Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

I. ETAPA - Osudu neutečeš?

Opět jsme v povídce Bojuj proto, abys žil! Tentokrát se vracíme k Seanovi a jeho přátelům kteří mu mají pomoci s tím, aby ZLO nevyhrálo. Ale postavy se nám začínají vybarvovat v tom pravém světle a ... že by se blížila apokalypsa?


Náš osud je nám v náčrtu pevně předurčen,
ale to, jak bude konečný obraz vypadat, určujeme my sami.


Docela dost dlouhou dobu mlčel, aby se poté zavrtěl na židli a sklopil hlavu do klína. Zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou. Tohle bude na dlouho. „Tak co?“ snažil jsem se jej popohnat, ale docílil jsem jen toho, že se na mě podíval tak smutným pohledem až se mi téměř zastavilo srdce. „Je to asi dva měsíce, co jsem se dozvěděl co jsem doopravdy zač! Co jsme zač!“ řekl tu osudovou větu, která nám oběma měla změnit život.
Co myslíš tím... my!“ nervózně jsem zopakoval to co právě řekl.
Viděl jsi, co se stalo když jsem se naštval, ne? A slyšel jsi někdy o tom, že když bude světu hrozit zkáza tak na zem přijdou andělé a ani rozhodnou...“
Opět jsem jej přerušil a téměř bláznivě se rozesmál. „tím chceš říct, že jsi...“
Ano. My jsme ONI!“
Tohle bylo i na mě moc. Teď jsem věděl, že se jeden z nás zbláznil, ale na sto procent jsem věděl, že já to určitě nejsem! Zvedl jsem se tak rychle až málem spadla židle na které jsem seděl. „Hej, srandu si můžeš dělat z plastelíny, ale ne ze mě! Doopravdy jsem měl odejít z týmu hned ten den, co se to stalo.“ Na nic jsem nečekal a vyběhl do noci. Nezastavil mě ani jeho zoufalý hlas, ani volání Rafaela, prostě nic. Chtěl jsem být co nejrychleji a nejdál od Nathanaela a jeho bláznivých nápadů. Kdybych jen v té chvíli tušil, že běžím do náruče smrti, nejspíše bych si to rozmyslel, ale takhle...
Zastavil jsem se dva bloky od baru a snažil se popadnout dech. V boku mě píchalo a stěží jsem dýchal, ale byl jsem šťastný. Jako kdyby ze mě odpadlo těžké závaží, jako kdybych se právě teď cítil alespoň o stopadesát kilo lehčí. Bylo to směšné, ale povznášející. Ale slova která jsem po chvíli zaslechl mě vrátila zpět do reality a dopad na tvrdou zem doopravdy bolel. V té chvíli byla gravitace tak silná až jsem téměř dopadl bradou na zem. „Ale, Natův chráněnec a je tu sám!“
Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nic neviděl. Nějaká neviditelná síla mě však téměř přišpendlila k zemi tak moc až jsem téměř nemohl dýchat. Sakra, tohle bude můj konec. Idiot, idiot! Nadával jsem v duchu na svého parťáka a přísahal, že pokud se z tohohle dostanu, tak ho na sto procent zabiju!
Tohle bude lehká práce, co říkáš?“
Přísahal bych, že vím jen o jednom útočníkovi, ale když tomu jednomu odpověděl druhý, téměř ledový hlas, otřásl jsme se.
Možná!“
Pohrajeme si s ním, anebo ho zabijeme?“ Neznámý hlas bez těla se mlsně olízl.
Jen to ne, nechci se stát obětí odpornýho... upíra!
Ledový severák se opět ozval a pak se přímo přede mnou objevil, jako kdyby se zhmotnil, nádhernej chlap. Chlap, který připomínal něco téměř andělského, ale uvnitř to byl učiněný ďábel. Jeho oči se vpily do těch mých a já se mohl konečně zhluboka nadechnout. „Proč jej zabíjet, tenhle by se paní určitě líbil! Dostaneme za něj...“ dál jsem neslyšel, oči se mi začali sami od sebe zavírat a já upadl do temného snění.


Všude kolem mě byla cítit jen spálenina. Ze všeho sálalo téměř dábelské, pekelné teplo. Otevřel jsem oči, vletěl mi do nich dým, stejně jako do plic a já se rozkašlal. Oči mě slzeli z popela a plíce jsem měl od něj plná dusivého prachu. Opět jsem se rozkašlal a rozhlédl se kolem sebe, okolí jsem poznal na první pohled, tohle byl... Nevěřícně jsem zamrkal. Kde to sakra jsem! Tedy, věděl jsem, kde jsem, ale proč se to všechno změnilo?
Gabrieli, Gabrieli!“ Slyšel jsem volat svoje jméno. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale v okolí nikdo nebyl. Moje jméno však jako kdyby mi stále rezonovalo přímo v hlavě. „Gabrieli, probuď se konečně...“


Otevřel jsem oči a upřel je na postavu přede mnou, která jako kdyby vystupovala z mlhy. Přiblížila se ke mně, ale pak o krok ustoupila jako kdyby ze strachu. Zavrtěl jsem hlavou a oči se mi zavřely. Neslyšel jsem a neviděl, že ten muž ke mně obezřetně přistoupil a vzal mě do náruče. Nesl mě tak lehce, vypadalo to jako kdyby nenesl člověka, ale něco lehkého jako ptačí pírko. Cítil jsem jen to teplo a pak nic. Tentokrát už bylo mé snění bezesnů.

****

Zdálo se mu, že s tím klukem něco není v pořádku. Proběhl kolem něj jako velká voda a v očích se mu třpiltily slzy o kterých nejspíš ani neměl ponětí. Někoho jako kdyby mu připomínal, jen si za nic na světě nemohl vzpomenout koho. Sledoval jej, ale po několika metrech ho ztratil. Pak si však něco uvědomil. Ten blbec určitě vběhl do jejich teritoria a pokud si nepospíší Nathanael jej zabije. Ne že by z něj měl strach, ale s těmi dobrými si není radno zahrávat. Pokud by jej naštval stal by se z něj téměř ďábel, a to by byla vražedná kombinace se kterou by si ani on možná neporadil.
Po několika krocích cítil, že tahle atmosféra je cítit téměř statickou elektřinou. Tenhle pocit zažil již několikrát a to hlavně ve chvílích, kdy byl s Natem. Tohle vypadá špatně, hodně špatně.
To co uviděl předčilo jeho očekávání o dvěstě procent, kdyby to bylo možné. V okruhu asi deseti metrů, kolem mladého muže, bylo všechno spálené na popel. Oblečení na jeho těle vlálo a třpytilo se přímo nadpozemským jasem. Uvnitř kruhu bylo cosi spáleného, něco, co kdysi možná bylo člověkem, ale cítil, že by tu měl být ještě někdo. Ten pach si nemohl s nikým splést, to byl pach Jamese. Rozhlédl se kolem sebe a zrak mu padl na cosi kovového lesknoucího se v prachu. Natáhl k tomu ruku a ihned s ní ucukl. Pálilo to jako čert a on si uvědomil, že na tohle svoji špinavou rukou nemohu sáhnout. Ten oheň jako kdyby všechno kolem něj očistil, padlo to na něj jako těžká deka.
Jsem ďáblovo plémě a na něco tak čistého nemohu vztáhnout svoji špinavou ruku. Polkl a z tašky, kterou měl na rameni, vytáhl několik pruhů látky a omotal si s nimi dlaně, aby ten šperk mohl vzít s sebou.

Sehnul jsem se k němu a zabalil jej do látky, aby ji vzápětí strčil dovnitř. Zhluboka jsem se nadechl a opět se sehnul, tentokrát proto, abych zvedl toho chlapce. V tu chvíli otevřel oči a upřeně se na mě podíval. Ty oči... byly prúzračné jako studánky a jako kdyby se mi dívaly přímo do duše. Poté oči spokojeně zavřel a přimknul se ke mně. Jako kdyby mě ovládl třes, po kterém následovalo příjemné uvolnění. Známka toho, že mi ten tvor věří. Ano, nebyl to člověk, byl to tvor. Cosi nespecifického, něco mezi člověkem a netvorem.

****

Snad si nemyslí, že jí uvěřím... tenhle muž nemůže být Seanův otec! To samé, na co jsem myslela, my samovolně vyletělo z úst. Gigi se na mě ohlédla, ten pohled – chápala moji averzi k tomu, že nevěřím ani slovu z toho, co řekla. „Jistě, kdo by věřil... Michael totiž není jen tak ledajaký upír, i když si ta hlupačka myslí, že jej zabila. Jeho nemůže nikdo zabít... jenom kdyby, ale to je nemožné. Pokud se napije krve, je jedno jaké, stane se z něj zbraň, která dokáže zničit cokoli. Jakékoli city mu od té chvíle budou cizí. Proto se mu pořádně podívej do očí. Učinila jsem tak a v té chvíli jako kdyby se i mé černé srdce sevřelo přímo ledovou pěstí plnou beznaděje. V těch očích bylo tolik bolesti až se můj pohled zamlžil. Ledově chladné oči vraždícího tvora, plné slz! Nemožné! To bylo to, co jsem si v té chvíli myslela a nebyla jsem sama. „On který vždy tak ochotně pomáhal lidem by teď měl být jejich koncem? Mohlo by to být úchvatné, ponižující, ale i tak mu to nemohu udělat. Stále jej totiž...“
Milujete ho?“
Přikývla a polkla. „I přesto co mi udělal... chápu to, ale...“ zavrtěla hlavou a povzdechla si: „Měly bychom jít, James na nás čeká, něco jej rozrušilo!“
Stále jsem sice nechápala její pohnutky, ale jako kdyby si kousek po kousku získávala moji důvěru.

Paní, měla byste vědět,...“
Co se děje,“ přerušila jej nevraživě, „doufám, že je to tak důležité abys mě mohl rušit při...“
On ji však přerušil a to tak vehementně až téměř zapomněla na to, co chtěla říct. Nevraživě na něj pohlédla, ale to co řekl její pocity zcela přehlušilo. Teď už nebude cesty zpět. „Je tady!“
Její reakce byla všechno možné, jen ne taková jaká by měla podle mě být. Její tvář po chvíli rozjasnil úsměv, ale v očích jako kdyby se jí zračilo zklamání. „Takže je to to pravda, věštba se naplňuje a my s tím nic neuděláme.“ Ty slova se mi zaryly do srdce a v očích mě začalo pálit. Slova která ve mně vyvolaly vzpomínky i když to nejspíš neměly v plánu. Celý svět se se mnou zatočil a já se vrátila zpět do své minulosti.


Já jsem těhotná, sakra! Tohle nemůže být pravda, ne, tohle mu nemůžu udělat. Tak dlouho jsem se mu snažila odporovat, lhala jsem mu, ale nakonec... zradila jsem muže, kterého jsem tolik milovala. Nemám právo na to, abych žila.“ Sevřela jsem v ruce nůž a přiblížila ho k břichu. Stačil jeden jediný pohyb a měla bych po problémech. Hlas, který jako kdyby mi zněl v hlavě, mě však zastavil. „Dej mi to dítě a já ti dám možnost začít od začátku.“ Polkla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho jsem však neviděla a tak jsem pokračovala tam, kde jsem skončila. V půli pohybu mě však opět zastavil ten hlas a přede mnou se objevila nadpozemsky krásná žena. Ďábelsky! Natáhla ruku k mému břichu a dotkla se jej. Ucukla jsem jako po zásahu elektrickým proudem. „Sepíšeme spolu smlouvu. Já ti pomohu od tvého břemene a ty...“ pohlédla ji do očí a pokračovala, „...dáš mi svoji duši.“
Duši?“ rozesmála jsem se, „copak jsi ďábel?“
Něco na ten způsob,“ odvětila klidně a stále na mě zírala. Ani jednou nezamrkala, cítila jsem, že vidí přímo do mé duše. Pousmála se a pohladila mě po tváři. „Proč přemýšlíš?“ Ten dotek na tváři byl přímo elektizující, ale o to příjemnější. Přitiskla jsem se k ní blíž. „Dobře,“ přikývla a tentokrát položila obě ruce na moje břicho. Ucítila jsem teplo, které do mého těla pronikalo skrz její ruce, prsty. Poté ruce pomalu oddalovala a ten pocit... zdálo se mi jako kdyby ze mě něco vysávala. Mlžný a neprůhledný oblak, který se postupně zvětšoval oddalovala ode mě a pak si ruce položila na svoje ploché bříško. Zhluboka se nadechla a poté spadla na kolena. Bylo vidět, že pociťuje obrovskou bolest. Musela se kousnout do rtu, protože když ke mně zvedla svůj zastřený pohled na rtech ji ulpělo několik kapek krve. Krve, kterou po chvíli olízla a zvláštně se na mě usmála. „Děkuji!“
Ten pocit... ona mě obelhala. Ano cítila jsem, že něco není v pořádku. Určitě si vzala víc než jsem ji chtěla dát, určitě.
Máš strach? Nevěříš mi?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale nepromluvila. Pak jsem položila ruku na své břicho a podívala se na to její. Něco bylo jinak. „Jak to, že...“
Divíš se proč se cítíš tak prázdně a přece jako kdyby v tobě něco zůstalo. Odpověď je jednoduchá,“ odmlčela se, „jeden plod v tobě zůstal, protože jsi jej k sobě podvědomě připoutala. Tvoje etické a morální zábrany jsou stále dost velké. Chceš si to dítě nechat!“ Nebyla to otázka, ale... „A ohledně tvé duše,“ mlsně se olízla, „chutnala přímo božsky!“ ďábelsky se rozesmála.
Duše?“ polkla jsem a položila si ruku na hrudník. Ta podivná prázdnota jako kdyby se rozlévala celým mým tělem a plnila mě... „Tohle já nechci!“ vykřikla jsem a upadla na kolena.
Pousmála se a natáhla ke mně ruku, kterou jsem i přes počáteční zaváhání stiskla. „Vezmu si i ten druhý plod, ale... pamatuj si tím že jsi to udělala, stal se z tebe tvor kterého jen tak něco nezabije. Získala jsi tím velkou moc, která tě však může zahubit. Cokoli se ti teď stane je dílem osudu a ty už s tím nic nenaděláš. Vybrala sis svoji cestu!“
Takže jsi mě využila k tomu abys získala!“
Myslíš, že tím něco získám? Pokud máš na mysli svoji duši tak... ano, byla krásně čistá, neposkvrněná, ale začala ji zalévat temnota. Nemohla jsem ji nechat jen tak zaniknout. Takové duše je nutné chránit, stejně tak jako nevinné děti. Možná jsem démon, ale... nemohu připustit aby dítě trpělo za činy svých rodičů. To nebohé dítě nemohlo za to, že se zrodilo!“
V jejích očích plných pohrdání se zračila nezměrná bolest i přesto se však jako by usmívala. Přikývla jsem a ztěžka se zvedla. „Řekneš mi jestli se někdy vrátí?“ Neřekla jsem jeho jméno, ale věděla jsem že ona ví. Ne nadarmo teď měla moji duši.
Žena si odfrkla a pohled zabodla do země. „Zavolám svoji sestru a vezmu si i ten druhý plod. Chtěla bys je pojmenovat?“ Tenhle ústupek mě udivil. Sice neodpověděla na moji otázku a někde v hloubi srdce jsem věděla, že nebude trvat dlouho auvidím jedinou lásku svého života. „Ano. Budou to dívky, určitě to budou holky a měly by se jmenovat – Alice a Rehael.“
Co byste řekla jménu – Malphas, je to vlastně něco proti jménu Rehael. Mohlo by to být velmi zajímavé a poučné!“ rozesmála se.
Nechápavě jsem pokrčila rameny a zhluboka se nadechla. „Ono je to vlastně jedno, nikdy ani jednu z nich nepotkám a... stejně mi ta jména jen tak vytanula na mysli. Není to nic důležitého, pojmenujte si je podle sebe!“


Rehael – anděl
genius zdraví, dlouhého života, otcovské a dětinné lásky. Atribut: "Bůh, k hříšníkům milosrdný". Evokujeme jej, chceme-li dosíci uzdravení, veršem: "Audivit Dominus et miseritus est mei: Dominus factus est meus auditor"

Malphas – démon
... vám šeptá - "Aha, tak ty jsi prý hodný člověk plný porozumění. Uvidíš, jak tě proměním." A tak navzdory vašemu dobrému charakteru vás vaše okolí občas přivádí do stavu šílenství a propadáte přímo vražedným choutkám. Naštěstí si toho málokdo povšimne. Těm, co zachytí váš podivný výraz, raději řekněte, že jste trochu unavení. A Malphasovi nenaslouchejte.


Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem zpět v přítomnosti. Setřela jsem si z čela ledový pot a podívala se na dvojici přede mnou, která si žádné změny, jak bylo vidět, nevšimla. Stále pokračovali ve svém rozhovoru, který mi vůbec nic neříkal. Věštba?
Gabriel se jmenuje, říkáš!“ Tahle věta ve mně evokovovala divné myšlenky, jako kdybych to jméno již někde slyšela. Vždyť je to jen obyčejné jméno, které... jistě, i jména tvých dcer byli obyčejné, ne? Už dlouho se ten druhý hlas neozval o to zděšenější byla, když se to stalo! Normální je i to, že budou bojovat proti sobě! Ne? Ten hlas se jí smál, ano, věděla to! „Není to zábavné?“ vyrušil ji ze zamyšlení Gigin hlas. „Nathanael, Gabriel, Rafael, Chamuel a nakonec... Michael, kdopak nám tu ještě chybí, aby to bylo přímo dokonalé.“
Pokud nenastane TEN čas, tak to jsou jen jména,“ podotkl James a koutkem oka se podíval na Aulideu. Tímto sice svoji paní přerušil, ale to jí v tuhle chvíli nevadilo. „Máš pravdu, ale pokud začal on... další jej mohou za chvíli následovat.“
A v tu chvíli mi to došlo, jednotlivé dílky do sebe konečně začaly zapadat.

****

Natanael za Gabrielem cosi vykřikl, vlastně si ani nepamatoval co, vyskočil a pak se posadil zpět, protože jej Earl stáhl zpět na židli. „Měl bys ho nechat jít... tebe by nerozhodilo, kdyby někdo zničeho nic začal povídat, že jsi reinkarnace jakéhosi anděla? Tys na ně někdy věřil? Nebo jsi v ně začal věřit už ten den, kdy ti Rafael řekl pravdu?“
Máš pravdu, ještě před třemi lety to byl úplně normální člověk, který měl sice problémy, ale nemusel čelit tomu zlu, které je všude kolem. Netušil, že temnota se rozprostírá nedaleko jeho domovo a pomalu se dostává do jeho blízkosti. Kdyby se nepřidal ke mně, skončil by jako všichni jeho...“
On o tom ví?“
Ne,“ zavrtěl Gabriel hlavou. Co když někoho z nich potká, co když... „měl bych jít aby neudělal nějakou hloupost.“ Ruka na rameni jej však zastavila dřív než se postavil. Otočil se a pohlédl na Chamuela, který jen zavrtěl hlavou a zašeptal: „Je v dobrých rukou, nemusíš mít strach.“
Sean?“ Opět následovalo jen přikývnutí. „Skvělé, jen aby se navzájem nezabili. Největší sranda by byla, kdyby se probudil a pak chtěl...“ Ticho které následovalo po jeho slovech jej viditelně rozhodilo z rovnováhy. Zvedl pohled a podíval se na Rafaela, který se nepatrně uculoval. „Já to trefil?“
Málem to schytal James.“ Tohle Natanaela rozesmálo. „Nejspíš si myslel, že se přes něj dostane ke mně, co? Vlastně ho tím probudil, pokud se nepletu, tak přesně tak to bylo i u mě. Jen s tím rozdílem, že já přitom toho bastarda zabil! Bude v pořádku?“
Víš, nechci tě zklamat, ale u něj to celé bude mít úplně jiný průběh než u tebe. Může se totiž stát, že zapomene úplně na všechno a bude z něj – Anděl pomsty!“
Dost už těch blbejch keců, teď potřebuje mou pomoc a já jdu za ním!“ Nathanael se rychle zvedl a téměř vyběhl do noci. „Blb, já mu přece neřekl, kam šli,“ zavrčel a vyběhl za ním.

28.05.2011 18:29:26
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one