Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Příběhy postav k povídce o Bystrozorech a Smrtijedech


Tak jo, představuji vám postavy z povídky:

Stručný výpis postav

- Nymfadora Tonksová - známá
- Antonio (Tony) Smith - začínající Bystrozor- Alastor "Pošuk" Moody - známý
- Adriana Mancini - jedna z profesorek/učitelů, budoucích bystrozorů

Atd.,...

Dál níže


-----------------------------------


Roy Caine (Nebelvír)

 - tento sympatický dvaadvacetiletý mladý muž, pochází z velice vážené rodiny ze severu. Jeho rodiče jsou velkými příznivci čisté krve.
Jejich syn se jim však, tak trochu, nepovedl. Zamiloval se do čarodějky z mudlovské rodiny, chtěli se vzít. V den jejich svatby, byla zabita Smrtijedy.
- zřekl se své rodiny a odjel do Londýna, aby se stal Bystrozorem a pomstil její smrt.
- má hnědé vlnité vlasy a oči stejné barvy, sportovní postavy - rád hraje tenis
- jeho povaha je, je to cholerik

Susan Hagerty (Mrzimor)

- tato plachá čarodějka pochází z rodiny krvezrádců, její otec je mudla, matka čarodějka
miluje svého psa a mladší sestřičku, chodila, stejně jako Nymf, do Mrzimoru.
- je jí dvacettři let, má úplně normální postavu, ale krásný obličej. Její oči mají šedou barvu, vlasy mahagonové, lehce zvlněné.
- melancholička, která by se chtěla stát Bystrozorkou

Natalia Werren (Zmijozel)

- tato pětadvacetiletá čarodějka, nesnáší mudlovské šmejdy a všechny, kdo se s nimi přátelí. Zabíjení ji však nic neříká.
Shodou náhod se seznamuje s Tonym a zamiluje se do něj. Když zjistí, že nastupuje jako Bystrozor, zkouší svoje štěstí.
- tato dívka je brunetka a má hnědé oči, štíhlé postavy, sportovní typ
- cholerik, stejně jako Roy.

Shirley Thomson (Zmijozel)

- je stará dvacetjedna let, aktivní smrtijedka stejně jako její rodina. V Bradavicích se seznámila s Natálií. Znaly se jen dva roky, Natálie ji vzala pod ochranná křídla.
- podle svých slov však zabíjí jen proto, že musí, pokud nechce zemřít. Zabíjení se jí, podle jejich slov, příčí.
- je slabá a lehce ovladatelná, někdy však najde sílu. Je spíše flegmatik, než melancholik
- brunetka s modrýma očima

Kevin O´Brian (Zmijozel)

- je to sirotek, nikdo o jeho rodině nic neví. Starala se o něj babička, která je lehce, byla, senilní. Nikdy o ní nemluvil, o nikom ze své blízkosti. Je mu dvacettři let.
- nezabíjí, ale sklony by k tomu měl
- je to brunet a má šedé oči, povahově je to sangvinik, dobře a lehce nalézá přátele

Oliver Räfling (Havraspár)

- jeho rodina je kouzelnická a prostě normální, nepřiklání se ani k dobru, ani ke zlu. Prostě, kam vítr, tam plášť.
- má blond vlasy a šedé oči
- flegmatik, starý dvacetdva let.

 

Adriana Mancini – Její příběh

(pozn.: trochu erotiky, násilí na ženě, kdo nechce, ať nečte, varovala jsem vás)
 
Po neosvětlené ulici, kráčí dívka. Nevypadá, že má strach, ale měla by mít. Zatím neví o tom, že tenhle den, změní celý život.
 
„Ale, ale.“ Ozvalo se jí za zády.
Ohlédla se, nikoho však neviděla. Pevněji sevřela hůlku v ruce a přidala do kroku. Chtěla být odsud co nejdříve pryč.
„Kámo, podívej! Chce nám zdrhnout, asi má strach.“ rozesmál se a za chvíli se k němu přidal další hlas. „Ty, šmejdko! Stůj!“ Tento hlas byl chladný, neosobní.
Dívka se otočila a vyslala několik kouzel, bohužel se netrefila.
„Vedle, šmejdko!“ ozval se posměšně. Ženský hlas, který zněl ironicky.
Nervózně se rozhlížela kolem, nikdo se neukázal. „Srabi!“ vykřikla.
„Copak?“
Z temnoty se začaly objevovat postavy, byly tři. Souhlasí to, nikdo další tu není. Pomyslela si Adriana. Musím něco udělat.
„Kočička není zdejší, to je dobře. Nikdo ji nebude postrádat. Pěkná, co?“
Teď, nebo nikdy! Nyní svá kouzla vrhala cíleně, nikomu však neublížila. Jak to vypadalo, ani oni jí nechtěli ublížit, prozatím.
„Crucio!“ zavřískal zezadu hysterický hlas.
Dívka se zhroutila a začala se svíjet na zemi. Křičela, nikdo ji však neslyšel. Nebo snad, nechtěl slyšet?
„Už dost!“ vykřikl jeden z mužů. „Chceme si to s ní užít, že jo, chlapi!“
„Ale, ale,… Co by na to řekla tvoje ženuška?“ zeptala se neznámá posměšně.
„Nic, pokud jí to neřekneš, švagrová.“
Zezadu se ozvala nervózní a tichá námitka. „To snad,… ty ji chceš?“ polkl. Větu nedokončil a kousek poodstoupil.
„Jasně. Taková, děvka, by měla být ráda. Normálně bych o ni ani boty neotřel. Šmejdku!“
„Copak, bratránku? Ty máš strach? Tvůj bratříček by byl rád.“ zachechtala se.
„Sestřenko, ty mlč! O něm ani slovo!“
Měřili se vražednými pohledy a ani jeden nechtěl ustoupit. Až když je z jejich „zaujetí“, vytrhl hlas muže, který se choval tak, jako kdyby tomu všemu šéfoval.
„Vypadněte, oba! My dva to vyřídíme, že jo kámo.“
Poslední z mužů jen přikývl a hladově pozoroval bezbrannou dívku. Sledovala to s hrůzou v očích. Měli na sobě tmavé oblečení a na hlavách kápě. Takže jim nebylo vidět do obličeje.
„Kdo jste?“ zašeptala zajíkavě.
„Smrtijedi.“
V tu chvíli se ji zatmělo před očima. Nic nevnímala. Upadla do bezvědomí.
 
***
 
Otevřela oči, ležela na studené zemi, nejspíš v nějakém sklepení.
„Myslíš, že se už probrala?“ promluvil nový hlas, který prozatím neznala. „Šel bych se na ni podívat, trochu si pohrát.“
„Jestli chceš.“ odpověděl mu jeho komplic bez zájmu.
Otevřely se dveře, ona nic nevidí. Napíná zrak, co nejvíc to jde. Nic však nepomáhá.
„Jsem slepá.“ vykřikla.
„Kdepak,“ ozval se znovu. Ten jeho hlas je odporný, odpudivý a slizký. „nechtěli jsme, abys nás poznala. To bychom tě museli zabít. My tě zabít, ale nechceme. Náš cíl je jiný, necháme tě žít s vědomím, že to byla tvoje vina. Ty můžeš za to, co se ti dnes stane.“
Blížil se k ní, slyšela jeho zrychlený dech. Cítila horkost jeho dechu, ze kterého se jí zvedal žaludek. Snažila se odsunout co nejdál z jeho blízkosti, narazila však do zdi.
„Ani se nehni!“ přikázal jí, jako psovi. Přitlačil jí hůlku ke krku a zasyčel. „Říkal jsem, že tě nezabijeme. Já sliby plním. Nenuť mě k tomu, abych to měnil.“
Tiskl se k jejímu tělu, jeho zpocené ruce, ji bloudily pod šaty. Jedním trhnutím je z ní serval. Ležela na zemi, jen ve spodním prádle a třásla se vzlyky.
Odtahoval její stehna od sebe, bránila se, neměla však šanci. Hůlkou ji pohladil přes kalhotky. Otřásla se odporem.
Pustil ji a ona sevřela nohy k sobě. Teď se k ní začal chovat ještě netrvaleji.
Nalehl na ni a strhl jí i poslední část oblečení, kterou měla na sobě. Podprsenka následovala kalhotky a v mžiku před ním ležela nahá.
„Prosím, nechte mě. Nikomu nic neřeknu, jen mě nechte. Prosím.“
Neodpověděl jí, přitiskl se k ní ještě těsněji. Hladil ji hrubýma rukama a v prstech jí sevřel bradavku a poté ji kousl do rtu, až vytryskla krev.
Zaskučela a znovu prosila. Nic však nepomáhalo. Jeho nezajímalo, že se jí to nelíbí. Odtrhl od sebe její nohy, stáhl si kalhoty a prudce do ní vnikl.
Vykřikla jako poraněné zvíře, už neprosila, jen plakala.
Stále do ní pronikal, pak najednou ztuhl a zároveň skousl surově její bradavku.
Vykřikla a omdlela.
Rozletěly se dveře a v nich stál druhý muž. „Idiote!“ zaječel. „Takhle, se nechová muž našeho postavení ani k té nejhorší děvce, ignorante.“ Odhodil ho od nebohé dívky. „Chovej se, jak se sluší a patří, aby se jí to líbilo. I když to nedělá dobrovolně. Dívej se a uč se.“
Sklonil se k omdlelé dívce, zašeptal kouzlo, které ji ihned probralo.
Políbil ji na rty, jemně a něžně. Odtrhla se a odklonila hlavu. Líbal ji po celém těle. Jazykem jí obkroužil bradavku, palcem jí přejel po klitorisu, až vyjekla a hladil ji na vnitřní straně stehen. Vyrazila mu pánví vstříc, po chvíli však ucukla.
„Já nechci, prosím.“ zašeptala vzrušeným hlasem.
„Jsi si jistá?“ zašeptal jí do ucha. „Tvé tělo mluví jinak.“
Rty našel její stydké pysky a vchod do jejího lůna, projížděl ji jazykem, až znovu vzrušeně vyjekla.
„Co na to říkáš?“ otočil se na druhého muže.
Ten neodpověděl, dělal si dobře.
Naposledy ji políbil na krví nalité pysky a vzrušeně se chvějící klitoris a pronikl do jejího nedočkavého lůna. Pomalu a něžně do ní pronikal a po chvíli vyvrcholil. Chvíli zůstal v její chvějící se pochvě, pak z ní vyklouzl a odešel.
I ona došla vrcholu, poté se otočila na bok a zvolna oddechovala. Do prdele, mě se to líbilo. Pro Boha, co když otěhotním?
Ze svého „přemýšlení“, byla vyrušena divokým výkřikem a dopaden semene na své tělo. To prase, to na ní vystříklo. Otřásla se a přitiskla si kolena k tělu.
Někdo rozrazil dveře a hodil na ni deku. „Ty, prase! Vypadni, jdeme pryč.“ Sehnul se k jejímu tělu, přitiskl ji ke rtům lahvičku a donutil ji, aby ji vypila.
Ucítila na tváři letmý polibek, a to bylo poslední, co si pamatovala.
 
***
 
Probudila se, byla nahá, pouze přikrytá nějakou dekou. Na zemi, kousek od ní, ležely její šaty a hůlka. Vzala ji do roztřesených rukou, několikrát s ní mávla a poté se přemístila ke svému hotelu.
Zalezla do pokoje, umyla se, zabalila si a zaplatila svoji útratu. Poté se znovu přemístila, tentokrát před ministerstvo. Kde si zašla do oddělení – Žádost o trvalý pobyt.
 
Adriana, tak se tato dívka jmenuje, seděla v místnosti. Všude kolem byly usměvavé tváře šťastných žen nebo dívek. Jen ona tak nevypadala.
Bílo, ticho a neuvěřitelná čistota, to vše bilo do očí.
„Paní Mancini!“ ozval se milý hlas sestřičky.
Nacházela se v ženském oddělení v nemocnici u sv. Munga.
„Slečna.“ odvětila jedovatě.
„Promiňte.“
Vstoupila do ordinace a zůstala stát ve dveřích.
„No tak, posaďte se. Mám pro vás radostnou novinku.“
„Díky, já postojím.“ Ušklíbla se kysele, věděla, co bude následovat.
„Budete maminka.“
„Děkuji.“ zamumlala, otočila se a odešla.
 
***
 
Tentokrát seděla v pohodlném křesle, nohy položené na taburetu, pletla.
Napravo na posteli, ležela růžová soupravička, nyní pletla modře.
Položila si ruku na břicho a zašeptala. „Tak co“ Budete stejní, anebo jiní?“
 
***
 
„Maminko, tak co? Jak pojmenujete ten svůj páreček, jsou to holka a kluk.“
„Mark a Lisa.“ zašeptala.
„Tatínek na ně bude pyšný.“
„Nemají otce.“ procedila to slovo, skrze pevně sevřené rty.
„Promiňte, omlouvám se.“
 
***
 
Stála opřená o stůl a pod nohama, se jí batolily dvě děti. Holčička se posadila na bobek a zažvatlala, prstem ukazujíc na svoji matku. „Máma.“
Ta se usmála, vzala ji do náruče a položila do postýlky, stejně jako jejího bratra.
Sehnula se k nim, udělala jim na čele křížek a zašeptala. „Marku, musíš se o ni starat.“
 
Stálo to v Denním věštci, černé na bílém, ihned na první straně, velkými písmeny. STAŇTE SE JEDNÍM Z NÁS. Nadechla se a pokračovala v čtení.
Nechcete, aby zlo zvítězilo? Nechcete, aby vaše děti prošlí tím, čím VY? Přidejte se k nám a můžete s tím něco udělat.
BYSTROZORSKÝ VÝCVIK PRO KAŽDÉHO, bylo pod tím napsáno.
Zavřela noviny a postavila se. Došla k oknu a vyhlédla ven. Na zahradě si hrály její děti, vypadaly šťastně.
Usmála se a přikývla. „Ano,“ promluvila do ticha. „chci.“
 
„Proč se chcete stát jednou z nás?“
Na tuto otázku odpověděla svým příběhem. Ten člověk byl první, kterému se svěřila.
Když se jí zeptali, jestli je v tom pomsta, odpověděla.
„Nechci, aby si moje děti musely projít tím, co já, a ani nikdo další. Chci s tím něco udělat a zároveň zjistit, kdo je jejich otcem.
 

KEVIN O´BRIAN

 Asi pětiletý chlapec, stál nad mrtvým zvířátkem. Cukalo mu v koutkách a pak se hystericky rozesmál. Kopl do mrtvolky a znovu se začal smát.
„Kevine,“ ozval se postarší ženský hlas. „Kde jsi? Nemůžu najít Larryho. Neviděl jsi ho?“
Chlapec se ani nepohnul, jen zíral a pak se rozběhl a s pláčem vešel do chalupy, ze které se ženský hlas ozýval. V jedné ze světnic, seděla za stolem postarší dáma. Měla stříbrné vlasy a hlas se jí třásl. Oči se jí leskly potlačovanými slzami.
„Je tam venku,“ koktal. „Mrtvý, je mrtev,“ rozbrečel se naplno.
Babička se na něho podívala. „Kdo ho zabil!“
Podíval se do jejích bleděmodrých očí a odpověděl. „Já nevím,“ hlas se mu třásl. „Ty si myslíš, že jsem to byl já?“
Stará žena zavrtěla hlavou a objala svého vnuka. Ten se přes slzy usmál. Jeho úsměv, kdyby ho viděla, by ji nahnal strach. Byl plný pobavení a nenávisti. Ledový a přímo bodal do srdce.
 
***
 
„Kevine, kde je Max? Okamžitě mi řekni, co jsi mu udělal!“
Chlapec, asi osmiletý se pobaveně ušklíbl a otráveně zavolal odpověď. „Paní vychovatelko, on se mi posmíval a tak jsem mu pár vrazil. Leží na zahradě, u jednoho keře.“
Mluvil, jako kdyby nešlo o živého tvora, člověka.
Mladá žena se vyděšeně rozběhla a doopravdy chlapce našla. Nic mu nebylo, ale třásl se, když se ho zeptala, co se stalo, neodpověděl jí. Byl vyděšený k smrti.
A když se ho zeptala, kdo mu to udělal, také nezareagoval.
 
***
 
 „O´Briane! Přišel ti dopis. Je tam úřední razítko, nějaké Bradavice. Ihned si to vem a ať tady nevidím. Rozuměl jsi!“
Přiběhl a doslova ji vytrhl dopis z ruky. Moc dobře si pamatoval na slova, která mu řekla babička, když umírala. Nic necítil, jen prázdnotu a hlavně, cítil její pocity. Nebylo to poprvé, ale tentokrát to bylo intenzivnější. Řekla mu, že dostane dopis a bude chodit do školy, kde se kouzlí. I jeho rodiče tam chodili, neznal je, ani si na ně nepamatoval, ale věděl to.
Nepoděkoval a odběhl do svého pokoje, kde se zamčel.
 
„Návštěva pro O´Briana, Kevina! Ať se dostaví za ředitelkou!“
Chlapec na nic nečekal a vyběhl z pokoje. Vrážel do lidí, ale nikomu se neomluvil. Bez zaklepání vtrhl do ředitelny a až tam, se zarazil.
Před stolem stála přísná žena. Nikdy podobnou neviděl, a proto jen zíral. Nebo chtěl udělat dojem?
Usmála se na něj. „Ty jsi Kevin, znala jsem tvého otce. Byl to milý člověk a jeho žena, tvoje matka, také. Jsi jim podobný víc, než si myslíš.“
Kevin přikyvoval, ale v duchu si myslel něco jiného. Co však bylo zajímavější, cítil, že ta žena lže, že nemluví pravdu. Musel vědět, co skrývá. Začal se soustředit na její pocity a pak to poznal. Bylo to jiné, než předtím. Jeho smysly se zlepšovaly a on věděl, co chtěl.
Žena ho vystrašeně pozorovala, pak však našla ztracenou rozvahu a usmála se. „Chlapec může odejít, já vám sdělím, co máte udělat.“
Ředitelka vrhla na chlapce naštvaný pohled a on se, se sklopenýma očima vzdálil do svého pokoje.
 
                                                                                                          ***
 
„Albusi! Myslím, že to není dobrý nápad. Ten chlapec je nebezpečný a má jednu schopnost.“
„Jakou, Minervo.“
„Je to telepat.“
„Ano, a právě proto ho musíme učit. Nesmí podlehnout zlu.“
 
                                                                                                          ***
 
Chlapec v otrhaném oblečení, se krčil na nádraží. Stál mezi nástupišti 9 a 10 a zíral na zeď, ve které před chvílí, zmizel jeho doprovod.
Teď nevypadal tak sebejistě a nebezpečně. Zdání však může klamat. Jak se bude moci přesvědčit několik jeho nových spolužáků.
 
Jeho schopnosti, se za dva měsíce, od příchodu té přísně vyhlížející ženy, o hodně zlepšily. Dokázal je obrátit ve svůj prospěch. Vše špatné, dokázal lidem vrátit, prožívaly to znovu a v ještě větší míře než předtím.
Dokázal to jen pouhou myšlenkou!
 
Ztracený muž, se znovu objevil a vtáhl jej za sebou dovnitř.
Cesta vlakem probíhala dost nezajímavě. Seznámil se s několika prvňáky a hned v nich našel přátele. Aspoň oni, si to mysleli.
Už z počátku věděli, že se mají vyhýbat jeho přímému, a hlavně nebezpečnému, pohledu. V jeho očích viděli svoji duši. Duše svých příbuzných a známých.
 
„Kevin O´Brian.“
Chlapec ihned, jakmile uslyšel své jméno, zvedl pohled ze země a nepřítomně se usmál. Udělal několik kroků a už stál před stoličkou, sedal si na ni a žena (ta samá, která za ním přišla do domova), mu na hlavu položila otrhaný klobouk.
Co s tebou, chlapče? Co s tebou?“
„Ty mluvíš?“zašeptal bojácně.
Pak však našel ztracenou sebedůvěru a pokrčil rameny.
„Jak myslíš. Jsi silný, ano, to jsi. Nevím však, jestli tě mohu poslat do Zmijozelu. Tvý rodiče,…“
„Co je s nimi?“skočil mu chlapec, neomaleně do řeči.
„Dobře, ať to je tedy,…“
Několik okamžiků bylo ticho a pak se ozval výkřik. „Zmijozel!“
Žena mu sundala klobouk z hlavy, ale chlapec stále seděl na svém místě. Profesorka jej chvíli pozorovala a pak na něj promluvila tichým hlasem. „Pane, O´Briane. Měl byste jít. Je mi to, líto.“
Chlapec na ni nechápavě zíral, pak však pokrčil rameny a vydal se ke svému kolejnímu stolu. Zahlédl několik nenávistných pohledů. (Nevypadal moc, čistokrevně.) Které se však během chvíle změnily na vyděšené. Poté se mu již nikdo do očí podívat neodvážil.
 
***
 
Na školních pozemcích stál chlapec, muž. V ruce svíral hůlku, přetáčel si ji kolem prstů. Hvízdal si a nepřítomně se usmíval. Za chvíli zavřel oči a úsměv nahradil úšklebek.
Zezadu se k němu blížila skupinka stejně starých chlapců. Bylo slyšet jejich zrychlené dechy a taky hlasy. „Hlavně se mu nedívat do očí.“
Chlapec se uchechtl. „Jako kdyby jim to pomohlo.“
   
    
Oliver Rӓfling
 
Abych řekl pravdu, ze svého dětství, si nic nepamatuji. Jediný důvod tohoto, „problému“, je to, že všechen můj dosavadní život, byl nuda. Jediné, co mi uvízlo v paměti, je asi to, že mi rodiče neustále opakovali: „Neangažuj se, jdi tam, kde se budeš mít dobře. Buď na té straně, která ti dá víc a která je silnější!“
Problémy mých vrstevníků, nebyly mými problémy. Jedni museli tam, druzí jinam. Já si mohl vybírat. Hlavně, abych nepřebral.
 
***
 
„Oliver Rӓfling.“ Vykřikla mé jméno postarší dáma s tuhým drdolem na vlasech.
Postavil jsem se rovně a vydal se k tomu, Moudrému „otrhanému“ klobouku.
„Ale, ale, další Rӓfling. Tak co, kam bys chtěl jít?“
Na chvíli mi došel dech. Rodiče mi nikdy neřekli, že… „To si můžu vybrat?“ vydechl jsem.
„Chlapče, chlapče. Každý má na výběr. Copak ty, chceš dělat jen to, co chtějí tvoji rodiče? Máš na výběr, mozek máš. Mohl by to být Havraspár, ale i,…“
Skočil jsem mu neomaleně do řeči. „Jasně, ten bude fajn.“
„Tak dobře, mám na tebe malou otázečku. Která strana?“
„Prosím?“
„Olivere, Olivere,…“
„Která mi toho dá víc.“
Klobouk se rozesmál, dokonce nahlas a mezi nádechy vykřikoval. „Hav – cha, cha, cha,… „ - ra – cha, cha, cha,… „ – spár.“ Cha, cha, cha,…
„HAVRASPÁR!“
Nechápal jsem, co je na tom, sakra, vtipného!
 
***
 
„Royi? Ty chceš být Bystrozorem? Já nevím, myslíš, že bych to mohl zkusit s tebou?“
 
Roy, byl můj kámoš. Seznámili jsme se, blíže, když jsme měli oba dva trest. Myslím, že to bylo od ředitelky Nebelvíru – McGonagallové. Já nedával pozor v její hodině a on, zase, ztropil nějakou lumpárnu.
 
„To víš, že chci! Nejsem si, ale jistý, jestli je dobrý nápad, abys to udělal i ty. Nechci tě ranit, ale… není to nic pro tebe.“
 
Co tomu říkáte? Skvělej kámoš, že!
Ne, abyste to chápali ironicky! Já to totiž myslím vážně, smrtelně vážně.
Řekne mi totiž to, co si myslí, nemaže mi med kolem pusy. Já totiž vím, že by to nebylo nic pro mě.
Absolvovali jsme poslední rok, a já měl jasnou představu o tom, co chci dělat. Chci být, lékouzelníkem. Vědět co dělat, když je potřeba pomoci. Dokonce mám rád i lektvary, na rozdíl od Roye, a bylinkářství. To je moje.
 
„Ty přece víš, co chci dělat. Nastupuji do učení v Nemocnici u sv. Munga. Pomáhal jsem občas i Pomfreyové! To přece víš.“
„Jasně kámo,“ přitakal a poklepal mi po rameni. „Doufám, že mě vyléčíš, až se budu vracet z nějaké mise.“
„Že váháš.“ odpověděl jsem mu pohotově. „Ty, to nebudeš potřebovat, máš anděla strážného.“
„Myslíš,“ zašeptal a zasněně se podíval v dál. „Naši nechtějí, abych se stal Bystrozorem. Matka je na tom dost špatně. Já, asi bych to měl všechno zrušit.“
 
***
 
„Olivere! Prosím, mohl bys to přečíst! Nahlas!“ přiběhl ke mně Roy a strčil mi pod nos noviny.
Stálo tam, asi na třetí straně, úplně malým písmem – smuteční oznámení. Bylo tam jméno, jméno Royovi matky.  
„Je mi to, líto.“ uniklo mi z úst. Polkl jsem slinu, která mě hrozila udusit. „Upřímnou soustrast.“ Chytil jsem ho za rameno a objal.
 
***
 
Ten blbec se zamiloval! Tohle by mi zas tak nevadilo, kdyby to nebyla, mudlovská šmejdka!
Nevím, kde se ve mně bere ta nenávist, ale je tomu tak. Možná bych se za to měl stydět, ale pravda je, že se nestydím.
Je sice pravda, že je krásná, ale je to – mudla!
 
***
 
Vyvraždili celou její rodinu a ani ji, neušetřili. Nejsem rád, ne proto, že by si to nezasloužila. Ne, ona si to zasloužila! Takhle chtít zničit váženou čistokrevnou rodinu!
On si to nezasloužil, to, aby trpěl. On, ne.  
 
 

Shirley Thomson - Její příběh

Celá jsem se klepala a nervózně se kousala do rtu. Co když se nedostanu do Zmijozelu? Co se mnou bude? Vystrašeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Pohled mi padl na jejich stůl. Tam se na mě mrkla hnědooká brunetka. Polkla jsem a křivě se usmála a zase jsem se zadívala dopředu, na Moudrý klobouk.
"Zmijozel neprojevuje svoje city na veřejnosti." zazněl mi v hlavě hlas matky. V duchu jsem ji odsekla. "Ta holka je, ze Zmijozelu a usmála se, na mě!" vystrčila jsem bradu a zvedla pohled.
"Shirley Thomsonová." vykřikla nějaká ženská, já se nadechla a vykročila vstříc svému osudu.

Nejzajímavější na tom bylo, že jsem nic nevnímala. Pak mi někdo sundal klobouk z hlavy a pokynul mi, ať jdu. Nevěděla jsem kam, ale když jsem uslyšela a uviděla potlesk od zmijozelského stolu, vydala jsem se k nim.
Byla zastavena hlasem té neznámé holky. "Shirley, pojď sem. Držím ti místo!"
"Díky." zarděla jsem se a posadila se na volné místo.
"Já jsem Natalia Werrenová, pátý ročník. Dostávám na starosti nováčky, které poté zasvěcuji do tajů naší koleje. Vybrala jsem si tebe, tak si toho važ."
"Díky."
Podívala se na mě, její oči, jako kdyby mě bodaly. "Umíš říct také něco jiného, než děkuji?"
"Jasně! Já nevěděla, co bych na to jiného řekla." odsekla jsem ledově.
Usmála se a dál nic neříkala.
Po večeři mě vzala za paži a vedla pryč. Odešly jsme dřív, než všichni ostatní.

"Teď poslouchej! Nikdy se nesmíš zaplést s nikým z jiné koleje. Nehodí se to pro nás. Nejlepší bude, když to nebude nikdo ze školy." odmlčela se.
Nijak jsem na její slova nereagovala, tak pokračovala.
"O tom, že neprojevujeme city, si promluvíme u mě na pokoji. Tam nás nikdo nebude rušit, nedovolili by si to."
Následovala jsem ji jako robot. Najednou, jako kdybych neměla žádnou vůli. Šla jsem a neuvažovala nad ničím.
Ona však nejspíš ano, protože se po pár krocích zastavila a otočila se na mě. "Shirley, ty mě budeš slepě poslouchat?" uchechtla se a nahodila ironický úšklebek. "S tebou bude hodně práce."
Sakra Nat, co po mě teda chceš? Já se chci chovat slušně, jsem v prvním ročníku a ty v pátém. Jsi o nějaký ten rok starší a zkušenější. Chci od tebe něco pochytit."
"Tak to je dobře! Myslela jsem, že mě nenásleduješ z vlastní vůle. Spíš, jako kdyby tě někdo nutil."
"Ne, to ne." zašeptala jsem.
Jak to jen prokoukla? Běželo mi hlavou.
Ucítila jsem na sobě její pohled, chytila mě za ruku a táhla do sklepení. Vešly jsme dovnitř a ona tajemně zašeptala. "Víš, co je to Nitrozpyt?"
Jen jsem přikývla.
"Naučil mě to jeden přítel. I když,…“ odmlčela se a znovu se ušklíbla. „… spíš, známý!"
"Jasně. A co ty city?"
Posadily jsme se a ona se pustila do vysvětlování.

"Za prvé - city projevujeme, nejsme roboti. Ale jen před určitými lidmi. Není jich moc, ale jsou. Když se totiž dozví o tvých pocitech někdo, komu bys neměla věřit, použije to proti tobě. Já,... To sem nepatří.
Za druhé - prohry, ty také nejsou nic moc pro nás. Stát se to však může. Nesmíš však podlehnout své slabosti. Musíš využít všeho, obracet to stále dokola, abys věděla, kde se stala chyba a poučit se z ní.
Za třetí - výhry, těch si užívej. Nejsou tady pořád a o to jsou cennější. Musíš se naučit hrát tak, abys vždy vyhrála. Nemusí to být hlavní výhra.
Hlavně chápej, že to co ti tady říkám, musíš brát obrazně.
Poučit se ze všeho, abys mohla říct: Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Možné i nemožné, abych zvítězila.
Těž ze všeho.
Rozuměla jsi mi?" podívala se mi do očí.
Na chvíli byly její oči hřejivé a plné citu. Pak však zchladly a byly jako led.
"Jistě! I z prohry se může stát výhra!"
Potěšeně se usmála a zdvořile mě vybídla, abych odešla.
"Dobrou noc."
"Dobrou."
***
"Nat, co si myslíš o Temném pánovi?"
Podívala se na mě a nervózně se pousmála. "No, já o něm moc nevím." začala diplomaticky.
"O jeho plánech na zbavení se mudlovských šmejdů."
Poposedla si a odkašlala. "Já bych to nehrotila, jsi na to ještě mladá, Shirley. Jsi teprve ve třetím ročníku. Takové věci by tě neměly zajímat."
"Asi máš pravdu." zamumlala jsem zklamaně. Pro ni byla tahle událost vyřešená, pro mě však ne.
Bylo vidět jak si oddechla a my pokračovaly ve studiu.
***
"Shirley? Kde jsi? Přišla mi od tebe sova." Zaslechla jsem Natalin hlas. Byly v něm slyšet obavy a dokonce i strach.
"Tady, za tím velkým stromem!"
"Co se tedy stalo?"
Objevila se jen pár metrů ode mě a nervózně se usmála.
Dost se změnila, vypadala starší.
Já se, oproti ní, vůbec nezměnila. Nikdo mi nehádal osmnáct let, možná tak šestnáct. Tohle mě vždycky dokázalo naš…, iritovat.
V očích se mi zaleskly slzy, ale tvář mi rozzářil úsměv. (Jestli se to tak dá nazvat.) "Přidal jsem se k nim, podívej!" odhrnula jsem si rukáv a ukázala jí znamení. Had byl krásně viditelný. "Dokonce jsem i zabila." pochlubila jsem se, hrdě.
Já se chlubila, měla  jsem radost a doufala jsem, v hloubi duše, že ona bude mít radost. Radost jako já.
Ona se však smutně usmála, posadila se a opřela svoji tvář o kůru stromu. "To jsem ráda. Jsem ráda, že jsi šťastná." V jejím hlase bylo slyšet zklamání a kapka hořkosti.
"Nat, co je? Já myslela, jsme přeci - Zmijozel! Víš, byl to vždycky můj sen, cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout."
Zvedla se a naposledy mi věnovala svůj pohled. "Myslela jsem, že jsi mě pochopila. Spletla jsem se, moje chyba. Je mi líto,…“ usmála se a s hlasitým, PRÁSK, se přemístila.

"Využít všeho, pro SVŮJ prospěch, ne pro cizí potěšení." zaznělo mi v hlavě a já pochopila.
"Ach Nat, je mi to líto. Není už cesty zpět."
"Cesta se najde vždycky, stačí jen vytrvat a vědět, kde je tvůj cíl. Stejně jako na všechny otázky existuje odpověď."

 

Roy Caine - Jeho příběh


"Byla tak krásná a šťastná, proč se to muselo stát?" zašeptal a otřel si slzy z tváře.

Dnes je to naposled, co jsem plakal! Pomstím tvoji smrt!


To bylo předsevzetí, které si vzal do hlavy a nemínil přestat, dokud nezaplatí. Všichni musí zaplatit!
Sedl si do pohodlného křesla a upřel svůj pohled do dálky. Venku byla noc a svítil měsíc. Vše bylo krásné a tiché, nikdo netruchlil, ne tak jako on.
Vzpomínky na ty chvíle byly krásné a lákavé. To ony mu daly sílu, sílu na to, aby vytrval a dostál svého slibu. Slibu, který ji dal, když umírala.
"Já tě pomstím, slibuji!"
----------------------
„Jmenuji se Roy, vy?“
Usmála se tím svým odzbrojujícím úsměvem, lehce zrudla, sklopila pohled a zašeptala. „Já jsem Kirsten.“
„Co piješ, Kirsten? Rád bych tě pozval na drink“
„Díky“, zase se usmála. „Já jsem tu s holkama, zlobily by se. Třeba někdy jindy.“ otočila se a naposledy mu věnovala svůj úsměv.
„Jasně, budu se těšit.“ zašeptal. Nemohla ho však slyšet, protože zmizela v závěsu svých kamarádek.
 
***
 
„Royi, sakra, co je s tebou? Jsi jako tělo bez duše.“
„Asi jsem se zamiloval, kámo.“
Seděli v restauraci, kde ji viděl poprvé a neustále si prohlížel nově příchozí. Když už si myslel, že je to ona, postavil se, ale pak se sklesle posadil.
„Kdo je ta, nešťastná?“ Když však zahlédl jeho pohled, se smíchem se opravil. „Teda, šťastná.“
Jeho přítel však zavrtěl hlavou a dál zíral do blba. Za chvíli však zavrtěl hlavou, protřel si oči a štípl se do ruky. „Au!“ vyjekl.
„Co je?“
„To je ona.“ zašeptal a zabodl svůj prst do vzduchu.
Jeho přítel sledoval směr, kterým mířil a pak obdivně hvízdl. „To je ona? Páni! Už se ti nedivím.
 
„Ahoj, Kristen.“
„Jejda, ahoj Royi. Ty si pamatuješ moje jméno.“
„Jasně. Já nezapomínám na lidi, co se mi dostanou pod kůži a hlavně, do mého srdce.“
Usmála se na něj a dál pokračovali ve svém hovoru, nevnímajíc nikoho a nic kolem sebe. On vnímal ji a ona jeho.
 
***
 
Klečel před dívkou svého srdce. „Staneš se moji ženou?“
„Ano.“ přikývla.
 
***
 
„Zbláznil jsi se? To je nepřípustné, musíš se jí zbavit!“
„Ale otče, já ji miluji!“
„Láska!“ odfrkl si a změřil svého syna pohrdlivým pohledem. Myslel jsem si, že jsi se poučil! Nechápal jsem, proč jsi se stal studentem Nebelvíru! Myslel jsem, že se klobouk spletl, je přeci jen starý. Říkal jsem si, to nevadí.Tohle je však už moc! Co by tomu řekla tvá matka, určitě se obrací v hrobě! Táhni, už nejsi můj syn!“ vyprskl.
Pak stvrdil svá slova prásknutím dveří. Za chvíli práskly i venkovní dveře a bylo ticho.
Roy si v klidu sbalil svoje věci. Jediným pohledem se zastavil na fotografii své matky a zašeptal. „Ty, bys mě pochopila, určitě.“
Vyšel před dům, kde se naposledy ohlédl a s hlasitým PRÁSK, se přemístil.
 
***
 
Stál před oltářem a čekal na svoji budoucí ženu. Měla již půl hodinové zpoždění. Nikdo z její rodiny, se ještě neukázal. Byl nedočkavý a stále ještě čekal.
„Muselo se něco stát.“ zašeptal svému svědkovi.
Vyběhl před kostel, kde se přemístil.
Objevil se před jejich domem, nad kterým se skvělo, znamení zla.
„Nééé!“ vykřikl a vběhl dovnitř.
 
V celém domě, nebyl kámen na kameni, v kuchyni ležely tři mrtvá těla – její teta s manželem a jejich pětiletý syn.
V každé místnosti, byl někdo mrtvý anebo vážně zraněný. Děti, ženy, staří a mladí, prostě všichni, kdo se jim postavili do cesty anebo neutekli.
Vstoupil do jejího pokoje se zavřenýma očima. Otevřel je a pohled mu spadl na její matku. Vypadala, jako kdyby na něčem ležela, na někom.
Rozběhl se a odvalil ji stranou, byla studená. „Kirsten?“ zašeptal.
Dívaly se však na něj jiné vyděšené oči, než jeho snoubenky.
„Estel.“ zašeptal zklamaně.
„Ona je…“ polkla. „… je mrtvá, vedle.“ zašeptala a omdlela.
Byla to její mladší sestřička.
Nedíval se ani napravo, ani nalevo a vběhl dovnitř, byla to koupelna. Ležela na zemi, v roztrhaných a zakrvácených svatebních šatech. Někdo ji moc ublížil, strašně moc.
„Kirst, miláčku. Už je dobře, jsem tu s tebou.“
Stále ještě žila.
„Royi? Jsi to ty?“ zaskřehotala jako poraněný pták. „Prosím. Ne! Běž pryč, nech mě odejít. Jsem zkažená, zničená a… Prosím chci už,…“
„Ne, já tě neopustím. Vše bude dobré, v pořádku.“ zašeptal. Věděl, že je to lež, ale chtěl ji uklidnit. Chtěl, aby odešla s vědomím, že tu byl pro ni, až do konce.
Usmála se, naposledy mu věnovala svůj úsměv a vydechla naposledy.
„Já tě pomstím, slibuji.“ vykřikl do hrobového ticha, které ho celého obklopilo.

 

Susan Hagerty – Její příběh
 
Zradila jsem.
Chápete to!
Já. Ta holka, která slíbila, při Bohu, že bude dodržovat desatero božích přikázání! Já, která nikdy neublížila ani mouše!
Holka, která byla pro ostatní oporou, byla jejich vrba. Pomohla každému, kdo ji o to požádal a neptala se proč.
Osoba, která byla viditelná jen pro ty, kteří něco potřebovali. Kamarády jsem měla a mám. Když já, potřebovala podržet, najednou tu nikdo nebyl. Nenašel se nikdo, kdo by tu byl pro mě.
Možná neviděli, že se trápím. Možná jsem jen nepatrný hmyz, mezi všemi. Možná si mysleli – Ona to zvládne, ona pomoc nepotřebuje!
Proč je obhajuji? Proč stále hledám odpovědi? Proč! Už jsem zradila a neexistuje cesta zpět.
Kdo by věřil zrádci! Kdo by se znovu opřel o toho, kdo zradil! Kdo by měl tu sílu, tu odvahu!
Nikdo takový se nenajde, nikdo by to nedokázal. Ani já, bych to nezvládla. Mohla bych se opřít o toho, kdo mi vrazil kudlu do zad! Ten nůž bodá, stále ho mám v těle, proniká až do srdce, do plic a já nemůžu.
Zradila jsem přátele, které jsem snad neměla?
Ne!
Oni, byli mými přáteli, byli tu pro mě, ale já to neviděla. Nechtěla jsem je zatěžovat svými problémy!
Zničila jsem jejich víru. Věřili tomu, že já, já je nezradím. Spletli se a to hodně.
Důvod?
Ten se vždycky najde, ale proč jen ten můj, musel být tak malicherný, hloupý. Já zradila z lásky, ne z té povznášející, ale z té, co zabíjí. Neopětované. Láska, která byla nepochopena a pouze jednostranná.
Nezradila jsem ve víru lásky, ale zloby, nenávisti a pomsty.
Temnota pohltila moje srdce, celá jsem byla pohlcená tmou a zlobou.
 
Erik – tak se jmenoval. Byl to on, kdo mi vzal srdce a nevrátil ho zpět. Snad ani nevěděl,… Neviděl ani mě, ani moji lásku.
Nebyl extra krásný, ne žádný Black nebo Malfoy. Ano, i tyhle dva jsem znala, kdo by je v mém světě neznal. Nebyl to ani sportovec, jako třeba Potter, anebo dost chytrý jako Lupin anebo Snape či Evansová. Byl prostě něčím zvláštní – měl od každého z nich trochu. Kapku toho a zlomek jiného.
Byl – možná se někdo zeptá, proč to slovo, proč – byl. Ano. Byl, protože už není a kdo je toho příčinou?
Anebo, co když… Není možné, že to neviděl, protože jsem to dobře skrývala?
Proč jsem se ho nezeptala? Stačilo jedno jediné slovo, věta a vše by bylo jinak.
Lepší?
 
Nejde nic z toho vrátit. Udělala jsem to a teď musím nést své břímě. Nést to, že jsem zradila a zabila.
Nejenom je, ale i sebe.
Nezabila jsem jen jeho. Toho, kdo mě nemiloval. Zabila jsem i část sebe. Oprava je nemožná, neexistuje náhradní díl, který by to napravil. Není srdce, které by nahradilo to mé. To, které je okoralé a zlomené.
Možná existovalo něco před tím, až teď. Teď už ne.
 
***
 
Budeš poslouchat mé rozkazy, které…“ nevnímala, co mluví. Věděla, že bude muset někoho zabít, ale kdo to bude?
Povstaň Susan Hagerty, nyní si jednou z nás. Pozři do mých očí. Já jsem tak laskav, aby i mudlovský šmejd mohl bez obav pohlédnout do mých očí. Pokud patří k mým věrným. Věř však, že moje oči tě budou sledovat všude. Kdo už jednou zradil, může zradit i podruhé.“
Podívala se mu do jeho rudých očí a lehce se otřásla. Pokynul jí a ona o krok odstoupila.
Přiveďte ho!“
Vtrhli dovnitř, měli mezi sebou člověka, muže. Bránil se, ale byl zraněný. Proti nim neměl šanci, žádnou šanci. Odhodili ho od sebe, až dopadl na zem. Byl celý od krve a nejspíš měl i několik zlomenin.
Poznáváš ho?“ zašeptal jí do ucha, stál jen kousek od ní.
Polkla a pozorně si ho prohlédla. „To je, Erik.“
Usmál se, jeho úsměv byl tak,… Nešlo to popsat slovy. A pak se rozesmál, rozchechtal se šíleným smíchem.
Tak co, šmejde! Poznáváš ji?“
Erik pozvedl svůj pohled k dívce a zavrtěl hlavou.
Na co čekáš, začni.“ vkřikl na Susan.
Ona jen polkla, podívala se do očí toho, koho milovala. Nemohla, nechtěla. Když však uviděla, že ji nezná, nepamatuje si ji. To byla poslední kapka. Tolikrát mu pomohla, byla tu pro něj, když potřeboval pomoc. Myslela si, že je alespoň jeho přítelkyně.
Pevněji sevřela hůlku a pozvedla ji. Zašeptala slůvku, dala do něj všechny své emoce. „Crucio.“
Začal sebou cukat a křičel, později jeho jekot, přešel jen v bezhlasé otvírání úst. Svíjel se na podlaze, muselo to být šílené a jí stékaly po tváři slzy.
Dost.“ vykřikl Voldemort.
Podívala se na něj, nechápala, proč to přerušil!
Tak co? Poznáváš ji?“
Zavrtěl hlavou, na slova neměl sílu.
Temný pán se podíval na Susan a přikývl.
I ona se naposledy podívala na svoji lásku, první a nadlouho i poslední, možná navždy. Vyslovila slovo, kletbu, která se nepromíjí. Stejně jako ta předchozí. „Avada Kedavra!“
Z úst mu uniklo jen pár slov a pak vydechl naposledy. „Susan, já to chápu. Promiň.“
 
Zhroutila se na zem, neslyšela to, co vypustil z úst. Nikdo to neslyšel.
Nebo snad?
Muž stojící jen pár kroků od toho všeho jen povzdechl a přetřel si kořen svého nosu. Podíval se na tělo chlapce i na vzlykající dívku, otočil se a odešel.
 
Připlazila se k jeho tělu, naposledy se mu podíval do očí. Do těch očí, které ji uchvátily. Nebylo v nich nic, jen tupě zíraly, bez ducha a bez ...
Musela jsem,… ty jsi,… nebyl si,…“ šeptala mezi vzlyky.
Pak se pomalu zvedla, otřela si slzy do pláště a bez ohlédnutí odešla.
 
Věděla, že tam zanechala část své duše i srdce.
 
***
 
Zrada, ta bolí. Hlavně však od někoho, kdo slíbil, že to neudělá. On mě nezradil, to já zradila jeho . Až o mnoho let později, mi to ten muž, který slyšel ta poslední slova, řekl. A já, co jsem udělala já? No, nevěřila jsem mu, kdo by taky věřil, zrádci.
 
 

Antonio „Tony“ Smith
 
Když někdo v New Yorku, řekne jméno – Tony, a dodá, Smith. Všichni vědí, o koho se jedná. I když vám každý odpoví jinak.
Někdo řekne: Máte na mysli toho, milého, společenského a hezkého hocha? Ten je všude oblíbený a všichni ho mají rádi. Je přátelský, vždy ochotný pomoci každému, bez rozdílu.
Pak se však ozve někdo jiný a řekne: Jo, ty myslíš toho bezcitnýho hajzla! Ten parchant, si hraje s cizími city. Myslí jen na sebe a svoji vizáž. Ten, kterýmu všechno vadí a každého pomlouvá!
Mezi těmito dvěma nesmiřitelnými tábory, nenajdete jednu sortu lidí. Ne, právě naopak, nejsou rozděleni podle ničeho.
Ti, kteří ho mají rádi, jsou jak dívky, tak chlapci. Ti, co ho nesnáší, jsou mladí i staří. Ti, kteří ho obdivují, patří jak k dobru, tak ke zlu. Ti, co ho milují, mají různou národnost, jiné názory, i jiné pohlaví.
Prostě je nic necharakterizuje, jen to, že ho mají anebo nemají rádi.
Snad právě proto, se tento čtyřiadvacetiletý mladík, stěhuje do Velké Británie, do Londýna. Chce začít nový život, chce začít od nuly tam, kde ho nikdo nezná a nemůže jej soudit.
Je však možné změnit to, co je nám dáno? Je možné změnit se úplně?
V Londýně, začíná Tony, s čistým štítem, který je však několik hodin po příletu, pošpiněn. Sice jen trochu, ale je to začátek.
 
***
 
Vystoupil z letadla a rozhlédl se kolem sebe. U jednoho ze stolků, které stály v hale, seděla pohledná dívka. Hnědé vlasy, se jí leskly, jak na ně dopadaly sluneční paprsky, které pronikaly dovnitř, skrz žaluzie. Jejich pohledy se setkaly a přeskočila mezi nimi jiskra.
Dívka se usmála, on její úsměv opětoval a poté se rozešel jejím směrem. Dívka se zmateně rozhlížela kolem sebe a pak se doširoka usmála. (Naivka.) Zastavil se od ní jen několik kroků a promluvil. „Ahoj, jmenuji se Antonio Smith, ale přátelé mi říkají Tony. Chceš být moje kamarádka?“ usmál se svým, typicky, odzbrojujícím úsměvem a uchopil ji pod paži.
Dívka přikývla a zrudla. (Trubka.) „Já jsem Nancy a jsem z Londýna.“
Tony, se k ní naklonil a políbil ji. „Na tykání.“ odmlčel se. „Nezajdeme si na drink? Pak bych tě mohl pozvat do hotelu. Co říkáš?“
Nancy, znovu přikývla a zakoktala. „Nejdeš na to moc rychle? Vždyť se neznáme.“
„Nechtěl bych aby mě o tebe někdo okradl. Tak krásné dívky jako ty, jsou obvykle zadané.“ zasmušil se. „Doufám, že ty nejsi ten případ. To by mě doopravdy mrzelo.“
Dívka hned vyhrkla. „Ne, to ne. Jsem bez přítele. S nikým jsem ještě,…“
Muž se usmál pod fousy a dívku objal kolem ramen. Netušil jsem, že to s Britkami, bude tak lehký. Naivka. Nahlas však řekl něco jiného. „Tomu se divím. Asi jsou britští muži slepý.“
„Tím to nebude,“ zašeptala. Pak však sklopila pohled a doufala, že ji neslyšel.
Antonio, ji však slyšel, ale vůbec si tím nelámal hlavu. Prostě je to jen další mudlovské dívka, která se snaží být zajímavá. Tím to uzavřel a přitiskl si ji blíže k sobě.
Byl podzim a venku foukal ledový vítr. Tony si sundal kabát a položil jej na dívčina ramena. Vděčně se na něj usmála a přitiskla se k jeho silnému tělu.
Po chvíli, ze sebe dostala tichou otázku. „Nebude ti zima?“
„S tebou? Ty záříš a vydáváš nádherné teplo.“ kontroval. „Ty jsi na někoho čekala?“
Dívka se trochu křečovitě usmála a pak přikývla. „Na sestru. Neboj se, nebude mít strach.“ zašeptala. Jako kdyby to Tonyho zajímalo.
 
V jednom z barů, do kterého zavítali, se posadili do jednoho z boxů a objednali si pití. Nancy, nejspíš nebyla zvyklá na tolik alkoholu. Během několika skleniček byla hodně přítulná a vláčná. Stále o něčem štěbetala.
Tony se k ní po dvou hodinách naklonil a zašeptal. „Nešli bychom ke mně do hotelu? Vypadáš tak, že by jsi si ráda lehla. Jsi určitě unavená.“ Ohlédl se přes rameno a zavolal na číšníka. „Budeme platit.“
Seděli ještě nějakou chvíli, když se Tony postavil a natáhl k Nancy ruku. Ona ji přijala, ale postavit se nedokázala. Každou chvíli, se jí podlomily nohy a ona si znovu sedla na zadek.
Tony vypadal už dost naštvaně. Vypadá to tak, že s ní nic nebude... Na co jsou kouzla. Uklidňoval sám sebe. Nepozorovaně vytáhl hůlku a dívka se trochu vzpamatovala. Překvapeně si ho měřila, ale no tomu nevěnoval pozornost.
„Ty jsi…“ zašeptala.
On jí však domluvit nenechal a skoro ji odtáhl ven na ulici. Dívka se otřásla a on ji k sobě přitiskl, sundal si opět kabát a přehodil ho přes dívčina chvějící se ramena.
Trvalo jen pár minut, než došli k hotelu. Nancy vypadala ospale a opírala se o Tonyho. Vešli dovnitř a zastavili se na recepci. „Pan Antonio Smith, mám zde objednaný pokoj.“
„Jistě.“ přikývl muž a po očku se podíval na dívku.
„To je v pořádku, ta dívka je tu se mnou.“ odvětil Antonio.
Dívka napřáhla ruku „Nancy,“ představila se recepčnímu, který v němém úžasu vytřeštil oči. Chtěl něco říct, ale Nancy na něj mrkla. Muž se vševědoucně usmál a podal jim jejich klíč.
Tony nic z toho neviděl, protože se zcela věnoval pozorováním dívek a žen, které hodily sem a tam. Mohl na nich oči nechat.
Naivně si myslel, že ta dívka, která je tady s ním, neví nic o kouzlech. Myslel si, že je to jen naivní mudlovská husička. Možná, že byla naivní a husička, ale mudla, to tedy ne. (Ne, ona je, určitě taková.)
Tenhle hotel byl jedním z mála, které byly kouzelnické. Tohle věděli oba dva, jen on si myslel, že ona ne.
Na pokoji se dívka ihned vrhla do koupelny. Po půl hodině z ní vylezla. Měla na sobě jen ručník a druhým ručníkem si vysoušela vlasy.
Zastavila se u postele a pohled ji padl na Tonyho. Ležel na boku, čelem k oknu. Spustila ruce na suk, který držel ručník na jejím těle, a zatáhla. Ten potichu dopadl na zem a Nancy byla za okamžik u postele. Sklonila se k Tonymu krku a políbila ho.
Antonio se otočil a strhl ji na sebe. Dívka vyděšeně vykřikla a pak se rozesmála. „Myslela jsem, že spíš. Vyděsil jsi mě, za to si zasloužíš,…“
Umlčel ji jediným polibkem a stáhl si ji pod sebe na postel.
 
Ráno dívku probudilo ticho a slueční paprsky, které ji šimraly na tváři. Labužnicky se protáhla a sáhla vedle sebe.
Nic.
Posadila se a protřela si oči. Sním, či bdím? Jak byla, vstala z postele a vydala se z ložnice do kuchyně. Myslela si, že tam Tony bude. Snad si, myslela, že bude chystat snídani, či vařit kávu.
Prošla celým apartmá, ale po Tonym nikde ani stopa. Nenechal ani vzkaz, vůbec nic. Jako kdyby tu ani nebyl.
„Parchant!“ vykřikla a posadila se na zem. Rozplakala se a schoulila se do klubíčka. „Za to mi zaplatíš. Smithe!“ šeptala a třásla se vzlyky.
 
***
 
Mezitím už Tony stál před Ministerstvem kouzel. Ani v nejmenším už nemyslel na Nancy ani na jejich společnou noc. Dnes se šel přihlásit na bystrozorský výcvik, chtěl být známý. Možná i chtěl, aby vládla spravedlnost, ale možná ne. V jeho pohnutkách se nikdo nikdy nevyznal. Někdy ani on sám, nevěděl proč dělá to nebo ono.
Byl u jednoho z bystrozorů a ten mu řekl, se má za měsíc dostavit. Přesně 17. listopadu, bude nábor nových posil. Berou jen ty nejlepší z nejlepších.
Doufal, že ta holka z jeho pokoje vypadla, ale už se tam nevrátil. Zašel na Příčnou ulici, kde si v Gringotovic bance, vyzvedl peníze. Nakoupil něaké věci a zapadl do Děravého kotle, kde si pronajal pokoj.
Sedl si k baru a objednal si ohnivou whisky. Pohledem bloudil po všech hostech, až se zastavil na jedné dívce, která jej rentgenovala očima.
Pousmál se pozvedl skleničku, ona udělala to samé a zvedla se ze židle. Zastavila se u něj a tázavě pozvedla bradu. On ji rukou pokynul, aby se posadila.
„Nezajdeme k tobě?“ zašeptala mu za několik minut do ucha.
Vyrazila mu tím dech, ale nedal to na sobě znát. Přikývl a oba se zvedli, ona šla za ním a co chvíli se ohlédla. Nechtěla, aby ji viděl někdo z otcových přátel. Nepřežila by to. Tahat se s neznámým chlapem a ještě mu skočit do postele.
 
„Jak se jmenuješ“ zašeptal jí do ouška.
Protočila oči. „Nat.“
„Natálie,“ šeptal a slastně zavřel oči. Po několika hodinovém sexu, byl už úplně odrovnaný a během pár sekund, už hlasitě oddechoval.
Usnul.
Idiot. On se mě zeptá, když je po všem, jak se jmenuju. To je fakt magor. Jako kdyby mě zajímalo, jak se jmenuje on. Vždyť to byl jen sex.
Zvedla se z postele a chvíli čekala. Nic se však nestalo a tak se Nat sehnula pro šaty a během okamžiku, byla oblečená. Naposledy se na něj otočila a vyčarovala si pergamen.
Já po sobě vždy zanechám vzkaz.
Chvíli okusovala brko a pak napsala: Sorry, mladej, ale neklapalo by nám to. Chvíli si své dílo zálibně prohlížela a pak mlaskla. „Jo, tohle vypadá dobře.“
Tonymu už nevěnovala ani jediný pohled a vyšla z pokoje, zanechávajíc za sebou jen jasnou stopu parfému.
 
Ráno se Tony probudil lehce rozlámaný. Chvíli šmátral rukou kolem sebe, ale když do nikoho nenarazil na chvíli se zhrozil. Snad mi nešla uvařit kávu anebo? Co nejrychleji to šlo, vyskočil z postele a vtrhl do druhé místnosti. Nikde nikdo.
Oddechl si a posadil se na židli.
Ona odešla? Jak to? Vždyť vždycky odcházím já a ne ony. Holčičko, holčičko. Tohle si ještě žádná nedovolila.
Po deseti minutách se zvedl a odešel do koupelny. Když se vrátil nazpět do ložnice, uviděl na stolku pergamen. Vzal ho do ruky a začal číst. Trvalo mu to dlouho, snad tu krátkou větu četl několikrát?
„Ta mrška, dostala mě. Musím zjistit, kdo to je.“
 
***
 
Byl konec listopadu, ale Tony o tajemné neznámé dívce, jménem Nat, nic nezjistil. Jako kdyby ani neexistovala, jako kdyby se jednalo o přízrak. Nechtěl si to přiznat, ale něco mu na ní imponovalo. Chovala se tak, jako on. A tím ho dostala.
Chodil na různé večírky, ale nikdy netrefil na ty správné. Míjeli se a přitom si byli tolik blízko. Rozdíl byl v tom, že Nat, na něj vůbec nemyslela. Nejvíc ji totiž trápilo něco úplně jiného, i když to mělo s tím chlapem hodně společného.
Kdyby jen věděla, že ten muž, o kterém její sestra mluvila a ten, se kterým se před několika dny vyspala, jsou jedna a tatéž osoba. Nejspíše by si blahopřála. Takhle se však trápila a nevěděla jak své sestře pomoci.
Osud jim snad byl nakloněn, anebo to byla náhoda? Kdo ví? Druhého listopadu, se konal večírek na který byla pozvaná ta nejvyšší smetánka. Tony měl tolik štěstí, že se jen několik hodin před tím, seznámil s jedním z vážených hostí.
Zachránil život jednomu Smrtijedovi, muži, který zabil už tolik nevinných lidí. Kdyby věděl, že jednou, jednou toho bude litovat.
Teď však byl šťastný a měl být ještě víc.
 
Ta krása ho uchvátila, nemohl uvěřit tomu, že se tolik let obešel bez tohohle všeho. V Americe sice patřili k těm z vyšších kruhů, ale tady. Tady to bylo něco jiného, slavnostního, až královského.
„Tak co, Tony, jak se ti tu líbí.“ otázel se jeho „přítel“.
Ten se lehce usmál. „Je to nádhera, Luciusi.“
Oslovený se samolibě usmál a sjel jedním pohledem všechny zúčastněné. „Promiň, ale musím jít za svojí ženou. Omluvíš mě.“
„Jistě.“ přikývl Tony.
Lucius odtančil dál a chytil za ruku pobledlou, ale pohlednou blondýnku. Několik žen, na ni vrhlo žárlivé pohledy. Pak si všimly Tonyho a vydaly se k němu. Ten se zděšeně rozhlédl kolem sebe a skoro utekl na balkon. Použil zastírací kouzlo a zůstal stát co nejblíže zábradlí.
Dívky a ženy, kolem proběhly a pak bylo ticho.
Tony si oddechl a zrušil kouzlo. Opřel se a zadíval se do dálky.
„Také se schováváte?“ ozval se za ním známý hlas.
Otočil se a pohledem utkvěl na Natálii. Úžasem otevřel pusu a zíral.
„To jste vy?“ zavrčela otráveně a chtěla odejít.
Zastavil ji však jeho dotyk. „Prosím, neodcházejte. Já, já vás hledal. Chtěl bych o vás něco vědět,…“
 
***
 
„Nancy, tomu neuvěříš. Já se zamilovala, chápeš to? To je neuvěřitelné.“ radostně sdělila své sestře tu úžasnou novinku.
Bylo to sice už několik měsíců, co se dali dohromady, teď to však bylo dost vážné. Chtěla ho představit svým rodičům, proto se v jejím hlase objevily i stopy obav. A ty obavy ji potvrdila i její sestra.
„Jo? A co na to řeknou rodiče! Ti ho přeci neznají, a já také nevím, o koho se jedná.“
„Stejně ho neznáš.“ odbyla ji její starší sestra a vyběhla z pokoje.
Celý den si zpívala a dobrou náladu ji nemohli zkazit ani rodiče, kteří se netvářili moc šťastně. Od určitého dne se však změnili. Nebyli takový, jako dřív. Tu jejich změnu ani jedna ze sester nechápala, ale byly rády.
 
Tony stál před jejich rezidencí a ruce žmoulal kytku. Měl zpocené ruce a nervózně podupával. Nat, ještě nevěděla o tom, že je Bystrozor a on nevěděl, že její rodiče jsou Smrtijedy.
Patřili totiž k těm, kteří nebyli moc známí. To bylo jejich jediné štěstí.
„Ty?“ ozvalo se za jeho zády nenávistně. „Jak se opovažuješ tady ukázat. Ty, parchante.“
Muž se otočil a nechápavě zíral na, pro něj, neznámou dívku. „My se známe?“ zeptal se, se zájmem.
Dívka zbrunátněla a z očí ji šlehaly blesky. „Jasně. Před několika měsíci jsme se spolu vyspali. To si nepamatuješ?“
Najednou se ozvalo tříštění skla a někdo zalapal po dechu. „To jsi byl ty!“ vykřikla. Ozvalo se hlasité prásk, a pak jen ticho.
Nancy si povýšeně změřila Tonyho výraz a odběhla do domu. Ve dveřích se ještě otočila a vykřikla. „Už se tady nikdy neukazuj. Naši by tě zabili.“
 

PS: Lidičky, chybí mi poslední postava. Jinak jsou to všichni, kteří budou vystupovat v této povídce. Jinak, jsou tam i vám známé postavy, ale tyhle,...
Však uvidíte.


01.02.2009 19:35:48
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one