Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Jen takové zatáhnutí do děje, na dlouho dobu poslední!
 

 
Seděla na zemi, pohled neustále upřený jen na to jedno místo, věc. Po tvářích jí stékaly slzy, otřásla se chladem, který se rozhostil po celém údolí.
Zvedla oči a pohlédla do zapadajícího slunce, na tu rudou záři, oheň. Cítila, jako kdyby hořela, plála, zevnitř. Její tělo bylo vevnitř vyhořelé, na povrchu však bez kazu.
Vzpomínky! Ach, ty zatracené střepy, které bodaly do jejího srdce. Ne, do srdce ne! Bodaly do toho, co již srdce nebylo. Do toho roztrhaného cosi.
Rozčílená, na nejvyšší maximum, se zvedla a vydala se ke srázu, který se nacházel na druhé straně údolí.
Jak zvláštní? Velká díra, začínající v údolí.
Ohlédla se, naposledy. Bilo to přímo do očí. Nerozhodně pohodila rameny. Zavrtěla hlavou, kopla do jednoho z kamínků, kterých bylo okolo dostatek, ten se rozběhl po písku.
Snad se na chvíli zastavil před srázem? Nebo ji snad oklamalo to světlo?
Poté padal, padal ke dnu, ale jeho dopadnutí zaniklo v kvílivém hučení větru. Rozběhl se po planině, bral sebou všechno. Stal se z něho vír, který bral vše.
Založila ruce na prsou, zůstala stát a čekala. Snad se chtěla nechat odnést větrem? Kdo ví? Tentokrát rozhodně, zavrtěla hlavou a rozešla se zpět domů. Během cesty ze země zvedla předmět, který tam před chvílí zanechala a pomalým krokem se za chvíli vytratila z dohledu muže, který to všechno sledoval z povzdálí.
Neznámý udělal dva kroky vpřed, zastavil a vzápětí se svezl na zem. Bez hlesu, bez emocí. Z jeho očí nebylo možné vyčíst vůbec nic. Seděl, zíral do dálky, mlčel. Nikdy netrpěl samomluvou, pocitem bezmoci. Neměl zapotřebí litovat, nikoho, ani sebe. Nikdy. Neznal, co to je, když neví, neví, co…
Pocit beznaděje, samoty. Co to bylo? Neznal to, a nikdy to ani znát nechtěl. Ona ho však změnila, proměnila jej k obrazu svému a přitom ani nevěděla, co pro něj znamenala, znamená.
I on po chvíli přistoupil ke srázu a pohlédl dolů. Chtěl se otočit zpět a odejít. Něco však upoutalo jeho pozornost, nepatrná, téměř neviditelná věc.
Náramek.
Zamrkal a protřel si oči. Je to snad mámení, dostal se mu prach do očí? Zavrtěl hlavou, sehnul se. Bohužel na tu věc nedosáhl, musel si kleknout. Zašpinit své drahé oblečení.
Pohodil vlasy, svázal je stuhou a poklekl ke kraji srázu. Natáhl se, co nejvíce mohl. Konečky prstů se dotkl nepatrného kousku kovu, tělem mu proletěl záchvěv. Otřásl se a ucukl. Nechtěl však ustoupit. Ne, on se nikdy nenechá odradit od ničeho, nikým, ničím.
Ani živly nemohou ovlivnit, jeho počínání.
Naposledy, s vypětím všech sil, se natáhl a ve dvou prstech sevřel kovovou sponu, která spojovala oba konce náramku. Nadechl se a pomocí svalů na nohou, zvedl svoje tělo ze země. Vítězoslavně se usmál a svoji trofej schoval do kapsy svého kabátu.
Oprášil se a také odešel, jako před chvíli ona, avšak na druhou stranu. Zpět do svého života, zpět tam, kde bude opět tím, kým byl.
Třetí pozorovatel, kterým byla malá holčička, se nerozhodně podíval na obě strany. Poté se rozběhla za ženou, kterou zastihla před jednou z chatrčí. „Mamííí, mamííí, kdo to byl za člověka? Kdo to byl, ten muž, který,…“ Žena se usmála, poté však nakrčila nos a pozvedla obočí. „Zase jsi byla ve stájích? Víš, že tam nemáme co dělat.“ Snad tříletá holčička, ublíženě zavrtěla hlavou a z očí ji vyklouzly slzičky, otřásla se vzlyky. „Mamíí. Proč tady není tatínek, já,…“
„Broučku,“ sklonila se k chvějícímu se tělíčku a vzala jej do náruče. Chvíli ji kolébala v náruči, políbila ji na čelíčko, líčka a viděla se k otevřeným dveřím. Vešla dovnitř, položila dítě do postýlky a přikryla ji až po bradu. „Řeknu ti příběh, který se stal a pak,…“
Dítě naposledy popotáhlo a poté se usmálo, v ústech jen dva zoubky, které zářily do světa. „Bude tam i tatínek?“
Matka vyhlédla z okna, nechtěla se dívat do tváře svého sluníčka, když bude lhát. Ne, to dítě nesmí vědět, že ji zavrhl vlastní otec. Ne, teď ne! „On,… bude tam také, neměj strach. Miloval tebe i mě.“
 
„Rafee, kde jsi sakra byl! Dnes se ženíš a,… Co to máš sakra na sobě!“ vykřikl, když uviděl svého syna, který se zničeně posadil do jednoho z křesel. „Jak?“
Budoucí novomanžel vytáhnul z kapsy náramek a chvíli si jej zálibně prohlížel. Slova svého otce nevnímal, šla jedním uchem tam a druhým ven. „Co se staráš,“ zamumlal. Vrátil svůj poklad zpět do hloubky své kapsy a zašklebil se nad výrazem svého „milovaného“ otce.
„To je od ní? Říkal jsem ti…“
„Otče, já vím, co jsi říkal.“procedil skrze pevně sevřené rty. „Musel jsem ji vidět, teď je to minulost. Vím, kde je moje místo a také vím, co se ode mě čeká. Nemusíš mít sebemenší obavy.“ řekl nyní již zcela ovládaným hlasem.
Zvedl se, vystoupal několik schodů do svého pokoje a svalil se do postele. Zavřel oči a nechal, ať jej prostoupí jeho vzpomínky na chvíle, kdy byl šťastný. Zamilovaný, a s ní.

***
 
Tento příběh se odehrál před dávnými časy. Kdysi, kdy ještě nebylo na světě tolik lidí.
Byl to úsvit dějin.
Tyto události předznamenaly vývoj dalších let, století a tisíciletí.
Nebyly to však chvíle jenom šťastné, byly také naplněny závistí a nenávistí.
Není to jen věcí našeho světa a našeho století.
Všechny takové události, ať úplně stejné anebo jiné, se odehrávaly po celou dobu.
Evoluce možná lidi změnila, ale někdy. Bohužel je tomu stále častěji, se chováme ještě hůře než ti, co žili před námi. Ani zvířata,…
Na samém konci světa.
Anebo, možná to nebyl konec světa, ale kdo ví.
Nacházelo se na vysokém kopci město, které nemělo v těchto časech obdoby.
Bylo to město bohaté a plné lidí, věřili v bohy a klaněli se jim. Měli i svoje politiky, uspořádání podle toho, kdo co měl a uměl.
Ti, kteří na tom byli finančně o dost lépe než druzí. Žili v přepychových domech plných sluhů a otroků. Mohli si vybírat, cokoli, na co ukázali, to bylo jejich.
Pak se však v tomto městě nacházeli lidé, kteří neměli nic, jen svůj život. Pro některé to byl život plný utrpení a strádání. Někteří si však našli svůj cíl, to, čeho chtějí dosáhnout. Pro většinu to však byl nedostižitelný sen. Pouze snili a jaksi zapomněli na to, že by měli žít.
Také tu byly tací, kteří žili tak jak mohli. Nebyli ani bohatí, ani chudí. Prostě byli průměrní. Proplétali se kolem, dokázali všeho využít a vždy se přitočili tam, kde jim něco říkalo: Tady se ti povede, jen tak dál.
Ne každý z těchto obyvatel byl obyčejný člověk, našlo se pár takových, kteří byli něčím jiní. Odlišovali se od ostatních nejenom svým vystupováním, ale i stavbou těla, oblečením. Byli to lidé, kteří byli cizinci. Ať ve své zemi, anebo tu. Kdekoli se objevili, vzbuzovali obdiv, hrůzu anebo, nenávist.
Nikdo však nevládl v této zemi, vláda byla svržena a nastolena republika. Žádný absolutistický panovník, již tuto zemi neničil. V mnohém toto město přeskočilo svoji dobu, ale měli přijít chvíle, které to všechno změní.
Nebude to však rychlá změna. Ne, bude postupná, ale o to zdrcující. Vrátí se zpět to, co si lidé mysleli, že se již neobjeví.
To by, ale nesměli žít na světě lidé. Homo sapiens, možná stojí na vrcholu, na posledním stupínku evoluce. Stačí však jeden jediný krok a cesta ke zkáze je zde.
To by nesměli žít lidé, kteří chtějí ovládat druhé. Lidé, kteří těží ze všeho, i z bolesti, lásky nebo nenávisti.
Vraťme se však k popisu toho nádherného města stojícího na vysokém kopci. Když jste pohlédli na jakoukoli stranu, nikdy jste nedohlédli na jeho konec. Bylo obehnáno vysokou a pevnou zdí. Nikdy nebylo dobito a nikdy do něj nevstoupila noha vojáka.
Nebo to všechno byla lež?
Všichni, kteří si pamatovali doby minulé, bylo jich však velmi málo, si předchozí léta pamatovali jinak. Zeptal-li se někdo cizí, rodilého obyvatele tohoto města, ten se rozhlédl a pouze něco zamumlal. Pak se však rozběhl a zmizel.
Když se někdo odvážil promluvit, najednou ho nebylo. Mohli jste hledat, ale nikdy jste nenašli. Mnoho lidí zmizelo, nikdo se však tím nezabýval. Proč taky? Kdo by chtěl zmizet a už nikdy nevidět své blízké.
Všichni si zvykli, že je lepší se neptat. Raději žít v nevědomosti, než zmizet a nikdy se neobjevit.
Když svítalo, pomalu se prodíraly sluneční paprsky skrz skály, a pak se slunce vyhouplo nad obzor a ozářilo celé město.
Vysoké zdi hradeb, chránily město před nájezdy vojáků a zabraňovaly tomu, aby brzy ráno svítilo do oken slunce.
Lidé žijící na západní straně města, se probouzeli později. Samozřejmě zde žili lidé, kteří nepracovali. Vysoce postavení úředníci a ti, kteří měli „vládnout“, vstávali až když ti méně šťastní, chodili ze svých domovů za prací.
Z jihu bylo kolem města moře, i toto chránilo zdejší obyvatele od dobyvačných kmenů, kteří neznali lodě. Nikdo nebyl schopen dohlédnout na jeho konec.
Sever města byl nejméně obydlen, důvodů by se našlo mnoho, ale asi ten nejdůležitější byl, že se tam nacházel les. Les, který byl opředen historkami, z kterých běhal mráz po zádech. Bylo zde i pohřebiště, zde se nacházeli předchozí panovníci. Pouze jeden byl pohřben na východě.
Tento panovník byl za svého života nenáviděn i milován. A možná právě proto, se nachází jeho hrob zde.
Východ – protože zde se rodí nový den, byl pro tyto lidi něčím zvláštní. Věřili v to, že když zde bude pochován tak veliký člověk. Ten, kdo dokázal ve svých lidech vyvolat tak rozporuplné pocity. Bude tak tento lid ochraňovat.
Možná se to zdá nesrozumitelné, ale popsat jejich zvyky, by vydalo na deset dalších stran. Takže, pokusím se to zkrátit.
Ve středu města byla obrovská kašna, z které brali obyvatelé osvěžení v horkých dnech. Byl na ní vyobrazen bojovník, nejspíše první král, všude kolem se mu klaněli lidé a zvířata, některá již lidé ani neznali, vyhubily je.
Na východě bylo i několik chrámů a již dříve zmiňovaný les. Jedna legenda praví, že se do města dostala víla. Zamilovala se do jednoho chasníka, který však její lásku neopětoval a ona na něj a jeho rod, uvalila kletbu.
Tato praví: Nikdy a nikdo z jeho rodu, nesmí najít lásku, a pokud se tak stane! Musí ji ztratit, za to, že zostudil její jméno.
Mnoho lidí z toho rodu za jeho čin zaplatilo. I když se na ni za několik let zapomnělo, stále nebyl nikdo z této rodiny šťastný. Až když se objevila jedna dívka.
Snad něco věděla? Možná. To už nikdo nezjistí.
Zamiloval se do ní jeden z rodu, nyní již královského, a ona porodila dítě. Byla to holčička. Žena se však ztratila, i s dítětem. Muž několik let truchlil, pak však zapomněl a znovu vzplanul láskou. Se svojí ženou žili šťastně, až když zemřel, vzpomněl si na svoji dceru a zapřísahal svého syna, aby ji našel.
I ten však po několika letech zapomněl.
Syn jeho syna, se zamiloval. Nikdo tu dívku neznal, ale byla krásná. Ona však jeho lásku neopětovala, věděla, že jsou spřízněni. Stále ho odmítala, až mu došla trpělivost a vzal si, co chtěl.
Toho dne se zachvěla zem a zvedl se vítr, vlny hrozily zatopit město. Z těchto vln se zjevila žena a hromovým hlasem zvolala. „Své dcery jsem poslala do tohoto města, aby šířily lásku a porozumění. První se vrátila, dříve vás však proklela. Druhá si odnesla holčičku, moji vnučku. Byla to odměna. I tuhle dívku jsem sem poslala, a co se jí stalo! Za to, ponese tento rod prokletí. Jedna dcera vám jej dala, druhá si ho zpátky vzala. Já ho zpátky posílám, nikdy nebude přímý rod, vždy ten nejstarší nebude moci. Snad přijde pomoc, já však nevěřím.  
Potomci jejich, vzniklí z lásky, nedožijí se věku a možnosti dále pokračovat v linii tohoto rodu.“
Tato pověst byla prověřena mnoha zkouškami a nikdy ji nikdo nezlomil. Všechny dívky, které se narodily, byly odloženy a chlapci byli posláni do cizích zemí.
Ani tam však neunikli kletbě a vždy ve věku deseti let, zemřeli. Rod však dále pokračoval, protože se do něj přiženil vždy nějaký muž. Ten však vzal si jejich jméno a dál jejich rodová linie pokračovala.
Nikdo však neví, co se stalo s mužem, který to vše způsobil. Zmizel z povrchu zemského? Anebo se ukryl před zlobou té mořské ženy?
Další z legend vypráví, že ten, kdo dokáže sjednotit všechny země. Dokáže i zničit kletbu, která špiní to jméno.
Objevila se dívka, ta, kterou si vzal, proti její vůli. Snad mu chtěla odpustit? Nikdo neví, ale přinesla si sebou chlapečka a ten zůstal ve městě. Ne však u vládnoucího rodu, ale u jednoho ze sluhů. Co se s ním stalo dál, mnoho lidí neví. Snad se objeví a všechno se změní.
 
****
 
Za jednoho jarního úsvitu se jedním domem, který stál na hlavní třídě, ozval dětský pláč. Po kterém následoval výkřik ženy a pak více méně tichý hlas, porodní báby. „Maminko, máte chlapečka. Jak ho pojmenujete?“
„Lizaiel, po mém nebohém otci.“ promluvila prvorodička. Její hlas byl prosycen smutkem, a na tvář ji dopadly kapky slziček, které si prodírali cestu po její tváři.
Určitě to bývala krásná dívka, ale před nedávnem byla její bezchybná tvářička, zrůdně znetvořená. Jizva, která se jí táhla od čela až k spodnímu rtu, jako by zázrakem nenarušila její mandlové oči. Neměly jen tvar, ale i barvu mandlí.
Chlapeček, který se jí narodil, nebyl zrozen z čisté lásky. Byla otrokyní v tomto nádherném a bohabojném městě. Jaká ironie osudu, že právě ona, se stala otrokyní. Tato dívka, kdysi, ano, je to dávno. Patřila k jedné z nejváženějších rodin a mnoho mužů se chtělo stát jejím manželem.
Její otec, pro kterého prolévala slzy, byl zabit.
Ne ve válce!
Mnoho let se v této zemi neválčilo, nikdo již nevěděl, co tohle slovo znamená. Mnoho těch, co to snad možná věděli, bylo zabito.
Podívala se na svého syna, posadila se a opřela se do polštářů. „Prosím, mohla bych ho pochovat.“  V této jedné větě, bylo tolik bolesti. Věděla, že je to naposledy, co se bude moci dotknout jeho, zatím, bledé tvářičky.
Porodní bába se nervózně ohlédla a poté přikývla. „Prosím, ale hlavně, rychle. Pán by se mohl zlobit, že…“
I když byla tato dívka otrokyní, dříve to bylo jinak, a proto se porodní bába smilovala. Dítě, které chovala v náručí, položila do Eriniiny náruče a otočila se, aby jim mohla ponechat alespoň chvíli, pár minut na rozloučení.
„Děkuji Mirael, jsem vaší dlužnicí. Kdybyste něco potřebovala,…“
„Ne, je to přeci vaše dítě. Tohle po vás neměli chtít, nikdo nemá právo,… Ani on ne!“ otočila se, její oči se zaplnily slzami, které setřela a pohledem plným porozumění se sehnula k Erinyi. Dotkla se její tváře, prstem přejela po jizvě a kousla se do rtu. „Je mi to tak líto.“
„Prosím?“ otočila se na ni Erinie a v očích se jí mihlo podezření. „Čeho litujete, Mirael?“
Oslovená žena, sebou cukla, jako kdyby, přistižená při činu a odvrátila hlavu.
Probíhal v ní boj. Bojovala se svým vědomím a tím, co slíbila.   
Ta dívka trpí. Vždyť ani neví, kdo je její matka! Nezná svou minulost. Proč se všechno musí opakovat? Jako kdyby nebylo dost bolesti, je to snad, prokletí?
„Víš,…“ odhodlala se k tomu, aby začala. Nesmí žít v nevědomosti. Ne, to nedovolím! „…, ono se to již stalo! Řeknu ti příběh a ten ti snad všechno objasní. Musíš věřit, že se to stalo. Možná,…“ odmlčela se. „…, možná se ani stát nemusel. Poslouchej!“
Posadila se do křesla, které stálo u postele. Vyhlédla z okna, odkašlala si a začala vyprávět.
„Je to již mnoho let,…“
 
 
Vzestup rodu …
 
Celou zemi sužovala válka. Brala si životy těch nejstatečnějších ze statečných. Byli to hlavně tací, pro které bylo ctí, aby bojovali a zemřeli pro svoji zemi, vlast. Ti, kteří bojovali pro slávu a moc, ti se drželi v pozadí a vyčkávali. Čekali na to, až někdo udělá chybu.
Takoví byli i ---, právě oni čekali, až král šlápne vedle a učiní tak, chybu, osudovou chybu, která ho smete a uvrhne do propadliště dějin.
Zapadne v zapomnění a nebude již nikdo, kdo by jej oslavoval. Jeho hrdinské činy, jeho bojovnost a odvahu zašlapou do země a neštěkne po něm ani pes.
Možná měli jen štěstí anebo za to všechno zaplatili? To v té chvíli nikdo nevěděl, ale okolnosti přejí připraveným a oni, oni připraveni byli.
I bohové byli nápomocni tomu, aby se stalo tak, jak chtěli oni. Oběti, které svým – „bohům“ předali, by oslepilo každého.
Král byl při jedné z bitev poražen a rada starších měla rozhodnout o novém nástupci. Nebyl čas, a proto se rozhodli pro ---, podplácení a výhružky, dělají divy. Nepřítel za branami, tady nebyl čas na přemýšlení. Muselo se jednat a to rychle.
Jen čas ukáže, jestli konali správně, nebo to byla jen veliká chyba, která je bude stát vše.
Bitva, která vše rozhodla v jejich prospěch, se zpočátku neodvíjela tak, jak by chtěli. Velitel vojska pomalu, ale jistě zaháněl nepřítele na východ. Byli již vzdáleni od městských hradeb, alespoň tři míle. Nevěděli však, že se sousední král uchýlil ke lsti. Stále zdánlivě ustupovali, ale na západě se formovalo vojsko, které by mohlo celé město porazit.
Král si byl jist svým vítězstvím, a proto již chystal oslavy. Ty nejvelkolepější a největší v dějinách jejich civilizace. Všichni měli vědět, že není radno si s touto říší zahrávat.
Bohužel však vše mělo být jinak. Okolnosti tomu chtěli a tímto si vládce sám pod sebou, podřezával větev, která byla již před tím silně poškozena a hrozila spadnout, on to jen urychlil.
Byl katem sám sobě, zatím o tom však nevěděl.
Všude bylo cítit omamné látky a hlavně, bylo cítit TO sebevědomí. Zvuk hudby a hlasů, se rozléhal celou místností a šířil se do celé budovy, i ven. Hluk byl slyšet i ve vojenských leženích, kde spali zničení a zmožení vojáci. Ti, kteří bojovali do posledního dechu, někteří z nich byli i na pokraji smrti. Kdo z těch, kteří slavili, by se o tyto „obyčejné“ vojáky staral?
A přitom! Kde by bez těchto mužů byli? I oni přeci měli právo na své oslavy!
 
 
29.08.2009 09:59:34
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one