Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

III. ETAPA - Osudu neutečeš?



Opět jsme v povídce Bojuj proto, abys žil!
Tentokrát se vracíme k Seanovi a jeho přátelům ale hlavně...
....dozvíme se něco o Natanaelovi a naších andílcích.



S nečitelným výrazem ve tváři vystoupila z pokoje ve kterém odpočíval Gabriel. Sean si ji změřil tím svým nebezpečným až vražedným pohledem, který jako kdyby jí viděl přímo do duše. Earl zavrtěl hlavou a poté se rozesmál.
Jeho bratr jej zpražil: „Co je tady k smíchu?”
Ty!”
Já?”
Mladší z bratrů se opět rozesmál a mezi pauzami které potřeboval k nádechu se zeptal na to, co chtěl už tak dlouho vědět. „Co teď s námi bude?”
Sean zavrtěl hlavou a ztěžka se posadil do křesla. „Nevím! Jen doufám, že se rozhodne správně a hlavně... nechtěl bych aby se tu objevil ON!”
Ale vždyť je to náš...”
Mlč”, odvětil a obrátil se k Alyson, která sice vypadala že je vůbec neposlouchá, ale i tak museli být hodně obezřetní. „co kdyby tě slyšela!”
Omluvíte mě na moment? Zdálo se mi, že náš host potřebuje pomoc.”
Jistě,” odpověděl jí Earl i když byla ta otázka spíše mířená na Seana. Ten se však už na první pohled nechystal k tomu, že by jí sám odpověděl. „kdyby byli nějaké potíže budeme vedle!”
Jakmile se za ná opět zavřely dveře. Seanova křečovitě stažená tvář se uvolnila. Cítil na sobě bratrův pohled a tak reagoval na nevyřčenou otázku. „Nevěřím jí a ani ty bys neměl! Je to výtvor naší milé Gigi a ty moc dobře víš jaké jsou její hračky!”
Ty...”
Starší bratr si povzdechl. „Myslíš, že jsi schopný přede mnou něco skrýt? A ještě k tomu takovou VĚC! Za jak velkého blázna mě vůbec vlastně máš? Můžeš být ale spokojený s tím, že to neví matka! Už tak těžce snáší to, že se nedokázala ovládnout a navíc kdyby zjistila, že ty...!”
Dobře... jen... nesmí se to dozvědět.... Nikdy se nesmí nic z toho dozvědět, zlomilo by jí to srdce!”

****

Natanael se postranním pohledem podíval na Rafaela, který vedle něj pomalu kráčel rozvážným krokem a cosi si prozpěvoval. Na mysli mu vytanul den, kdy se s ním setkal poprvé v životě.
V té době mu bylo patnáct a byl jeden z těch nejhorších grázlů v jejich čtvrtil! Stačilo aby kdokoli byť jen vyslovil jeho jméno a v ostatních se krve nedořezalo. Dokázal člověka ranit už jen pohledem a nikdo se proti němu nepostavil až pak přišel on...

---------------------------------------------------------

Rafael věděl, že tenhle kluk bude oříšek, ale to co uviděl předčilo veškerá jeho očekávání. Stejný ledově chladný pohled v takových očích měl štěstí vidět jen jednou, o to víc mu utkvěl v hlavě. A to by dospělý člověk. Natanael už od prvního pohledu vzbuzoval strach a respekt a to mu bylo teprve patnáct let.
Musel se dostat do jeho světa a doopravdy nevěděl jak to udělat, jak překročit tu pověstnou hranici. Co kdyby jej naopak obrátil proti světlu! To by znamenalo jejich úplný zánik! Věděl to a možná právě proto, to v něm vyvolávalo strach.
Tento pocit za celý svůj život nepoznal a teď ho v něm vyvolal jeden puberťák... jak ještě šílenější to jen může být?

Zhluboka se nadechl -Musím si získat jeho důvěru!- Chlapec seděl na zdi, která byla z jedné strany vysoká jen asi půl metru, naopak z druhé byl příkrý sráz. A právě na té vyšší straně seděl větší částí svého těla Natanael – nakláněl se z ní a upřeným pohledem zíral dolů. -Jen ať neskočí!- šeptal si v duchu.
Chlapec jako kdyby vytušil, že se k němu někdo cizí blíží, napjal se a poté promluvil tichým téměř pohřebním hlasem: „Kdybych skočil, letěl bych?” Poté vyskočil na nohy a nahnul se ještě více, aby jeho větší těžiště bylo nad propastí. Balancoval na hraně a divoce se smál vlastní šílenosti.
Rafael ztěžka polkl a zastavil se v půli kroku, aby vzápětí promluvil tichým hlasem. „Nedělej hlouposti, tvoje matka by měla strach....” Tohle neměl říkat. Vytušil hned jakmile se k němu mladík otočil tváří v tvář. „O ní v mé přítomnosti nemluvte,” cedil skrz pevně sevřené zuby, „opustila mě, když jsem byl...” Tentokrát jej starší z nich přerušil. Mluvil tiše a pomalu, dávající důraz na každé slovo. „Tvoje matka tě miluje a právě proto ti dala tohle jméno, věří...”
Když ji tedy tak dobře znáte... proč mě opustila?” syčel s přivřenýma očima jako kobra. Jeho ledový pohled si nezadal s pohledem jeho matky. „Protože musela, byl to její osud!”
Já na osud nevěřím!” odtušil chladně. „Ona taky nevěřila!” odmlčel se a nechal chlapce, aby mohl chvíli v klidu přemýšlet. Neudělal však ani tři kroky a zastavil ho mladíkův hlas. „Znáš moji matku?”
Rafael se jen v duchu ušklíbl a poté se se stále neměnným výrazem otočil na chlapce. Pak pokrčil rameny a nahnul hlavu na stranu. „A kdyby?”
Natanael seskočil ze zdi a rozběhl se k němu, zastavil se až těsně u něj a podíval se mu zpříma do očí. Oba si vyměňovali svoje pohledy až mladší z nich s tím svým uhnul. Na tváři toho staršího se rozhostil upřímný úsměv. „Pojď se mnou!”
Proč bych měl jít? Vůbec tě neznám a hlavně, měl bych být doma... sakra, to je už tolik hodin!” zděšeně vykřikl, když se podíval na hodinky. „Musím si pospíšit jinak....”
Počkej”, zvolal a zastavil jej dotykem na rameni. Chlapec se přikrčil a lehce se otřásl. Hned jakmile to Rafael zaregistroval ruku pomalým pohybem oddálil. „Nemusíš mít ze mě strach.” Chlapec se ani neotočil, jen přikývl a rozběhl se domů. Rafael jej vyprovázel nervózním pohledem a počkal až zmizel za prvním rohem. Poté si pozvzdechl a pomalých krokem vyšel na opačnou stranu než Natanael. -Doopravdy je jiný než jsem očekával, ale jak to tak vypadá... pod jeho drsným zjevem se skrývá křehká duše.-

Mladík se udýchaně zastavil až před svým domem a zděšeně pohlédl na tvář, která na něj zírala zpod záclon. Polkl a kopnul do neviditelného kamínku. „Tohle mu už asi nevysvětlím! Má mě ráda,” odfrkl si, „ale proč mě nechala s ním?” Pomalu došel ke dveřím a lehce zaťukal. Chvíli se nic nedělo a pak se dveře tiše otevřely. Na obličeji mu přistála tvrdá dlaň až se jeho tvář otočila téměř devadesát stupňů. „Já...”
Ty?” stál nad ním jako bůh pomsty.
Potkal jsem nějakýho divnýho týpka a...” polkl a zvedl pohled směrem k otci. Otci, který se na něj podíval jako kdyby se přemáhal byť jen chvíli na něm spočinout pohledem. „dával mi kázání ohledně mého chování!”
Aha... a to ti mám jako věřit? Ihned běž do svého pokoje a nevytahuj z něj paty! Rozumněl jsi?” dodal, když Natanael nijak nereagoval. Podíval se na syna, který zíral upřeně před sebe. „A co on! Taky přišel pozdě!”
Tobiasi”, zvolal. Tentokrát zněl jeho hlas nadšeně a byl plný... lásky.
Natanael polkl a vyběhl do svého pokoje. Nezapomněl samozřejmě za sebou hlasitě prásknout dveřmi až na zem spadla váza, která stála na stolku u dveří. Polkl a ztěžka se svalil na postel. Věděl, co jej teď bude čekat. Neuběhla ani minuta a do jeho pokoje vběhl otec. Než mohl opět jakkoli reagovat přistála mu na tváři další facka po které následovala druhá, třetí... pak už přestal počítat. Dopadl na zem a snažil se oddálit svoji hlavu teď už i od otcových nohou. Kopal do něj jako do hadrového panáka a cosi u toho křičel. Ne, Natanael neplakal, už dávno se to odnaučil. Teď jen tiše čekal až se otec unaví anebo ho to přestane bavit. Co však nečekal bylo, co se stalo když jej pomalu začalo opouštět vědomí. „Tati?” ozvalo se zděšeně. Dál už nevnímal.

****

Pokoušel se nadechnout. Zpočátku to nešlo, ale pak zalapal po dechu. Zašmátral kolem sebe a dotkl se ruky, která ležela na jeho posteli. Otevřel oči a posadil se, snažil se zorientovat ale všude kolem něj byla tma. Položil si ruce na hlavu a pak s nimi sjel na oči, které měl ovázané obvazem stejně jako celou hlavu. „Co se stalo?” zazněla z jeho úst otázka dřív, než se mohl zastavit. „Proč jsi to neřekl?” zazněla místo odpovědi z úst jeho “bratra” otázka.
Co děláš v mém pokoji?” vykřikl a ohnal se levou rukou, protože pravou nemohl hnout. Měl ji v sádře stejně jako pravou nohu, jak poznal když se pokusil postavit. „Nejsi ve svém pokoji, ale v mém a hlavně... proč mě tak nenávidíš?”
Chvíli bylo ticho.
Já... tebe?” rozesmál se Natanael.
Cítil na sobě jeho pohled a tak ucukl hlavou na stranu. Ani za nic mu nechtěl přiznat, že se k němu takhle jeho vlastní otec chová už od té doby, co se k nim nastěhoval Tobias se svojí matkou.
Tobias byl jeho nevlastním bratrem a narodil se v době, kdy s nimi ještě žila Natanaelova matka. Otec ji podváděl na každém kroku, ale ona jako kdyby to nevnímala. To ještě žila jen a jen pro svého syna a pak ze dne na den zmizela, aby ji nahradila macecha. Ne, že by se k Natovi chovala odmítavě a upředňostňovala vlastního syna, ale... Tu ztrátu po matce v jeho duši prostě nemohla nahradit zcela cizí žena.
Ale po několika letech zemřela na leukémii a celý Natanaelův život se stal peklem. Otec mu vyčítal úplně všechno a dokonce pronesl i větu, která jej od té doby děsila ve snech. „Měl si zemřít místo ní!”
Proč jsi mi neodpověděl?”
Natanael si olízl okoralé rty. „Mohl bys my donést vodu? Mám žízeň.”
Jistě”, přikývl Tobias.
I když jej neviděl prostě to věděl. Věděl co udělá dřív než on sám. Po chvilce u něj Tobias opět stál a přibližoval k němu skleničku s brčem, které mu strčil do pootevřených úst. „Ta sádra je zbytečná a ty obvazy taky! Musím to sundat!”
Nemůžeš, doktor říkal že ta sádra zůstane na svém místě nejmíň tři měsíce a ty obvazy....” chvíli přemýšlel a kousal se do rtu, „....můžeme je sundat večer!”
Jaj, já zapomněl, že vlastně chceš studovat na doktora,” uchichtl se Natanael. V duchu však spřádal plány na to, jak se hned jakmile se dostane do svého pokoje zbaví těch otravných sarapatiček, které mu bránily ve volném pohybu. Nemohl mu přeci říct, že se jeho zranění, už od jeho pěti let, samy od sebe zahojí. „Kde je?” zašeptal ztěžka a polkl. „Otec?” zeptal se i když musel vědět na koho se ptá. Natanael přikývl a čekal na odpověď která nepřicházela. „Je ve vězení, hned jak jsem uviděl co ti dělá odtrhl jsem ho od tebe a... Potom jsem zavolal záchranku a nakonec... oni to vyřešili za nás!”
Jakto, že jsme doma a ne v děcáku?” vychrlil otázku, která byla očekávatelná. „Nejsme plnoletí a už nikoho nemáme!”
Já ne, ale ty ano! Věděl jsi o tom, že se tvoje matka s otcem nerozvedla? To, že jsem jeho syn...moji matku si nikdy nevzal, nemohl když už byl ženatý!”
Kdo...?”

Zhluboka se nadechl, když se za Tobiasem zavřely dveře a zašmátral rukou v nočním stolku. Jakmile nahmatal nůžky, sevřel je a vytáhl ven. Pomalu je přisunul k obvazu na hlavě a střihl, ten samý úkon opakoval několikrát než obvaz dopadl na zem a Natanael pomalu pootevřel oči. Naštěstí byla v pokoji téměř naprostá tma a tak jej světlo do očí moc neudeřilo. Zamrkal a poté vydechl. Konečně viděl a mohl se dát do další práce.
Stříhat levou ruku šlo těžce, ale jakmile byla jeho pravá ruka na svobodě několikrát s ní pohnul. Poté si lehl na postel a chvíli zíral na strop. Musel několik minut odpočívat. I když byla jeho zranění v pořádku, byl strašně moc vyčerpaný a po chvíli usnul spánkem spravedlivých.

Zamrkal. Nemohl věřit tomu, že usnul. Posadil se na posteli a opět vzal nůžky do ruky. Teď jako kdyby měl energie na rozdávání.
Naposledy střihl a i jeho noha byla na svobodě. „Super, cítím se jako znovu zrozený. Měl bych vyrazit do kuchyně a něco si uvařit. Mám hlad jako vlk, ještě začít vít!” rozesmál se a vyskočil na obě nohy.
Došel ke dveřím a tiše je otevřel. Věděl že je kolem půlnoci a musí našlapovat lehce, aby někoho nevzbudil.
Neobtěžoval se zavírat.
Naštěstí byl jeho pokoj v přízemí a tak nemusel sešlapovat ty otravné stále vzrající schody. Zastavil se před kuchyní a nervózně se rozhlédl kolem sebe... co kdyby jej nachytal otec! Několikrát se to stalo a on to pak několik týdnů rozdýchával. Pak si však uvědomil že otec teď nemá žádnou šanci aby jej nachytal. Pousmál se a tiše vešel dovnitř. Tobiase doopravdy nechtěl vzbudit, dokázal si představit jeho sáhodlouhé kázání, které mu několikrát dávala Megan, když ještě žila. Byl neuvěřitelnou kopií své matky až to Natanaela děsilo.
Otevřel ledničku a vytáhl první věc, která mu padla pod ruku. Když se posadil ke stolu konečně se na jídlo podíval a zavrtěl hlavou. „Proč zrovna tohle?” Držel v ruce talířek na kterém bylu suši, oblíbené jídlo jeho otce. Vzal to do ruky a chystal se vše hodit do koše, ale cosi jako kdyby jej zastavilo. Uvědomil si, že tohle má Tobias s jejich otcem společné. Oba mají rádi stejná jídla. V očích ho zapálily slzy, snažil je zahnat zamrkáním, ale naopak podnítil jejich vznik. „Sakra,” zaskučel a položil hlavu na stůl.
V tomhle rozpoložení jej několik hodin na to našel Tobias. Nevěřícně zíral na bratra, který se chvěl dlouho potlačovaným pláčem. Dlouho jej neviděl takhle zničeného... vlastně nikdy! Zíral na něj a pak ho to uhodilo přímo do očí. Jak to, že na sobě nemá žádné obvazy a sádru! Jak se vůbec dostal do kuchyně, když měl podle doktora zlomených tolik kostí! „Co to vyvádíš, blbče!” zašeptal a přišel až k němu. Natanael k němu zvedl červené oči a popotáhl. Tobias natáhl ruce před sebe a beze slov svého bratra objal, ten se celý napjal, ale protože Tobias obětí nemínil přerušit uvolnil se a dalším vodopádem slz zamočil jeho čistou pyžamovou košily.

****

Rafael se podíval na ženu, která kráčela po jeho pravém boku. Její rudé oči hovořily za vše. Dávala si za vinu, že nedokázala svého syna ochránit a nechala jej s takovým tyranem. Kdyby to věděla, tak... „Nemůžeš za to!” Snažil se ji uklidnit. Popotáhla ale nic neřekla. Nechtěla se s ním hádat!
Chytil ji za rameno a otočil si ji čelem k sobě. Dívala se na zem a proto jí tlakem ruky na bradě donutil, aby se mu podívala do očí. „Nevěděla jsi, že jej ovládnou!”
Ne, ale měla jsem to tušit. Vždycky byl tak slabý a nechal se strhnout svým okolím! Kdybych se vykašlala na nějakéj blbej osud můj syn by si tím vším nemusel projít. Musí mě nenávidět!” odvětila a vytrhla se z jeho sevření.

02.06.2011 17:02:58
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one