Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
------------

předchozí kapitola

------------

Achichky. házím sem první část, poslední kapitolky Anděla. Doufám, že se bude líbit. Možná v úterý , přibyde druhá část a pak, epilog.

No, a nakonec se vrhnu na,...

Nechám to na vás. Objeví se anketka s tím, co byste chtěli dokončit. A taky, doufám, že u epilogu budou alespoň nějaký komenty. Abych věděla kolik lidí to četlo. Jo, už jsem ticho a vy se pusťte do čtení.

PS: Doufám, že se to povedlo.

-----------------

„Paní.“ ozval se z jedné strany Mikeův hlas. Který dal Amandě prostor k tomu, aby si mohla v hlavě urovnat, co odpoví. „Měl bych nejspíše odejít, nejsem zde jak je vidět, spíše slyšet, vítán.“ Reagoval tak na nesouhlasné mručení většiny, která zaplnila celou místnost. Jakmile zahlédli jeho postavu, která se objevila chvíli po dívkách.
Nikdo z přítomných ho neměl rád a také, nepatřil k těm nejvěrnějším. Za vše samozřejmě mluvilo to, že vraždil. A přitom to bylo to, co bylo hlavním cílem této, organizace.
 Tenebré se rozhlédla kolem a šum ustal, jako když utne. Blahosklonně pokynula rukou a z pozadí se začaly přibližovat postavy. Každá držela nějaké kusy nábytku, většinou židle. Přistoupila blíže ke středu a světla, která svítila ze shora, se ztlumila.
„Naopak, jsi tu vítán.
Několik osob nevěřícně vydechlo a několik se jich nadechlo k odporu. Většina však mlčela, čekali, že to bude mít nějaká, ale.
„Dark si tvoji přítomnost vyžádal.“
Několik jich zalapalo po dechu a pár z nich, se uchechtlo. Někteří nedýchali strachy. Nikdy si nikdo nedovolil nazvat ho pravým jménem. Mluvili o něm spíš jako o nějakém bohovi.
Mike se nervózně pousmál a ustoupil do stínu.
Zastavil ho však hlas jeho paní. „Ne. Pojď sem, do středu. Patříš k hlavním aktérům této, jak bych to řekla, hry. S tebou stojí a padá celé zasvěcení naší malé Amandy. Neostýchej se a posaď se na tento kámen.“ pokynula mu a ukázala na oltář.
Opět se ozvalo lapání po dechu a ozval se i nějaký výkřik. „Ne, on nesmí. Znesvětí půdu,…“ zbytek slov se ztratil v chroptění a nikdo se už neodvážil odporovat.
Mike, už pochopil svoji situaci a rozhlédl se kolem. Čekal snad pomoc? Naivka. Kdo by pomohl.  A navíc, jemu. Nikdo neprojevil sebemenší starost. Jako poslední možnost, se podíval na Amandu. Tvářila se nezúčastněně, jako kdyby ji ani v nejmenším nezajímalo, co se s ním stane.
Smířeně přistoupil do kruhu a posadil se na vyvýšené místo, které bylo určeno k oběti.
To se již Tenebré začala věnovat Amandě a Wavielii. „Tak co? Odpovíš mi na otázku? Anebo jsi ztratila řeč?“
Dívka se jí nebojácně podívala do očí a rozhodným hlasem odpověděla. „Ne, neztratila! Bohužel musím odpovědět, že nevím. Hrozně nerada vám to musím přiznat, ale já ji neznám. To on,…“ ukázala prstem na Mika. „… on ji přivedl.“
Tenebré se tedy podívala na Mika, ten jen zavrtěl hlavou. Přemýšlel, kde udělal chybu. Proč se to stalo zrovna jemu?
Nakonec její zrak spočinul na Wavielii. „Kdo jsi?“
„Já? Jsem jen nepatrný kousek ničeho na desce života, kterému vládnete vy. Má paní.“
Tenebré se samolibě usmála a přikývla. „Dobře. Co od nás žádáš? A proč? Kdo doopravdy jsi? Smím-li se ptát?“
Tento jejich rozhovor, pozorovali všichni zúčastnění skoro bez dechu.
„Mé jméno, komu záleží na jméně? Jsem Wavielia a dál? Dál nic.
Jaké je vaše ctěné jméno, Má, paní?“ zeptala se jen tak, jako by mimochodem. „Co žádám? Nic, jen spravedlnost a té bude jistě provedeno zadost. Na otázku proč, na tu vám bohužel odpovědět neumím.“ Poklonila se a ustoupila o jeden krok nazpět.
Tenebré chvíli stála, nejspíš nenacházela slova, pak znovu přikývla a promluvila. „Můžeš se u nás posadit, Wavielio. Později se staneš jednou z nás. Nyní je však čas na zasvěcení naší mladé Amandy.“ Otočila se k dívce. „Pojď a postav se čelem k němu.“ Ukázala na Mika.
Ten jen zvedl pohled, byl skelný a díval se jako kdyby mimo. Nevnímal a nejspíš ani nevěděl proč tu je a kdo je. Nikoho nepoznával a byl duchem nepřítomný.
„Co s ním je?“ otočila se na Tenebré a koutkem oka spočinula na svoji sestře. „Proč se tak chová?“
„Neumím ti na to odpovědět. Na tom místě, se tak chovají všichni. Každý, kdo tam spočine, jako kdyby ztratil svoji duši.“
 
Země se pohnula a světla zhasla. Bylo slyšet zrychlené dechy všech přítomných osob a ve vzduchu byl cítit strach. Který byl narušen vzrušeným výkřikem, který vyšel z úst, Tenebré. „Přichází. Je tady!“
Bylo to poprvé a pro některé z nich i naposled, co ho měli možnost vidět. Svým příchodem vyvolal vlnu zděšení a několik pokusů o útěk. Ten však byl rychle utnut již v zárodku. Buď byli ušlapáni divokým davem anebo je zabil některý z ochránců, či samotný Dark.
Ozval se divoký skřek a lámání kostí, nakonec nastalo ticho a světla se opět rozsvítila.
Kdo přežil, s hrůzou zíral na tu spoušť a hlavně, hlavně na toho tvora, který stál jen několik kroků od středu a zuřivě se rozhlížel kolem.
Pohled mu spadl na Amandu a,…
 
***
Několik hodin předtím:
 
Amanda se, po rozhovoru s Mikem, vydala i s Wav do města. Chtěla si koupit něco, vhodného, na své zasvěcení. Hlavním cílem však bylo, aby si obě dívky mohly pohovořit v klidu a bez obav z toho, že by je uslyšel někdo nepovolaný.
Zapadly do první kavárny, na kterou ve městě narazily a posadily se do rohu, kde měly perfektní výhled na nově příchozí.
„Doopravdy si myslíš, že bude chtít, abys ho zabila? Co tím získá? Já to totiž nechápu.“
„No, já také ne. Myslím si, že z toho bere sílu, z nenávisti, smrti, závisti. Vše zlé, co se ve světě děje, mu přihrává do karet. Den ode dne sílí a myslí si, že s mojí pomocí ovládne svět.“ Amanda se odmlčela a stočila svůj pohled směrem ke skleněné vitríně, ve které byli nějaké hlouposti.
Ani jedna nepromluvila a ticho zaplnilo celý roh.
„Wav, jsi to ty?“ ozval se ode dveří příjemný ženský hlas. „Nemohla jsem tě poznat, trochu mě zmátla tahle dívka, která,… A vy, vy jste určitě Amanda.“
„Stacy?“ zeptala se zvědavě Wav. „Co ty tady? A co práce?“ Pak však reagovala na to, že oslovila její sestru jménem. „Ty znáš, Amandu?“ Málem se prořekla a řekla – moji sestru.
Stacy, zrudla a pak začala koktat. „No, to by bylo na dlouhé povídání,… Nejspíš nebude nazbyt.“ Dořekla, když si všimla Amandina pohledu. „Vím, že s tebou si není radno zahrávat.“
Amanda si ji změřila podezřívavým pohledem a již se nadechovala, že něco řekne. Stacy ji však nedovolila mluvit a sama začala vyprávět, proč vlastně do toho vlaku nastoupila a proč všechny zná.
(Na vysvětlení:  Snad si pamatujete, že se Wav objevila ve vlaku a tam se setkala s Mikem a poté i s touto ženou – Stacy)
Byla jsem totiž pověřena, abych se vetřela do přízně jednoho ze sekty, které vládne žena, říkající si Tenebré. Volba padla na Mika. Bohužel jste tam byla vy a já musela improvizovat. Naneštěstí se mi to nepovedlo a já vás musela sledovat.“ Nyní se otočila na Amandu a pokračovala. „Vím, co se ti stalo. Tvoji rodiče zemřeli a mohl za to on. Promiň, možná jsi to nevěděla, ale zabil i tvoji sestru.“
„Jak to víte?“ skočila jí Amanda do řeči. „Musím vás zklamat, ale já to věděla. Mě jen zajímá, jak to, že to víte vy?“ zašeptala a čekala odpověď na svoji otázku.
„To je vedlejší. Chtěli bychom vědět, jestli nám pomůžete. Bude to pro všechny strany výhodné.“
Na to ji odpověděla Wavielia. „Buďte kolem druhé hodiny ranní, na jejich shromaždišti. My tam budeme od dnešní půlnoci. Nechte nám dvě hodiny času a pak tam vtrhněte.“ Dořekla a zvedla se ze židle. „Amando, pojď. Měly bychom jít a hlavně, musíme si něco koupit.“
 Amanda přikývla a následovala svoji sestru ven z kavárny. Stacy se za nimi přemýšlivě dívala, dokud ji nezmizely ze zorného pole.
„Zajímavé.“
 
***
 
Wavielie, zírala na tu příšeru a nevěřícně kroutila hlavou. Slovy by nebyla schopna popsat tu hrůzu, kterou v ní ten netvor vyvolával. Otřásla se strachy a čekala, co se bude dít.
Dark roztáhl svoji obrovskou tlamu, skoro jako k úsměvu, ukápli z ní sliny, které dopadly s mlaskavým zvukem na podlahu. Fakt, odporné.
Do výšky měl nejméně tři metry, byl porostlý šupinami a hrozivě páchl. Jeho tělo bylo svalnaté a zelené. Co však nejvíc upoutalo pozornost každého, kdo s ním přišel do styku a nezemřel. Byly jeho oči – byly rudé a žhnuly. Přímo sálaly obrovskou nenávistí a touhou po smrti a krvi.
Něco zachrčel, ale nebylo mu rozumět. Rozzuřeně se ohlédl pop Tenebré a ta, jako kdyby se vzpamatovala. I když,… Upadla do nějakého zvláštního transu a promluvila neobvykle drsným hlasem. „Amando. Konečně se setkáváme. Dnes spojíme svoje životy a dojdou naplnění v podobě našich dětí, mého syna.“ zachrčel.
Amanda se otřásla a nepatrně zavrtěla hlavou, poté pohledem vyhledala svoji sestru. Ta jen nepatrně přikývla a opět se ztratila ve stínu.
„Pane.“ zašeptala a poklekla před jeho mohutnou tlapou. „Co po mě žádáte, za to abych mohla být poctěna vaší přízní.“ Mluvila s velkým sebezapřením, ale bylo vidět, že si toho vůbec nevšiml. Byl zaujat její nebojácností a krásou. Ach, jo.
„Chci po tobě jen jediné.“
„Mimo toho, že se s tebou budu muset vyspat.“ Uchechtla se v duchu.
„Mám žádost. Aby ses mohla stát rovnocennou mě, musíš zabít. Ne proto, že musíš, ale proto, že chceš, že budeš mít radost z toho, že jsi zabila.“
„To je řeč. Hodná řečníka.“ znovu se uchechtla.
„Pane.“ Otázala se zvědavě. „Co tím myslíte? Nechápu.“
„Vidíš zde toho červa.“ Hodil tlapou směrem k Mikovi, stejně jako Tenebré. „On je ten, kterého musíš zabít. Způsobil ti muka, může za to, čím jsi.“
 
Mezitím, jak si vyměňovali názory, Wavielia se na chvíli vypařila. Musela obejít všechny, kteří zůstali naživu. Měla v záloze jednu maličkost, o které Amanda nevěděla. Dostala ji od toho tvora, který s ní hovořil na tom místě, kde pobývala několik let, než se mohla vrátit zpět na zem.
Byl to roztok látky, která měla za účinek, že se lidé chovali úplně jinak, než normálně. Změnili se. Místo zla a nenávisti, věřili a mluvili o dobru a lásce.
Pitomost, co?
Při vysoké teplotě se změnil v páru a dostal se všude. Chtěla tím oslabit toho netvora, aby nemohl čerpat sílu z jejich zlých myšlenek a činů.
 

10. kapitola 2/2
25.10.2008 18:44:58
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one