Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

16. Prokletí nese jméno osud? 3/3



 

Povídka - Je to to, co chci?

Ze světa HP, tahle povídka je o Smrtijedech a Bystrozorech


****

Shirley jej přes to, i když věděla, že ji podváděl, stále milovala. I když viděla jak jím otřásla jeho smrt, stále věřila, že ji miluje. Věřila, že to bylo jen pobláznění smyslů, že jen chtěl vyzkoušet jaké to je
s mužem. Věřila, že narození dítěte jej změní!
Když však uviděla jeho pohled, když uviděl jejich prvorozeného syna... otřásla se. Tak ledovým pohledem se nadíval ani na svého nepřítele, když jej zabíjel. Byl zcela... bez emocí. Možná když to bude příště dcera?
Jeho pohledu se však nedočkala. Porodila v Azkabanu, když ji zradil ten komu věřila. Nedokázal
a snad ani nechtěl zabránit tomu, aby jejich děti přišly o matku.
Věděla, že ve vězení brzo zemře a jediné na co myslela byly její děti. Věděla, že je nikdy neuvidí. To, že neuvidí svého syna s tím se kdysi dávno smířila, ale že nikdy neuvidí svoji dceru, kterou od ní odtrhly hned jak se narodila. To nedokázala odpustit nikomu a jemu už vůbec ne!
Proč jsem se k nim vůbec přidala?


Celá jsem se klepala a nervózně se kousala do rtu. Co když se nedostanu do Zmijozelu? Co se mnou bude? Vystrašeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Pohled mi padl na jejich stůl. Tam se na mě mrkla hnědooká brunetka. Polkla jsem a křivě se usmála a zase jsem se zadívala dopředu, na Moudrý klobouk.
-„Zmijozel neprojevuje svoje city na veřejnosti.“ - zazněl mi v hlavě hlas matky. V duchu jsem ji odsekla. -„Ta holka je, ze Zmijozelu a usmála se, na mě!"- vystrčila jsem bradu a zvedla pohled.
„Shirley Thomsonová,“ vykřikla nějaká ženská, já se nadechla a vykročila vstříc svému osudu.

Nejzajímavější na tom bylo, že jsem nic nevnímala. Pak mi někdo sundal klobouk z hlavy a pokynul mi, ať jdu. Nevěděla jsem kam, ale když jsem uslyšela a uviděla potlesk od zmijozelského stolu, vydala jsem se k nim.
Byla zastavena hlasem té neznámé holky. „Shirley, pojď sem. Držím ti místo!“
„Díky.“ zarděla jsem se a posadila se na volné místo.
„Já jsem Natalia Werrenová, pátý ročník. Dostávám na starosti nováčky, které poté zasvěcuji do tajů naší koleje. Vybrala jsem si tebe, tak si toho važ.“
„Díky.“
Podívala se na mě, její oči, jako kdyby mě bodaly. „Umíš říct také něco jiného, než děkuji?“
„Jasně! Já nevěděla, co bych na to jiného řekla,“ odsekla jsem ledově.
Usmála se a dál nic neříkala.
Po večeři mě vzala za paži a vedla pryč. Odešly jsme dřív, než všichni ostatní.

„Teď poslouchej! Nikdy se nesmíš zaplést s nikým z jiné koleje. Nehodí se to pro nás. Nejlepší bude, když to nebude nikdo ze školy,“ odmlčela se.
Nijak jsem na její slova nereagovala, tak pokračovala.
„O tom, že neprojevujeme city, si promluvíme u mě na pokoji. Tam nás nikdo nebude rušit, nedovolili by si to.“
Následovala jsem ji jako robot. Najednou, jako kdybych neměla žádnou vůli. Šla jsem a neuvažovala nad ničím.
Ona však nejspíš ano, protože se po pár krocích zastavila a otočila se na mě. „Shirley, ty mě budeš slepě poslouchat?“ uchechtla se a nahodila ironický úšklebek. „S tebou bude hodně práce.“
„Sakra Nat, co po mě teda chceš? Já se chci chovat slušně, jsem v prvním ročníku a ty v pátém. Jsi o nějaký ten rok starší a zkušenější. Chci od tebe něco pochytit.“
„Tak to je dobře! Myslela jsem, že mě nenásleduješ z vlastní vůle. Spíš, jako kdyby tě někdo nutil.“
„Ne, to ne,“ zašeptala jsem.
-Jak to jen prokoukla?- Běželo mi hlavou.
Ucítila jsem na sobě její pohled, chytila mě za ruku a táhla do sklepení. Vešly jsme dovnitř a ona tajemně zašeptala. „Víš, co je to Nitrozpyt?“
Jen jsem přikývla.
„Naučil mě to jeden přítel. I když,…“ odmlčela se a znovu se ušklíbla. „… spíš, známý!“
„Jasně. A co ty city?“
Posadily jsme se a ona se pustila do vysvětlování.
„Za prvé - city projevujeme, nejsme roboti. Ale jen před určitými lidmi. Není jich moc, ale jsou. Když se totiž dozví o tvých pocitech někdo, komu bys neměla věřit, použije to proti tobě. Já,... To sem nepatří.
Za druhé - prohry, ty také nejsou nic moc pro nás. Stát se to však může. Nesmíš však podlehnout své slabosti. Musíš využít všeho, obracet to stále dokola, abys věděla, kde se stala chyba a poučit se z ní.
Za třetí - výhry, těch si užívej. Nejsou tady pořád a o to jsou cennější. Musíš se naučit hrát tak, abys vždy vyhrála. Nemusí to být hlavní výhra.
Hlavně chápej, že to co ti tady říkám, musíš brát obrazně.
Poučit se ze všeho, abys mohla říct: Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Možné i nemožné, abych zvítězila.
Těž ze všeho.
Rozuměla jsi mi?“ podívala se mi do očí.
Na chvíly byly její oči hřejivé a plné citu. Pak však zchladly a byly jako led.
„Jistě! I z prohry se může stát výhra!“
Potěšeně se usmála a zdvořile mě vybídla, abych odešla.
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“

-------------

Nat, co si myslíš o Temném pánovi?“
Podívala se na mě a nervózně se pousmála. „No, já o něm moc nevím,“ začala diplomaticky.
„O jeho plánech na zbavení se mudlovských šmejdů.“
Poposedla si a odkašlala. „Já bych to nehrotila, jsi na to ještě mladá, Shirley. Jsi teprve ve třetím ročníku. Takové věci by tě neměly zajímat.“
„Asi máš pravdu,“ zamumlala jsem zklamaně. Pro ni byla tahle událost vyřešená, pro mě však ne.
Bylo vidět jak si oddechla a my pokračovaly ve studiu.

-------------

Shirley? Kde jsi? Přišla mi od tebe sova.“ Zaslechla jsem Natalin hlas. Byly v něm slyšet obavy a dokonce i strach.
„Tady, za tím velkým stromem!“
„Co se tedy stalo?“
Objevila se jen pár metrů ode mě a nervózně se usmála.
Dost se změnila, vypadala starší.
Já se, oproti ní, vůbec nezměnila. Nikdo mi nehádal osmnáct let, možná tak šestnáct. Tohle mě vždycky dokázalo naš…, iritovat.
V očích se mi zaleskly slzy, ale tvář mi rozzářil úsměv. (Jestli se to tak dá nazvat.) „Přidala jsem se
k nim, podívej!“ odhrnula jsem rukáv a ukázala jí znamení. Had byl krásně viditelný. „Dokonce jsem
i zabila.“ pochlubila jsem se, hrdě.
Já se chlubila, měla  jsem radost a doufala jsem, v hloubi duše, že ona bude mít radost. Radost jako já.
Ona se však smutně usmála, posadila se a opřela svoji tvář o kůru stromu. „To jsem ráda. Jsem ráda, že jsi šťastná.“ V jejím hlase bylo slyšet zklamání a kapka hořkosti.
„Nat, co je? Já myslela, jsme přeci - Zmijozel! Víš, byl to vždycky můj sen, cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout.“
Zvedla se a naposledy mi věnovala svůj pohled. „Myslela jsem, že jsi mě pochopila. Spletla jsem se, moje chyba. Je mi líto,…“ usmála se a s hlasitým, PRÁSK, se přemístila.
-„Využít všeho, pro SVŮJ prospěch, ne pro cizí potěšení.“- zaznělo mi v hlavě a já pochopila.
-„Ach Nat, je mi to líto. Není už cesty zpět.“-
-„Cesta se najde vždycky, stačí jen vytrvat a vědět, kde je tvůj cíl. Stejně jako na všechny otázky existuje odpověď.“-


Dlouhý čas jen přežívala v tom místě bez naděje, až vysvitla malá jiskřička, která ji...
22.02.2011 11:27:44
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one