Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6001 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5728 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5647 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Seděla sama, zase jako každý den. Proč ne, i dnes?
Po tom, když přišla o své rodiče a měla jen ji, svoji malou sestřičku. Svým rodičům slíbila, v ten den, než zemřeli, že kdyby se jim něco stalo. Postará se o ni. Nedostála však svůj slib.
Ne proto, že nemohla. Mohla, ale nedokázala to. Byla moc slabá.
Rodiče byli oběťmi hromadného neštěstí, které způsobil jeden člověk, muž.
Když ho viděla poprvé, myslela si, že se celý svět zastavil. Opak byl pravdou. Nezastavil se svět, ale její rozum. Nevnímala nic jiného, než jeho.
Sestřička strádala a strádala. Neměla na ni čas. Musela přeci očistit jeho jméno. On ni z toho neudělal, nebyl to on, kdo za to může. Určitě to na něj shodili.
Nedala na řeči svých přátel, sestry, nikoho. On je bezchybný a je obětí toho všeho. Začala je všechna nenávidět. Očerňovali toho, koho milovala. Nezaslouží si její přátelství.
A přitom, všechno bylo jinak.
To oni, si nezasloužili, aby je nenáviděla. A ona si nezaslouží jejich přátelství a lásku.
Dnes měl přijít. Slíbil jí to a ona čekala. Každý hluk ji zajímal. Vše, co se jen pohnulo, bylo středem jejího zájmu.
Nepřišel!
Nemohl přijít. Omlouvala ho, sama před sebou.
 
Zavřela oči a vzpomínala. Musela dál!
 
Krásný letní den. Dnes se měla setkat se svými přáteli. Rodiče však rozhodli jinak. Právě dnes. Z e dne na den, se rozhodli k tomu, že si zopakují líbánky.
Bylo tomu sedmadvacet let, co se vzali. Dlouho se snažili o dítě a pak, po deseti letech. Zrovna v den výročí jejich svatby, se to stalo. Narodila se jim dcera, toužebně očekávané dítě. Vivian Elizabeth Wait.
A zrovna tahle dívka nebyla šťastná z toho, že jí rodiče překazili plány. Také jim to řekla, pěkně od plic.
„To snad nemyslíte vážně. A to tu necháte Amandu! Přeci se nebudu starat o toho haranta. Co mám dělat s ročním děckem!“
Matka přerušila její výlev. „Není jí rok, ale pět! To bys měla vědět. Jsi její sestra.“
„Jasně. A že jste se zmohli na dítě, na stará kolena! Ve čtyřiceti druhý dítě. Že se nestydíte. Já vás nenávidím!“
„Viv, uklidni se. Letíme letadlem a je to naše první pořádná dovolená. Jsi přeci velká holka, dáma. Ty to zvládneš. Kamarádi to bez tebe chvíli vydrží, a Amandu můžeš vzít s sebou. To tě nezabije.“
„Škoda, že nejsem jedináček. Anebo líp, sirotek. Měla bych se dobře!“
„Proboha! Jak se to chováš! Takovej fracek. Vidím, že jsme tě moc dobře nevychovali.“ Vložil se do hádky otec.
„Henry, uklidni se.“ Z matčina hlasu bylo slyšet, že nemá daleko k pláči. „Budeme to muset odložit anebo zrušit.“
Až teď, si Vivian uvědomila, jak se chová. Co teď, jak to napravit?
„Mami, to je v pohodě. Já. Omlouvám se, táta má pravdu. Chovám se jako rozmazlenej spratek. Já to zvládnu, neměj strach. Jsem přeci Waitová.“ Dodala hrdě.
Starší žena si viditelně oddechla. Bylo však vidět, že má na srdci ještě něco. „Viv, chtěla bych s tebou mluvit.“
Vyšly do jejího pokoje.
„Měla by sis uklidit,“ zamumlala roztržitě.
Posadila se na postel a pokynula jí, aby si přisedla.
„Já, zdál se mi sen, noční můra. Nechtěla bych, aby se stala skutečností! Ale může. A proto po tobě něco žádám. Kdyby se mi něco stalo, nám. Postarej se o svoji sestřičku. Bude tě potřebovat.“
Rozplakala se.
Její dcera na ni nevěřícně zírala. „Tak neodlétejte. Když víš,…“
„Pštt,…“ Snažila se ji uklidnit. „Víš, co si o tom myslí táta. A navíc. Osudu neutečeš. Co se má stát, to se stane.“
„Ale, jde to odložit anebo posunout, nemusí,…“
 
Otevřela oči.
Byla znovu na zemi. Ne však na skále u srázu. Čekala na něj a on nepřišel.
Novináři ho nechtěli pustit. To bylo to, s čím přišel. A ona mu bláhově věřila.
Přišel s nějakou ženou. Odvedli je. Ji a její sestru. Sebou do nějakého domu. Nebyli tam sami, bylo jich tam víc.
Oddělili je od sebe.
 
A teď.
 
Sedí na holé rozpraskané zemi. Za ní je ten, kvůli kterému to všechno udělala. Chce ji zabít a z jeho hlasu není slyšet ani kapka citu.
Jak mohla být tak hloupá? Naivní? Uvěřit jeho kecům, odkopnout přátele a zradit rodinu.
Ne.
Nezaslouží si odpuštění. Ale co moje sestra? Co s ní bude?
Otočila se na toho muže. Na toho, koho milovala.
Věděla, že kdyby si vedle ní klekl, a prosil za odpuštění.
Udělala by to.
Ale také věděla, že to neudělá. Je přesvědčen o své pravdě.
Zašeptala jen jedno jediné slůvko. „Proč?“
„Slyšel jsi to?“ Zasmál se ledově. „Kočička se ptá proč? No, není to legrace?“ Pak se otočil na ni a pokračoval. „Zbavila jsi mě podezření. Toto, je moje, díky. Zničila jsi mi život, byl jsem předurčen k tomu, abych zemřel. Ty jsi rozhodla jinak. A já? Vybral jsem si tebe, jako náhradu. Usmíření bohů za to, že ses protivila jejich přání.“
Rozesmála se. Nebyl to radostný smích. „Kvůli takové, hlouposti? A já! Milovala jsem tě.  Já, kráva. Myslela,… Proboha! Čím jsem to myslela?“
Stočila se do klubíčka.
„Co bude s mojí sestrou? A jak vysvětlíš moje zmizení?“
„Ano? Zajímavé otázky! Nezajímá tě, jak zemřeš? No dobrá. Amanda. Co s ní, dobrá otázka.“ Olízl si rty, neodpověděl.
Dívce se zvedl žaludek a vyzvracela jeho obsah.
„To s tvým zmizením. O to bych se nestaral. Nikomu chybět nebudeš.“
Nejspíš čekal křik anebo, snad útok. Nic z toho se nestalo.
Zamumlala jen. „Ano. Máš pravdu, jako vždy. Komu bych chyběla, nikoho nemám. Jenom tebe“ Zasmála se hořce.

28.07.2008 10:42:31
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one