Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
II. ETAPA

Máme tu pokračování povídky - Bojuj proto, abys žil. Je to o něco delší než předchozí etapa, ale... nechte se překvapit.
Předchozí najdete tady.

Syn a otec, dva muži, kteří by si měli být velmi blízcí. Přitom se nikdo nemohl lišit tolik, jako oni dva. Každý z jiného těsta a přeci si tolik podobní.
Drew a Hawk.
Mladý patnáctiletý chlapec, který byl vychován jako každý jiný kluk jeho věku. Nikdo by si nepomyslel, že je jiný. Nikoho by ani nenapadlo, že právě on bude mít v rukou osud celého světa. Že on rozhodne o tom, kdo zvítězí.
Na jeho bedrech leží tíha celého světa a on o tom stále nemá ani ponětí. Vychován ve vědomí, že všichni si jsou rovni a že nikdo nemá právo rozhodovat o tom, kdo má anebo nemá žít.
Naopak jeho otec!
Oba dva jako noc a den. Jako jing a jang.
Otec přesvědčený o tom, že jen jeho pravda je ta pravá. Že jen jeho vize se mohou splnit a že jen on může rozhodovat o všem a o všech, i o osudu svého syna!
„Já…“
„Ano synu,“ pousmál se, ale v jeho očích se úsměv neodrazil.
Chlapec sklopil zrak, kousl se do rtu, aby se snad donutil k tomu, co chce říct a poté upřel na svého otce prozatím bezelstné modré oči. „Kdy uvidím maminku?“
Oči jeho otce potemněly a i ta částečná hřejivost byla najednou pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Mávl rukou, až jeho syn odletěl na druhou stranu místnosti a udeřil hlavou do zdi. „Nikdy přede mnou nevyslovuj její jméno a … nikdy na ní nepomyslíš! Já to poznám!“ zařval a vyšel, spíše vyběhl, z místnosti zanechávaje na podlaze chlapce v bezvědomí.
 
Vyběhl z místnosti jako velká voda a přihnal se k ženě, která jej pozorovala toužebným pohledem. Její vypouklé břicho dávalo vědět, že očekává velkou a radostnou událost. „Můj pane,“ sklonila zrak k zemi a poklonila se, až jak jí dovoloval její stav.
„Vstaň,“ rozkázal hlasem, který si vyžadoval poslušnost za všech okolností, „moje milá. Ty se nemusíš přede mnou plazit na kolenou. Ne, ty ne! Bianco,“ zašeptal hlasem plným touhy.
„Pane?“
„Ne, říkej mi, Jestřábe.“
„Pane,“ zalkla se štěstím a políbila jej na konečky prstů, „já si nezasloužím, aby i jen váš zrak spočinul na mě. Jsem nikdo, oproti vaší velikosti a…“
„Ticho,“ okřikl ji, „čekáš moje dítě a já… nedopustím, aby z něj vyrostlo něco takového jako on…“ hodil pohledem k místnosti, ze které právě odešel.
Žena se potěšeně usmála, ale úsměv skryla za clonou svých černých vlasů.
Přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil. Mezi polibky šeptal milá slovíčka, která ji… vzrušovala jen hloubkou jeho hlasu.
Milovali se před obrazy jeho předků a ani jednomu z nich nevadilo, že je může kdokoli vyrušit, ale kdo by se odvážil? Vždyť by to znamenalo rozsudek smrti!
Nikdo sem nevstoupil, pokud nebyl vyzván samotným pánem.
Sál, který vybudovali předci jeho „klanu“ byl rozlehlý a nikdo si nemohl být jistý tím, že jej někdo nepozoruje. Nikdo nemohl vědět, kdo z nich promluví, až uslyší… až uslyší cokoli, co by je mohlo ohrozit.
Polokruhový tvar se dal lehce přehlédnout, nikdo se nemohl skrýt ve stínu, v rohu. Nikde nebyl nábytek, nic, jen… přímo naproti dveřím se nacházel obrovský trůn a všude kolem jen ledová podlaha.
Celý prostor, vzduch, vše bylo prosyceno nenávistí, zlobou!
 
Claudia a Ben, dvojice, která se doplňovala ve všem. Oba však byli předurčeni k tomu, aby nikdy nebyli spolu. Milovali se tak moc, že nemohli být jeden celek! Kletba, která na ně, na jejich rody, byla uvržena, byla silnější než oni dva dohromady.
Žena se usmála na muže, v očích jí zajiskřilo. Ohníčky plné vášně rozzářily její bledou tvář. Ona démon, on čaroděj. Oba silní a přitom slabí! A jejich láska je jednou zničí.
Ben její úsměv opětoval a jako uličník se schoval ve stínu. Jeho smích však dával vědět jeho přesnou polohu. Náraz dveří do zdi jejich úmysly zhatil. „Zase!“ zasyčel.
„Pšt, nebo tě uslyší!“
„Já z něj nemám strach.“
 
„Tvoje dcera nikdy nepozná to, co znamená milovat a pokud ano, tak… Pamatuj, za to, co jsi provedl mě, čeká tvé potomky spravedlivý trest!“
 
„Nechci tě ztratit! Ne, dokud s tím mohu něco udělat. Vím, že nemůžeme být spolu, ale… chci si to užít, dokud to ještě jde!“
„Kolik si myslíš, že nám zbývá času?“
„Nevím,“ pokrčila rameny a přitáhla si jej k sobě, „musíme mu jít pomoci, jinak zemře.“
 
Žena se sklonila nad těžce dýchajícím chlapcem, jehož hrudník se jen nepatrně zdvihal. Neobratně ho pohladila po nabíhající tváři a on vzdychl pod náporem bolesti. „On jej udeřil,“ zašeptala zděšeně a poté si přikryla ústa dlaní, „krvácí! Já nedokážu zastavit tu krev, ne, nejde to!“ vyjekla a ustoupila tak, aby měl Ben dost místa k uzdravení.
„Já to zvládnu, neměj strach.“
„Mohli jsme mít také takového syna, kdyby,…“ odstranila z chlapcovy tváře pramen vlasů, „… můj otec… Snad dokážu odstranit tu bolest.“ Nepatrně a hlavně opatrně přiložila ruku na čelo Drewea a tiše mumlala jakási zaklínadla. Jeho hrudník se začal pravidelně nazdvihovat, už nedýchal přerývavě, jeho tvář se uvolnila.
 
***

III. etapa

16.07.2009 08:14:55
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one