Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Nazdárek lidičky, mám pro vás dopsanou 11. kapitolu k povídce o dobru a zlu - Je to to, co chci? Předchozí část naleznete zde.
PS: Upozorňuji, že se tam objeví asi tak dvě malé pasáže z knihy - Harry Potter a Kámen mudrců.
***
 
V sovinci to nepříjemně profukovalo, přitáhla si k sobě hábit a tiše hvízdla. Na nejbližším schůdku přistála sova a hlasitě zahoukala. „Artemis, stýskalo se mi po tobě!“ zašeptala tiše, znělo to upřímně, pohladila ji po pírkách. „Tady máš dopis pro tátu a…“
Pár kroků od nich přistál na zemi malý puštík. Na nožičce měl přivázaný malý vzkaz a kolem krku se mu houpal přívěšek, který… ten dala svému bratrovi, když odešel do školy.
 
 
Drahá sestřičko,
Ihned poté, co jsem se vrátil z Bradavic, jsem pochopil, že nás k sobě již nic nepoutá. Všechna zbývající pouta jsi zpřetrhala ty! Nikdy, doopravdy nikdy jsem nevěřil, že budeme stát proti sobě. Ano, já si vybral svoji stranu stejně jako ty, to jsem poznal už z těch prvních slov, která jsi vypustila z úst.
Možná existuje nějaká šance, že se změníš, já to dokázal. Dokázal jsem se oprostit od všeho, co my bylo celý život vštěpováno do mysli. A dopomohl mi k tomu jeden z profesorů.
Snad je tu alespoň nepatrná naděje, ale… já už tomu snad i přestal věřit. Tak moc rád bych se mýlil.
Moje cesta je odlišná od té tvojí, jak se zdá, ale máš stále šanci se rozhodnout. Mezi námi však zůstala trhlina a není ji možné zacelit. TY stojíš na rozcestí a je na tobě, kterou z cest se vydáš ve své pouti za pravdou.
 
Sbohem, loučím se s tebou
Ozias!
 
„Ano, máš pravdu! Já se rozhodla dávno.“
 
***
 
Susanin a Tonyho syn Mattheo si i v pěti letech vystačil jen sám se sebou a svým osobitým světem. Byl nespolečenský a nemluvný, oproti tomu všemu byl briskně inteligentní, až to bylo u takového malého chlapce děsivé. Přátelení se se stejně starými dětmi se mu zdálo strašně nepraktická a kontraproduktivní. A jejich magické schopnosti? Ty byly k smíchu. Neustále byl až po nos zabořený v knihách a jeho i tak bledý obličej byl téměř průsvitně bílý. Staral se jen o to jak se naučit co nejvíce praktických kouzel.
Věděl, že sice bude muset počkat ještě šest dlouhých let, než bude moci nastoupit do školy v Bradavicích, ale trocha teorie přeci není nikdy na škodu!
Šest dlouhých neproduktivních let.
„Mathe!“
„Ano, matko?“
Tony jen protočil oči v sloup. Jak nesnášel tohle jejich chování. Ta nadřazenost, která až tryskala z jejich slov, z jejich postoje a pohledů, které upíraly na všechny kolem. Podle nich by si měli gratulovat všichni, kdo se i jen na chvíli mohli ohřát v jejich záři. Nechápavě zavrtěl hlavou a zasněně se vrátil do vzpomínek na dva krásné měsíce, které strávil s Natálií a její dcerou. Ta bezprostřední dívka zcela ovládla jeho srdce a to se ani nemusela snažit. Kdyby jen byl Matt alespoň z jedné třetiny takový jako ona, jako Alexandra.
„Těšíš se, až nastoupíš do Bradavic?“
Pro Merlina, já idiot! Proč jen sem si bral takovou… semetriku!
Chlapec horlivě přikyvoval, vzápětí však smutně sklopil hlavu a pozoroval vzory na koberci. „Těším, ale mám před sebou ještě šest let!“
„Neměj strach,“ začala jej uklidňovat z výše své židle, „než se naděješ, budeme šťastní rodiče bradavického studenta!“
„Já bych chtěl jít do Zmijozelu,“ dodal veledůležitě, „Shirley tam je taky.“
Výraz Tonyho tváře hovořil za vše, byl téměř vražedný.
Susan se nervózně pousmála a vzápětí luskla prsty, aby přivolala jejich domácího skřítka. „Penny, odveď Mathea do pokoje, ihned!“
„Ano paní, jistě paní,“ zašveholila, chytila mladého pána za rukáv a přemístila se s ním do jeho pokoje.
Vyskočil na nohy, jeho brunátné tváře hovořily za vše. Kdyby se nedokázal ovládat nejspíš by ji i zabil jediným pohledem. „Susan!“
„Ano drahý?“
„To snad nemyslíš vážně!“
„Co?“ odvětila. Snažila se o to, aby její hlas zněl patřičně zmateně, jeho však neošálila.
Muž si to rozčíleně rázoval po pokoji. Několikrát udeřil pěstí do zdi a cosi si mumlal.
„Tony, miláčku, copak se děje.“ Položila mu ruku na rameno. Setřásl ji, jako kdyby byla obtížný hmyz a skrz pevně sevřené rty přecedil: „Nasahej na mě a neříkej mi miláčku! Ty jedna malá,… děvko!“
Její rty se roztřásly a z očí ja začaly padat kapky slz.
„Nezkoušej to na mě!“
„Já,…“ zakoktala se a posadila se zpět do křesla.
„Tobě to všechno nestačilo, co! Splnil se ti sen, uhnala jsi mě na dítě a kdoví jestli je vůbec moje.“
„Tohle neříkej,“ plačtivě.
Přistoupil k ní a surově s ní zatřásl. „Jak jsi mohla! Proč jsi šla za tím parchantem, vždyť víš, kolik napáchal zla, kolik nevinných lidí zabil!“
„Ano, ale… Matt ji má rád, je jeho vstupenkou do klidného života v Bradavicích, ona přeci nemůže za svého…. Otce!“ zmlkla, aby přidala o něco těžší kalibr, „Kevin tam také studoval a dokázal, že…“
„Jak vůbec můžeš jeho jméno vypustit z úst? Haníš jeho památku a špiníš jeho jméno svým jedovatým jazykem,“ zavrtěl hlavou.
„Ty víš, že…?“
Přikývl.
Vědí to všichni!   
 
***
 
„Jsou různé druhy statečnosti,“ pronesl Brumbál s úsměvem. „Potřebujeme hodně statečnosti, abychom se postavili svým nepřátelům, stejně tolik ale i k tomu, abychom se postavili svým přátelům. Uděluji tudíž deset bodů panu Nevillu Longbottomovi.“
Když tohle Shirley uslyšela, ohromeně se otočila směrem k ředitelovi, který se usmíval, jako kdyby vyhrál nekonečnou zásobu citronových bonbonů. Poté pohled stočila na profesora Snapea, který se tvářil, jako kdyby alespoň jeden z těch strašně kyselých cukrlátek právě jedl. Snad nevědomky se její tváří mihl jen nepatrný úsměv, který se více rozšířil, když pohlédla na Draca Malfoye.
To on jí stál v cestě, byl jedinou překážkou v tom, aby se z ní stala královna celého Zmijozelu! A proto pro ni bylo potěšující, že není nadšený z toho, že jej porazil Harry Potter. To však nebylo to jediné. Snad nejhorší potupou pro něj bylo, že… Longbottom získal body pro svoji kolej!  
„Což znamená,“ vytrhl ji ze zamyšlení Brumbálův hlas, který se pokoušel překřičet povyk, který nastal ve Velké síni, „že musíme poněkud změnit výzdobu.“
Ano, věděla, co je teď čeká! Zelená výzdoba se změní v červenou a jim nezbude nic jiného, než se tvářit jako kdyby pro ně skončil celý svět.
Musejí být přeci naštvaní, no ne? Ne tak Shirley! Ona jim ukáže!
Jakmile skončila večeře a oslava vítězství Nebelvíru. Samozřejmě, že oslavovali všichni, až na Zmijozel, který se tvářil… no, tvářili se velmi pohřebně. Vyskočila jako první ze svého místa mladá Räflingová, aby pogratulovala, světe div se, Harry Potterovi a jeho přátelům.  Stála před dveřmi a čekala, až vyjdou z velké síně. Jak očekávala, byli mezi posledními. „Gratuluji,“ natáhla k nim ruku, ale ihned ji stáhla, když uviděla jejich pohledy. „No,“ sklopila oči, musela se kousnout do rtu, aby se nerozesmála, „chtěla jsem vám pogratulovat! Vyhrál ten lepší.“ Nyní již oči zvedla od podlahy a upřela své zelené do těch Harryho. Chlapec se pousmál. Naivka. „Děkuji,“ nyní její nataženou ruku stiskl. Při odchodu mu cosi zašeptala do ucha a zmizela.
Harry Potter, chlapec-který-přežil, jako kdyby zamrzl na místě. „Harry, Harry, co se děje?“ vytrhl ho letargie hlas Hermiony. „Nic,“ odvětil a doběhl je.
Shirley Räflingová se za rohem usmála a přimhouřila oči. „Jo, vyhraje ten nejlepší!“
 
Dívka nervózně poposedla na sedačce ve vlaku a pohlédla na Draca Malfoye, který se tvářil, jako kdyby mu někdo řekl, že nemá šanci porazit Harryho Pottera. Jak by mohl? Ušklíbla se v duchu a nepatrně se na něj usmála. „Draco,“ promluvila. Chtěla jej povzbudit, musí mít přeci nějaká zadní vrátka, ale on ji nevnímal. Teď měl na práci mnohem důležitější práci, potřeboval povzbudit. A kdo jiný by k tomu nabídl než Pansy Parkinsonová. Jak nesnášela tu nafoukanou, ohyzdnou krávu! Vždyť vypadala jako pes, mopslík! Uchechtla se a odvrátila od nich pohled. Přece nebude zvracet.
Draco položil hlavu Pansy do klína a nechal se výskat ve vlasech.
Jo, to nám ten druhý rok pěkně začíná!
 
***
 
Francie byla doopravdy nádherná, ale Markovi jako kdyby stále něco chybělo. Lisa si jej přitáhla k sobě a pocuchala jeho vždy tak upravené vlasy. Bratr na ni upřel naštvaný pohled, který však zmizel, když se na něj usmála. Ne, nemohl se zlobit na anděla, který je navíc jeho sestra.
„Slyšeli jste o tom, že se v Anglii, v Bradavicích, otevřela Tajemná komnata?“ vyrušil je z veselí opatrně znějící hlas jakéhosi muže.
„Prosím?“ odvětila zmateně Lisa a podívala se na bratra. Snad, aby jí to pomohl pochopit.
Muž však nyní vypadal zmateněji než oni. „Vy nejste…“
„Kdo?“ skočil mu Mark do řeči a opětoval pohled.
Muž zaběhl do uličky, a co chvíli opatrně vyhlédl, aby si je vzápětí zavolal k sobě.
Dvojčata si vyměnila opatrné pohledy a pak se v tiché shodě vydali za neznámým mužem. „Co jste nám chtěl říct? Jaká Tajemná komnata?“ začala, ale on ji přerušil.
„Slyšeli jste,… tedy – jste kouzelníci?“ Přikývli a on pokračoval: „… tak znáte Salazara Zmijozela, který založil kolej nazvanou podle něj – Zmijozel!“
„Ano!“
Přimhouřil oči, které se do nich zabodly jako nůž do másla. „Říká se, že než zmizel, založil někde na hradě Tajemnou komnatu a zanechal tam zvíře, které…“ pokračoval, když zmlkli.
 
„Mami, slyšela jsi někdy o Tajemné komnatě?“

další

19.10.2009 12:39:59
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one