to pomyslet, teď však ne. Jsem přeci v bezpečí.
 
Pro Merlina, co tam s ní dělali. Bojí se mě, proč? Honí se Severusovi hlavou.
Vypadala v pořádku, nejspíš jsem ji jen něčím vyplašil.
Uklidňoval se.
Posadil se na kraj postele, položil ji ruku na čelo. Nyní již neucukla, dokonce se k němu přisunula blíž.
Pro Merlina, ona mi důvěřuje. Teď ji však nesmím zklamat, teď u ne.
Ujistil se, že usnula. Chtěl odejít.
Jakmile se jen trochu pohnul cukla sebou, chytila se ho za ruku. Úplně ho to rozhodilo.
Kdyby někdo vstoupil uviděl by doopravdy něco nevídaného.
Obávaný, ironický a snad i trochu despotický muž, který se nyní červená a dokonce usmívá. Ale jen lehce. 
Bylo poznat, že je mu tahle pozice dost nepohodlná. Neustále měnil polohy.
Prohlížel si Kim, ze všech stran. Pohladil ji po vlasech. Nejraději by přičichnul k těm hebkým vlasům. Její pleť, alabastrově bílá a hladká, lákala k pohlazení.
Pro Merlina. Skoro až vykřikl. Co se mnou ta holka dělá.
Otevřely se dveře.
Ulekl se, až skoro vykřikl. Rozčíleně se ohlédl, chtěl říct něco nepěkného. V půli nádechu však poznal o koho se jedná a pozměnil svoji reakci.
„Pane. Musel jsme se ujistit jestli bude vše probíhat tak jak má.“
Jeho pán jen přikývl, vypadalo to, že ani nevnímá co kdo říká. Dál se díval na Kimberley.
„Můžeš jít, máme schůzi. Chtěl jsem se jen,…“
Pokynul mu a Severus s mírnou úklonou odešel. Ve dveřích se ještě ohlédl. Uviděl jen svého pána, který si sedá na postel. A pak zaklaply dveře.
 
Vypadá tak andělsky.
Říká si Temný pán, když si prohlíží svoji vnučku. Kdyby jen tušil, že není první, kdo na tuto myšlenku přišel a také ne poslední.
 
Otevřela jsem oči. Ten kdo sedí u mé postele není ten, který tam seděl, když jsem usnula.
Tentokrát nesmím tak vyvádět, co si o mě jen pomyslí.
„Dobrý den, nebo večer?“ Zeptám se zmateně.
Dívá se na mě, ten pohled mi někoho připomíná, nevím však koho. Než odpoví, trvá mu to alespoň pět minut.
„Jistě. Je večer 10. Července 1980.“
„Proboha. To jsem v té, té cele ležela dva týdny?“  
Zrudl, nevypadá teď moc hezky, ne že by předtím vypadal nějak moc dobře. Prostě není můj typ. Sakra, co to melu. Okřiknu se v duchu.
„Za to mi zaplatí.“ Vykřikl.
Vyskočila jsem, jeho hlas a to co řekl mě vyděsilo.
„Pštt, neměj strach. Tobě nikdo neublíží, o to se postarám.“
Nevím proč, ale uklidnilo mě to.
Stoupl si, upravil si plášť. Podíval se na mě, otočil se a vyšel ze dveří.
Za chvíli se za ním zabouchli dveře.
Musela jsem se postavit, a doopravdy. Po tom lektvaru, nebo co to bylo, mi to jde skoro samo.
Postavila jsem se, došla jsem ke dveřím a otevřela je, naproti jsou otevřené dveře.
Musím se vrátit pro něco na sebe, není tady moc teplo, pomyslím si a vrátím se zpět.
Oblékla jsem si hábit, který ležel přes postel. V kapse jsem nahmatala hůlku, ano je to hůlka.
Proč?
Na myšlení není čas, měla bych se podívat. Do knihovny, ano je to knihovna.
Jak to, že to vím? Byla jsem tu někdy?
Vstoupila jsem dovnitř, tolik knih jsem nikdy v životě neviděla, co se v nich skrývá? Pomyslím si a beru si jednu z knih. Sedla jsem si do pohodlného křesla a dala se do čtení.
Zdálo se mi, že mám ruce v jednom ohni, jako kdyby byly přitahovány nějakým magnetem. Sami od sebe vjely do kapsy a nahmataly hůlku.
Vytáhla jsem ji, různě ji v ruce otáčela.
Najednou se rozzářila, zkusila jsem s ní mávnout a vyslovit jedno ze zaklínadel, která jsem si přečetla v knize.
Šlo o Accio – kniha, v mžiku jsem v ruce držela tu knihu, kterou jsem před chvílí držela.
Zamyslela jsem se. To přeci nemůže být tak lehké.
Stále jsem jako zhypnotizovaná zírala na hůlku, pohled mi sjel na knihu v černých deskách. Vypadala staře, ale byla zachovalá.
Stoupla jsem si a pomalu jsem se vydala pro ni. Zastavil mě však nějaký hlas, hledají mě. Pomyslela jsem si. Měla bych se vrátit.

25.03.2008 15:22:25
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one