Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Prolog

V dálce zahřmělo, mraky nabývaly obřích rozměrů. Temnota se šířila po celém kraji.

Pouze na jednom místě, pár metrů od menšího domku, bylo něco světlého.
Zářilo to.
Byla to žena, snad ještě dívka.
To, co upoutalo naši pozornost, byly vlasy. Měla je světlé, jako padlý sníh. Po chvíli, však svoji barvu změnily.
Kdyby stál někdo poblíž, mimo nás, v údivu by jen otevřel ústa a zíral.

Stála na vrcholku kopce a shlížela dolů. Po tvářích jí stékala jedna jediná slza, brázdící její bledou tvář. Zírala do dálky a tiše si povzdechla.
„Ach jo! Nevím, nevím, jestli to zvládnu. Co když nejsem připravená? Nebudu dost silná a všichni mě porazí! Co na to řeknou ostatní? Jasně, jsem holka! - My říkali, že nezvládne ten tlak. Anebo. Je to holka. Bystrozorství, to není nic pro Nymfadoru!“
Otřela si slzy a trhla rameny.
„Dokážu jim, že nejsem slabá! Ne, a taky,... nenechám si říkat Nymfadoro! Co je to za jméno? Ne, jsem, Tonksová!“
S rozhodným výrazem ve tváři, se otočila a vydala se zpět do domu.

„Nymf, kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach.“
Povzdechla si a zavrtěla hlavou. No, s tím nic nenadělám. „Musela jsem přemýšlet, to víš,... Čekají mě testy, a,... Nevím, jestli to zvládnu.“
„Neměj strach, ty to dokážeš. Víš, Sirius,... Jsi mu dost podobná. Byl,... Je tak jiný, než jeho rodina. Nechápu, nevěřím, že by udělal něco z toho,... Než zradit, raději by zemřel.“
Její hlas byl roztřesený, plakala.
„Mami,“ chytila ji za ruku a položila na její dlaň, tu svoji. „Ono se to vysvětlí. Třeba to,...“

Venku znovu zahřmělo a celý dům se otřásl. Na střechu začaly dopadat první kapky. Déšť nabíral na intenzitě, až lilo jako z konve.
Obě ženy, ruku v ruce, se vydaly do kuchyně.
Byla večeře.

 

1. kapitola


Postávala před hnědými dveřmi. Občas si podupávala nohou a nervózně se rozhlížela. Za chvíli se posadila. I to, ji však dlouho nevydrželo. Zase se postavila a začala se procházet.
Byla už poslední. Před ní, vyšlo dvacet osob. Nikdo nevypadal šťastně a spokojen, až na jednoho.
Ten, během pár okamžiků, vyběhl ze dveří. Usmíval se na všechny strany a vykřikoval. „Mám to, super!“
Chtěla se ho na něco zeptat, ale on ji předběhl. „Neboj! To zvládneš. Já se jmenuju Tony Smith a ty?“ natáhl k ní ruku.
„Já - já,...“
Sakra. Tohle se mi ještě nestalo. Sakra. Vzpamatuj se, Nymfadoro! ... „Tonksová. Jmenuji se Tonksová.“
Ušklíbl se a stiskl jí ruku. „Tak ahoj, ... Hmmm,... Tonksová. Třeba se ještě uvidíme, když jsem to zvádl já! Hmmm,... Ty určitě taky!“
„Díky. Víš, tohle se mi ještě nestalo. Já nejsem,...“
Dál však pokračovat nemohla, protože se otevřely dveře a někdo zavolal její jméno. „Tonksová! Slečna, Nymfadora Tonksová?“
Zaksichtila se a podívala se na Tonyho. „Hmmm. To budu asi já. Tak se měj.“
„Drž se.“ zavolal na ni povzbudivě a ještě se usmál.
Má krásnej úsměv. Zasnila se na chvíli.

„Tak. Posaďte se slečno,... Tonksová, Nymf...“
„Jen Tonksová, prosím.“
„Hmmm.“
Posadila se na nabízenou židly. Byla tvrdá a nepohodlná.
To udělali naschvál.
Tak, abych začal. Mé jméno je, Alastor Moody a jsem, jak nečekané, bystrozor. Jestli se dostanete do našeho výcviku. Budu váš,.... něco jako, profesor.
Zeptal bych se na pár otázek. A pak, uvidíme. Ano a ještě,... Zopakoval bych to, co o vás vím.“
Když ti, vám to udělá dobře.
Mírně se usmál, jako kdyby jí četl myšlenky.
Na chvíli se odmlčel. Rovnal si papíry a občas mrkl na Tonksovou. Co ona na to. Jen se lehce usmívala a sedla si pohodlněji.
„Ano. Váš otec je Ted Tonks, matka Adromeda Tonksová, za svobodna Blacková. Vaše teta je známá smrtijedka Bellatrix Black-Lestrange, nyní v Azkabanu. Stejně jako Sirius Black, taktéž bratranec....“
Chtěl pokračovat, byl však přerušen.
„Ano. Já jsem já a oni jsou oni. Nesouhlasím a nikdy jsem nesouhlasila s tím, co udělali. Nikdo z nich,... Ale...“
„Chápu. Myslíte, že jsme se zmýlili?“
Přikývla a její vlasy dostaly tmavší nádech. „Možné to je, nemyslíte?“
„Ano. On se však přiznal a vše nasvědčuje tomu, že,... Myslím, že by jsme toho měli nechat.“
„Jak víte,...“
Neodpověděl, ale pokračoval ve svém výkladu. „Jste metamorfomág
. Oba víme, co to znamená. Bude to prospěšné pro vaši práci, krytí, skrývání se, atd.,... Myslím,... Dám vám šanci. Možná se chcete zeptat, proč to dělám. No. Ani sám nevím. Věřím tomu, že nedáte na první dojem a chcete vědět vše, než někoho odsoudíte.“
„Mo-mohu jít?“ zakoktala se a zrudla, stejně jako její vlasy.
Přikývl. „Jen, tady se ještě podepište. Potom zajděte do pátého patra, je tam jedna - čarodějka. Ta vám poví vše, co je potřeba.“
„Pane, Moody?“
„Ano?“
„Kolik jste vzali uchazečů?“
„Dnes?“
Přikývla a zabodla svůj pohled do podlahy.
„Dva. Vás a pana Smitha. No, co se dá dělat. Nemůžeme brát všechny, jen ty nejlepší.“ Podíval se jí do očí a pokračoval. „Doufám, že jsem se ve vás nemýlil, ani v jednom.“
Znovu přikývla a zašeptala. „Děkuji.“
Otevřela dveře a ty se za ní, za chvíli, zavřely. Když se tak stalo, vykřikla a vyskočila do vzduchu. „Mám to! Jupíííí!“
Začala tančit vítězný taneček, ale to by nebyla ona, aby zase něco neprovedla. Při první otočce narazila do věšáku a ten se zhroutil. A aby to nebylo všechno, někdo otevřel dveře a,...


Otevřely se dveře a v nich stála nějaká žena. Vypadala dost naštvaně. „Co to má znamenat!“ vykřikla a dívala se na Tonksovou jako kdyby měla nějakou nakažlivou nemoc.
„Já-já,...“
„Ano, vy! Jděte, ať vás už tady nevidím. Ihned.“ dodala, když viděla jak se Nymf nadechuje k odpovědi.
Zase se otevřely jiné dveře a tam stál Moody. „Vidím, Adriano, že jsi se poznala s naší novou posilou.“
„Tohle,“ ukázala prstem na Toksovou. „Tohle, má být bystrozor? Ach,...“
Moody nereagoval a pobídl Nymfadoru, aby odešla. „Zajděte si tam a pak se vraťte. Představím vám paní Adrianu Mancini. Měla jste tu čest, ale,... Běžte.“
Přikývla a tentokrát opatrně, odešla.

Stála na chodbě a čekala na výtah. Zdálo se jí, že čeká strašně dlouho. Najednou se výtah otevřel a z něj vystoupil Smith.
Usmál se na ni. „Tak co?“
Zdvihla palec na znamení vítězství a oplatila mu jeho úsměv.
„U té,... čarodějky je to v pohodě, dá ti nějakej test a to je všechno. No a taky podepíšeš nějaký papíry. Tak se zatím měj, já musím za Pošukem.“
„Cože?“ vykřikla, ale on ji neslyšel. Už byl někde v trapu.
Co tím myslel? Pošuk? Kdo to má být?
Dál přemýšlet nemohla, protože se výtah zavřel a rozjel se strašnou rychlostí do určeného patra.

Doopravdy to byl fofr. Během deseti minut byla hotová a mohla se vrátit za Moodym. Nyní už, profesorem Moodym.

09.02.2009 12:16:37
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one