Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

16. Prokletí nese jméno osud? 2/3


Tahle 2/3 kapitolky bude pojednávat o ohlédnutí se za minulostí (převážně) dostáváme se totiž do doby, kdy se nám děj konečně spojí  a my se nacházíme v časech začínajícího šestého ročníku Harryho Pottera.

A jak to bude dál? To se ještě uvidí. Počkejte si na poslední část této kapitolky a dozvíte se víc.


Povídka - Je to to, co chci?

Ze světa HP, tahle povídka je o Smrtijedech a Bystrozorech



****

Roy Caine muž kterému se už od útlého věku snažili vtlouct do hlavy, že je něco extra, se vracel
z Ásie jako jiný muž. Jeho dědeček mu říkal, že se nesmí nechat ošálit řečmi. Jeho otec byl někdo, kdo nenáviděl všechny kdo byli nekouzelnického původu. Začal je nenávidět až zemřela jaho žena přestože ona sama byla jedním z nich. Jeho matka byla jen mudla. Její život taktéž skončil rukou jednoho z nich a právě proto se otcova nenávist obrátila proti nim.
Otec mu nemohl odpustit, že se zamiloval do ženy, která nepatřila do jejich kruhů. Když však zjistil, že to on stál za její smrtí... musel... pomsta byla jeho jedinou volbou.


"Byla tak krásná a šťastná, proč se to muselo stát?" zašeptal a otřel si slzy z tváře.
-Dnes je to naposled, co jsem plakal! Pomstím tvoji smrt!-
To bylo předsevzetí, které si vzal do hlavy a nemínil přestat, dokud nezaplatí. Všichni musí zaplatit!
Sedl si do pohodlného křesla a upřel svůj pohled do dálky. Venku byla noc a svítil měsíc. Vše bylo krásné a tiché, nikdo netruchlil, ne tak jako on.
Vzpomínky na ty chvíle byly krásné a lákavé. To ony mu daly sílu, sílu na to, aby vytrval a dostál svého slibu. Slibu, který ji dal, když umírala.
"Já tě pomstím, slibuji!"


Jmenuji se Roy, vy?“
Usmála se tím svým odzbrojujícím úsměvem, lehce zrudla, sklopila pohled a zašeptala. „Já jsem Kirsten.“
Co piješ, Kirsten? Rád bych tě pozval na drink“
Díky“, zase se usmála. „Já jsem tu s holkama, zlobily by se. Třeba někdy jindy.“ otočila se a naposledy mu věnovala svůj úsměv.
Jasně, budu se těšit.“ zašeptal. Nemohla ho však slyšet, protože zmizela v závěsu svých kamarádek.

-------------

Royi, sakra, co je s tebou? Jsi jako tělo bez duše.“
Asi jsem se zamiloval, kámo.“
Seděli v restauraci, kde ji viděl poprvé a neustále si prohlížel nově příchozí. Když už si myslel, že je to ona, postavil se, ale pak se sklesle posadil.
Kdo je ta, nešťastná?“ Když však zahlédl jeho pohled, se smíchem se opravil. „Teda, šťastná.“
Jeho přítel však zavrtěl hlavou a dál zíral do blba. Za chvíli však zavrtěl hlavou, protřel si oči a štípl se do ruky. „Au!“ vyjekl.
Co je?“
To je ona.“ zašeptal a zabodl svůj prst do vzduchu.
Jeho přítel sledoval směr, kterým mířil a pak obdivně hvízdl. „To je ona? Páni! Už se ti nedivím.
Ahoj, Kristen.“
Jejda, ahoj Royi. Ty si pamatuješ moje jméno.“
Jasně. Já nezapomínám na lidi, co se mi dostanou pod kůži a hlavně, do mého srdce.“
Usmála se na něj a dál pokračovali ve svém hovoru, nevnímajíc nikoho a nic kolem sebe. On vnímal ji a ona jeho.

-------------

Klečel před dívkou svého srdce. „Staneš se moji ženou?“
Ano.“ přikývla.

-------------

Zbláznil jsi se? To je nepřípustné, musíš se jí zbavit!“
Ale otče, já ji miluji!“
Láska!“ odfrkl si a změřil svého syna pohrdlivým pohledem. Myslel jsem si, že jsi se poučil! Nechápal jsem, proč jsi se stal studentem Nebelvíru! Myslel jsem, že se klobouk spletl, je přeci jen starý. Říkal jsem si, to nevadí.Tohle je však už moc! Co by tomu řekla tvá matka, určitě se obrací v hrobě! Táhni, už nejsi můj syn!“ vyprskl.
Pak stvrdil svá slova prásknutím dveří. Za chvíli práskly i venkovní dveře a bylo ticho.
Roy si v klidu sbalil svoje věci. Jediným pohledem se zastavil na fotografii své matky a zašeptal. „Ty, bys mě pochopila, určitě.“
Vyšel před dům, kde se naposledy ohlédl a s hlasitým PRÁSK, se přemístil.

-------------

Stál před oltářem a čekal na svoji budoucí ženu. Měla již půl hodinové zpoždění. Nikdo z její rodiny, se ještě neukázal. Byl nedočkavý a stále ještě čekal.
Muselo se něco stát.“ zašeptal svému svědkovi.
Vyběhl před kostel, kde se přemístil.
Objevil se před jejich domem, nad kterým se skvělo, znamení zla.
Nééé!“ vykřikl a vběhl dovnitř.
V celém domě, nebyl kámen na kameni, v kuchyni ležely tři mrtvá těla – její teta s manželem a jejich pětiletý syn.
V každé místnosti, byl někdo mrtvý anebo vážně zraněný. Děti, ženy, staří a mladí, prostě všichni, kdo se jim postavili do cesty anebo neutekli.
Vstoupil do jejího pokoje se zavřenýma očima. Otevřel je a pohled mu spadl na její matku. Vypadala, jako kdyby na něčem ležela, na někom.
Rozběhl se a odvalil ji stranou, byla studená. „Kirsten?“ zašeptal.
Dívaly se však na něj jiné vyděšené oči, než jeho snoubenky.
Estel.“ zašeptal zklamaně.
Ona je…“ polkla. „… je mrtvá, vedle.“ zašeptala a omdlela.
Byla to její mladší sestřička.
Nedíval se ani napravo, ani nalevo a vběhl dovnitř, byla to koupelna. Ležela na zemi, v roztrhaných a zakrvácených svatebních šatech. Někdo ji moc ublížil, strašně moc.
Kirst, miláčku. Už je dobře, jsem tu s tebou.“
Stále ještě žila.
Royi? Jsi to ty?“ zaskřehotala jako poraněný pták. „Prosím. Ne! Běž pryč, nech mě odejít. Jsem zkažená, zničená a… Prosím chci už,…“
Ne, já tě neopustím. Vše bude dobré, v pořádku.“ zašeptal. Věděl, že je to lež, ale chtěl ji uklidnit. Chtěl, aby odešla s vědomím, že tu byl pro ni, až do konce.
Usmála se, naposledy mu věnovala svůj úsměv a vydechla naposledy.
Já tě pomstím, slibuji.“ vykřikl do hrobového ticha, které ho celého obklopilo.

****

Oliver se díval na tvář svého prvorozeného syna. Myslel si, když se to dítě narodí že se v něm něco zlomí a on bude šťastný, ale opak byl pravdou. Necítil žádnou radost!
Ozias – tak pojmenovala jejich syna. Pak po dvou letech otěhotněla znovu proto, aby se jí narodila dcera. A v ty dny zjistil, že to ona částečně zapříčinila, že přišel o jedinou lásku svého života.
A právě v ty dny přemýšlel nad vlastním životem a zdaleka jej nezajímalo, že je souzena za to, že patřila k Smrtijedům – i když nikdy nikoho nezabila, jen jednou! Jednou, poprvé a naposled. Hlavní bylo že jí nemohl odpustit že mu lhala!


Abych řekl pravdu, ze svého dětství, si nic nepamatuji. Jediný důvod tohoto, „problému“, je to, že všechen můj dosavadní život, byl nuda. Jediné, co mi uvízlo v paměti, je asi to, že mi rodiče neustále opakovali: „Neangažuj se, jdi tam, kde se budeš mít dobře. Buď na té straně, která ti dá víc a která je silnější!“
Problémy mých vrstevníků, nebyly mými problémy. Jedni museli tam, druzí jinam. Já si mohl vybírat. Hlavně, abych nepřebral.

-------------

Oliver Rӓfling.“ Vykřikla mé jméno postarší dáma s tuhým drdolem na vlasech.
Postavil jsem se rovně a vydal se k tomu, Moudrému „otrhanému“ klobouku.
Ale, ale, další Rӓfling. Tak co, kam bys chtěl jít?“
Na chvíli mi došel dech. Rodiče mi nikdy neřekli, že… „To si můžu vybrat?“ vydechl jsem.
Chlapče, chlapče. Každý má na výběr. Copak ty, chceš dělat jen to, co chtějí tvoji rodiče? Máš na výběr, mozek máš. Mohl by to být Havraspár, ale i,…“
Skočil jsem mu neomaleně do řeči. „Jasně, ten bude fajn.“
Tak dobře, mám na tebe malou otázečku. Která strana?“
Prosím?“
Olivere, Olivere,…“
Která mi toho dá víc.“
Klobouk se rozesmál, dokonce nahlas a mezi nádechy vykřikoval. „Hav –“ cha, cha, cha,… „ - ra – “ cha, cha, cha,… „ – spár.“ Cha, cha, cha,…
HAVRASPÁR!“
Nechápal jsem, co je na tom, sakra, vtipného!

-------------

Royi? Ty chceš být Bystrozorem? Já nevím, myslíš, že bych to mohl zkusit s tebou?“
-Roy, byl můj kámoš. Seznámili jsme se, blíže, když jsme měli oba dva trest. Myslím, že to bylo od ředitelky Nebelvíru – McGonagallové. Já nedával pozor v její hodině a on, zase, ztropil nějakou lumpárnu.-
To víš, že chci! Nejsem si, ale jistý, jestli je dobrý nápad, abys to udělal i ty. Nechci tě ranit, ale… není to nic pro tebe.“
-Co tomu říkáte? Skvělej kámoš, že!
Ne, abyste to chápali ironicky! Já to totiž myslím vážně, smrtelně vážně.
Řekne mi totiž to, co si myslí, nemaže mi med kolem pusy. Já totiž vím, že by to nebylo nic pro mě.
Absolvovali jsme poslední rok, a já měl jasnou představu o tom, co chci dělat. Chci být, lékouzelníkem. Vědět co dělat, když je potřeba pomoci. Dokonce mám rád i lektvary, na rozdíl od Roye, a bylinkářství. To je moje. -
Ty přece víš, co chci dělat. Nastupuji do učení v Nemocnici u sv. Munga. Pomáhal jsem občas i Pomfreyové! To přece víš.“
Jasně kámo,“ přitakal a poklepal mi po rameni. „Doufám, že mě vyléčíš, až se budu vracet z nějaké mise.“
Že váháš.“ odpověděl jsem mu pohotově. „Ty, to nebudeš potřebovat, máš anděla strážného.“
Myslíš,“ zašeptal a zasněně se podíval v dál. „Naši nechtějí, abych se stal Bystrozorem. Matka je na tom dost špatně. Já, asi bych to měl všechno zrušit.“

-------------

Olivere! Prosím, mohl bys to přečíst! Nahlas!“ přiběhl ke mně Roy a strčil mi pod nos noviny.
Stálo tam, asi na třetí straně, úplně malým písmem – smuteční oznámení. Bylo tam jméno, jméno Royovi matky.
Je mi to, líto.“ uniklo mi z úst. Polkl jsem slinu, která mě hrozila udusit. „Upřímnou soustrast.“ Chytil jsem ho za rameno a objal.

-------------

Ten blbec se zamiloval! Tohle by mi zas tak nevadilo, kdyby to nebyla, mudlovská šmejdka!
Nevím, kde se ve mně bere ta nenávist, ale je tomu tak. Možná bych se za to měl stydět, ale pravda je, že se nestydím.
Je sice pravda, že je krásná, ale je to – mudla!

-------------

Vyvraždili celou její rodinu a ani ji neušetřili. Nejsem rád! Ne proto, že by si to nezasloužila. Ne, ona si to zasloužila! Takhle chtít zničit váženou čistokrevnou rodinu!
On si to nezasloužil, to, aby trpěl. On, ne.


Kdy vlastně pochopil, že svého přítele miloval? Kdy se jeho city změnili? To nevěděl a možná ani nechtěl. Jen toužil po moci. Jeho touha vlastnit byla tak silná, že zničil ty které miloval.
Ty dlouhé roky co žil jen ze svými dětmi a dbal o to, aby nevěděli co celý život prováděl. Snažil se o to, aby jej viděli jako ctnostného člověka. Nic však nezměnilo to jaký byl a vlastně stále je! Bezpáteřní a bezcitný netvor, který jen bere a nic není schopen dát. Nedokázal ani opětovat lásku.

****

Kevin se od té doby co Susan všem nalhala, že ji napadl a málem při tom zranil její dítě, uzavřel do sebe a myslel na to jestli neudělal chybu. Neměl jim říct pravdu? Co když jej Nymf bude nenávidět
a vzpomene si na pocity, které cítila, když...
Kdy jsem na ni začal takhle myslet?“ pousmál se nad vlastními myšlenkami. „Měl bych si své myšlenky pečlivě uspořádat a pak... možná bych měl vyslovit své pocity tak, aby jim všichni rozuměli.“
Minulost sice změnit nejde, ale mohl by se z ní poučit.


Asi pětiletý chlapec, stál nad mrtvým zvířátkem. Cukalo mu v koutkách a pak se hystericky rozesmál. Kopl do mrtvolky a znovu se začal smát.
Kevine,“ ozval se postarší ženský hlas. „Kde jsi? Nemůžu najít Larryho. Neviděl jsi ho?“
Chlapec se ani nepohnul, jen zíral a pak se rozběhl a s pláčem vešel do chalupy, ze které se ženský hlas ozýval. V jedné ze světnic, seděla za stolem postarší dáma. Měla stříbrné vlasy a hlas se jí třásl. Oči se jí leskly potlačovanými slzami.
Je tam venku,“ koktal. „Mrtvý, je mrtev,“ rozbrečel se naplno.
Babička se na něho podívala. „Kdo ho zabil!“
Podíval se do jejích bleděmodrých očí a odpověděl. „Já nevím,“ hlas se mu třásl. „Ty si myslíš, že jsem to byl já?“
Stará žena zavrtěla hlavou a objala svého vnuka. Ten se přes slzy usmál. Jeho úsměv, kdyby ho viděla, by ji nahnal strach. Byl plný pobavení a nenávisti. Ledový a přímo bodal do srdce.

-------------

Kevine, kde je Max? Okamžitě mi řekni, co jsi mu udělal!“
Chlapec, asi osmiletý se pobaveně ušklíbl a otráveně zavolal odpověď. „Paní vychovatelko, on se mi posmíval. Leží na zahradě, u jednoho keře.“
Mluvil, jako kdyby nešlo o živého tvora, člověka.
Mladá žena se vyděšeně rozběhla a doopravdy chlapce našla. Nic mu nebylo, ale třásl se, když se ho zeptala, co se stalo, neodpověděl jí. Byl vyděšený k smrti.
A když se ho zeptala, kdo mu to udělal, také nezareagoval.

-------------

O´Briane! Přišel ti dopis. Je tam úřední razítko, nějaké Bradavice. Ihned si to vem a ať tady nevidím. Rozuměl jsi!“
Přiběhl a doslova ji vytrhl dopis z ruky. Moc dobře si pamatoval na slova, která mu řekla babička, když umírala. Nic necítil, jen prázdnotu a hlavně, cítil její pocity. Nebylo to poprvé, ale tentokrát to bylo intenzivnější. Řekla mu, že dostane dopis a bude chodit do školy, kde se kouzlí. I jeho rodiče tam chodili, neznal je, ani si na ně nepamatoval, ale věděl to.
Nepoděkoval a odběhl do svého pokoje, kde se zamčel.
Návštěva pro O´Briana, Kevina! Ať se dostaví za ředitelkou!“
Chlapec na nic nečekal a vyběhl z pokoje. Vrážel do lidí, ale nikomu se neomluvil. Bez zaklepání vtrhl do ředitelny a až tam, se zarazil.
Před stolem stála přísná žena. Nikdy podobnou neviděl, a proto jen zíral. Nebo chtěl udělat dojem?
Usmála se na něj. „Ty jsi Kevin, znala jsem tvého otce. Byl to milý člověk a jeho žena, tvoje matka, také. Jsi jim podobný víc, než si myslíš.“
Kevin přikyvoval, ale v duchu si myslel něco jiného. Co však bylo zajímavější, cítil, že ta žena lže, že nemluví pravdu. Musel vědět, co skrývá. Začal se soustředit na její pocity a pak to poznal. Bylo to jiné, než předtím. Jeho smysly se zlepšovaly a on věděl, co chtěl.
Žena ho vystrašeně pozorovala, pak však našla ztracenou rozvahu a usmála se. „Chlapec může odejít, já vám sdělím, co máte udělat.“
Ředitelka vrhla na chlapce naštvaný pohled a on se, se sklopenýma očima vzdálil do svého pokoje.

-------------

Albusi! Myslím, že to není dobrý nápad. Ten chlapec je nebezpečný a má jednu schopnost.“
Jakou, Minervo.“
Je to telepat.“
Ano, a právě proto ho musíme učit. Nesmí podlehnout zlu. A nemá jen tuhle schopnost...“
Minerva se proti své vůli opět otřásla. „Jak to myslíte Albusi?“

-------------

Chlapec v otrhaném oblečení, se krčil na nádraží. Stál mezi nástupišti 9 a 10 a zíral na zeď, ve které před chvílí, zmizel jeho doprovod.
Teď nevypadal tak sebejistě a nebezpečně. Zdání však může klamat. Jak se bude moci přesvědčit několik jeho nových spolužáků.
Jeho schopnosti, se za dva měsíce, od příchodu té přísně vyhlížející ženy, o hodně zlepšily. Dokázal je obrátit ve svůj prospěch. Vše špatné, dokázal lidem vrátit, prožívaly to znovu a v ještě větší míře než předtím.
Dokázal to jen pouhou myšlenkou!
Ztracený muž, se znovu objevil a vtáhl jej za sebou dovnitř.
Cesta vlakem probíhala dost nezajímavě. Seznámil se s několika prvňáky a hned v nich našel přátele. Aspoň oni, si to mysleli.
Už z počátku věděli, že se mají vyhýbat jeho přímému, a hlavně nebezpečnému, pohledu. V jeho očích viděli svoji duši. Duše svých příbuzných a známých.
Kevin O´Brian.“
Chlapec ihned, jakmile uslyšel své jméno, zvedl pohled ze země a nepřítomně se usmál. Udělal několik kroků a už stál před stoličkou, sedal si na ni a žena (ta samá, která za ním přišla do domova), mu na hlavu položila otrhaný klobouk.
Co s tebou, chlapče? Co s tebou?“
Ty mluvíš?“zašeptal bojácně.
Pak však našel ztracenou sebedůvěru a pokrčil rameny.
Jak myslíš. Jsi silný, ano, to jsi. Nevím však, jestli tě mohu poslat do Zmijozelu. Tvý rodiče,…“
Co je s nimi?“skočil mu chlapec, neomaleně do řeči.
Dobře, ať to je tedy,…“
Několik okamžiků bylo ticho a pak se ozval výkřik. „Zmijozel!“
Žena mu sundala klobouk z hlavy, ale chlapec stále seděl na svém místě. Profesorka jej chvíli pozorovala a pak na něj promluvila tichým hlasem. „Pane, O´Briane. Měl byste jít. Je mi to, líto.“
Chlapec na ni nechápavě zíral, pak však pokrčil rameny a vydal se ke svému kolejnímu stolu. Zahlédl několik nenávistných pohledů. (Nevypadal moc, čistokrevně.) Které se však během chvíle změnily na vyděšené. Poté se mu již nikdo do očí podívat neodvážil.

-------------

Na školních pozemcích stál chlapec, muž. V ruce svíral hůlku, přetáčel si ji kolem prstů. Hvízdal si
a nepřítomně se usmíval. Za chvíli zavřel oči a úsměv nahradil úšklebek.
Zezadu se k němu blížila skupinka stejně starých chlapců. Bylo slyšet jejich zrychlené dechy a taky hlasy. „Hlavně se mu nedívat do očí.“
Chlapec se uchechtl. „Jako kdyby jim to pomohlo.“


Věděl, že by měl začít odznova a jako první ho napadli Bradavice! Proč nezačít tam, kde to pro něj vlastně všechno začalo?


****


20.02.2011 16:56:46
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one