Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Tak jo, máte tady druhou polovinu kapitolovky o smrtijedech a bystrozorech. Začínáme kouskem z předchozí kapitoly, která je tady.
No a teď se pusťte do čtení.
Komentáře potěší.

Shirley Thomson, společně s Royem Cainem, se vydali k Natálii Werrenové. Podle Roye byla jediným možným pojítkem mezi Oliverem Raflingem a zbytkem jejich spolku, Rudého draka. Jen ona měla známé jak mezi exsmrtijedy tak ostatními.
Několik minut nerozhodně postávali před vchodem, aby vzápětí rozhodně udeřili do gongu, který se nacházel vpravo od schodiště. Úder, který se rozlehl celým okolím, je donutil, aby si zacpali uši.

 
Natálie se probudila a zmateně pohlédla před sebe. Co se děje? Chvíli na to se celým panstvím rozezněl hlasitý gong, který nikdy neznačil nic dobrého. Překonala sama sebe a přinutila se posadit, i když to s tím obrovským břichem, šlo doopravdy horko těžko. Natáhla ruku k židli a zapřela se o ni, ozvalo se lehké zakřupání a židle… vydržela. Oddechla si a přitáhla se do stoje, poté položila jednu ruku na břicho a pohladila si jej. „Všechno je v pořádku, neměj strach, Toyen.“ šeptem uklidňovala své dítě, kterému se ten hlasitý zvuk vůbec nelíbil. Z nočního stolku vzala hůlku a vydala se pomalými kroky do hlavního sálu. V duchu se modlila za to, aby nezvaného hosta nenapadlo znovu udeřit, tentokrát by to asi nepřežila. „Moment, už jdu!“ zavolala zesíleným hlasem.
Před dveřmi svoje kroky zastavila a zhluboka se nadechla. Co když je to někdo od mého muže? Co když…? Zabije mě! Rozhodně zavrtěla hlavou a položila ruku na kliku. „Kdo je tam?“
Několik okamžiků bylo ticho, než dotyčný promluvil. Ten tolik známý hlas ji vehnal slzy do očí. „Nat, já… Shirley.“
„Proboha,“ vyletělo ji z úst dřív, než to mohla zastavit. Rozrazila dveře a pohled ji padl na ženu, která se, jen velmi vzdáleně, podobala její přítelkyni. „Shirley, jsi to doopravdy ty?“
„Omlouvám se, že jsme sem tak vtrhli, ale…“ promluvil muž, který doprovázel její přítelkyni. Teprve teď si jej všimla. „Nejspíše obtěžujeme, nevěděli jsme, že…“
Paní domu odmítavě mávla rukou. „Nic se neděje, pojďte dál a rychle. Nechci, aby někdo věděl, že žiješ.“  
 
 
Kdesi v malém domku na kraji města, se právě v tuto chvíli děli hrůzné věci, které nikdy neměli spatřit světlo světa. Nikdy a nikdo, se neměl dozvědět, že v tento okamžik se mění celý svět.
Tohle však do našeho příběhu nepatří.
 
 
Shirley byla odvedena do koupelny a Roy vyzván, aby se posadil v salónku. Nervózně poklepával prsty na desku stolu a neustále se rozhlížel kolem. Pohled mu padl na sbírku orientálních nožů, ve kterých se vyjímala nádherná zbraň, katana.
Došel k vitríně a přiložil na sklo dlaň. Cítil, jak na něj promlouvá ta síla, moc. Několikrát se zhluboka nadechl a obrátil se k té spalující touze zády. Nechtěl, aby jej ovlivňovalo něco, co nemůže a ani nesmí mít. Očím však poroučet nedokázal, neustále mu těkaly, a co chvíli se zastavili na vystavených zbraních.
Stačilo jen chvíli a poddal by se svým touhám. Naštěstí jej však vyrušila paní domu, která sestupovala po schodech.
Posadil se zpět na své místo a pozoroval dveře, které se chvíli na to, otevřely. Dovnitř vešla s úsměvem Natálie, posadila se do volného křesílka a upřela pohled na Roye. „Zdá se mi, že jsme se již někde viděli. Byl byste tak laskav a připomněl se mi?“
Muž si odkašlal a upřel na ni oči, které postrádaly všechny emoce. „Jistě,“ přikývl. „Potkaly jsme se v soudní síni, když odsuzovali vašeho muže k trestu v azkabanském vězení.“
Postavila se, až málem svrhla křeslo. „A to se opovažujete sem přijít?“
„Ano! Já vím, co jste dělala, když váš manžel stále věřil tomu, že se ON vrátí. Když váš manžel a jemu podobní, chtěli ovládnout svět, vy jste pomáhala nám. Neptejte se, jak to vím. Prostě to přijměte jako fakt, který nelze změnit.“ odmlčel se, čekal na její reakci, která však nepřicházela. „Vy jste pomohla tomu, aby se jeho testament nedostal do jejich rukou.“
„Co po mě chcete nyní? Už jsem toho ztratila tolik a teď… nechci ztratit i to málo, co mám.“ přiložila si dlaň na bříško.
„Ne, já po vás nic nechci. Jen bych chtěl vědět jedno. Jak můžete žít s tím, že jeden z nich. Ano, právě on…“ dodal, když uviděl, jak se jí rozšířily oči pochopením. „… vzal vaší přítelkyni celý její život. Zničil ji, aby mohla být vzápětí uvržena do té největší temnoty. Vzal jí děti, vzal dětem jejich matku!“
Po tvářích jí stékaly slzy, stále mlčela.
„Když si ji bral, sliboval, že se o ni postará! Nikdy neublíží své ženě,“ rozesmál se a zavrtěl hlavou. „Nejspíš bych měl jít. Až bude vaší přítelkyni lépe, pošlete mi sovu, která k vám dnes přiletí.“ uzavřel svůj monolog.
„Já…“ začala.
Otočil se k ní, čekal.
„…dobrá, ozvu se vám. Nečekejte však ode mě moc velkou pomoc. Je to již tolik let a já s nimi již nemám tolik kontaktů, ale… budu se snažit.“
„Děkuji. Děkuji alespoň za tu snahu.“
Přikývla a on odešel.
 
***
 
Tonksová se rozhlédla po liduprázdné chodbě, když její uši zaslechly nezaměnitelný zvuk pláče. Nerozhodně pohodila rameny a vydala se po zvuku. Její kroky byly tlumeny vysokým perským koberci a tak mohla bez toho, aby ji někdo poznal, dojít až k tomu, kdo ty zvuky vydával.  Zastavila se před dveřmi, za kterými byl zvuk nejsilnější, a několikrát zaklepala. Pláč na chvíli ustal, aby se ozval ženský hlas. „Co chceš! Řekla jsem ti, abys vypadl! Nechci s tebou už nikdy mluvit!“ zakřičela a poté pláč opět pokračoval.
„Tetičko, to jsi ty?“ ozvala se Nymfadora, která podle hlasu poznala Narcissu, Malfoyovu ženu. „Já chci jen vědět,… jsi v pořádku?“ Následně na to se dveře otevřely. Dva kroky, které ji dělily od prahu, překonala během chvilky a vzápětí se ocitla v temném pokoji. Jediné světlo vydávala malá svíčka, která stála na stolku a oči, které zářily z ženina obličeje, se leskly kapkami slz. Odkašlala si, čekala.
Cissa Mafoyová se nepatrně usmála. „Jak se daří mamince? Je stále šťastně zamilovaná?“
Její neteř vykouzlila na rtech úsměv a vzápětí se posadila na volnou židli. Chvíli váhala, než ve svých dlaních sevřela tetiny chladné ruce. „Měla by sis zatopit, nachladneš.“
„Díky za starost, ale… nikomu bych nechyběla.“ Opět se rozplakala.
Rozpaky mladší z žen byly jasně patrné, ale po chvíli byly překonány hlasem srdce. „Co tvůj syn? Ten by se bez tebe neobešel a manžel, přece…“
Rozesmála se a podívala se jí do očí. „Lucius? Ten mě snad ani nikdy nemiloval, byla to jen nutnost… nic víc! Já, říká se to dost špatně, ale… Věděla jsem, že má jiné ženy, že…. Ale pak, když jsem viděla ji!“
„Koho?“
Mávla rukou, aby se hned na to postavila a došla k psacímu stolu, ze kterého vytáhla několik fotografií. Posadil se ke stolu a pohledem přivolala svoji jedinou neteř. „Chtěla bych ti dát tuto fotografii. Andy bude ráda, že ji má. Jsme tam všechny, ještě když… A tuhle taky.“ Vzala mezi prsty jednu z nejnovějších a ukázala ji Nym. „Je na ní můj syn, Draco!“
 
„Kevine, co ty tady? Nepotkal jsi cestou Nymf? Ona tě šla hledat, chtěla s tebou mluvit o…“ uvítala přítele a ustaraně se rozhlédla kolem. Pohled, kterým ji provrtával pán domu, ji celou roztřásl.
„Děje se něco, Adri? Jen jsem chtěl chvíli přemýšlet a tak… byl jsem jen na terase a Nymf… nikde jsem ji neviděl.“ Položil jí ruku na rameno a pootočil ji čelem k sobě. „Úplně jsi zbledla, je ti zle?“
Přikývla a jemně se usmála. „Odvedl bys mě prosím ven? Ráda bych odešla, aby o mě neměly děti strach. Jsou na mě až nezdravě závislé, hlavně Lisa.“
„Jistě, pokud je to tvé přání! Bude mi ctí doprovázen tu nejkrásnější dámu ze všech.“ Složil jí poklonu.
Tentokrát se rozesmála srdečným smíchem. „Hlavně aby to neslyšela Nymf.“
Kevin zbledl. „Myslíš, že…“
Položila mu ruku kolem ramen. „Já si to nemyslím, já to vím! Vidí to všichni, jen vy dva jste jaksi, slepí.“
 
***
 
„Nat? Kde je? Potřebuji s ním mluvit!“
Oslovená zvedla hlavu od rozečtené knihy a kousla se do rtu. „Odešel. Potřebuješ si odpočinout, nabrat nové síly a pak…“
„Cože? Jak, pak? Musím dostat zpět svoje děti! Nesmím dopustit, aby je zničil!“ rozkřikla se, aby vzápětí zjihla. „Jak se jim oběma daří? Vyrostly hodně? Ozias a Shirley, jací jsou?
Natálie nervózně sevřela v dlaních knihu, až ji zbělaly klouby prstů a poté se podívala na svoji přítelkyni. „Já… nevím. On, přerušil se mnou všechny styky! Nechtěl, aby si ho spojovali s pánem.“ Pronesla nenávistně a poté sklopila pohled. „Promiň.“
„Vždyť jsi jejich kmotra a ony tě měly rády! Co o nich tedy víš?“
Mladá matka si vzala ze stolku hůlku a přivolala si album, které s hlasitým, buch, dopadlo na masivní stůl. „Mám jejich fotky a také nějaké dopisy! Hlavně od Oziase!“
Shirley se v očích objevily slzy, které zahnala několikerým mrknutím oka. „A co Shirley?“
Zavrtěla hlavou. Nedokázala se své přítelkyni podívat do očí.
„Co se stalo?“
Zhluboka se nadechla, musela v sobě sebrat všechnu sílu a říct jí, že… „Naposledy jsem ji viděla před rokem, bylo to zrovna pět let, co tě zavřeli. Ozias, chtěl vědět, jaká jsi byla. Chtěl se dozvědět, co tě vedlo k tomu, že ses přidala k temné straně. Jaké pohnutky tě ovlivnily, abys konala zlo! Bylo to tak těžké! Nedokázala jsem to, nešlo to! Všichni si myslí, že to ty jsi dovedla svého muže k němu, ale… Obě víme, že to bylo trochu jinak. Nemohla jsem jim říct, že jim celý život lže!“
„A proč mě nenávidí?“ polkla.
Smutně se usmála. „Právě proto, že jsi nedokázala… ona si myslí, že jsi slabá! Je to ironie! Tvoje dcera ví, myslí si, že Oliver udělal všechno dobře. Ona ho obdivuje, zbožňuje ho! A přitom s ním manipuluje, je přesná kopie svého otce. Ty jsi stála za svým přesvědčením. Tak to říká on. Obě však víme, jak to bylo doopravdy!“

***
 
PS: aktualizace, dopsáno - 9. května 2009
 
***
      
Nymf vyšla z pokoje a zamyšleně si vložila fotografie do kapsy. Zcela automaticky za sebou zavřela dveře a vydala se zpět do společnosti. Předtím, než se odhodlala vstoupit do sálu, se otočila po zvuku, který ji vyděsil. Přímo naproti ní se zjevil muž, kterého zde prozatím nezahlédla. Něco jí však říkalo, že by jej měla znát. Byl oblečen v tmavě zeleném až skoro černém obleku a jeho téměř majestátní chůze, vzbuzovala obdiv až hrůzu.
„Dobrý večer,“ ujal se jako první slova, „rád bych se Vám představil, jmenuji se…“
„Wu-Wangu, co zde děláte?“ skočil mu do řeči hlas, který nenáviděla. „Měl jsem za to, že jsem se vyjádřil dost jasně, že o vaši přítomnost nestojíme!“ opřel se do něj hlasem plným pohrdání a zcela ignoroval dívku, která je poslouchala. Ne však Wang. „Nemyslím si, pane Malfoyi, že by bylo etické takhle se chovat v přítomnosti dámy! Nevím jak u vás ve Velké Británii, ale u nás…“
Malfoy mu opět, nevybíravě, skočil do řeči. „Žádnou tady nevidím,“ ignoroval upřený pohled Tonksové. Dívka zalapala po dechu a vlasy jí zčervenaly, stejně jako tváře. Idiot!
Neznámý muž roztáhl ústa v úsměvu a otočil se na dívku. „Omlouvám se, rád bych napravil to faux-pa. Jak již řekl pan Malfoy, jmenuji se Wu-Wang, jsem čínský ministerský předseda kouzel. Jistě si pamatujete, že jsme se potkaly. Je to tak,“ na chvíli se zamyslel, „myslím, pět let!“
Tonksovou v tu chvíli jako kdyby osvítil duch svatý, vydechla a taktéž se usmála. „Omlouvám se, nepoznala jsem Vás. Ten oblek je tak… vypadáte jinak.“
„Díky, doufám, že to byl kompliment.“
Nymf se s mírnými rozpaky, které byli zřetelně viditelné na její tváři, usmála. „Měl být.“
„Je to můj dům a já si vás zde nepřeji!“ téměř zařval pán domu a osteativně odkráčel. Hůl rytmicky narážela do podlahy, zvuk se rozléhal celou halou. Zastavil se u dveří a otočil se zpět, „hned!“
 
***
 
Narcissa Malfoyová se, jakmile její neteř odešla, zvedla a vydala se k oknu, které vedlo na zahradu. Otevřela je dokořán a oddala se nádhernému výhledu na zahradu jejich panství. Zcela jasně si vzpomínala na den, kdy věřila, že ji muž, který si ji měl vzít, miluje. Povzdechla si. Jak byla naivní.
 
 
Muž, který se jí tak podobal. Zdálo se, že je ztracený v tom všem. Vypadal, že je nešťastný z toho, co si pro něj osud, otec, přichystal. „Malfoyové drží slovo!“ zašeptal. Šeptal, ale ona slyšela každé slovo tak hlasitě, jako kdyby stál těsně u ní a šeptal jí ho do ucha. Vykročila vpřed, větvičky pod jejíma nohama zakřupaly a on se otočil. Dívali se do očí, přeskočila mezi nimi jiskra?!
„Slečno Blacková,“ usmál se. Jeho úsměv byl v té chvíli tak škrobený, tak odtažitý. Pokynul jí, aby se posadila, a ona tak učinila. „Pane Malfoyi,“ odpověděla, „jsem moc ráda, že jste se u nás zastavil.“  Sklopil pohled, oba mlčeli.
„Cissy, kde jsi!“ ozval se autoritativní hlas její sestry, Bellatrix, „matka s tebou chce mluvit v neodkladné záležitosti! Hned!“ dodala, když se jí nedocházelo odpovědi. „Jistě,“ zavolala zpět. Poté se otočila na Luciuse, který na ni upřel svůj pohled, tentokrát plný bolesti. Otevřela ústa, chtěla něco říct, ale on ji zastavil. „Narcisso Blacková, vezmeš si mě?“
Zalapala po dechu a zapřela se rukama o lavičku. „Ale to… vždyť,“ koktala, „máš si brát moji sestru.“
 
„To snad nemyslíš vážně!“ rozkřičel se Abraxas malfoy na svého jediného syna, pokračovatele rodu, „musíš si vzít Bellatrix a ne tu neduživou blondýnku!“ Na chvíli se odmlčel, jen proto, aby nabral dech. „Ta ti nedokáže dát silného syna!“
„Otče,“ snažil se jej překřičet. „já si Bellu nevezmu! Je tak… silná, nedokázal bych…“
Jeho otec se zachechtal a zpod přivřených víček se podíval na syna. „Stejný jako jeho matka!“
Dívka, která to všechno slyšela z vedlejšího pokoje, se těsněji přitiskla ke dveřím a poslouchala dál. Stěží dýchala, srdce cítila až v krku.
Znovu se ozval smích staršího z mužů. „Dobrá, přesvědčil jsi mě! Tohle je doopravdy ten největší a nejrozumnější důvod, kterým jsi mě dokázal přesvědčit!“  
 
Ptala se ho, každý den, noc, jak dokázal svého otce přesvědčit o tom, že je pro něj ta pravá. Nikdy se jí však nedostalo dostačující odpovědi. Většinou se stávalo, že ji neodpověděl vůbec.
Prvních pár let jí dával vědět, že ji miluje, že je pro něj vším. Pak se to však změnilo, ze dne na den, a ona pochopila! Došlo jí, jaký důvod přiměl jejího tchána, aby svolil k jejich sňatku. Povolnost! Její neschopnost odmítnout! Její naivita, slabost! Víra! Tak moc se lišila od své rodiny a pak, poté se i ona musela změnit! Naučit se nosit masku, ochranu! Mít něco, co ji ochrání před další bolestí a zklamáním, chlad!
Teď však měla dítě, syna. Nechtěla, aby musel projít tím, čím ona. Ne, musí ho bránit, chránit a nedovolit, aby mu někdo ublížil. Ublížil tak, jak jí!
 
 
Setřela si tváře slzy a opět nasadila svoji masku, ochranu. Několika kroky přešla k zrcadlu a mávla hůlkou. Vše bylo v pořádku a ona se mohla vrátit zpět!   


02.05.2009 10:08:10
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one