Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
 
 
Celá rodina čekala na letišti, kde měli nastoupit do letadla, které s nimi odletí směr nový život.
Brian se rozhlížel kolem sebe. Něco mu říkalo, že to není nejlepší nápad. Nevěděl proč, ale byl nervózní.
Do letadla nastoupil jako poslední. A to s velkým sebezapřením a po dlouhém přemlouvání celé rodiny.

„Brácha, neblbni. Ty se bojíš lítání? Prosím tě, tak velkej kluk.“
Vyplázl jazyk a ona ho napodobila.
„Mary, nechovej se jako blbec.“ Okřikla ji matka.
„Já za to nemůžu, že je brácha blbej. Nevím, po kom to má.“

Ani jedno z dětí nevědělo, že nejsou sourozenci. Brian nic z toho ani netušil. Nikdy nikdo nic neřekl. Jak by mohli když neznali jeho rodiče.
 
Před domem se rozlehl výkřik a pak divoké skřeky. Nikdo z lidí nevěděl, co se děje.
Tento hluk způsobila žena. Byly z něj cítit obavy, strach a směsice různých citů.
„Kde jsou? Kam se poděli? Co udělali s mým synem?“
Žena se upravila a vydala se směrem, který ji přišel přijatelný. Směrem ve kterém byl cítit život. Přišla před osamělý dům. Zaklepala na dveře a otevřel ji mladý hoch. Mohlo mu být tak patnáct let.
„Jeho krev musí být chutná.“  Problesklo ji hlavou, a snad nevědomky, si olízla rty.
„Do-do-brý den.“  Zakoktal se.

No řekněte, komu se poštěstí a navíc, když jste v pubertě (a kluk) vidět takovou ženu.
 
Vyzývavě oblečená. Černé linky, vlasy a rudě namalované rty zvoucí k polibku. A nekonečně dlouhé nohy.

„Ahoj. Nevíš, kam se poděla rodina Cannavarových?“
Zase se zakoktal a zčervenal.
Olízla si rty a přistoupila blíž k němu. Ten krk přímo lákal, slyšela nárazy krve na stěnu tepny. Byl k nakousnutí.
„Juli? Kdo je to?“
Zhatilo to její plán, ale byla tomuto vyrušení vděčná. Kdo ví, co se mohlo stát, kdyby se nikdo neozval.
Zase by se nic nedozvěděla a zbytečně by ztrácela čas.
„Tady paní.“  Objevila se za ním postarší žena. „Hledá pana Cannavaro a jeho rodinu.“
„Ano, jistě. Odjeli do Anglie. Nemohli už tady žít. To víte, je válka a kdo ví, jestli někdy skončí. Ostrovy jsou tak poklidné.“  Dodala zasněně.

Kdyby jen tušila.

Zamumlala jen „děkuji,“ a byla pryč. Nebylo po ní ani památky, jako kdyby se vypařila.
Starší žena se otočila na svého vnuka. Oba byli vyděšení. Zamrkali a vešli zpět do domu. Nemohli uvěřit tomu, co se stalo.
„Nejspíš je to tím horkem.“  Zašeptal vystrašeně, ona jen přikývla.
 
Tajemná žena se probírala svými vzpomínkami. Ne všechny byly šťastné, ale musela to udělat. Po tom, co se stalo.
Posunout se v čase však nebyl ten nejlepší nápad. Všichni, které milovala, zemřeli.  A ona? 
Stala se upírem, a to jen kvůli své hlouposti. Jak mohla být tak naivní?
Ted musí zabíjet, aby přežila. Přežije vlastního syna! Ještě, že jeho otec již nevstane z mrtvých.
Tolik let uplynulo, jejímu synovy je patnáct. Přitom je však o hodně starší.
V jeho žilách koluje krev samotného Salazara Zmijozela. A Roweny z Havraspáru.
„Kdyby jen tušil, jak je významný. Jediný svého druhu. Pokud nepočítám toho mudlovského šmejda (i když, jen po otci) Toma Raddla.“  Vykřikla do ticha, které nastalo již po vyslovení prvního slova, z jejich úst.
 
Přistáli v Londýně, pršelo.
Nebylo tam tak krásně jako v Itálii.
„Prší nám štěstí,“  podotkla Mary.
Tato dívka našla ve všem , vždy to nejlepší. Bylo jí třináct let. Měla modré oči a světle hnědé vlasy.
Jak moc se lišila od svého bratra.
On byl černovlasý, měl tmavě hnědé oči, až černé. Jeho pohled byl podmanivý a uchvacující. Nejkrásnější na něm, byl jeho úsměv – upřímný a přátelský.
Už na letišti se za ním otáčely dívky. Něco v něm je přitahovalo (jako můry světlo), bylo to něco nadpozemského, až magického.
Sálala z něj obrovská síla, ale i láska.
Láska, která…
 
Tou samou dobou, možná ani ne. Ale v tom samém roce, určitě.
Stala se věc nemilá.
Blecha štípla Emila.
Chudinka bleška.
  Stala se vražda a to několikanásobná, kdopak to asi byl?
Co říkáte?
Ano, byl to samo sebou nám všem známý Tom a samozřejmě i někdo jiný, a to…

Takže, zase se vrátíme do reality.
Zase ne.
Tohle není realita, ale fikce a dost trapná.
Takže si to celý shrneme. Jestli ti to udělá dobře, tak si to shrň.
Tajená žena, je Brianova matka. Nic víc o ní nevíme.
„Kecáš.“
Dobře, kecám.
Je to samotná Rowena s Havraspáru. Otěhotněla se Salazarem Zmijozelem. Měla z něčeho strach a proto se přesunula v čase.
Porodila syna a zanechala ho, podle sebe, v bezpečí, v Itálii u rodiny Cannavarových.
Ti se přeci jen dostávají do Anglie. Je však jiná doba, sílí (začíná temná éra) zlo, zpočátku postupně, ale brzy dojde vrcholu.
Tom Raddle, (budoucí Lord Voldemort) je sice potomkem Zmijozela, ale ne přímým. Nyní je jím „čistokrevný“ Brian, který o tom nemá ani tušení.
Někdy mezi tím, kdy porodila syna a tím, kdy se objevila znovu. Se stala upírem.
Kdo to způsobil, je však prozatím hádankou.
Nemějte obavy, určitě dříve, nebo později, se to dozvíte.
 
Přijeli do nového domu. Jaké však bylo jejich překvapení, když uviděli , že je někdo očekává.
Byl to starší muž, měl půlměsíčkovité brýle a bílý plnovous.
„Dobrý den“  Pozdravil celou rodinu. „Moc mě těší, že Vás poznávám. Chtěl bych se zeptat jestli s Vámi mohu hovořit…“  Podíval se na manžele. „… o Brianovi.“
Oni jen přikývli a následovali jej do pokoje.
„Hej, Mary. Není to divný? Tady se mi něco nezdá. Neměli bychom zavolat policii? Halo Mary, slyšíš mě?“
„Jo, jasně, že slyším. Kašli na to. Bude to něco důležitého, podívej se na ten dopis. Je pro tebe.“
Ukázala prstem na obálku, ležící na jinak prázdném stole.
 
Stálo tam : Pan, Brian Mario Cannavaro
                        Byt ve Fleet street 535
                            Kuchyně, u stolu
                                    London
 
Roztrhl obálku, a dal se do čtení.
(Nebudu to rozepisovat. Všichni to znáte. Takové ty dopisy, co chodí jedenáctiletým kouzelnickým dětem.)
Trvalo mu dost dlouho, než se prokousal až na samotný konec. A tam, na malém papíru, stálo:
 
Protože jste přece jen starší a nemáte základní zkušenosti. Musíte dostat soukromého učitele, (no jo, protekce) který Vám bude poskytnut.
Poté nastoupíte do sedmého – závěrečného ročníku.
Předtím však složíte zkoušky NKÚ a poté, na konci již zmíněného ročníku – OVCE. Tyto zkratky, jsou vysvětleny na druhé straně tohoto pergamenu.
S úctou Váš…

„To si snad dělá prdel.“ 
Vykřikl Brian.
Složil dopis a hodil jej zpět na stůl. Rozčileně si to začal rázovat po pokoji a nevnímal svoji sestru. Která ho vyděšeně pozorovala.
„Briane. Pojď sem, chtěli bychom si s tebou promluvit o tvé budoucnosti. Napřesrok nastoupíš…“
„Mami, to snad nemyslíš vážně. Ty, zrovna TY, těm hloupostem věříš? Je to nesmysl.“
Najednou, z ničeho nic, se ten stařec objevil jen kousek od něho. I když, ta rána byla hrozná.
„Mladý pane. Nic z toho není nesmysl. Podívejte.“
A vykouzlil pomocí – hůlky, kytici kytek.
„To je trik.“  Zamumlal nevzrušeně Brian.
Stařec se však nenechal zahanbit a ukazoval další a další kouzla.
 Brian však ještě nebyl spokojen.
„A proč bych měl, do té školy chodit? Není to ztráta času? A jste si jistý, že tam doopravdy patřím?“  Zeptal se tázavě.
Vypadalo to, že je již skoro přesvědčený.
„Ano. Jsem si na více než 100% jistý, že patříte do naší školy. Vaši rodiče …“  Na chvíli se odmlčel. „ …máte u nás, v bance, dost peněz. Nemějte obavy, budou stačit na zaplacení docházky. Vaši rodiče již se vším souhlasili.
Otočil se na manžele, kteří přikývli. Vypadali však zmateně.
„Ano, abych nezapomněl. Slečno.“  Promluvil na Mary. „Něco pro Vás mám.“
 
Světe div se. Zkuste si tipnout co vytáhl.
No?
To co si myslíte, to asi ne.
Ale vytáhl, ano?
Chcete nápovědu? 50:50, přítel na telefonu anebo diváci? Ne?
Tak dobře.
 
Šáhl do . . . kapsy a vytáhl . . . (chvilka napětí) . . . dopis.
Byl podobný tomu předchozímu. Ne, byl úplně stejný. Jen adresa a jméno se lišili.
„Podívejte se.“
Mary si dopis nedůvěřivě prohlížela. Otáčela ho v ruce a nemohla se odhodlat ho otevřít.
Až…
Až to Brian nevydržel. Vytrhl jí ho z ruky, rozložil ho a listy ji podal zpět.
 
Ten je hodnej, co říkáte? Ale za chvíli se vybarví, anebo si myslíte, že ne!
Uvidíte, nemějte strach.
 
Mary si ten dopis četla několikrát za sebou, až zamumlala. „Takže je to pravda. Ale, to není možné. Já nemohu být, no to, čarodějka.“
(Nepřijde vám to známé? Mě ano.)
„Takže jsme si vše řekli. Očekávám Vás za rok, přesně 1. září 1943, u nás v Bradavicích. Vaše učitelka, vám vše objasní. Dostaví se nejpozději zítra. Zatím nashledanou.“
Otočil se, ozvalo se, hlasité PRÁSK a byl pryč. Zmizel jako pára nad hrncem. No, prostě se vypařil. To je celé.
Všichni se na sebe zmateně podívali. Pak se Brian otočil ke svým rodičům.
„Nechtěli by jste mi to, nám, vysvětlit?“
Rodiče, ač neochotně se dali do vysvětlování.
Samozřejmě mu řekli i to, co ani nechtěl možná vědět.
Začali od Adama. Tedy od toho dne, jak ho našli na prahu svého domu. Ukázali mu i dopis. Jedinou památku na jeho matku.
„Kdy jste mi to chtěli říct?“  Zeptal se zlomeným hlasem Brian.
Nenechal je promluvit a pokračoval dál.
„Až zjistím proč to udělala…“  
Nechal větu nedokončenou.
„Jediní rodiče jste vy. Postarali jste se o mě, když se mé MÁ matka zřekla. Nemuseli jste, ale přece to udělali. Byla to vaše volba.“

Mladá žena, která je měla učit, se objevila přesně ve tři hodiny odpoledne.
Nemohlo jí být víc, než 25 let. Byla pohledná, ale její oči byly nevýrazná a prázdné. Nebyla z ní cítit žádná pozitivní energie.
První týden jim podala veškeré informace a pak začala s vyučováním. I když se to ani učením nazvat nedalo. Byla to samá teorie a hlavně, nuda.
 
Rowena je hledala.
Londýn není malý.
Dopomohla ji k tomu náhoda.
Zastavila se u Děravého kotle, kde potkala učitelku. Tu učitelku, která učila Briana. Vycítila z ní pach své krve.
Šla za ní, potřebovala zjistit, kde bydlí a jestli žije sama, aby,…
Chtěla ji zabít a pomocí Mnoholičného lektvaru se dostat do jeho blízkosti. A mohla tak dohlížet na jeho moc.
 
Přišla, aby je učila, ale jednoho dne, přišla jako vyměněná.
„Ahoj. Tak jsem tady. Nyní začneme s kouzly. Budou se vám hodit, jde o kletby.“
„Vy jste říkala, že to není dobré. Používají to zlí…“ Skočila ji Mary do řeči a její dech se zrychlil.
„Mary. Uklidni se!“ Snažil se situaci zachránit Brian. „Určitě to bude legrace.„
Otočil se na učitelku. Zrovna upíjela z nějaké lahvičky.
„Co to?“
 Podívala se na něj. Zdálo se mu, jako kdyby se jí během chvilky změnily oči, jejich barva. Ale pak si nebyl jistý jestli se mu to doopravdy jen nezdálo.
Zamrkal a odvrátil se.
Nevšiml si, že rozrušeně polkla a pak vydechla. Nechtěla, aby zjistil co je zač. Ublížilo by mu to.
 
Vařili lektvary, přeměňovali věci, kouzlili, učili se historii a formule. Prostě úplně normálně jako ve škole.
Známkovala je, a tyto výsledky posílala do Bradavic
Rok uběhl jako voda a byl tady konec srpna.
Čas školy.

18.04.2008 09:59:26
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one