Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Zařazování, nečekejte překvapení. Anebo ano?
Rowena se objevuje v Bradavicích, jako Kelly Harrison - nová profesorka?

Rowena již nabrala zpátky svou podobu. Rozhodla se, že se vydá do Bradavic a bude svému synovi nablízku. Co nejblíže, to půjde.
Jak nenáviděla tu zimu. Za ta staletí si ještě nezvykla. I když teď, jako upír, cítila vše jinak.  Požádá o místo, slyšela o té škole. Hodně se za ty roky, co tu nebyla, změnila. Moc se toho změnilo.
Věděla, že kdyby mohla, tak se rozpláče. Není tu však proto, aby se litovala. Musí pomoci, svému Brianovi.
 
Stáli ve velké síni, mezi malými caparty. Brian se rozhlédl kolem a pohledem zavadil o ředitele Nebelvírské koleje. Který mu pokynul, pohybem očí.
Povstal, ředitel Dippett a všechny je pozdravil. Oznámil jim, že se bude konat zařazování a nějaká mladá profesorka, je volala ke stoličce.
Prváci, byli nervózní. Pomalu se všichni dostali do své nové koleje. Až zbyli poslední dva.
Ředitel povstal.
„Nyní bych vám chtěl představit vaše nové spolužáky. Slečna, Mary Cannavaro nastoupí do pátého ročníku. Její bratr Brian Mario Cannavaro, do sedmého. A nyní prosím o klid. Ano, ještě něco. Studovali, do této doby doma, takže uvidíme.“ Tím ukončil, svůj proslov a posadil se.
Profesorka McDowell, nasadila jako první klobouk Mary.
„Ale. To je zajímavé. Moc by mě zajímalo, jak se to povedlo. Ano. Bude to zajímavé a nečekané. To se přece,…“
Mary ho přerušila. „Co se stalo? Je něco špatně?“
„Ten chlapec, je to tvůj bratr?“
„Ano.“ Zašeptala.
„Tak to bude ono. Ano. Jistě. Z něj to vyzařuje. On je toho příčinou.“
Mary nevěděla, co si má myslet.
A pak klobouk vykřikl. „ZMIJOZEL!“
Dívka stále seděla na stoličce, profesorka jí sundala klobouk a pobídla ji, aby si sedla, ke svému stolu.
Mary se však ani nepohnula, jen zašeptala. „Já počkám na bratra.“ A zůstala stát, jen kousek od stoličky.
Brian se posadil, ještě se na sestru usmál a klobouk mu zakryl oči. (No. Má malou hlavu, anebo se ten klobouk, zvětšil.
„To je zvláštní. Další dědic, ale… To není možné! Dokonce, dvojitý! Bude to ještě zajímavé.“
Mumlal si sám, pro sebe.
„Mohl bych se na něco zeptat?“
„Jistě, proč ne.“ Odpověděl mu klobouk. „I když, ještě se mi to nestalo. Ale, proč ne.“
„Proč jsi mou sestru poslal do Zmijozelu? Podle toho, co jsem slyšel. Bude tam, nešťastná.“
„Myslíš? Ty se o ni přeci postaráš. Anebo se mýlím?“ Zeptal se ho klobouk tázavě. „I když.
Raději bych tě poslal, do koleje tvé matky, ale… Jak myslíš. Chceš za svou nevlastní sestrou, tak ať je po tvém.
Pamatuj, nic není takové, jak to vypadá. Nezáleží na našich předcích, ale na tobě. Ať je to tedy.
ZMIJOZEL!“
Brian si sundal klobouk. Ještě zašeptal: „Děkuji.“ Chytil svoji sestru za ruku, a oba se vydali ke stolu. Posadili se a dali se do jídla, které se objevilo na stole.
Rozrazily se dveře a dovnitř vstoupil, Tom. Byl rozčílený na maximum. Jakmile zahlédl Briana, sedícího na, jeho místě. Zbledl a zaskřípal zubama.)
„Co ty,…“ Vykřikl.
Brian se na něj nevzrušeně podíval, pak se však dal do jídla a ignoroval zlost, která byla slyšet z Radlova hlasu. „Ano, já. Přeješ si něco?“
Všechno ztichlo. Každý věděl, čeho je Tom schopný, když se rozčílí.
Tom došel až před Briana a měřil si jej, zlostným pohledem. Ten se však, zastrašit nenechal. „Posadíš se u Nás? Není slušné, přijít do společnosti a rušit ji svými výlevy vzteku. Kdopak tě vychovával?“
Tom zbledl, pak zrudl.
Bylo vidět, že Brian uhodil hřebík na hlavičku. Začalo ho to bavit.
„Promiň. Tebe asi nikdo nevychovával. To nevadí. Třeba se to časem naučíš.“
Raddle se nacházel, jak bylo možné poznat, na vrcholu. Stačilo málo, a vybuchl by.
Naštěstí se do toho, ač nerad, vložil ředitel. „No tak, pánové. Složte zbraně. Budete spolu na pokoji. Tak se uklidněte, ano?“
Brian se postavil a natáhl k Tomovi ruku.
Ten ji, po mírném zaváhání, stiskl.
Ředitel se usmál a posadil se zpět na své místo. Neviděl však, že ti dva, si ruce přímo drtily a syčeli na sebe, nenávistné poznámky.
„Ještě si to spolu vyřídíme.“
„Už se těším.“
Mary si je oba prohlížela. Doopravdy, byli si strašně moc podobní. Bylo to až k nevíře. A přitom byl každý úplně jiný.
„Cannavaro.“
Brian se otočil po hlase a uviděl blonďatého chlapce. Který si ho měřil pohledem.
„Já jsem Abraxas Malfoy a jsem s tebou na pokoji.“
Nabízel mu svoji ruku. Brian ji stiskl a podíval se mu do očí. „Ahoj.“
„Mohl bych se tě na něco zeptat?“
Brian přikývl a čekal, co z něho vypadne. (Že by, vejce?)
„Jak je to s tvými rodiči? Nemohl bych se stýkat s milovským šmejdem, a ani s…“
Tím, co řekl, v Brianových očích klesl. Ale věděl, že nemá dát na první dojem. Třeba se stane něco… „Nevím. Rodiče neznám, jsem adoptovaný. Ale milují mě a já je. Postarali se o mě, i když nemuseli.“
Malfoy se trochu zamračil. Bylo mu však jasné, že tenhle kluk, nebude jen tak někdo. „Na Toma by sis měl dát pozor. Využije všechno ve svůj prospěch. Není si s ním radno, si s ním zahrávat. Je všeho schopný, a když říkám, že všeho, tak je to tak.“
Významně se na Briana podíval a odešel.
Když skončila večeře, všichni se v doprovodu prefektů vydali na koleje, do svých pokojů.
 
Na neosvětlené mýtině, se objevila žena. Vypadalo to, že vznikla z ničeho, kdyby její objevení nedoprovázelo, hlasité.
PRÁSK.
Její pohled spočinul na majestátném hradě. Tolik krásných chvil, tam prožila. Na chvíli, její obličej prozářil úsměv, který však za chvíli vystřídal, děsivý úšklebek.
Toho špatného, tam však prožila, víc. 
Nějakým způsobem, se musí dostat dovnitř. Slyšela o jednom profesorovi, který každému podá pomocnou ruku. Měla by to ho využít. Anebo…
Pomalu, ale rázně, zamířila k hradu. Který ji toho tolik vzal. Něco jí přeci jen dal, syna.
 
Mary stále přemýšlela. O tom, co ji řekl. Anebo spíš, neřekl. Moudrý klobouk. Takže na ni přešla magie z Briana? Ale jak?
Honilo se jí všechno hlavě. Usnula, neklidným spánkem.
 
Její bratr na tom byl stejně. Přemýšlel, o slovech toho klobouku. Kdo jsou jeho rodiče? Je dědicem dvou zakladatelů, ale jak je to možné? Oni již nežijí, jsou dávno mrtví.
No. Ale měli jistě děti. Jo. To bude ono. Jsem jejich, pra-pra-pra něco.
A také usnul.
 
Jediný, kdo nespal a ani nebyl ve svém pokoji, byl Tom.
Také přemýšlel.
Jeho myšlenky byly temné a plné nenávisti. Musí se zbavit toho, šmejda. Nesmí podrývat, jeho autoritu.
Rázoval si to, po tajemné komnatě. Vydávajíc, syčivé zvuky. Pošle svého baziliška, a ten ho zabije.
Ihned však svoji myšlenku zavrhl. Ne. Nemůže to udělat znovu. Někdo by mohl pochopit, že to nebyl ten idiot Hagrid. Ten, poloobr, to, nic.
Zničí ho jinak. Dokáže mu svoji moc a sílu. Bude litovat, že se vůbec narodil.
S těmito, myšlenkami, se vrátil, zpět do Zmijozelu.
 
Ráno šel Tom, jako první na snídani. Nemohl přeci nechat, toho idiota. Aby mu zase zasedl, JEHO, místo. Má z něj úplný přehled o všem. Naproti by si nikdo nesedl a vedle, se posadí, jen vyvolení. Není jich sice mnoho, ale o to jsou spolehlivější.
Pohled mu padl na pěknou holku. Jak to, že si jí předtím nevšiml? Bude nejspíš nová, ale kdo to je?
Nemohl z ní spustit oči. Zastavil se v půli síně a zíral. Najednou kolem něj někdo proběhl a posadil se vedle ní.
Byl to,…
 
Brian se probudil, bylo za deset sedm. Rozhlédl se kolem. Postel toho ignoranta, Raddla, byla prázdná. Malfoy klidně oddechoval a další kluk také.
„Skočím si na snídani.“ Ohlásil tlumeně.
Nechtěl, aby mu někdo odpověděl, ale preventivně to oznámil. Nikdo se neozval. Brian vyskočil z postele a pomalu a hlavně, potichu se oblékl.
Doběhl do Velké síně, měl hlad.
A tam uviděl, Mary. Seděla u stolu a klidně jedla. Nebyla ale sama. Pár metrů od ní, stál ten blb.
Proběhl kolem něj a sedl si vedle své sestry.
 
…Cannavaro. Jak si to, jako představuje! Přebere mu holku, o kterou stál ON.
„Tak to tedy NE.“
 
Povídali si spolu, až se ozval Tom. „Tak to tedy NE.“
Brianovi zacukaly koutky. „Copak? Neposadíš se u nás? Já bych ti rád představil Mary.“
Stydlivě sklopila oči a zrudla.
„Je to moje sestřička. Takže pozor, opovaž se jí ublížit.“
Tomovi spadl ze srdce kámen. Ale. To nebude jen tak, jen ať to není, mudlovská šmejdka. Mumlal si sám pro sebe. Stále na ni zíral, nemohl z ní spustit oči.
„To tady budeš takhle stát? To snad děláš legraci. No tak. Posaď se. Doufám, že ti nesedím na místě.“
Tom zavrtěl hlavou, posadil se a koukal neustále na Mary.
Brian se naklonil ke své sestře. „Viděla jsi to? Tedy, vidíš to? To se mi snad zdá.“
Až teď, jako kdyby se probudil. Raddle zamrkal a povýšeně je sjel pohledem. „Nebudu se bavit s takovou, lúzou.“ Zasyčel a odkráčel pryč.
Mary se nechápavě podívala na svého bratra, v očích se jí zaleskly slzy. On se k ní naklonil a setřel jí je, z tváře. „Zapomeň na to. Je to blbec. On ti, za ty slzy nestojí, to mi věř.“
„Ale on. Je tak hezkej. Proč není jako ty? Vždyť si jste podobní.“ Popotáhla a pokračovala dál. „Stejně je namyšlenej a navíc, je pro mě moc starej.“
Brian ji skočil se smíchem do řeči. „No, tak to teda děkuji. Já jsem podle tebe starej.“
 
„Já jsem idiot.“ Mumlal polohlasně Tom.
Neustále se procházel kolem zdi, až se objevily dveře. Stiskl kliku a vstoupil dovnitř.
Kdo by stál, jen kousek vedle, jistě by si nevěřícně protřel oči. Ale protože to byl hrad plný kouzel. Nikdo by se nad tím nepozastavil.
To, co se objevilo uvnitř, by nikdo nečekal. Bylo to doslova nevídané. Objevil se tam obraz, nádherné dívky, která na něj shora shlížela.
Poté se tam objevil i boxovací pytel. Něco na ten způsob. Vytáhl z kapsy hůlku a namířil na to věc. Začala se měnit, až z ní byl člověk. Který jako kdyby z oka vypadl, Brianovi. Pevněji stiskl hůlku a vykřikl. „AVADA KEDAVRA.“
Jistě si představoval, jak ten, kterému chce ublížit, padá k zemi. Bez jiskřičky života v očích.
 
Rowena zamířila ke hradu. Šla tiše. Před branou se zastavila. Čekala snad na něco?
Pak se stalo něco neuvěřitelného, dveře se potichu otevřely a hned se za ní zase zavřely.
Kráčela po tolika známých místech. Vzpomínky ji vháněly slzy do očí. Zastavila se u všech obrazů. Některé ji přišly známé, jiné nikoli.
Došla před schody a tam se zastavila. Kam dál? Za kým má jít žádat o místo? Ze svých myšlenek však byla vyrušena. Tichým, ale rozhodným hlasem.
„Přejete si něco?“
Otočila se, ten muž se jí docela líbil. Nebyl to sice její typ. Byl starší a to o dost, i když… Ale měl něco do sebe.
„Krásná neznámá, i když,… Možná se mýlím, ale neviděli jsme se někdy?“
„To asi těžko, pane.“ Odpověděla mu rázně, ale zdvořile. „Jmenuji se Kelly Harrison. Ráda bych požádala o místo. Pokud někoho nesháníte?“
Prohlédl si ji a poté přikývl. „Zavedu vás k panu řediteli. Promiňte, já se ještě nepředstavil. Mé jméno je, Albus Percival Wulfric Brumbál, a jsem zástupce zdejšího ředitele. Mohl bych se zeptat, jaké jsou vaše předchozí zkušenosti?“
Zvědavě si ji prohlížel, rentgenoval ji pohledem.
Zachvěla se, ale odpověděla. „Kdysi jsem učila, je to již několik let.“ Nechala ho ať si myslí, co chce. V té chvíli ji přišel strašně vlezlý. Jako kdyby něco tušil. Ihned to však zavrhla. Jak by mohl. Nikdo, nemůže.
 
Vedl ji. Šla vedle něj, ale pořád mu něco nešlo z hlavy. Zná ji, určitě se již dříve poznali. Ale, kde? Mohl by použít Nitrozpyt. Raději ne, ihned svůj nápad zavrhl. Neví čeho je ta žena schopná, co je vůbec zač?
Nedokázal to pochopit, něco ho k ní přitahovalo. Přitom je,…
Co si myslel dál, to se nedozvíme, protože byly jeho myšlenky přerušeny hlasem.
 
Za ohybem cesty, se objevil muž. Byl to ředitel Bradavické školy čar a kouzel – Dippett.
„Dobrý večer. Kohopak jsi mi to Albusi přivedl?“ Podíval se na svého kolegu.
„Pane řediteli, já…“
Ona jej nechala mluvit, nevnímala, co říká. Potřebovala se mu dostat do hlavy. Ne Brumbálovi, ale řediteli. Musí získat jeho „důvěru“.
Najednou, jako kdyby se něco stalo. Ředitel se otočil na návštěvu, kývl nevrle na Brumbála a nechal jej stát.
Ten se jen nevěřícně díval na mizící záda ředitele a té cizí ženy.
„Nashledanou.“ Zašeptala Rowena, která se ještě otočila na osamělého Albuse. „Ještě se uvidíme.“

28.06.2008 12:57:06
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one