Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
„Mickey, co si myslíš o tom, že,…“ šeptala svému kocourovi do kožichu. Rozhlédla se kolem a lehla si do trávy. Stále nepřítomně hladila jeho kožíšek. Než se nadála, na celý kraj se snesla tma. Nebe projasnily první hvězdičky a v lese zahoukala sova.
Otřásla se, neměla strach. Nebo měla?
„Je zima, měli bychom jít, co myslíš? Mickey, Mickey, kde jsi?“ Nyní byly v jejím hlase patrné obavy.
Uslyšela zvláštní zasyčení a otočila se po tom zvuku. Byl to její kocour. „Vyděsil jsi mě.“ Promluvila lehce roztřeseným hlasem.
Ten však zůstal stát, byl celý naježený a stále koukal do lesa.
„Mickey?“ oslovila ho znovu. Teď dostala doopravdy strach. Nevěděla, co má čekat, tohle nebylo nic, co by mohla zabít. Vždyť ani neví, co je to zač.
Kocour se znovu naježil, udělal jeden krok dozadu, otočil se na Amandu. Jako kdyby ji nabádal, nabádal, aby utekla. A pak se rozběhl do lesa.
„Mickey!“ zavolal ještě jednou. Odpovědí ji však bylo ticho.
Ticho, které nevěstilo nic dobrého.
Všechno se utišilo, už ani vítr nezafoukal. Neozvala se ani ta sova.
Prostě nic, jen to ticho. Ticho, které naplňovalo prostor děsivou atmosférou.
Znovu se otřásla a pak se vydala k domu.
Měla štěstí.
Nezahlédla již rudé oči, které se vynořily z hlubokého lesa, pozorovali ji. Sledovali ji, slídili za ní.
 
„Sakra. Amando, kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach.“
„Vážně?“ odsekla jí a změřila si ji nenávistným pohledem. „Mel, Mel. Ty tak krásně lžeš. Byla bys ráda, kdybych zmizela.“
„Ale,…“
Amanda ji však neposlouchala. I když se chovala jako „mrcha“, v hloubi duše byla vyděšená a malá. Malá holčička, která moc brzy musela dospět. Musela se chovat jako dospělá, ale zdaleka jí nebyla.
Práskla s dveřmi a svalila se na postel.
„Proč nejsem jako normální holky. Jak to, že…“ Zívla a podložila si hlavu pravou rukou. „…musím tohle dělat. Neměla bych,…“
Dál však nedořekla, hlava jí klesla a ona usnula. Zdál se jí sen, noční můra.
 
Běžela.
Stále běžela.
Větve, jí škrábaly. Ruce měla od krve.
Les, byl všude kolem. Ten les byl snad nekonečný. Zdálo se jí, že běží už strašně dlouho. Ohlédla se.
Nikdo ji nepronásledoval. Už ne. Měla by si sednout. Může?
Posadila se na pařez a znovu se ohlédla. Z křoví se ozvalo lámání větviček. Někdo tam byl, ale kdo?
Ty oči!
Z keře na ní hleděl pár očí. Byly rudé a plné krvelačné touhy, touhy po něčem, co měla. Touhy po,…
Vyděšeně zírala, opětovala pohled těch rudých očí. Přitahovaly ji. Ano! Ty oči ji něčím přitahovaly.
Její rozum jí však říkal. „Uteč. Rychle. Musíš utéct, slyšíš. Uteč.“
Postavila se, její mysl jí říkala něco jiného než mozek. Nohy jako kdyby jí vypověděly poslušnost. Nevěděla, co dál.
Co když po ní to něco skočí? Co když jí to sežere?
Na přemýšlení však nebyl čas. Musí něco udělat. Musí, nemůže připustit, aby to něco vyhrálo. Musí bojovat.
Udělala dva kroky vzad. Oči ji stále sledovaly. Zhluboka se nadechla, rychle se otočila a rozběhla se do temnoty. Další temnota.
Za ní se ozval dopad nohou, anebo to byly tlapy? To něco, hlasitě dýchalo, sípalo, bylo to blíž a blíž. Na zrychlení již neměla sílu. Nohy se jí zapletly do větví a ona spadla.
Čekala.
Dýchala.
Na chvíli zadržela dech. Snad si myslela, že ji neuslyší? Kdyby nebyla situace vážná, nejspíš by se rozesmála.
Ozval se praskot větviček. Otočila se a vzhlédla. Přímo nad ní se tyčilo to zvíře, nebo co to bylo. Jediné, co však viděla, byly ty oči.
Oči, které…  
Vykřikla!
 
Otevřela oči. Ležela v posteli a na zemi na svém místě, ležel její kocour. Oddechoval dost hlasitě, ale spal.
Protřela si oči a zatřepala hlavou.
„To byl teda sen.“
Zvedla se, musela se převléknout. Protáhla se a došla k oknu, bylo otevřené. Celé tělo ji bolelo, ale přikládala to tomu, že šla spát v oblečení na ven.
Vyhlédla z okna a opřela se o parapet. Nebe bylo bez mráčků a měsíc jasně svítil. Foukal vítr a přiháněl od západu mraky.
„Bude pršet.“ zašeptala.
Narovnala se a zavřela okno. Rozběhla se do koupelny a svlékla se. Nevěnovala ani jeden pohled svému tělu a pustila vodu. Pohled jí padl na oblečení. Něco se jí na něm nezdálo a tak se pro něj sehnula.
Vzala do ruky triko a otáčela ho ze všech stran. Bylo potrhané a od krve. „Vždyť to byl jen sen, anebo, nebyl?“ Přistoupila k obrovskému zrcadlu, měla zavřené oči a alespoň pět minut je tak nechala. „Je to sen. Teď se probudím.“ Otevřela oči, ale nic se nestalo. Jen vyděšeně zírala na své tělo.
Znovu vykřikla.
„Sen?“
Ležela ne zemi, voda stále tekla. Postavila se, vklouzla do vany. Zavřela oči.
„Super živej sen.“
Voda byla chladná, ale Amanda v ní stále prodlévala. Přemýšlela o tom, co měl znamenat tenhle „sen“.
„Co jen to může znamenat?“
Po dvou hodinách z vany vylezla a zabalila se do ručníku. Sáhla do vody a vytáhla špunt. Voda pomalu odtékala. Sledovala vír a pak už jen prázdnou vanu.
Odtrhla se od toho „zajímavého,“ pohledu, a vydala se do pokoje. Oblékla si noční košili a zajela do postele. Byla příjemně teplá, jako kdyby v ní před chvílí někdo ležel.
Ona nad tím však nepřemýšlela.
Zavřela oči a propadla se do hlubin snění.
Netušila, že ji ten pár rudých očí, které ji pronásledovaly ve snu, sleduje i teď. U okna se mihly na chvíli dva červené fleky a ty poté zmizely.
Okno se otevřelo a vítr přestal foukat.

-----------------------------

03.10.2008 19:43:45
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one