Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Novinky, a změny v Bradavicích. Nová profesorka Obrany, je středem zájmu.
Nikdo neví, o koho se jedná.
Zkoušky,...

Ředitel zavedl Rowenu, až do své pracovny, nemohl z ní spustit pohled. Otočila se na něj, usmála se. „Pane, chtěla bych…“
„…jistě, určitě máte žízeň. Co si dáte?“
Olízla si rty. Naklonila se až těsně k němu. Dívala se mu do očí, poté ji pohled zabloudil k jeho krku. Jazykem si obkroužila rty.
On se opotil, setřel si zpocené ruce do hábitu a polkl.
„…ano, ráda bych se napila. Co mi nabídnete.“ Otázala se ho a znovu se opřela o opěrku křesla. Přehodila nohu přes nohu, sukně ji odhalila…
Znovu polkl a se silným přemáháním, se soustředil na to, co mu chce sdělit. „Ach, promiňte.“ Luskl prsty a vedle něj se objevil skřítek. Uklonil se až k zemi. „Pane, co si přejete?“
„Tady,…“
„Slečna Harrison, Kelly Harrison.“ Napověděla mu.
„Ano. Slečna Kelly, by si přála něco k pití. Pořádně si ji prohlédni, nastupuje na uvolněné místo profesorky, Obrany proti černé magii.“
Usmála se, vše probíhalo podle jejích představ, tohle se hodí.
Skřítek přikývl a s hlasitým, Prásk, se přemístil do kuchyně. Přinést to, co si pán žádá.
 
„Mary, pojď. Měli bychom pohnout, za chvíli nám začíná vyučování.“
Podívala se na něj a zakroutila hlavou. „Můžeš mi, ty chytráku, říct, co máme za hodiny? Nemáme totiž, rozvrhy.“
Uhodil se do čela a vykřikl. „Jasně. Tak to budeme muset počkat, až…“
„Mládeži, co vy tady, tak brzy? Dnes vyučování nebude, pan ředitel je zaneprázdněn. A protože nám rozvrhy,…“
Dál jej neposlouchali, posadili se zpět a podívali se jeden na druhého. „Tak to je teda síla.“ „Mohla bych se, pane profesore, zeptat? Proč záleží na panu řediteli? Neměly být rozvrhy udělány dopředu? U nás ve škole,…
Nedozvěděl se co, protože se ozval povýšený, dívčí hlas. „To jsem nečekala, že i u nás, na koleji jsou, mudlovští šmejdi.“
Brian se otočil, chtěl té nepříjemné holce něco říct. Zastavil se v půli pohybu. Doslova ho odzbrojila.
„Ahoj.“ Usmála se na něj a napřáhla ruku. „Těší mě, ty jsi tu nový? Já jsem Bridget Whitte, chodím s Tomem.“
„Ahoj, já jsem, Brian Cannavaro.“ Nabral rychle dech. „Vím, že určitě nevíš, že Mary je moje, sestra. A nikdo, opakuji, nikdo, ji urážet nebude. Ani ty, ne.“
Ignoroval nabízenou ruku, chytil svoji sestru za rameno a odešli zpět na kolej.
„Viděl jsi to? Kdybych věděla, co tu bude za blbce. Nikdy bych sem nešla, to mi věř.“
„Mary, to chce klid a nohy v teple. Všichni určitě nejsou takový.“
 
Ve společenské místnosti seděla dívka, vypadala nešťastně. Kdyby nedýchala, nikdo by se jí, snad ani nevšiml.
Vypadalo to tak, jako kdyby se chtěla stát úplně neviditelnou.
„Ahoj. Já jsem Mary. Jsem tu nová a ráda bych se tě na něco zeptala.“
Zvedla k ní pohled. Její oči byly plné slz, které ihned setřela a znovu se podívala do země. „Čau.“ Zašeptala dívka nesměle. „Já jsem Michelle, a chodím do sedmého ročníku.“
Mary se k ní posadila. „Slyšela jsem jedno, dost divný slovo. Nevím, co to znamená. Ale ty, bys to mohla vědět. Co je to… mudlovský šmejd? 
Mischa se podívala Mary do očí a zavrtěla hlavou. „Neměla bys tak mluvit. Tady vůbec ne. Oni je totiž nemají rádi. On je to, je to nadávka. Je to někdo, kdo pochází z rodiny nekouzelníků – mudlů. Někteří si myslí, že jsou takový, méněcenní.“ Na chvíli se odmlčela. Pojala však asi k Mary důvěru, a proto pokračovala. Nyní však více tlumeně. „I moje rodina si to myslí. Ale JÁ, nechci být jako oni. Nelíbí se mi to.“
Tyto dívky si spolu povídaly dost dlouho, než byly přerušeny příchodem skupiny dívek. „Malfoyová, ty se vybavuješ, s takovou, lúzou? Věděla jsem, že jsi divná, ale tohle!“ Povýšeně je obě sjela pohledem a chtěla odejít. Něco ji však zastavilo, otočila se nazpět a zakoktala. „Co-co-co-jsi-mi-to-udělala?“
Mischa se podívala na její obličej a vykřikla, poté se však rozesmála. Nebyla sama, protože to, co se stalo, bylo dost, zajímavé.
Nejenom obličej, ale i ruce, byly změněny k nepoznání. Měla na sobě peří a místo nosu, zobák. Mezi vzlyky, bylo slyšet i nějaké to, ko-ko-ko-dák.
Řehot sílil a do toho, se ozvalo. „Konečně jsi odhalila, svoji pravou tvář, ty slepice.“
„Kdo to udělal!“ Ozval se hromový výkřik.
Bridget se rozběhla do svého pokoje. Pouze vykřikla. „Tome, to ne!“
Mary se posadila a podívala se Raddlovi do očí. „Já.  Klidně mi dej trest. Ale zasloužila si to. A to, že spolu chodíte, ji neopravňuje k tomu, aby někomu ubližovala.“
Tom na Mary nevěřícně zíral. Nemohl uvěřit tomu, co vidí a slyší. ONA, si na něj bude vyskakovat. Ale, má odvahu, to se jí musí nechat.
„No. Nebudeme to hrotit, že ano. Doufám, že se to nebude opakovat. Mohlo by tě to mrzet, a to bych nerad.“
S tím se otočil a odešel.
„No teda!“ Otočila se k Mary dívka, která přišla s Bridget. „Já jsem, Kristin. A ta, …. Slepice, je moje kamarádka.“
Mary a Michelle, stále nechápavě zíraly. (Co tím chtěl, básník, říct?)
„Asi jsem se vyjádřila nepřesně, moje chyba. Její a moji rodiče, jsou přátelé. A my dvě, známe se už od narození. Nebyla vždy taková, ale od té doby, co chodí s Raddlem. Narostl jí hřebínek. Ona taková není. Chce se chovat tak, aby se za ní Tom nestyděl.“ Dodala s mírným opovržením.
Mary ji přerušila. „Jasně. Já noh nesoudím, podle toho, jak na mě zapůsobí na první pohled. A jestli ji poznám dobře. Určitě se jí omluvím.“
 
Brian stál před učebnou Obrany proti černé magii. Nikdo z přítomných netušil, kdo bude jejich profesor. Nové rozvrhy ještě neobdrželi, tak se mohli jen dohadovat. Věděli jen to, že to bude profesorka.
„Studenti.“ Ozval se za nimi, příjemný a mladý hlas. „Pustíte mě? Děkuji. S dovolením. Musím vás pustit do učebny.“
Otočil se a nemohl věřit svým očím. Nikdy si nepředstavoval, že by ho mohla učit, taková profesorka.
Odemkla dveře a pustila to stádo, dovnitř. Brian se na ni usmál a ona jeho úsměv opětovala. Všichni vešli a poslední za sebou zavřel dveře. Byl to Tom Raddle.
„Takže se posaďte a můžeme začít.“
Zvedl se les rukou. Usmála se a ukázala na dívku sedící před Brianem.
„Vy nechcete, abychom se vám představili? Jak poznáte, kdo jsme? Vždyť nám neznáte.“ Chvíli tuto dívku pozorovala a pak ji odpověděla na její otázky. „Ne, nechci, abyste se mi představovali, protože vím, kdo jste.“ Odmlčela se. „Jste moji studenti, a to je vše, co o vás potřebuji vědět. No, a vy jste z Havraspáru. A vaše jméno je,…“
„Jsem,…“
Sjela ji pohledem, takovým, že dívka zmlkla. „Byla bych ráda, kdybyste mě nepřerušovala. Já, jsem vaše, profesorka! Lauro Collinsová. Jak se vede vaší rodině?“
Dívka zbledla a sklopila pohled. K odpovědi se však neměla.
„Tak, kdo mi řekne, co jste probírali naposledy?“
Brian zíral na profesorku. Něco mu říkalo, že ji zná. Ale odkud?
Tom na tom byl podobně. Po očku, se každou chvíli mrkl na profil té ženy. Ta podoba, někoho mu připomínala. Koho? To netušil.
 
První hodina uběhla rychle, stejně jako celý den. Studenti již nedočkavě čekali na večer. Měli se totiž dozvědět, co je čeká. Poslední a páté ročníky, čekaly obtížné zkoušky. A hlavně, vánoční večírek. Mnoho studentů o tom však nevědělo.
„Mary, kde jsi byla?“
„Brácha, neblbni. Kde bych asi byla? Říká ti něco pojem – tělesná hygiena? Musela jsem se upravit. A hlavně, zkrášlit.“
Za nimi se ozval, docela milý hlas. „Já si myslím, že ty, to nepotřebuješ. Jsi totiž krásné od přírody.“
Ten hlas, patřil neznámému chlapci. Ale jak to vypadalo, byl neznámý, jenom Brianovi.
„Ahojky Henry. Já si myslela, že Zmijozel není tvá oblíbená kolej.“
„Možná.“ Na chvíli se odmlčel. „U tebe, však udělám výjimku, měla bys,…“
Nedomluvil, protože ho přerušil, Brian. „Hej, ty jsi kdo? Nezdá se ti, že jsi nějakej voprsklej? Jaký, měla bys, jaká vyjímka.“
„Briane Mario Cannavaro!“ Ozvala se jeho sestra. „A co si o sobě, myslíš ty? Já se mohu přátelit, s kým chci. A ty. Ty mi v tom nezabráníš.“
„Dobře.“ Vykřikl. „Potom za mnou, nechoď s pláčem.“ Otočil se a pomalým, ale rozhodným krokem odešel. Vypadal klidně, ale vřelo to v něm.
Ve dveřích ho však zastavil někdo, koho by tady nečekal. No. I když by asi měl. On tady studuje a to dokonce, sedmým rokem.
„Cannavaro, kam kráčíš? To se mi snad zdá.“
„Tak dobou noc.“ Odsekl mu Brian.
Všechno ztichlo. Oči všech, se upřely na ty dva. Vypadali jako dva kohouti, na jednom smetišti. Měřili se zlostnými pohledy, které říkaly: Dej si pozor. Nemuselo by se ti to, vyplatit.
„Mládeži, uklidněte se.“ Promluvil klidný, ale rozhodný hlas. „Dnes je, dost důležitý den. Takže, klid. Vraťte se na svá místa a poslouchejte. Pan ředitel bude mít proslov.“ Natáhla ruce, a oba dva chytila za ramena. Přitáhla si je k sobě silou, kterou od ní nečekali.
„Auu.“ Ozvali se.
Ona jejich protesty nevnímala. Dovedla je ke stolu a donutila posadit. Pak do nich zavrtala svůj pohled, oba zbledli. Důvod byl jednoduchý. Řekla jim totiž něco, co se asi ani jednomu z nich nelíbilo.
„Tak. Už bude klid. Pane řediteli, můžete pokračovat.“ Usmála se na něj.
„Aby bylo jasné, na Vánoce bude večírek. Přijede sem delegace z různých škol, za světa. A po Novém roce, část vás, odjede do Americké školy ve Washingtonu.“
„Cože!“ Ozval se, hromový výkřik, snad ze všech hrdel.
Brian se pobaveně rozhlédl, jeho pohled se zastavil na profesorce obrany. Její pohled, někoho mu připomínala. Nemohl však přijít na to, koho! (Podívej se do zrcadla, ty chytráku.)
„Prosím, nevyrušujte. Dostanete to za odměnu. Když to bude někdo, z pátého nebo sedmého ročníku. Bude muset dělat závěrečné zkoušky, dříve anebo později ve škole, v Americe. Teď se můžete rozejít do svých kolejí.“
Všichni se zvedli a s reptáním odešli. Jediný, kdo stále seděl na svém místě, byl Tom. Nelíbilo se mu to, ani v nejmenším, se mu to nelíbilo. To, co mu řekla. Co to mělo znamenat? Jak to, že není poslední z rodu, Salazara Zmijozela! To je určitě nějaký nesmysl!
I Brian, přemýšlel, nad významem slov, která ho na chvíli vykolejila. (No jo. Je vlak. Hu-hu- hů…) Že by to byla pravda? Ne, to je nemožné!
Já a syn Salazara Zmijozela a Roweny z Havraspáru? Vždyť je to nemožné. Ne. Nemohu být jejich synem. Oba jsou již, určitě, dávno po smrti. A navíc, i já bych dávno nežil. Jen abych nebyl zombie. Nad touhle myšlenkou, se pousmál.
 
„Michelle, já se s tebou vsadím, že do té Ameriky pojedu. Společně s bratrem. A on se do té doby, zamiluje do,…“
„Nechci vás rušit, vaši duchaplnou konverzaci, ale měli byste jít spát.“
„Nestarej se, Malfoyi.“ Odsekla mu Mary. (No jo. Všichni na M.) Usmála se na svoji kamarádku. „Abraxasi, Abre?“
„Ano!“
„Máš už partnerku na ten večírek? Já se ptám proto, že bych s tebou ráda šla. Pokud ti to nevadí.“
Chvíli na ni zíral a poté přikývl.
„Mary. To se mi snad zdá. (Mě taky.) ON, a souhlasil s pozváním, od TEBE. To se divím. (Já taky.) Nechci tě urazit, (Já ano.) ale fakt to nechápu. On je odpůrce kouzelníků z milovských rodin.“
(Prostě – mudlovskejch šmejdů. Proč nenazýváš věci, pravými jmény?)
Obrátila oči v sloup (a složila se) a tázavě se podívala na Michelle, která stále kroutila hlavou. (až si ji vykroutila). „Já se teda nedivím. Copak není můj brácha,… (Co to mele?) (Nevíš? Já taky ne.) Co to melu!“ (No. Konečně jsi na to přišla.)
 
Opustíme nyní, tyto dvě, krasotinky, a vraťme se k Malfoyovi.
 
Lehl si do postele a nevěřícně zíral na strop v pokoji. On, souhlasil s Cannavárovou? On, půjde na večírek, s milovskou šmejdkou. On. (Sakra, Malfoyi.  Už toho nech, je to ohraný)
„Tak to tedy ne.“ Vykřikl a znovu vyskočil na nohy.
„Abe, uklidni se, normální lidi, chtějí spát. Jsem totiž unavený a chci si odpočinout. Tak, co se stalo?
„Cannavaro. Nestarej se, je ti to jasný! Mě nezajímají tvé starosti o mě. Měl by ses víc starat o svoji sestru. Aby se ti s nikým nespustila.“
(Kdyby jen tušil, že po ní jede Raddle.)
„Požádala mě,…!
Brian mu skočil do řeči. „O ruku.“
„Co blbneš. NE.“ Znělo to trochu lítostivě, ale jen trochu. „Chce, abych s ní šel na ten večírek, a já souhlasil. Problém je v tom, že mě nezajímá. Jsem zasnoubený s Kirsten a,…“
„Jasně. Tak jí to řekni a je klid. Teď už teda běž a mě nech, spát. Děkuji.“ Dodal, ještě než se za ním, zavřely dveře.
Malfoy se zastavil a čekal. (Čekal, čekal. Mráz ho lekal. Sluníčka se bál. Dešti jenom lál.) Kroky, které uslyšel, ho vyprostily z letargie. Ale bylo pozdě.
„Co ty tady!“ Bylo první, co vypustil z pusy Tom, když ho uviděl. (Že by sem chodil do školy?)
Abraxas zrudl a poté, zbledl. Ten, parchant. Je to nula a bude si vyskakovat. (Na něj!) I když věděl, že s ním si není radno, zahrávat. (Ať si s ním teda nehraje. Ať ho zabije.) „Raddle. Do toho, ti nic není. Nemysli si o sobě, …“
To však naštvalo Raddla. (Jo, jo. Bude boj. Boj, boj. Bude bitka, bude.) „TY, si se mnou nezahrávej! Kdo jsi TY, aby ses nade mě povyšoval. V mých žilách koluje krev, (Mě taky.) Salazara Zmijozela. (Ta ne. Tak dobře.) Jsem jeho dědic. A za to, že mě neuctíváš, budeš pykat.“
Otevřely se dveře a v nich stál rozzuřený Brian. „HEJ! Mohli byste být zticha! Já chci spát.“ V ruce držel hůlku, vypadal nebezpečně. Vycházelo z ní, azurové světlo. (Nějaké, novinka.)
Oba dva na něj nechápavě zírali. To byli tak slyšet? (Asi ne. Křičí si to tady, jako…)
Tom se uklidnil a nebezpečně tiše, zašeptal. „Malfoyi, my jsme spolu neskončili. Zítra, o půlnoci před zapovězeným lesem. Dáme si souboj.“ (Pistole, meče, kordy?…. Ach ne. Hůlky.) Vklouzl do pokoje a zavřel za sebou dveře.
Abraxas jen pokrčil rameny a sešel do společenské místnosti. Zaslechl jen, klapnutí dveří, a pak bylo ticho. Které bylo, zlověstné. (No jo. Ticho před bouří.)
„Mary.“ Oslovil sedící dívku.
Obrátila se ve směru hlasu a usmála se na něj. „Rozmyslel sis to! Tušila jsem, že to tak dopadne.“
„Jo? Já, zapomněl jsem, že půjdu se svojí snoubenkou. Znáš ji? Stejně to je fuk. Tak, čau.“
„Nezlobím se.“
„Cože?“
Znovu se na něj usmála. (Až ji vypadly zuby, které moc dobře nedržely. Nebyly totiž přilepeny sekundovým lepidlem, jako vlasy.) (Nezná Blentadent.)
„To je jedno, tak zatím, ahoj. Jo a pozdravuj kluky.“
Zvedla se z křesla a vyběhla do svého pokoje. Nechtěla, aby ji tak viděly holky. Zalezla do koupelny a tam za sebou zajistila dveře, rozplakala se.
(No jo, lituj se. Pak se otřepe a bude přísahat pomstu, za takovou blbost.)
„Ty holky jsou fakt divný.“ Zamumlal polohlasně a také se vydal do svého pokoje.
 
Ředitel seděl ve svoji pracovně a myslel na novou profesorku. Někoho mu připomínala. Kdo ho však navrhl, oho ihned zavrhl.
Ne, to je nemožné.
„Volal jste mě, pane řediteli?“
„Pro Vás, Armando.“ (Zrovna se mi nechce hledat, jak se to píše. Sorry.)
„Ach, jistě.“ Usmála se nad jeho chováním. Vůbec ji to nepřekvapovalo. (Zdravé sebevědomí? Snad ano.) „Co si tedy přejete, Armando.“
Luskl prsty, objevil se skřítek. „Pane, co si přejete? Volal jste?!
„Ano. Dones víno. Celou láhev a dvě sklenice.“
Během okamžiku, bylo vše na svém místě. Pokynul, aby se posadila, a pohodlně se uvelebil na svém křesle. Jeho, chtivý pohled, mluvil za vše. Ona si však nemohla dovolit problémy. Vzal láhev, kterou odzátkoval, a nalil víno do sklenic.
„Na tykání, Kelly.“
„Ano.“ Usmála se. „Na tykání, rodinu a věrnost.“
Ředitel se zakuckal.
„A také, na lásku.“
Začal nabírat modrou barvu. Vypadalo to, jako kdyby se měl, každou chvíli udusit. No, nebyl to pěkný pohled. I když. Jí to přišlo vtipné. Zachovala však klidnou tvář a pomohla si mudlovským způsobem. Ranou do zad! Dobře mířenou ranou.
Ozvalo se zaklepání.
„Kdo to zase otravuje.“ Vzpamatoval se, konečně, ředitel.
Chvíli bylo ticho.
„Pane řediteli, něco se stalo. Musíte jít ihned, se mnou. Tom Raddle a Abraxas Malfoy, pořádají kouzelnický souboj. Budou problémy, měl byste zakročit.“
Ten hlas, patřil profesorovi Albusi Brumbálovi.

29.06.2008 10:22:32
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one