Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
---------

Tak jo. Máte tady první část další kapitoly Anděla. Tahle kapitolka je předposlední, když nepočítám epilog.
Bude, nečekaně, dost dlouhá a proto je rozdělena do dvou částí. Kdy přibude další? No, to je zatím ve hvězdách. Ale, už se na tom pracuje.
Přeji pěkný čtení a napište mi svůj názror. Budu moc ráda.

PS: Jak si myslíte, že to dopadne?

----------------

„Mandy. Můžu ti tak říkat?“
Jen přikývla a čekala, co bude dál. Zvědavě si ho prohlížela a na mysl, ji přišlo tolik otázek, na které by chtěla znát odpovědi. Ale zeptat se bála.
Když nijak nereagovala, pokynul jí, aby se posadila. „Tak, u čeho bychom začali? Asi bych ti měl říct, co jsme zač! Slyšela jsi jistě od svého, poručníka,“ to slovo zamumlal s odporem. „Že pracuje pro nějaké lidi. A oni, oni vzývají již řečeného, Darka. On je něco jako ďábel. Ve vašem světě mu tak většinou říkají. Vybírá si někoho z jejich řad a poté,…“ Nyní se odmlčel a podíval se dívce do očí.
„Vy si myslíte, vy myslíte, že si vybral mě?“ polkla.
Přikývl a s obavami v očích čekal, jak bude Amanda reagovat.
„A. Co se s ní, s tou, kterou si vybral, co se s ní poté stane? Oni, oni, ji zabijí?“ zašeptala. A poté pokračovala. „Ale, to by Mike nedopustil. On,…“
„Myslíš?“ otázal se tajemně. „Jako první bych ti měl vyprávět jeden příběh. Ten ti snad vše osvětlí.“
 
Melánie a Mike, zírali, nechápavě, na to, co se před nimi právě teď, odehrávalo. Nebyli schopni pochopit, proč! Jak to, že se Amanda k té cizí ženě, chová tak důvěrně.
„Já tu s ní chvíli zůstanu. Nevím proč, ale všechny děti na mě takhle reagují. Jako kdyby se jim na mě něco líbilo. Prostě je to, zvláštní.“ Odpověděla jim na nevyřčené otázky a pevněji stiskla Amandinu ruku.
„Ano, to je.“ Odpověděla Mel a odešla dolů do kuchyně. Ve dveřích se ještě otočila a tentokrát promluvila na Mika. „Půjdeš se mnou? Musíme se domluvit na tom, co bude dál. Jestli již může projít tím rituálem.“
„Jistě.“ Otočil se k Wav a lehce se usmál. „Dnes ve dvanáct hodin tě vezmu s sebou a představím tě Tenebré. Je něco jako naše Pastýřka.“ Dokončil, a s úsměvem odešel za Melánií.
„Mandy, Mandy. Kam jsme se to dostaly? Kam jsem nás to dostala.“ Opravila se tiše a položila hlavu do dlaní. Slzy ji stékaly po tvářích a otřásala se vzlyky. „Co jsem to provedla!“
 
***
 
„Miku, myslím si, že bys ji měl prověřit. Něco mi na ní nesedí, je moc tajemná a taky. Zdá se mi, že k tobě něco cítí. Láska to, podle mě, ale není.“
„Mel, Mel. Ty prostě žárlíš. Jasně, že mě nemiluje, ani já ji nemiluji. Já totiž nevím, co je láska. Jsem to, co jsem a vůbec se za to nestydím. Já jen vím, že prošla něčím podobným, jako já. Chci ji pomoci, tak, jak kdysi pomohli mě. Já,…“
Rozesmála se a raději se posadila na židli. „No ne, snad netrpí velký Mike výčitkami svědomí? Dovol, abych se zasmála. Ta holka v tobě snad probudila city? V tobě?“ Znovu se rozesmála.
Mike k ní přistoupil a surově s ní zatřásl. Podívala se mu do očí a v těch jejích, se mihl strach. Poznala, že přestřelila. Tohle dělat neměla. Nemusel ani promluvit a ona se mu začala horečnatě omlouvat.
On ji však nejspíš neposlouchal. Jeho stisk sílil a Mel pomalu přestala cítit svoji paži. „Prosím, nech toho. Omlouvám se.“ zaskřehotala.
Z ničeho nic ji pustil, strčil do ní a ona upadla.
„Nikdy, už nikdy, si „tohle“, ke mně, nedovoluj. Kdokoli si to dovolil, bylo to, to poslední, co ve svým životě udělal. A ty určitě takhle dopadnout nechceš. Nemám pravdu?“
Zavrtěla hlavou, chytila se židle a pokoušela se vstát. Problém byl, že to nešlo. „Asi mám něco zlomenýho.“
„Co já s tím!“ zamumlal otráveně a odešel do svého pokoje.
Melánie se zničeně posadila na zemi a položila hlavu do dlaní. Vzteky se celá roztřásla a pak bouchla pěstí do kuchyňské linky. „Do prdele!“ vykřikla. „Ještě si kvůli němu zlomím něco jinýho.“
 
***
 
„… Snad to všechno začalo na počátku světa? Možná, ale hlavní je, že my jsme vlastně obrazem lidí. Oni si nás vymysleli a obětovali pro nás. Byli jsme, někteří z nás ještě jsou, něco jako patroni určitých odvětví. Lidé si vybrali ty nejmocnější a poté pro ně obětovali různé oběti. Většinou nic krvavého. Pak však přišel Dark, někteří mu říkají jen – Temnota. Vybral si ty nejhorší z lidí a oni mu slouží. Naivně si myslí, že je poslouchá, ale je to naopak. Lidé jsou prostě hloupí, už od přírody. Promiň.“ Zamumlal omluvně.
„Nemáte se mi za co omlouvat. Je to tak. S tím nikdo nic nenadělá.“
„Kde jsem skončil? Ano, už vím. Chápej to tak, že jsme již existovali, ale nepotřebovali jsme nic z toho, co nám nabízeli oni. Bohužel, s jídlem roste chuť. Některým to bylo málo a začali chtít více.“
„Proč s tím něco neudělá ten, Highness? Jestli jsem to dobře pochopila, je to něco jako váš, vůdce.“ Zeptala se Amanda zvědavě a čekala, s jakou odpovědí přijde.
„Ano. K němu se dostaneme. Mezi ty, kteří chtěli víc, patřil i Dark. Chtěl vládnout a svrhnout svého otce. Málem se mu to povedlo, ale několik jeho pomocníků, se vzbouřilo a uvrhli ho do vězení. V tom vězení nebylo nic temného a špatného. Mysleli si, že ho tím změní. Když uvidí tu lásku a vše kolem. Bohužel se tak nestalo, a po pětistech, letech se vrátil.
Vrací se vždy po téhle době.
Nikdy se nenašlo tolik lidí, kteří by pro něj udělali to, co chtěl. Nyní však vypadá, že se mu to povede.
Vybral si někoho, kdo bude pokračovat v jeho linii. Vybral si tebe, podle toho, co vím. Jedna pověst praví, že jakmile se spojí dva zcela odlišné světy, bude to konec jejich soužití a nastane apokalypsa. Něco jako konec světa a zvítězí temnota. Která bude vládnout celému světu.“ Dokončil svoji řeč a položil ruce do klína.
„Jde s tím něco udělat?“ zašeptala sotva slyšitelně Amanda.
„Ano. Snad. Ještě je něco, co jsem ti neřekl. Naši lidé, se dělí na tři části. Dobro – ti, co nechtějí vládnout. Jejich jedinou touhou je, žít v symbióze s okolním světem, s přírodou, lidmi. Jsou zcela spokojeni se vším. Potom jsou ti, kteří jsou neutrální – Neutrál – tihle berou to, co je. Je jich menšina a spíš jsou to takový – Kam vítr, tam plášť. A nakonec – Zlo – ti chtějí jen vládnout. Jiná věštba praví, že přijde Anděl a uvrhne je zpět tam, kam patří.“
 
 
***
 
V bílé posteli, ležela asi sedmnáctiletá dívka, její běloskvoucí obličej, zářil z modrého povlečení a její vlasy se rozprostíraly na polštáři, jako svatozář.
Jen kousek od ní, seděla na lůžku o něco starší žena. Svírala v ruce dívčinu dlaň a něco si šeptala. Modlila se, modlila se za spásu její duše a za pomoc. Byla věřící, hluboce věřící, a věděla, že zlo nečiní Bůh, ale lidé. Lidé, kteří jsou moc slabí a lehce podlehnou.
Ozval se šramot a starší z žen, se po tom zvuku otočila. Když uviděla, kdo ji vyrušil, oddychla si a pokračovala v modlení. Postel se prohnula pod náporem dalšího těla. I když to nebylo spíš tělo, ale,…
„Mickey, co ty tady?“ zašeptala a podrbala kocoura na hlavě. Vůbec se nenechala vyrušit a stále si mumlala motlitbu. Kocour se už ani nepohnul, ale začal příst. Znělo to, jako kdyby se modlil s ní.
Wav po deseti minutách přestala a upřela svůj pohled na Amandu. Dívka sebou co chvíli cukla a zašeptala nějaké slůvko, kterému však nebylo rozumět.
Položila se na postel vedle své sestry. Stále svírala její ruku ve své. Zavřela oči a propadla se do hlubin snění.
 
 
***
 
Amanda se podívala do jeho očí a uviděla tam něco, co nečekala. Ten, „tvor“, nebo co to bylo, se na ni díval tak, jako kdyby chtěl říct. – „Ty zemřeš, ale ostatní budou žít. Zachráníš tak mnoho životů.“
Nechápala, jak na to přišla. Viděla mu snad do duše?
„Budu-budu muset, zemřít?“ zalkla se a dál nebyla schopna slova.
Opětoval její pohled a odpověděl otázkou. „Myslíš, že já vím vše? Nikdo přeci není vševědoucí. Nebo, ty snad ano?“ Lehce se zasmál a postavil se. „Měla bys jít. Někdo na tebe čeká.“
„Ale,…“
Nikdo ji však již neodpověděl, protože se neznámý vypařil. Zavrtěla hlavou a postavila se, bohužel se jí však zatočila hlava a Amanda upadla.
„Co, to?“
 
***
 
„Co, to?“ ozval se tichý hlas z postele.
Amanda se probudila a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Nalevo od sebe, zahlédla blond vlasy a zlehka se jich dotkla. Vzepřela se na loktech a pozorovala neznámou ženu.
„Beth?“ zašeptala. Protřela si oči a znovu si lehla. „Určitě se mi to zdá.“
Štípla se do ruky.
„Auuu.“ vyjekla. „Ne, nezdá.“
Wav sebou trhla a otevřela oči.
Zdálo se jí to? Anebo doopravdy slyšela svoje jméno?

 

9. kapitola 2/2

15.10.2008 19:41:03
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one