Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

ETAPA I. - Jít svojí cestou

Máme tu pokračování povídky Bojuj proto, abys žil!  Nyní se opět dostáváme za dvěma skupinkami, které se shodou okolností nacházejí na stejných místech a tak se konečně stane to, co bylo nevyhnutelné - setkají se spolu! Jak to dopadne se dozvíte, když budete číst tuhle kapitolku.
Vztahy mezi postavami se budou postupně zostřovat, tak se nelekejte. V téhle části to ale zatím není tak viditelné! A vystupují nám zde další postavy i když možná ani ne! Kdo ví?

PS: Já to vím, ale... neřeknu vám to" Musíte si počkat!



V životě si můžete vybrat jednu ze dvou cest:
Buď budete napodobovat jiné nebo si vytvoříte vlastní budoucnost.
Jonas Ridderstrale



Ráno se probudil snad ještě víc rozlámaný, než když se ukládal ke spánku, a to spal na měkkých poduškách! Protáhl se a mohutně zívl, aby se vzápětí rychle posadil a vyskočil na nohy. Přímo naproti němu stál dlouhovlasý blonďák, který měřil nejméně dva metry a celé jeho tělo bylo jen samý lesknoucí se sval.
K-kdo jsi?” zvládl jen vykoktat. „Takže to splnilo svůj účel!” odvětil neznámý muž, ale na právě položenou otázku neodpověděl.
Alice se kolem nich prohnala jako velká voda, vzala blondýna za paži a odtáhla ho na druhou stranu pokoje, kde si jej začala upřeně prohlížet.Teď vypadáš mňamózně!” On ji na to odpověděl smíchem až šel téměř do kolen.
Hej, odpoví mi někdo!” vykřikl tentokrát naštvaně Ben. „A kde je sakra Dreaw!” Neznámý muž se na něj upřeně podíval. „To si snad děláš prdel! Ty jsi...”
Těší mě, jmenuji se Damián,” natáhl k němu ruku a Ben ji i přes počáteční zaváhání stiskl. „Nezapomeň, moje jméno je Damián!”
Ben jen přikývl.
Damián měl přes holý hrudník kožený pás ve kterém byl zasunutý meč s nádherným zdobením. Na rukou měl podivné rukavice při jejichž obvodu byly zasunuty malé nože, to stejné měl i na lýtkách. Přes jednu ze židlí měl přehozený kožený plášť, který si poté přehodil přes sebe a zazubil se na překvapeného Bena.
Vypadáte alespoň o pět let starší, pane!”
Neblbni a obleč si tohle, takhle tě nikdo nepozná. Nepozná tě v tom ani vlastní a matka a to může stát přímo u tebe.”
Neochotně od něj převzal jakési rudé oblečení. Chvíli nevěřícně zíral na kus koženého pásku, který byl neuvěřitelně krátký. „Co je tohle?” Držel to v dostatečné vzdálenosti od sebe a zhlížel na to dost opovržlivě a štítivě. Díval se na to jako kdyby jej to mělo každou chvíli kousnout.
No... obojek!” dodal na vysvětlenou Damián dost neochotně. „Ale není to jen tak ledajaký obojek, patří k němu i tenhle přívěšek!” Vytáhl z mini kapsičky, kterou měl na boku, šperk z bílého zlata a podal mu jej. „Ona ho našla Alice, je to Óm a pokud nevíš, co to znamená tak tady máš vyvětlení.” Hodil po Benovi malou knížku ve které byla založená stránka.
ÓM - starověký indický a tibetský znak. Usnadňuje dosažení stavu osvícení a souznění s nejvyšší mocí. Je symbolem absolutna a sjednocení všech moudrostí.
Vypadalo to jako trojka s křídly a vydávalo to jakousi zvláštní energii. „No,” odvětil nepříliš nadšeně, „vypadá to divně, ale děkuji!”
Poté se opět dal do prohlížení svého nového oděvu a pak si jej začal oblékat. Naposledy nechal obojek na který si připnul přívěsek a pak se podíval do zrcadla, které viselo na jedné ze stěn. Zabíralo ji od shora až dolů a na šířku mělo snad dva metry. Stropy tu byli vysoké nejméně pět metrů a tak mohl vidět i Damiána, který se na něj potutelně šklebil.
Oblečení se skládalo z poloprůhledné košile, která měla rukáv jen na jedné straně a vesty. Vše bylo v krvavě rudém provedení. Hrudník měl odhalený stejně jako Damian, pouze s tím rozdílem, že jemu se přes hruď táhla dlouhá a ne zcela zahojená jizva. Jemně po ní přejel prstem a lehce sykl. „Tebe se nejspíš nikdy nezbavím!” šeptl a dál pokračoval ve své prohlídce svého nového oblečení. Na pravé ruce měl rukavici, která ještě byla na předloktí krytá pevným štítem s několikanásobným špičatým zakončením nahoře. Kalhoty které obepínaly jeho svalnaté nohy byli téměř černé, ale stále s rudým nádechem. K tomu všemu nejspíš patřil i velký meč, který visel přes zrcadlo. Byl v rudé pochvě a měl i rudý jílec, když jej sundal a vytasil, vyděsil jej rudý pruh, který se táhl přes celou čepel. Nedal to však na sobě znát, opásal se jím a otočil se k dvojici která na něj již nedočkavě čekala.
Tentokrát se však udiveně podíval i na Alici, která také na sobě měla bojový oděv a vypadala... nádherně, jako nějaká amazonka. Měla na sobě podivné šaty na mnoha místech rozthané a s temně červenými až černými fleky, což byla určitě krev. Polkl a dál si ji prohlížel. V dlouhých hnědých vlasech po pás, měla po stranách zapletené šperky, které vydávaly jemný žár. Přes záda měla přehozený toulec se šípy a přes rameno obrovský luk. Šaty byli z koženého materiálu, ale i tak... „Proč jsi tak roztrhaná?”
To by ses divil jak jsou ty dnešní potvory hladové. Kdybych neměla tohle,” ukázala prstem na luk, „nejspíš bych tu už nestála anebo by mi alespoň chyběla nějaká ta část těla! Někdy však ani tohle nestačí a já musím použít tohle, pokud se dostanou blíž!” Zašeptala tajemně a vytáhla ze záňadří lahvičku.
Měli bychom vyrazit dřív než bude tma, protože s vaším tempem to nastane dřív, než vyjdeme na kopec!” ukončil jejich rozhovor rázně Damián a vyšel jako první z pokoje.
Bez řečí jej oba následovali.

Cesta trvala už dost dlouhou dobu a nic nenasvědčovalo tomu, že by měli dojít na její konec. Stále se klikatila mezi skalami a přímo do nich pražilo ostré slunce. Byli znavení a zpocení, že by při troše dobré vůle mohli své oblečení i ždímat. „Měli bychom si na chvíli odpočinout a někde si postavit tábořiště!” promluvil po dlouhé době Ben.
A můžeš nám říct kde? Ty chytrej?” ozvala se posměšně Alice a stále pokračovala v chůzi. Jako jediná z nich vypadala úplně svěží a byla plná elánu, který je nepřestal udivovat. Ben s Damianem se na sebe podívali a zastavili se, ve stejnou dobu, jako na povel. Ani se na ně neotočila a vykřikla: „Neflákejte se vy dva ulejváci. To si říkáte chlapy?” a pokračovala dál stejně vehementně jako před chvíli.
Ty nás chceš strhat, jen si to přiznej! My prostě nemáme takovou výdrž jako ty a hlavně... kdyby nás tady někdo napadl bude mít stejnou nevýhodu jako my!”
Myslíš?” rozesmála se a podívala se na ty dva chudáčky, kteří čekali na to, co řekne. „Kdyby na nás zaútočili z vrchu, jsme mrtví!”
Hmm, to máš pravdu, ale myslíš si, že tahle cesta bude mít nějaký konec? Už jdeme čtyři hodiny a stále vidíme jen hory a tu debilní cestu před námi. Ty to tady znáš tak bys nám mohla říct...”
Povzdechla si a opřela se o stěnu. „Damiane, ty si myslíš, že bych vás vzala cestou kterou znám? Všechny jsem už prošla. Každá z těch, které už byli mnou dobyty, všechny vedli zpět do hradu až na tuhle. Není zapsaná v žádné z map, které jsem našla. Tady... zapsaná je a podle všeho končí někde v lesích, ale dál... Kdo ví co je dál?”
Hej, to myslíš vážně?”
Smrtelně vážně! Sem se nikdo z nich ani neodváží. Možná to necítíte, ale všude kolem se vznáší pachuť smrti a když se pořádně podíváte nahoru uvidíte tam jedny moc přítulný ptáky!”
No, možná se mi to zdá, ale nejsou to...” zděšeně se podíval na smějící se Alici, „supi?”
Řehnící se Alice jen přikývla a rozběhla se dál. „Něco mi říká, že to nebude trvat moc dlouho a budeme na konci cesty!” vykřikla a zmizela jim za ohybem cesty.
Nahodili si na záda batohy s jídlem a zbraně a vyrazili za ní. Musela doslova běžet, protože ji už nezahlédli. Po půl hodině cesty se jen zmateně rozhlédli kolem sebe. Byli na rozcestí a ani jeden z nich nevěděl kam teď. „Dál už nejdu!” promluvil jako první Damian. Posadil se na vyhřátý kámen a vytáhl z jedné ze svých mnoha kapes, které měl ve svém kabátu, láhev s vodou a hltavě se napil. „Chceš taky?” natáhl k Benovi ruku s vodou a čekal až si ji od něj převezme. „Myslíš, že byl dobrý nápad nechat ji aby nás vedla?”
Kdo ví!” pokrčil rameny starší z nich a také se napil.
Znaveně seděli na zemi a čekali.
Uběhlo pět minut, deset, půl hodiny, ale po Alici nikde ani stopy!
Neměli bychom,” začali mluvit naráz. „Já jdu vpravo a ty běž vlevo, Bene! Pokud ji po deseti minutách nenajdeme vrátíme se zpět. Pokud však bude mít jeden z nás štěstí, nebude stát na rozcestí a ten druhý se vydá za ním.”
Hmm a co když nás něco napadane?”
No, to by byl problém, ale nic jiného udělat nemůžeme pokud nechceme přilákat nepřítele.”

****

Byli na rozlehlém palouku a všude kolem se motala všemožná odpuzující haveť. Seraphis se točil na místě a snažil se dívku chránit před dorážejícími netvory. Kruh který utvořili se začal pomalu uzavírat a zmenšovat, čas na útěk už nebyl a tak museli bojovat. „Až řeknu, tak zavřete oči!”
Proč?” odvětila neochotně. „Mě nebaví poslouchat ty vaše nesmyslé rozkazy, chci slyšet jasné vysvětlení! A to, jaký bych měla mít důvod k tomu, poslechnout vás?”
Uchechtl se a po očku se na ni podíval. Chtěl vědět jak bude reagovat na to, co jí teď řekne. „No, pokud chcete oslepnout, tak vás k tomu nenutím!”
Rehael jen sklopila pohled a pak učinila tak jak ji on přikázal. Sám se neubránil úšklebku a pak se pustil do práce. Tak jo, útočit a chránit, tohle už dlouho nedělal. Přivřel oči a nechal v sobě proudit svoji magii, až cítil že je jí plně prosycen, otevřel oči a nechal ji ze sebe vytrysknout. Snažil se její tok usměrnit, ale i tak některé “paprsky” skončily na jejím těle. Tvorové ječeli a snažili se chránit v první chvíli oči, to však byl jen podmíněný reflex. Pokud se alespoň částečně dostala magie do očí – neměli šanci! V očích je mnoho kapilár, které rozvádějí krev a tak postupně tráví celé tělo. I když je jejich kůže silná, sliznice jsou stále nechráněné a tak... umírali ve strašlivých bolestech.
Reheal si v prvotním šoku přiložila ruce na uši, ale ani to nebránilo tomu děsivému a nervydrásajícímu zvuku plného zoufalství, aby se jí zaryl do mozku a trhal ho na malé kousíčky.
Vykřikla a omdlela. Hysterka!
Sice je to výhodná moc, ale ta bolest hlavy, která po tom následuje! Sakra, už to nechci nikdy použít!” Promnul si oči a poklekl u dívčina zemdlelého těla. Zaujatě si ji prohlížel a něco mu říkalo, že by ji měl určitě znát! Jen si nemohl vzpomenout odkud! Její téměř platinové vlasy jen nějakým zvláštním způsobem lákaly k tomu aby na ně sáhnul, ale tuto možnost ihned zavrhl. Ona by se jej určitě poté znovu pokusila zabít. Kdykoli se totiž byť jen náhodou dotkl jakékoli části jejího těla, stala se z ní vraždící bestie. I když spíš – bestie toužící po vraždě!
Ale také, možná se mu to zdálo, ale vypadalo to tak, že svoji moc potlačuje. I když... možná to ani nevěděla, jen to byl takový pocit. Povzdechl si, pozvedl ruku a nechal ji aby se vznesla. Dneska by asi její hysterický výlev nepřežil. Psychicky by to nepřežil! Opravil se v duchu a vyšel, nechávajíc ji vznášet se ve vzduchu před ním. Jako štít. Pousmál se a nechal se pohltit tmou.

Jako stín se před nimi objevila dívka, která jako kdyby Rehael z oka vypadla. Několik okamžiků na ni nevěřícně hleděl. Nevypadala, že by jej viděla, jen se zmateně kolem sebe rozhlížela a pak vyběhla směrem odkud se zjevila. Chvíli hleděl na místo, kde ještě před chvílí stála a pak zavrtěl hlavou. „Nejspíš jsem jen hodně unavený,” zamumlal a lehl si na zem. Nezapomněl však předtím položit ji a přirýt ji dekou. A ani se nenamáhal tím vytvořit kolem nich obranné bariéry. Usnul jakmile se jeho hlava dotkla země. V hlavě mu zazněla jen tichá výtka a pak ticho.

Rehael se vyděšeně posadila a rozhlédla se kolem, pak se její pohled zastavil na jeho těle. Když spí vypadá roztomile, jako plyšové zvířátko. Poté zavrtěla hlavou a tiše se rozesmála. „Holka, co to máš za nápady? Je to vraždící netvor. Neměla bych se s ním cítit tak dobře... v bezpečí.” Pokrčila rameny a dál pozorovala jeho nyní poklidnou tvář, jeho oči, které se chvěly za očními víčky a pak vykřikl.
V jeho hlase byl slyšet strach a bolest, nejspíše teď prožíval svoji noční můru. Její prvotní, a o to neočekávanější, reakce byla, že mu položila ruku na rameno. Chvíli na to se jeho dech uklidnil, stejně jako tvář a on spal klidně dál.
Opět zavrtěla nad svým chováním hlavou, zvedla se a dala se do prohledávání okolí. Jako první ji přímo do očí uhodilo, že se kolem nich nevznáší žádná obrana. Měla by to napravitto byla její první myšlenka, ale jak na to?
Pokusila se vzpomenout na cokoli co by jí mohlo pomoc, ale ať zatěžovala svoji hlavu jakkoli, nechápala... ona přeci nemá žádnou moc, tak proč si připadá tak neúplně jako kdyby... Ne, to je nemožné! Zatvrdila se v duchu a zničeně se posadila zpět na zem. Smířená s tím, že nedokáže přiložit ruku k tomu, aby se před tou havětí dokázala sama ubránit.
Jak si v té chvíli připadala zbytečná. Existence, která nemá ani právo žít.
Sestřičko, proč se tak obviňuješ?” ozval se nedaleko ní neznámý hlas. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a pohled jí padl na dívku, která ji byla až neuvěřitelně podobná, jako kdyby se dívala na svůj odraz ve vodě. Jen s tím rozdílem, že v jejích očích nebyla ani známka po strachu, shlížela na ni svrchu, s posměchem na rtech. A k tomu ji doprovázeli dva muži a vypadali jako vysoce výkonná stráž.
Oba dva na ně střídavě zírali, neschopni žádného slova. Rehael se ohlédla na Seraphise, který dál spokojeně oddychoval a nic z toho, co se kolem něj děje, nevnímal.
Já se z ničeho neobviňuji a navíc, kdo jsi!” vyhrkla a v obranném gestu se postavila před spícího a nyní zcela bezbranného muže.
Není to jasné už z toho jak vypadám?” posměšně se ušklíbla. „Sestřičko, copak si nepamatuješ na naše společné a milé chvilky?” Tahle věta zněla mnohoznačně a proto Rehael zrudla a sklopila pohled k zemi. „Já si nic ne-pa-matu-ji,” koktala.
Ale, ale... to je mi tedy zvláštní, ale co se tomu divím, vždy jsi byla tak trochu mimo!”
Mi-mo, co tím myslíš!?” její obranný postoj se změnil na útočný. Tahle holka nemá právo o ní takhle mluvit, vždyť ji ani nezná! Jo, ale co ta podoba? Magie? Dej si odchod a nech nás na pokoji!” Nyní však druhá dívka její slova nevnímala, rozhodně vykročila vpřed a prošla kolem strnulé Rehael a zastavila se až u spícího Seraphise. „Nás?” šeptala a koutky se jí zvlinily do posměšného úsměvu. „Tenhle není nic pro tebe, přece ti nepřenechám takové lákavé sousto. Je vidět, že tě tvé štěstí neopustilo ani po tom, co...”
Tentokrát však pověstná míra přetekla a Rehael zaútočila. Alice tenhle útok neočekávala, ale i přesto zareagovala dost pohotově. Vykryla se útoku nože, tím svým, který měla schovaný za páskem na noze. Kdyby chtěla, mohla ji zabít, ale sestrovražda, to nebylo nic pro ni! Tím by na sebe poštvala téměř všechny, kdo... Zavrtěla hlavou, úsměv na její tváři však stále setrvával. Prohlížela si nebezpečně se tvářící Rehael, její pevně sevřené rty a bojovný postoj. „Odlož tu zbraň, já ti přeci nechci ublížit!” Zavrtěla hlavou, protože zahlédla jak jeden z jejího doprovodu povytáhl meč z jílce. „Nepleťte se do toho!” odvětila tiše.
Damián se jen pousmál a posadil se na kámen. Přece si nenechá ujít takovou podívanou. Dvě sexy bojovnice, to bude něco! Zamnul si v duchu ruce.
Ben jen zavrtěl hlavou, jej teď zajímal jen muž, který stále i přes to, co se tady dělo, spal! Byl mu povědomý, v první chvíli nevěděl kam jej zařadit ale pak mu to docvaklo! Seraphis! Obezřetně se rozhlédl kolem sebe a to byla chyba. Když jeho pohled opět zamířil na místo, kde ještě před chvílí ležel ten nebezpečný démon, nikdo tam nebyl. Jak to? Na další myšlenky však neměl čas, protože na jeho krku jej zastudil nebezpečně ostrý nůž. „Radím ti, abys ani necekl. V mém zájmu není tě zabít! Jen jí řekni ať si přestane hrát, jinak by jí to mohlo stát život a ty víš, že to můžu udělat!”
A-Alice,” polkl. Bylo to tak tiše, že jej nezaslechla. Seraphis nožem trochu víc přitlačil, po Benově krku stekla kapka krve. „Alice!” tentokrát vykřikl. „Přestaň, jinak tě zabije!”
Mě? A...” zmlkla. V první chvíli myslela, že má na mysli tu třesoucí se nicku, ale když se podívala jeho směrem, pochopila. „Šípková Růženka se probudila?” odvětila a nůž s povzdechem zasunula zpět na místo.
Rehael se pod přemírou pocitů, které nedokázala pochopit, zhroutila. Před dopadem na zem ji zachránily až pevné ruce a opatrně ji pokožily na zem.
Já říkala, že máš vždycky štěstí! A přitom jsme úplně stejné! Není to učiněná ironie?”
Damián ji opatrně položil na zem. Prohlížel si její tvář tak podobnou té Aliciini, ale něco v ní bylo jiné. Ten výraz naprostého zoufalství a strachu.
Kdo do pekla jsem?” zaštkala a složila hlavu do dlaní.
Blonďák natáhl ruku směrem k ni, ale poté ji položil zpět na své koleno. „Jste v pořádku?” Podívala se mu do očí a přikývla. „Děkuji!”
Alice jen protočila oči. Stále byla ostražitá a za žádnou cenu nemínila podcenit situaci. Ten neznámý muž, měl stále nůž pod Benovým krkem a nezdálo se, že by jej mínil dát dolů. „Já svoji zbraň odložila a co vy?”
Možná bych měl, ale nechce se mi,” odvětil téměř tak posměšně jako ona před chvílí. Na jejich tvařích se rozhostil úsměv a pak oba naráz promluvili. „Neznáme se odněkud?”
Jaké klišé!” pomyslil si Ben chvíli před tím než se nad ním zavřela temná opona a on upadl do bezvědomí.

****

Jak si vede naše malá špionka?”
Lépe než jsme očekávali, jen od ní už delší dobu nemáme žádné informace! Víme jen to, kde se nachází a hlavně... ani její doprovod se nám dlouho neozval. Naposledy v temné ulici, kdesi v...”
Dost! Ihned ji najdete, jinak...!” vykřikl. Po druhém muži se jen zaprášilo. „Rehael, co za hloupost jsi zase provedla?” zamumlal o něco tišeji a hlouběji se zabořil do křesla.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
06.07.2011 15:05:47
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one