Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
---------
Tak jo, je tady konec. Asi, ne, určitě je to odfláknutý, ale epilog bude snad lepší a taky. Budete si na něj muset počkat.

Konec keců a užijte si to.

Je tady, Anděl.
----------
Wavielia, se rozhlédla kolem dokola, pohled ji padl na pochybný žebřík, který vedl do horních pater. Nejspíše sloužil k tomu, aby se někdo mohl dostat nahoru a rozsvítit lampy, které osvětlovaly spodní část.
Dost nedůvěřivě, ho chvíli pozorovala a pak se rozhodla. Přistoupila ke spodní příčce a položila na ni nohu. Žebřík se zachvěl, ale stále držel.
„Snad mě to udrží.“ Zašeptala a pomalu vystoupala až nahoru.
Rozhlédla se po trámech, některé z nich vypadaly dost špatně, byly shnilé. Došlápla na pravou nohu, dřevo zavrzalo a prohnulo se. Zadržela dech a čekala. Když se nic nestalo, pokračovala dál.
Zespodu nebylo nic slyšet, a tak se mohla jen dohadovat, o čem rozmlouvají. Zastavila se a pohledem vyhledávala to nejlepší místo, ze kterého by mohla vypustit plyn.
Bylo vidět osoby, které se schovávaly před Darkem – svým „Bohem“. Ironie osudu, skrývat se před něčím, čemu jsi věřil. V co jsi doufal a vzýval to, jako svoji jedinou a poslední šanci.
Teplota v celé místnosti, jako kdyby se oteplila. Horko nabývalo na intenzitě, ale jinak se nic nezměnilo. Světlo stále svítilo na čtyři osoby, stojící ve středu. Jedna z nich seděla na vyvýšenině a ostatní spolu komunikovaly. Dark, stál naproti Amandě a pohazoval obrovskými tlapami. Vypadal dost nakrknutě. Nejspíš jej něco z Amandiny řeči, naštvalo.
Udělal tři kroky vzad a uchopil do jedné ze svých tlap tělo nějaké mrtvoly. Chvíli si s ní pohazoval z jedné do druhé, pak se ozvalo křupnutí a poté tělo dopadlo na zem.  Ve dvou kusech.
Wavielia se otřásla a dál věnovala pozornost jen svému úkolu, na kterém závisel osud všech doposud živých lidí. To, že se oteplilo, jí hrálo do karet.
 
„Pane, to neudělám. Nemůžete po mě žádat, abych zabila toho člověka. Udělal pro mě tolik věcí. Udělal ze mě to, co jsem a já,… Jsem mu za to vděčná. I když,…“ promluvila Amanda a sklopila pohled. 
„Drahá,…“ zasyčel. „Proč tak hovoříš? On může za všechno zlé, co se ti stalo!“ Teď už skoro křičel, pochodoval po celé místnosti a pak uchopil do obrovských pazour, jedno z chladnoucích těl. Chvíli si s ním pohazoval a pak, zlomil ho, až se ozvalo odporné křupnutí a tělo dopadlo na zem. Rozpůlené.
Rozešel se směrem ven, občas se ozval mlaskavý zvuk, to jak Dark šlápl na nějaké tělo. Zvuk kroků, dupotu, se pomalu vzdaloval, až zanikl úplně.
Postavila se a přistoupila blíž k Mikovi. Dark byl daleko, doufala, že ji neuslyší. „Hej, slyšíš,“ zašeptala.
Otočil na ni hlavu, jeho skelný pohled, se díval skrze ni. Nejspíš ji vůbec nevnímal. Zavrtěla hlavou a uchopila ho za ruku, ohlédla se přes rameno a začala šeptat. „Nenávidím tě a ráda bych tě zabila,… Problém je v tom, že nechci,… Nerada bych skončila ve spárech tohohle…“ hodila hlavou dozadu. „… monstra. Nechci, aby zvítězilo zlo, nechci být jako ty a oni. Já, věřím a doufám, že existuje i něco víc, než jen nenávist a zloba. Chci poznat něco dalšího. Něco, co mě povznese a …“
Kroky se začaly přibližovat a zem se chvěla víc a víc. Amanda se otočila a zahlédla, že Dark přichází. Blížil se k jednomu, doposud živému člověku. Ten se třásl po celém těle a neustále se rozhlížel kolem. Bohužel, ke své hlouposti či naivitě, nezpozoroval, že se netvor blíží. Snad nic neslyšel?
Než stačila Amanda jakkoli zareagovat, Dark se rozmáchl a uchopil muže do pravé pazoury. Křik nebohého člověka, zanikl ve výkřiku čiré zlosti, netvora. Otevřel tlamu a tlapu i s mužem vložil dovnitř. Znovu se ozvalo křupání a pak zamlaskání.
Amanda chtěla vykřiknout, ale výkřik se jí vzpříčil v hrdle a ona jen odvrátila hlavu, aby se mohla vyzvracet. Tenebré, jako kdyby se vzpamatovala a omdlela. Nejspíš nevydržela ten tlak v mysli, tu obrovskou nenávist a touhu po smrti, pomstě a touze vládnout.
„Odpuštění.“ Zašeptala.
Dark se otočil na Amandu a zařval. Cítila jeho hlas v celém svém těle, v hlavě. Zdálo se jí, že její hlava praskne, a mozek se rozletí po celé místnosti. Zapřela svoji touhu co nejrychleji utéct a podívala se mu do jeho rudých očí. Mluvil na ni skrz myšlenky. „Co jsi říkala? Jak jsi mohla to slovo vypustit ze svých úst! To, nesmíš. Ne!“ vykřikl.
 
***
 
Venku se skupina lidí v jednobarevných uniformách, rozhlížela kolem sebe a čekali na rozkaz. Byla půlnoc a celý tým měl dovnitř vtrhnout s úderem druhé hodiny ranní. Nebylo to ani deset minut, když se zevnitř ozval hromadný výkřik.
Několik mužů chtělo vběhnout dovnitř, zastavil je však rozkaz. Hlasitý a autoritativní ženský hlas.
„Vraťte se na svá místa! Rozkaz zněl jasně! Až odbije druhá!“ Nestáli jí ani za jeden jediný pohled, jakmile domluvila, otočila se a odešla k autu. Vzala do ruky vysílačku a … „Pane! Stalo se něco, něco, co jsme neočekávali.“ Hlas se jí třásl. „Nejspíš došlo k nějaké katastrofě. Zevnitř se ozývá křik a,… Asi někoho zabili, anebo - … zabijí.“ polkla a odmlčela se.   
Nadřízený nijak nereagoval a tak pokračovala. „Nemáme vtrhnout dovnitř?“
„Ne! Za žádných okolností. Kdyby se něco takového dělo. Nebude to na škodu. Alespoň nebude vězení po této akci, přeplněné.“ uchechtl se.
„Ano, pane. Je to rozkaz, pane?“
„Neuposlechnutí se trestá, to víte sama!“
„Rozumím, pane. Končím, pane.“
Ve vysílačce se ozvalo zapraskání a pak jen ticho. Vedoucí této akce zavrtěla hlavou a opřela hlavu o opěradlo sedadla svého vozu. Pohledem vyhledala své podřízené a odfrkla si. „Tohle nedopadne dobře.“
 
 
***
 
Stacy, ihned po ohlášení toho, co se dozvěděla, odešla z budovy tajné organizace, specializované na sekty, a vydala se do kavárny. Posadila se k baru a objednala si pivo. Pomalu z něj usrkávala a přemýšlela.
Proč chtěly, aby vše proběhlo až poté? Proč? A jak to, že šéf se vším souhlasil? Za tím bude něco víc! Ale co?
Tyhle myšlenky se jí honily hlavou už od začátku. Poprvé to bylo, když za ní přišli a požádali ji, aby s nimi spolupracovala. Jakou v téhle hře, vlastně měla roli? Vždyť na nic nepřišla! Všechno se to seskládalo samo. Jako kdyby někdo tahal za provázky.
Znovu si promítla to, co viděla, když dnes ráno vstoupila dovnitř.
 
Celá budova byla tichá a bílá. Jak zevnitř, tak zvenku. Měla zvláštní pocit, jako kdyby byla sledovaná. Někdo ji pozoroval a ona za boha, nemohla přijít na to, kdo a proč.
Zastavila se na recepci a čekala. Nikdo totiž neseděl na židli a neočekával jej příchod. Nervózně přešlapovala a několikrát se ohlédla přes rameno. Pak se z mikrofonu, který stál na stole, ozval praskot a poté někdo promluvil. „Stacy McNavarrová? Dostavte se výtahem do čtyřicátého patra. Dveře naproti!“ znovu praskot a pak ticho.
„Super.“ Odfoukla si vlasy z čela a vydala se k výtahu.
Ozval se obvyklý hlas a výtah se rozjel. „Čtyřicáté patro, děkujeme za vaši návštěvu. Pan Shine, vás očekává.“
 
Došla ke dveřím, zaklepala a po obligátním, dále, vešla dovnitř. Za stolem seděl zvláštní muž, byl otočen zády k ní a pak na ni promluvil. „Stacy. Co víte?“
Chvíli se jí zdálo, jako kdyby ani nepromluvil, byla jako v transu. Poté se však vzpamatovala a odpověděla. „Ve dvě hodiny, na jejich shromaždišti. Přesně ve dvě, ne dřív, a ne později.“
„Dobře. Můžete jít. Máte volno, dokud se vám znovu neozveme.“
Odpověděla jako stroj. „Ano, pane.“
Otočila se a odešla pryč, ve dveřích ještě uslyšela: „Dobře Elizabeth, dobře.“
 
Seděla v kavárně a zavrtěla hlavou. „Sakra, kde já to jméno slyšela? Ne, to není možné.“
 
***
 
Celou místnost naplnila omamná vůně. Čas jako kdyby se zastavil. Tenebré se pokusila posadit, ale něco jí v tom zabraňovalo. Rozhlédla se kolem. To co uviděla, v ní vyvolalo vlnu děsu a ona znovu upadla do bezvědomí.
 
Mike, jako kdyby procitl, jeho oči již nebyly skelné, ale plné slz. I on se rozhlédl kolem a pohled mu spadl na Amandu, seděla jen několik kroků od něj a dívala s nahoru do horních pater.
Jeho pohled následoval ten její a ústa se mu otevřela údivem. Přímo nad ním shlížela dolů Elizabeth. Promnul si oči a podíval se znovu. Oči ho nešálily, doopravdy to byla ona. „Beth.“ Zašeptal a omdlel také.
 
Amanda nic z toho nevnímala. Byla jen ona a její sestra. Poslední okamžiky, to věděla, které spolu mohly strávit. Ale ona nechtěla, chtěla, aby bylo vše jako dřív. Nechce ztratit to, co znovu nalezla.
„Beth, já. Prosím, zůstaň se mnou.“
 
Co se vlastně stalo?
 
Wavielia se postavila do středu a otevřela lahvičku s roztokem. Jaký byl její údiv, když se zevnitř začala linout omamná vůně. Lahvička jí vypadla z ruky a roztříštila se na zemi. Z které se zvedl oblak dýmu a naplnil celý prostor. Dark se zastavil a zhluboka se nadechl té překrásné vůně.
Z dálky se ozvalo zamňoukání a do středu místnosti vběhl kocour. Naježil se a pohledem svých zelených očí, si změřil obrovského netvora. Ten jen zavrčel a schoulil se, jako kdyby se bál.
Chvíli si vyměňovali pohledy a pak se kocour začal měnit. Amanda jen zírala s otevřenou pusou. V místnosti se znovu oteplilo a netvor se otřásl. „Jako kdyby se zmenšil.“ Zamumlala Amanda.
Teď už ve středu nestál kocour, ale vysoká postava. Byla to žena a měla dlouhé blond vlasy. Dost divný, když to byl předtím kocour, černý. A teď?  
„Darku, Darku. Myslela jsem, že jsi mi rozuměl. Jsi stejný jako tvůj otec. Byl také takový jako ty, a ty víš, jak dopadl. Nevím, jestli ti mám dát druhou šanci. Snad,…“ odmlčela se a otočila se na Amandu. „Co říkáš? Mám?“
Dívka nevěřícně zatřepala hlavou.
„Mám mu dát šanci? Myslíš, že si ji zaslouží?“
„Co bude s Mikem?“
„Amando, to není odpověď na moji otázku. Ale budiž. Vezmu si ho sebou, u nás na něj čeká spravedlivý trest. Neměj strach a na tvoji nevyřčenou otázku ohledně Elizabeth. Splnila, co měla, a teď, teď už musí tam, odkud není návratu. Určitě se znovu setkáte.“
„Já mu odpustila, ale stejně bude potrestaný? A co já? Také jsem zabila.“
 „Trest?“ usmála se. „Myslím, že není potřeba, abych tě trestala. Hlavní je, že jsi pochopila. Dobře, nechceš nad nikým vznést rozsudek. Udělám to tedy já.“ Otočila se na Darka. „Synu! Zradil jsi a zklamal. Tvoje nenávist nechť ti je zkázou. Navždy budeš bloudit mezi světy, pokud nenajdeš odpuštění. Nebudeš již nesmrtelný. Nikdo tě však nebude moci zabít a ani ty nikdy nebudeš moci zabít. To ať je tvůj trest.“
Vznesl se vír a pak jen ticho.   
 
28.10.2008 17:15:18
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one