Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Harry Potter je tady!

Ahoj lidičky, vracíme se k povídce - Je to to, co chci? (O DOBRU, ZLU atd.,...) Navazuje na devátou kapitolu, ale posunuli jsme se v ději o několik let dopředu. K době, kdy je HP ve škole. Desátou
najdete tady!

 
Mladá dívka se naposledy ohlédla ke svému domu, se slzami v očích, které však ihned zmizely, jakmile se k domu otočila zády. Její tvář rozjasnil úsměv, který se k její sladké tvářičce vůbec nehodil. Dcera Olivera Räflinga a Shirley Räflingové, bývalé Thomsonové mířila do Bradavic stejně jako mladý Harry Potter.
Byla na toho chlapce zvědavá stejně jako všichni, kdo jej znali z vyprávění svých rodičů (ať šlo o obdiv anebo nenávist), jen ona však věděla jaký je její pravý zájem na tom chlapci, který přežil!
Její otec měl mnoho práce a bratr? Ten se nacházel kdoví kde! Od té doby co zdárně ukončil školu v Kruvalu, jako kdyby se po něm slehla zem! Shirley to však vůbec nevadilo, tak si alespoň mohla všechnu otcovu pozornost nárokovat jen pro sebe, a že to nebylo nic těžkého, věděla již od svých čtyř let. Otec ji prostě moc zbožňoval. Jediná chyba by ji však o tuto pozornost mohla připravit, kdyby se chovala jako její matka! Jak tu osobu nenáviděla, kdyby nebyla tak slabá, mohli by být – rodina!
Ona však dokáže, že je jiná, úplně jiná.
 
První den po zařazování, které dopadlo zcela podle jejích představ, se vydala na obhlídku bradavických pozemků, které poskýtaly mnoho tajemství. Nejvíce ji však lákal Temný les a to hlavně z toho důvodu jaké měl přízvisko. Temnota ji vždy lákala a o to víc, byla-li zakázána. Otec sice stále mluvil o zábavě a dobrodružství, která se týkala jeho studia v Bradavicích, ale řečem kolem lesa se zdárně vyhýbal. Jako kdyby měl, co skrývat. Jak absurdní, on přeci z ničeho strach nikdy neměl.
„Shirley,“ vyrušil ji ze zamyšlení hlas, který doufala, že již nikdy neuslyší. Otočila se a upřela na muže stojícího ve stínu stromu pohled plný pohrdání. „Ano, Oziasi, bratře,“ dodala s odporem.
„Jak vidím, také jsi splnila tajné přání našeho otce, aby jeho potomci studovali ve Zmijozelu, když jemu se to nevyvedlo!“ odfrkl si a sjel její drobnou avšak hrdě se tvářící postavu. Jako kdyby to byla nějaká výhra, studovat v koleji plné zmijí!
Na tváři se jí rozhostil úsměv, její oči však byli stále plné ledu. Jak jen může být tak mladá a již zkažená? Ta otázka vysela ve vzduchu a on na ni nenalézal odpověď, i když to bylo nabíledni. Výchova! „Jen jsem ti chtěl připomenout, že by dnes měla máma narozeniny,“ usmál se a na znamení smíru k ní natáhl ruku. Ona však zavrtěla hlavou a rozesmála se, téměř šíleným smíchem. „Matka? Já nikdy neměla matku!“
„Jak…, jak můžeš něco takového říct!“
Ušklíbla se a založila ruce na hrudi. „A nikdy jsem neměla ani bratra! Matka zemřela, když jsem se narodila!“
Plesk!
Na její tváři přistála dlaň jejího bratra. Dívka se chytila za zrudlou tvář, v očích ještě větší nenávist, než jaká tam byla před chvílí. Muž se musel i přes všechno sebezapření otřást. V tu chvíli mu vyvstala na mysl vzpomínka, kterou se snažil vytěsnit ze své mysli. Už jen chyběla hůlka v její ruce a jedno slovo a… Bylo děsivé, jak se podobala jejich otci!
„Tohle jsi udělal poprvé a naposled, to si pamatuj!“ s posledním slovem na rtech se otočila a ztratila se v lese.
„Shirley počkej, tam nesmíš!“
Zaslechla za sebou jeho rychlé kroky, rozběhla se a vrátila se zpět na pozemky. Jen ať si ji zbytečně hledá v tom lese!
 
„Harry Potter, naše nová celebrita,“ tohle mrazivé oslovení ji probralo z myšlenek a otočila se směrem k profesorovi, který z výšky hleděl na zrudlého chlapce, který přežil a zcela ignoroval ruku, která vylétla nahoru, když se na cosi zeptal. Shirley však jeho slovům nevěnovala pozornost. Ne, upřeně sledovala jejich reakce. Vypnula sluch, jen sledovala!
Její spolusedící do ní nešetrně strčila. „Co je!“ zavrčela. Dívka od ní odvrátila pohled a výmluvně se podívala směrem ke katedře, kde se na ni díval pár obsidiánově černých očí. „Pane profesore,“ zamumlala pokorně. Jak jen mohla tak vypnout a nevšimnout si, že se vrátil na své místo.
Jeho pohled jako kdyby ji hodnotil, jako kdyby vzpomínal, kdy její tvář viděl naposledy a pak, jako kdyby mu svitlo. „Vy jste dcera Shirley Thomsonové.“
Pouze přikývla, nemohla mu přeci říct, že nenávidí svoji matku, ne před nimi.
„Váš bratr Ozias byl, je, velmi nadaný,“ opravil se a oči se mu jen nepatrně rozjasnili. Když však zahlédl její oči, vzpomněl si na toho ignoranta a výraz mu ztvrdl. Ne, nebude jeho oblíbenkyně.
„Znáte mého otce?“ když mluvila o něm, jako kdyby se z ní stal jiný člověk.
Toho miluji!
„Zastavte se večer kolem sedmé v mém kabinetě!“ změnil téma hovoru. „Za svoji nepozornost v mé hodině si zasloužíte trest.“
Sice mluvil o trestu, ale výraz jeho tváře hovořil jinak. Chtěl se něco dozvědět.
 
***
Itálie byla nádherná a nic krásnějšího si nemohla představit ani v těch nejfantastičtějších snech! Již tři roky žila společně s Natálií, její dcerou a svými dětmi a občas jí myšlenky zabloudily do minulosti. Jaké by to bylo, kdyby neodjela do Anglie, kdyby se nestala obětí té zrůdnosti, kdyby… Zavrtěla hlavou. Ne, na takové myšlenky si musí nechat zajít chuť! Neměla by své dvě krásné děti a snad by ani nebyla šťastná!
Jediné co hatilo její radost, byla až neskutečná podobnost jejího syna s mužem, který ji změnil život. Ne že by jej nenáviděla, jen v ní vzbuzoval nepěkné vzpomínky na minulost, kterou se snažila co nejvíce skrývat. Oni se neměli nikdy dozvědět, z jaké lásky vzešli.
Až na ty oči, ty byli její.
„Mami, mamííí! Co bys řekla tomu, že bychom se mohli vrátit zpět do Anglie?“ přiběhl k ní její syn, ten na kterého v té chvíli myslela. Sice byl již téměř plnoletý, ale stále se držel její sukně a většinou se vždy nacházel jen nedaleko od ní.
„Tetičko,“ přiběhla k nim asi pětiletá holčička a v ruce svírala dětskou hůlku. Sladká Itálie. „Podívej se, co už umím!“ Ručkou, která se jí nepatrně třásla, sevřela vrbovou hůlku a jemně s ní mávla. V tu chvíli se před nimi zjevila kytice růží. „Myslíš, že se budou mámě líbit? Poslední dobou je tak smutná,“ popotáhla dívka a upřela své modré, bezelstné oči na vysokou blondýnku. Adriana se pousmála a přitáhla si ji k sobě, aby mohla setřít z její tváře slzy smutku. „Víš, máma vzpomíná!“
„Ale vždyť je tady strýček a on je tak hodný, stará se o nás, má mámu rád a… je šťastný.“
Žena polkla, obrátila se na syna a pohledem jej poprosila, aby odešel. Přitáhla si, Alex do náruče a beze slova s ní houpala. „Před nedávnem odešla její sestra, a proto je tvoje máma smutná. Měla ji moc ráda.“
„Ona… ona zemřela?“
I přes svůj věk byla úžasně chytrá.
„Ano.“
Nebylo potřeba zapírat.
 
Chlapec za sebou zabouchl dveře svého pokoje a nevšímal si dívky, která při tom zvuku poskočila. Byla mu neuvěřitelně podobná, ale přitom jiná.
Její dlouhé blonďaté vlasy, podbarvené temně černou barvou splývaly podél jejího souměrného obličeje. Její ledová krása kontrastovala s jejím oblečením, která bylo… teplé.
Naopak od svého bratra  byla až neuvěřitelnou kopií své matky, až na ty oči.
„Co se zase děje brácha?“
Byl neskutečně melancholický a depresivní. Nechápala to, vždyť odcházel plný nadšení.
„Nic na to neřekla,“ ušklíbl se a posadil se vedle ní na postel. Položil hlavu do jejího klína a ona jej začala výskat ve vlasech.
Pousmála se, povzdechla si a pustila se do jeho uklidňování.
Až neuvěřitelně na sobě lpěli. Byli jako jedno tělo, jedna duše. Když byl jeden z nich nešťastný snažil se ho ten druhý utěšit a většinou, nebudeme si nic nalhávat, to byla práce Lisi. Mark byl moc… no, všechno bral prostě moc vážně.
„Víš přece proč jsme odešli! Šlo o naši bezpečnost a…“
„Možná,“ skočil ji do řeči, ale teď všechno vyšumělo, nemusíme mít strach. Dobro vyhrálo a tak se můžeme vrátit domů.“
Povzdech.
„Asi máš pravdu, ale pro mě je domov tady a ne tam v té studené Anglii. Nikdy se mi tam nelíbilo, lidé tam jsou moc upjatí, úzkoprsí a… pořád tam prší. Je to depresivní.“
„Jako já,“ zašeptal.   
15.10.2009 20:00:14
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one