Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

 
„Elizabeth?“ Ozval se dosud neznámý hlas.
Dívka se rozhlédla kolem sebe, nikoho však neviděla. „Kdo jsi“ Zašeptala, hlas se jí nepatrně třásl.
Neustále pozorovala okolí, jestli někoho nezahlédne. Nikdo však nebyl v dohledu.
„Nezáleží na tom, kdo jsem. Chtěl bych vědět, kde jsi byla? Ještě není tvůj čas, …“
„Kdy bude! Nemohla, nechci, aby se trápila. Nesmí na mě zapomenout.“
Její hlas byl lehce plačtivý, ale mluvila rozhodně.
„Musíš počkat a ona taky.“
„Ale. Kde jsi?“
Nic. Odpovědí jí bylo jen ticho, absolutní ticho.
V hlavě se jí odehrávaly různé scénáře, každý fantastičtější, než ten druhý. Položila hlavu do dlaní a zavřela oči.
Monotónní pohupování vlaku, ji pomalu uspávalo. Klížily se jí oči, párkrát zamrkala, ale nakonec upadla do hlubin snění.
Muž, sedící na protějším sedadle, se pousmál. Podepřel si jednou rukou bradu. Pozoroval její, jemně se chvějící víčka. Hrudník se jí zvedal v rytmu dechu. Pocit, že může všechno, se ještě umocnil, když si povzdechla a svezla se níž. Její, beztak krátká sukně, odkryla ještě víc.
Z přemýšlení o tom, co by mohl, ho vyrušila změna v rytmu jejího dechu.
 Zrychlil se, poté zalapala po dech, její ústa zůstala pootevřená a ona, nedýchala. Chvíli nevěděl co dělat. Má ji položit a dát umělé dýchání?
Stále seděl a zíral.
Dívka najednou otevřela oči a zašeptala. „Lekl ses?“
Nevěděl co říct. Ta malá mrška, ho vyděsila k smrti.
„Nemohla jsem si pomoci. Cítila jsem na sobě tvůj pohled. Nemohla jsem se bránit.“ Stydlivě sklopila oči.
Nevěřícně na ni zíral.
Znovu zvedla svůj pohled a samolibě se usmála. „Na co jsi myslel, když jsi mě svlékal očima?“
„Kdo jsi!“ Jeho hlas skřípal, jak špatně namazanej stroj. „Jsi člověk?“
Rozesmála se, trvalo to jen okamžik. Pak zvážněla a pokrčila rameny. „Co bych měla být?“ Přivřela oči a sledovala jeho reakci.
„Jasně. Musíš být člověk. Žádný jiný tvor, vypadající jako člověk, neexistuje!“
Řekl to rozhodně. Hlas se mu však třásl, takže dojem byl spíše bojácný. Špatně to skrýval.
Zase se usmála, olízla si rty a přehodila nohu přes nohu. Stále ho sledovala, nespouštěla z něj zrak. Ukazováčkem si přejela po spodním rtu, poposedla si na sedadle. Její oči dostaly nebezpečný lesk, jiskřily.
Naklonila hlavu na stranu a vše zopakovala.
Jeho mysl se zamlžila, neviděl a neslyšel. Cítil jen její blízkost. Přímo živočišně ji chtěl, přitahovala ho jako magnet. Nevěděl, proč je to tak, ale musel ji mít.
„Chceš vědět, na co jsem myslel?“
Mlčela, ale přikývla.
Naklonil se k ní, něco jí zašeptal.
„Nerozuměla jsem ti.“
Ukazováčkem si ji lákal k sobě.
Otevřela oči.
Probudila se?
Ne to je nemožné. Je mrtvá a mrtví, ti nesní. Sama si odpověděla.
Anebo?
Byl to on, ale kdo byla ta dívka?
„Elizabeth, co myslíš?“
„Vrátil ses. Už je čas.“
„Ano. Nadešla ta chvíle. Rád ti zodpovím tvé otázky. Určitě jich máš spoustu.“
„Kdo jsi? Bůh?“
Celým prostorem se rozezněl tichý smích.
„Ďábel?“
„Každý mi říká jinak. Jsem někdo, komu záleží na lidech. Možná se neobjevuji často, ale,… Když se mi někdo zalíbí anebo znelíbí, pozná mě. Nejsem jediný.“
„Proč já?“
Odpovědí bylo jen ticho.
„Mami? Tati? Já, jdu se s vámi rozloučit.“ Říkalo se jí to těžko, strávila tu s nimi tak málo času. A přitom, bylo to již několik let, co zemřela.
„Beth? Už,… Budeš nám tu chybět. Buď prosím trpělivá. Amanda se hodně změnila. Je to už tolik let, co tě viděla anebo slyšela.“
„Mami? Vždyť,…“
Oba dva rodiče se na sebe usmáli a podívali se na svoji prvorozenou.
„Uběhlo již dvanáct let, co jsi zemřela. Amandě je teď tolik, kolik bylo tobě, když,…“
Elizabeth ji přerušila, „…ale, to bude stará jako já. Co s ní udělal?“ Její hlas zněl plačtivě a ublíženě.
„Uvidíš, ale prosím, dej jí čas.“
Pouze přikývla, objala se s rodiči a vykročila pryč. Po několika krocích se otočila. „Kde to vůbec jsme? Nebe to není, co tedy?“
„Co myslíš?“
Hlas jejich rodičů se vzdaloval. Neslyšela ani slovo z toho, co vypustili z úst. Zdálo se jí, jako kdyby letěla. Zastavila se a pohlédla dolů. Byla ve vlaku a pod ní seděl ON a dívka, jako z jejího snu.
Takže to nebyl sen, byla to, vize.
Dívka přestala dýchat, teď je čas!
… „Lekl ses?“
 
Amanda seděla na své posteli. Dnes to je přesně dvanáct let, co zemřela její sestra. Sedm let, co ji naposledy slyšela.
Neustále si ten rozhovor přehrávala v hlavě.
První dny poté na ni čekala, že se vrátí. Dny ubíhaly, nikdo nepřišel. Neustále se uklidňovala tím, že nemá čas.
Měsíce střídaly roky a její očekávání se měnilo ve smíření a poté, v nenávist. Nechala ji napospas jeho. V den svých patnáctých narozenin se stala jednou z nich.
Svoji nenávist dala do své práce. Do práce, kterou nenáviděla a zároveň ji milovala. Bez problémů se mohla zbavit toho, co ji tížilo. Zaplatili za to jiní, ale ona, byla čistá.
Věděla, že se nikdy nevykoupí z toho, co učinila, ale uklidňoval se tím, že měla důvod. Sice malicherný, ale byl!
 
„Amando, on mě zabil. Musíš počkat, zaplatí za to, ale teď ne.“
„Beth. Řekni co, já to udělám. Vrátíš se brzy?“
 
Zavrtěla hlavou. Musela si ji pročistit, takhle nesmí předstoupit před svoji paní. Mike ji toho naučil hodně. To musela přiznat. Ale, vzal si toho víc o hodně víc.
Nikdy mu neodpustila to, co udělal. Ani na to nezapomněla, pouze odsunula dál. Nechala si to na tu dobu, až jí předá vše a nebude mít nic.
Musela ho využít, stejně jako on ji a její sestru. Stalo se z ní to, co chtěl on.
„Amando, je čas.“
Uslyšela hlas opatrovatelky, který ji volal na snídani.
Sešla dolů, zastavila se na předposledním schodu a ohlédla se nahoru. Zdálo se jí to? Anebo to bylo zamňoukání? Po vrchním poschodí se ozvaly tiché kroky a ťapot tlapek.
„Mickey?“ zašeptala.
Odpovědí bylo zamňoukání a škrábání.
Otočila se celým tělem a vyběhla do svého pokoje. Její rozzářený obličej však zhasl. V pokoji bylo ticho. Nic nenaznačovalo tomu, že by tu byla kočka.
Chtěla se již vrátit, když se mňoukání ozvalo znovu. Tentokrát však věděla odkud. Teď už neběžela, byla si na sto procent jistá, že na ni počká.
Před dveřmi se zastavila a hluboce se nadechla. Tolik let zde nebyla. Pamatovala si to, jako kdyby to bylo včera.
 
Blížila se půlnoc, měla slavit své dvanácté narozeniny. Myslela si, možná přišel ten čas. Opak byl pravdou. V ten den se zatvrdila a slíbila si, že nebude věřit. Nikdy a nikomu.
 
Natáhla ruku ke klice, nemusela se jí vůbec dotknout, dveře se otevřely. Chvíli nebylo nic vidět. Prach se rozvířil a několik sekund trvalo, až se usadil.
Přímo naproti ní ve tmě zářily dvě oči.
„Mickey?“

25.08.2008 12:00:55
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one