Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)


Probudila se a její pohled sjel na tělo vedle ní. Vzedmula se v ní vlna vzteku, kdyby měla u sebe nějakou zbraň, už by nežil. Povzdechla si, protáhla se a vstala.
Moc se jí z vyhřáté postele nechtělo, ale zůstat v jeho blízkosti, také ne.
Na zemi byly jen parkety a malý kobereček u postele, na který položila bosé nohy. Postavila se a potichu se vydala na průzkum okolí.
„Sakra.“ Zasyčela, když kopla do tašky, která se válela po zemi. „To byl atentát a na mě!“
Rozhlížela se po bytě, ale nikde nenašla ani náznak toho, že by zde bydlela pubertální dívka.
„Do prdele!“
„Proč tak silná slova?“ Ozval se za ní pobavený hlas. „Víš, že o tobě nic nevím?“
„No a co?“ Odpověděla nevrle a posadila se na zem. Nejspíš si neuvědomovala, že je stále nahá, stejně jako on.
„Dáš si něco k jídlu?“ Zeptal se a odcházel, nejspíš do kuchyně.
Wav, se neustále rozhlížela kolem, šeptala si pro sebe a následovala jeho kroky. Šla za ním, ale najednou, jako kdyby se ztratil.
„Kde jsi?“ Zašeptala vyděšeně.
Objevil se za ní a promluvil. „Obleč si tohle.“
Vykřikla a málem se složila na zem. Ještě, že byl tak duchapřítomný, a než stačila spadnout, zachytil ji. „Díky.“ Zašeptala.
V duchu si však nadávala, co je za idiota.
 
Zase jsi mu naletěla? Holka, ty se nepoučíš. Nikdy!
 
„Co chceš jíst?“ Znovu se zeptal, tentokrát již lehce otráveně.
 
Já ho neotrávila, fakt. Přísahám, že já to nebyla. To on. Ukázala na svého imaginárního přítele.
 
Rozesmála se, až slzela. Nemohla to zastavit. Cítila na sobě jeho udivený pohled, ale pomoci si nemohla.
„Eli? Doopravdy hledáš svoji rodinu?“ Ptal se, jako kdyby ho to zajímalo. To ji lehce znervóznělo a překvapilo. Tohle, by od něj nečekala.
„Fakt tě to zajímá?“ Zašeptala a sklopila pohled. „No, já trochu lhala, utekla jsem z domova. Nemohla jsem to tam vydržet, nenáviděla jsem je, všechny.“
Jakmile domluvila, podívala se mu do očí a našla tam, pochopení. Zalapala po dechu a doufala, že to nepostřehl.
„Chtěl bych ti také něco říct. Já… Měla by ses posadit, nebude to nic pěknýho.“
V očekávání toho, co ji může říct, se posadila a podepřela si bradu rukou. Zase nějaké lži!
 
***
 
Patnáctiletá dívka seděla na houpačce a občas se rozhoupala. Musela přemýšlet o tom, proč to všechno zažívá právě ona.
Život jí dovolil, aby byla šťastná, ale pak si to všechno vzal. Není lepší nic nemít? Než ztratit, to co jsi jednou poznal?
Bezmyšlenkovitě seskočila a dopadla na obě nohy. (Jak jinak.)
Rozhlédla se kolem a vydala se na průzkum. Tohle již několik let neudělala, vždy plnila přání… Ne, rozkazy, plnila rozkazy! Okřikla se v duchu.
V ruce svírala šperk. Byla to jediná památka na její rodinu, na otce a matku. Medailonek, který skrýval na jedné straně fotografii jejich rodičů a na druhé byla vyobrazena celá rodina.
Fotky již byly vybledlé a tváře se ztrácely, stejně jako Amandiny vzpomínky na její dětství. Kdysi šťastné dětství, plné lásky a porozumění.
Nyní to všechno nahrazovala nenávist a sobectví. Přineslo ji však velké sebevědomí a sílu na to, aby mohla bojovat a zvítězila.
Došla až na mýtinu, kde se rozhlédla a posadila se do trávy. Nikdo ji tady nemohl zahlédnout, tráva všude kolem, sahala do výšky jednoho metru. Kousek dál nalevo, se nacházel hluboký les. Ucítila lehké šimrání a otočila se. U jejich nohou seděl kocour, jeho srst se na sluníčku leskla.
„Mickey, kde se tady bereš? Já myslela, že zůstaneš v naší skrýši.“
Kocour jen zamňoukal, otřel se o její nohu, posadil se kousek od jejich nohou a začal příst.
 
***
 
„Moje rodina mě nenáviděla. Nikdy jsem nepochopil proč, ale i já ji nenáviděl.“
„Hmmm.“
Nereagoval na to, co řekla. Nebo spíš, neřekla a pokračoval.
„A pak se to stalo. Nevím jak, ale měl jsem nůž a poté jsme se ráno probudil a všude byla krev. Měl jsem ji na rukou, na celém těle, prostě kdekoliv. Šel jsem z pokoje do pokoje a v každém byla mrtvola. Já je zabil,… Vyvraždil jsem celou svoji rodinu. Dva bratry, setru a rodiče.“
Položil hlavu do dlaní a rozbrečel se.
 
Snad nečeká, že ho budu utěšovat? To se teda hošánek spletl. Copak mu řeknu já? Jakou hroznou tragédii jsem prožila?
Už to mám. Heuréka!
 
„Miku. Víš já,…“ Zmlkla a čekala, až se uklidní. „… jsem na tom podobně. Moje rodiče někdo zavraždil a já, chtěla bych zjistit, kdo to byl a pomstít se! Dokázal bys mi pomoct?“
Zajiskřilo mu v očích, chytil ji kolem ramen a zašeptal. „Přineslo mi tě samo nebe. Já, jsem to, co hledáš. Určitě ti pomůžu.“
Nebe? Spíš peklo. Zašeptala si v duchu.

28.08.2008 18:50:07
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one