Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
 
Jenom se na ni usmál, nic neřekl a otočil se na druhého muže, který vše zvědavě pozoroval.
„Proč jsi neprotestoval?“ vypálila na něj svoji otázku.
Otočil se a zvedl v údivu obočí. „Co tím myslíš?“
„Když tě soudili. Já se tě zastávala a hledala svědky. Svědky, kteří by tě zbavili podezření. Vyvrátili by tak tvoji vinu. Jak to, že jsi neprotestoval a netrval na ní?“
Trhl hlavou a vyhnul se pohledu svého spolupachatele. On však chtěl vědět víc. Musel se dozvědět, kde je pravda. Kdyby to bylo tak, jak říkala.
Vše by bylo jinak.
„Miku? Co k tomu řekneš? Na svoji obranu?“
Ten se na něj zaměřil svým pohledem, který by mohl zabíjet.
On se však nenechal odradit a pokračoval. „Ona má pravdu?“ zajíkl se, mluvil dál.
Netušil, že si tím podepisuje rozsudek. Ortel smrti.
„Tohle by se měli do…“
Nedokončil, všiml si, že jeho „přítel“, drží v ruce nůž.  Vystrašeně zíral, jeho pohled se míhal mezi Elizabeth a Mikem. Rozrušeně polkl a zašeptal. „Co to děláš? Nemůžeš,…“
„Hansi, já ti říkal, abys mlčel. Varoval jsem tě. Teď je už pozdě.“
Elizabeth se k nim otočila zády. Nevnímala co se děje, až pak,… Ucítila kapky, které ji dopadaly na tvář. Zvedla pohled a uviděla nůž.
Byl celý od krve.
On stál nad ní a usmíval se.
„Ty jsi,…“
„Zabil jsem ho.“ skočil jí do řeči. Řekl, jako kdyby mluvil o počasí. „Svědkové tu nejsou, jak sis jistě všimla. Kdo dokáže, že jsem to byl já? Nikdo!“ Sám si odpověděl. „Kdo uvěří bláznivé ženské, bez přátel, bez rodiny?“
„Jo! A kdo za to může? TY! Jsi jen, bezcitnej hajzl, využíváš všechny kolem sebe! Jak jsem tě mohla milovat?“
„Co si to dovoluješ!“ Stiskl ji pod krkem.
Zachrčela. „Prosím.“
Pomalu ztrácela vědomí. Celý svět se jí zamlžil, vše se pomalu rozplývalo. Nemohla dýchat, nemohla dělat nic, vůbec nic.
On ji však odejít nenechal. Takhle ne!
Stisk povolil. Ucítila na tváři úder, jeden, druhý,… Dál nepočítala. A pak jí dal k něčemu přičichnout.  Vzpamatovala se a zmateně se rozhlédla. Pohled jí spočinul na jeho tváři. Vypadal samolibě, usmíval se.
„Proč?“ Zachraptěla.
„Přece tě nenechám odejít takhle! Bylo by to moc, jak bych to řekl? Jednoduché. Ty, si zasloužíš něco, víc.“
Pomalu přistoupil až těsně k ní. Sehnul se a políbil ji na ústa.
Nebránila se, už ne to neměla sílu.
Bezohledně si vzal, co chtěl a znovu se postavil. Oblékal se a s úsměvem se na ní podíval.
„Tak co? Jakej jsem byl?“
„Odporný. Je mi zle, z tebe,…“ zašeptala
Naklonil se k ní a udeřil ji tak prudce, až narazila hlavou na kámen.
Znovu se jí zatmělo před očima. Teď věděla, že je konec. Věděla, že už nikdy neuvidí Amandu, svoji malou sestřičku. Měla ji chránit. Slíbila to svojí matce. Slíbila, že se o ni postará. Nesplnila svůj slib, poslední,…
 
„Viv.“
Někdo s ní zatřepal.
Rozlepila oči a uviděla,… Byla to,…
„Mami?“ zašeptala. „Co tady děláš? Tati?“
Dívali se na ni. V jejích očích nebyla zloba, pouze zklamání.
„Já,… Zklamala jsem, nebyla,… Ach. Nevím, co říct. Tak moc se stydím. Nebyla jsem dobrá dcera a ani sestra. Nezasloužím si vaše odpuštění. Nenávidím se, proč jsem se narodila? Jen ubližuji všem, kteří mě mají rádi.“
„Pštt.“ zašeptal otec. „Nezlobíme se na tebe. Jen, ano jsme zklamaní, ale,… Šla jsi za hlasem svého srdce. Zradilo tě, to se stává.“
„Tati.“ rozbrečela se a vrhla se mu kolem krku. „Tak ráda vás vidím, oba. Kam půjdeme? Chci jít s vámi.“
„Nemůžeš.“ Jednoduše jí odpověděla máma. „Máš ještě něco splnit. Sliby, které po tobě chce někdo, kdo brzo zemře, se musí plnit.“
„Já! Jak můžu? Jde se vrátit? Jak?“
„Zlatíčko, teď ještě ne. Až přijde tvůj čas. Potom budeš muset odejít. Zatím je čas.“
„Ale co Amanda? Co s ní bude?“
Oba zavrtěli hlavou a sklopili pohled. Potom ji otec chytil za ruku a zašeptal. „Uvidíš.“
 
„Já idiot! Takhle ji nechat chcípnout. Ještě jsem si s ní mohl užít. Ale co? Ženskejch je na světě hodně a o jedný bych věděl. Zatím má čas, ale brzy,…“
Otočil se na tělo, které leželo v prachu.
Dívka na sobě měla šaty, byly celé od krve a pár metrů od ní leželo druhé tělo. Muž, který měl v sobě několik bodných ran.
„Co teď? Jak to vysvětlím? Jasně. Odešel jsem a ona ho zabila. Ohrožovala mě nožem a já do ní strčil, ona spadla na kámen. A pak,… Byla mrtvá.“
Naposledy se podíval na její tvář a pak vytáhl z kapsy mobil. Vytočil číslo a čekal, až se na druhé straně ozve hlas, její hlas. Té, která za to může, jeho, paní.
„Haló?
„Vše v pořádku! Pouze nastala neočekávaná komplikace. Zabila Hanse.“
„Dobrá, já to vyřídím. Teď zmiz a,… Postarej se o tu holku, tady zůstat nemůže. To víš! Až bude starší, tak snad, ale teď ne! Rozumíš?“
„Ano, paní! Ale,…“ Na chvíli se zamyslel. Chci ji pro sebe, ne pro ni. „… umírá. Ona dlouho nevydrží, má nějakou nemoc. Nevím, asi leukemii?“
„Dobrá.“ Chvíli bylo ticho. „Dělej si s ní, co chceš. Tady ji nechci vidět.“
 
„Kde je Elizabeth? Teto?“
„Ty malej harante, přestaň mě štvát. Už jsem ti to řekla! Utekla! Lezla jsi ji těma svýma kecama na nervy.“
„Ale,…“ Odmlčela se, ale pak rozhodně řekla. „To by neudělala. Má mě ráda a slíbila mi, že se o mě postará,…“
„Budeš už mlčet?“
„Ona,…“
FLÁK.
„Proč?“
„Drž už hubu, nebo tě,…“
„Co se to tady děje?“ Ozval se rozzlobený, mužský hlas.
„Miku.“ Rozběhla se za ním a skočila mu do náruče. „Moc jsi mi scházel. Kde je Beth?“
Podíval se na ni, v očích se mu zaleskly slzy a položil ji zpět na zem. Klekl si na jedno koleno a podíval se jí do očí.
„Ona. Už není, umřela.“ Objal ji.
Vytrhla se mu a podívala se na něj tak, až ho zamrazilo. „NE! Ty lžeš!“ Vykřikla a utekla do svého pokoje.
Neviděla, že se vítězoslavně usmál a zašeptal. „Díky Beth. Teď si s ní můžu dělat, co chci. Nikdo mi nezabrání v tom, abych si ji utvořil k obrazu svému.
„Mel!“ Rozkřikl se.
Přišla k němu a podívala se na něj. V očích se jí leskly slzy. „Já.“
„Drž hubu. Budeš se o ni starat, ale jestli ji ublížíš,…“ Nedořekl, ale významně si přejel prstem pod krkem. „Ty víš, čeho jsem schopnej.“
 
Někde si jedna dívka setřela slzu z tváře a odvrátila se od toho, čeho byla svědkem. Podívala se do dálky a zašeptala. „Až bude čas.“

05.08.2008 17:40:04
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one