Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

 
To dítě bylo tak krásné. Tak moc se mu podobalo.
Pohladila ho po vláskách, naposledy ho políbila a položila na práh domu. Ještě stačila zastrčit pod peřinku lístek papíru a ozvaly se kroky.
Byly blíž a blíž, až …
Naposledy se ohlédla a s hlasitým prásk se přemístila pryč. Co nejdál od toho všeho, nazpět tam, kam patří.
Chlapeček spal a nic kolem ho nezajímalo, až když uslyšel výkřik.
Zbudilo ho to a proto se rozplakal.
Žena se sehnula k tomu uzlíčku a začala jej utěšovat. Vzala ho do náruče, rozhlédla se kolem a vstoupila nazpátek do domu. Zavřely se za ní dveře a tak začal nový život chlapce, který pochází z jiného světa, než je ten náš.
 
Na zarostlém pahorku ležela žena, neplakala. Její oči už plakat nemohly. Vše mu dala a on se jí takto odvděčil.
Její syn se nikdy nedozví kdo jsou jeho pravý rodiče. Tam kde je bude v bezpečí nikdy neuslyší o své pravé rodině.
 
„Eriku, co si o tom myslíš? Neměli by jsme… Já bych si to dítě nechala, co tomu říkáš?“
Její muž se na ni smutně usmál. Když však uviděl její tvář, tak plnou naděje, přikývl.
„Podívej se, něco má pod peřinkou.“
Vytáhla list papíru, nebyl to obyčejný papír. Byl tuhý a nezvykle, zapáchal. Vyděšeně se podívala do očí svého muže.
On od ní pergamen převzal, rozložil ho a dal se do čtení.
 
Laskavě prosím Vás, neznámí. Vypadáte šťastně a milujete se, ale stále Vám něco chybí a proto jsem se rozhodla Vám to něco dát.
Jistě si myslíte, že jsem bláznivá. Možná je to tak, ale Vy mu dáte život. Takový život, který bych mu JÁ nikdy nedala. Nebude žít ve strachu.
Mám na Vás jen jednu prosbu, prosím pojmenujte ho Brian.
Děkuji.

Dočetl, posadil se do křesla a usmál se, nyní již srdečně, na svoji ženu.
„Bude se jmenovat Brian Mario Cannavaro.“
Žena se radostně rozesmála a sedla si vedle svého muže. Stále držíc v ruce ten uzlíček. Který jim přinese štěstí.
 
„Briane měl by jsi si pospíšit. Nemůžeme na tebe čekat do nekonečna.“ Ozval se příjemný mužský hlas.
„No jo. Už jdu.“ Odpověděl mu, neméně milý hlas.
Ze schodů kráčel pohledný chlapec, nemohlo mu být více než patnáct let. Dnes se stěhovali, otec dostal novou práci. Někde v Anglii, na ně čekal nový život.
„Mamíííí. Kde jsi? Nemůžu najít svoje boty!“ Zahulákal přes celý dům dívčí hlas.
„Mary. To snad nemyslíš vážně. Za pět minut nám jede taxi a ty tu běháš jen ve spodním prádle. To snad ne.“ 
„Nati, co se stalo?“
„Ne, miláčku. Všechno je v pořádku.“ Odpověděla mu jeho žena.
Jedním pohledem sjela svoji dceru, která sklopila oči a co nejrychleji se převlékla. Aby snad matku nechytl ten její pověstný amok.

Je rok 1942 a v Evropě zuří válka.
Tato rodina odjíždí do Anglie a doufá, že tomu všemu unikne.
To však netuší, že míří do války, která je stokrát horší, než ta z které utíkají.
V této válce jsou použity jiné zbraně.
Zbraně o kterých se jim ani nesnilo.
 
„Prosím, ne. Já chci ještě žít. Ne to nesmíš, já jsem…“
To bylo to poslední, co žena řekla.
Nyní ležela bez hnutí a nad ní se skláněl muž, ještě chlapec a ten pohled… Díval se na ni, jako by to byl odpad. A ne člověk, kterému před chvílí skončil život. Jeho vinou. Díval se jí do očí trochu déle, něco ho na ní zaujalo. Sklonil se ještě blíž a …
Otevřela oči, její zuby se začaly prodlužovat a zahryzly se do jeho krku. Krev, která ji stékala do krku ji pomalu, ale jistě pomáhala nabírat síly.
Poté, když jej vypila až do poslední kapky, se posadila na zem a dívala se do nebe. Proč ji nenechal zemřít, proč jí tohle udělal?
Všechny tyto otázky ji vířily v hlavě.
A pak si vzpomněla. Rozzářily se jí oči a ona plná radosti vyběhla. Utíkala pryč od toho všeho. Zase jako tolikrát.
Nechápala, proč ji nenapadlo se přemístit, bylo by to o hodně jednoduší. A tak to také provedla.
Přemístila se před dům, který ji ve snách neustále pronásledoval. Už tolik let zde nebyla, naposledy před patnácti lety, když…
Přeměnila se v netopýra a přiblížila se k domu ještě blíž. Jaké však bylo její překvapení, když uviděla.
Uviděla, že nic nevidí. Nikdo tam nebyl, ztratili se, jako by se po nich zem slehla.
10.04.2008 13:18:21
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one