Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Nutno přečíst předchozí polovinu - tady.

Tak, je to tady. Rychlovka, než se rozkoukáte, je konec. Jasná Mary a ještě Sue. Příště se "těšte" na epilog. Jo, pokud jste to nepoznali, je to závěrečná kapitolka Vražedný lásky.

PS: Je to moje historicky druhá, ukončená povídka. První k HPFF, teda spíš Pobertovská. Doufám, že jste se bavili. Jedna část je doslovně parodická. I když,...
... ona je to spíš celá parodická povídka.

PSS? Jo, chce to silné žaludky a hooodně kýblů.


***
 
Temný pán seděl na svém trůnu a přemýšlel. Neustále v něm hlodal malý červíček pochybností, který mu velel, aby se nad vším zamyslel. Aby přemýšlel o tom, proč se Isabel vrátila, jaký k tomu měla důvod. Jak to, že se vrátila až po dvou letech. Po tom, co se mu začalo zdát, že se něco děje. Že vše není takové, jak se zdá. Pak se stalo něco, co jej v tom ještě utvrdilo.
 
„Pane,“ rozrazily se dveře a v nich stála rozlícená žena. Mokré vlasy ji vlály kolem zrudlého obličeje a v očích se jí zračilo odhodlání a touha po uznání. „Já, já,… Vím, proč se vrátila, vím,…“
„Mlč! Co tu chceš, Bello?“ vykřikl a upřel na ni pohled svých rudých očí. „čemu, nebo komu, vděčím za tvoji milou návštěvu?“ ušklíbl se.
Poklonila se až k zemi a nepatrně zvedla hlavu. „Děkuji, pane. Je mi ctí,…“ polkla.
„Nechtěla bys mi políbit boty? Co bys řekla jednomu malému Cruciu?“ uchechtl se. „No tak, co máš na srdci?“ rozesmál se ledovým smíchem. (Fakt super vtípek. Co říkáte?)
„Vrátila se proto, aby vás zabila. Je tady kvůli tomu, aby,… Chce vás zničit, chce vládnout místo vás. Nikdy Vás neměla a nebude mít ráda. Nikdy. Ne tak jako já,…“ poslední větu zašeptala a zrudla.
„Jako ty? Zajímavé, zajímavé,“ ticho. „Dobře, hmmm, zavolejte moji snoubenku a mého syna,…“ vykřikl hlasitě, až se skleničky na stole zachvěly.
„Syna?“ tiché šeptání se rozlehlo ztichlou síní.
 
O co mu jde? Co chystá? Dozvíme se, co se v jeho šíleném mozku odehrálo za hrůzný scénář a co čeká Isabel a jejího syna?
Bude to něco, co ještě více podnítí touhu po tom, aby zaplatil. Touhu po tom, aby byly všechny jeho skutky potrestány. Pomstě a spravedlnosti bude učiněno zadost.
 
Trvalo to jen okamžik a do místnosti vstoupila rozespalá Isabel. V náruči držela syna, který kulil ospalé oči na celé to divadlo a v závěsu za ní, šla, Niobe. „Co ty tady!“ vykřikl na dívku a ohnal se hůlkou. Niobe, se zhroutila k zemi s výkřikem na rtech. Poté hůlku sklonil. „Běž pryč a vem sebou mého syna! Nemusí vidět,… zatím nemusí nic z toho vidět.“
„Ano, pane,“ tázavě se podívala na Isabel, která jen pokrčila rameny. „Odpusťte,“ vzala Setha z matčiny náruče a odešla. Ve dveřích ještě otočila hlavu a smutně se usmála. Ze rtů ji bylo možné vyčíst jen: Promiň.
Jakmile dvojice opustila celé dějství a zavřela za sebou dveře, otočil se Voldemort na Isabel a ledově mu blesklo v očích. „Lásko, tady Bella, projevila jistou starost o to, že ke mně nejsi upřímná. Zdá se jí, že si hraješ s mými city a chceš mě jen využít. Co tomu říkáš!“ upřel na ni pohled svých rudých očí a čekal odpověď.
„Pane,“ uklonila se. „Není možné, aby vám někdo dokázal lhát. Vy snad myslíte, že by bylo možné vás… Promiňte mi tak troufalé slovo. Jakkoli ošálit?“
Temný pán se pohodlně opřel do svého křesla a přehodil nohu přes nohu. Chvíli se díval na Isabel, poté na Bellatrix a nakonec jeho pohled spočinul na jeho snoubence. „Jistě, že ne.“ zamumlal samolibě a olízl si své tenké rty. „Budu však muset vyzkoušet tvoji loajalitu. Přiveďte sem toho opovážlivce!“ Jeho oči, se zabodly do Isabeliných a čekaly její reakci na to, až uvidí toho lotra.
 
Přivedli zuboženého a zlomeného člověka, který neměl ani sílu na to, aby zůstal stát. Pustili jeho paže a on se svalil na zem. Udělala jsem několik kroků a zastavila se u jeho nohou. Něco uvnitř mě, mi říkalo, že tu osobu znám a moc dobře. Sehnula jsem se k jeho tváři a dotekem jej donutila, aby se na mě podíval. „Jamesi?“ zašeptala jsem a oči se mi naplnily bolestí. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi hrnuly do očí, opět se postavila a podívala se na Voldemorta. „Pane, co ode mě očekáváte?“
Do mých slov zaznělo nevěřícné: „Isabel, co ty tady?“ Otočila jsem se za tím hlasem a uviděla Jamese, který se snažil postavit, a v jeho očích se objevila nevyřčená otázka. „I ty?“ Nechápala jsem její význam, ale nejspíš někdo z přátel zradil.
„Pottere, jak to, že jsi nás poctil svoji návštěvou!“ vyletělo ze mě ledově dřív, než jsem tomu mohla zabránit. „Jak to, že se nechal chytit chytač? Není to ironie?“rozesmála jsem se. V duchu jsem se však divila tomu, jak se chovám.
Temného pána nejspíš začal náš rozhovor nudit, promluvil. „Myslím, že to stačí. Použij na něj pár Cruciátů a pak jej zabij. Nemáme čas na hrátky.“
 
„Niobe,“ promluvil Seth na svoji nevlastní sestru hned, jak byli v bezpečí jejího pokoje. „co se stalo?“
Dívka se na něj otočila a pokrčila rameny. „Já nevím,“ plačtivě. „Určitě se stane něco hrozného, a proto tě tam nechtěl, snad,…“
Chlapec jí skočil do řeči. „Máma bude muset někoho zabít.“ informativně, zcela bez emocí. „Neměj strach,“ uklidňoval ji.
„Strach? Já se nebojím, ale,… Tobě nevadí, že někoho zabije?“
„Máma,“ smích. „ta by neublížila ani mouše. A člověk, ten je s ní v naprostém bezpečí. Hlavně nedej na to, co vidíš. No, někdy je iluze doopravdy dokonalá.“
Pokrčení ramen dala najevo, že tomu stejně nevěří a posadila se na zem. V ruce stále svírala medailonek a několikrát pohladila jeho chladný kov. „Stejný jako on, jako jeho srdce.“ Ze záňadří vytáhla dýku, která měla ostří ze zubu baziliška. „Víš, co to je?“ otočila se na Setha.
V jeho očích se objevilo poznání a uctivě přistoupil k sestře a pozoroval zbraň, kterou svírala v ruce. „Je na něm nějaký jeho jed? Máma říkala, že je to jedna ze zbraní, kterou je možno použít.“
Přikývnutí z její strany, mu podalo potvrzení k jeho tvrzení, usmál se a položil jí ruku na rameno.
 
Vrátíme se do síně, kde se očekává veliké mučení. I my, se budeme moci přesvědčit o loajalitě naší hlavní hrdinky. Která strana, je pro ni ta pravá?  
 
V ruce sevřela hůlku a podívala se do jeho očí, které se jí zarývaly až do mozku. Koutkem oka se zadívala na stojící osobu, která to vše pozorovala ze stínu. Ucítila, že se ji někdo snaží dostat do hlavy. Pevněji sevřela hůlku a otočila se na Temného pána. „Pane, mohla bych poprosit jednoho z vašich nejvěrnějších, aby moji hůlku zkontroloval?“
„Jistě,“ ukázal na muže ve stínu. „Severusi, byl bys tak laskav!“
 
Mě hodně známá osoba, se vyloupla ze stínu. Nyní se již mému pohledu vyhýbala. Tak to je ten zrádce? Musela jsem se tomu zasmát. Mohla bych,…
Vzal moji hůlku a několikrát s ní zakroužil a pak se na mě konečně podíval. „V pořádku,“ zašeptal. Poté přidal na intenzitě a tu samou větičku vykřikl.
„Děkuji,“ převzala jsem ji od něj a mávla. S hůlky vytryskly jiskry a poté rudý paprsek, který se zapil do hrudi Jamese Pottera. Trvalo to chvíli, anebo snad věčnost? Muž se zhroutil do klubíčka, křičel bolestí. Když vykřikl poprvé, cukla jsem sebou. Mávla jsem hůlkou podruhé,…
„Co se stalo!“ vykřikl hrozivě.
Muž stále sebou házel, ale z úst mu nešly žádné výkřiky.
„Pane, nechci si nechat trhat své uši a také,… Nahoře je náš syn!“
Přikývl. „Dobrá. Už to ukonči! Je vidět, že jsi věrná a mohu ti ve všem důvěřovat. Převezmi ode mě tento snubní dar, který patřil naší rodině už od nepaměti.“
Mávla jsem naposledy hůlkou a do hrudi jednoho z mých přátel, se vpil zelený paprsek. Ucítila jsem, že sebou jedna z osob trhla a nevěřícně se na mě podívala. Neměla jsem sílu, abych se otočila. Ne, teď ne!
„Pane, zbavím se toho těla.“ Neptala jsem se, ale oznamovala.
K Voldemortovi se natočila Bellatrix a něco mu zašeptala. „Dobře,“ mávl rozhořčeně rukou. „běž to zkontrolovat.“ Přistoupila k tělu, aby přezkoumala jeho životní funkce. Zcela záměrně se vyhýbala pohledu na mě. Zavrtěla jsem hlavou a čekala na její ortel, který mohl být jedině,…
„Je, mrtvý.“
„Co jsi čekala?“
Neodpověděla a opět se otočila na svého pána, v očích slzy. „Odpusťte, já,… Myslela jsem, že …“
Na nic jsem nečekala a nechala je o samotě. V ruce hůlku a před sebou nechala levitovat tělo Jamese. Došla jsem do sklepení a posadila se na zem. „Tak to je super.“
 
Kdyby někdo vešel, jistě by se posadil také. Tohle nikdo z nich nečekal, že by se tolik změnila? Jak, ale řekl její syn: - někdy je iluze doopravdy dokonalá.
 
Vytáhla z kapsy lahvičku a z mužovy hlavy vytrhla vlas. „Kdyby tušil, kde jsem všude pobývala za ty dva roky. Nejspíš by mi nikdy nevěřil.“ zašeptala a tiše se rozesmála. Hodila jej do skleničky a nechala, až se vlas rozpustí. „Něco jako mnoholičný lektvar, ale dá se použít i na věci.“ Promluvila dost hlasitě.
„Jak jsi věděla, že jsem to já?“ ozval se mužský hlas. „Mohla jít za tebou Bellatrix anebo,…“
„Seve, Severusi Snape, myslíš, že tě nepoznám? Tvá aura je jedinečná a nezaměnitelná, tu nikdo napodobit nedokáže. Ne, ani on ne.“
„Jak,…“
„Myslím, ne, vím, že na takové otázky není čas. Můžeš ti zůstat, ale o nic se nesnaž.“
Dál jsem mu již nevěnovala pozornost. Všechno muselo být uděláno přesně, nemohla jsem učinit chybu. Nesměla jsem nic pokazit. Mohlo by to mít nedozírné důsledky. Několikrát jsem zakroužila hůlkou a na zemi se objevila panenka. Opřela jsem se o zeď a naposledy mávla hůlkou. Hračka se začala zvětšovat, až nabyla lidských rozměrů.  Nyní stačilo jediné, pokapat panáka lektvarem a celý proces byl hotov. Jakmile na něj dopadla poslední kapka, začal se měnit až vedle těla Jamese, leželo jeho identické dvojče.
„Jak?“
Pokrčila jsem rameny a přistoupila k tělu. „Pomůžeš mi? Musím jej přemístit pryč. Stačí, když jej vezmeš před pozemky a pak na něj položíš toto přenášedlo. O nic dalšího se již starat nemusíš.“ Sehnula jsem se k Jamesovi a zamumlala kouzlo. Celá postava se začala zmenšovat a hrudník se jí začal zvedat.
Severus ode mě převzal přenášedlo, do kapsy si vložil malého Jamesíčka a odešel ze sklepení. Zhluboka jsem se nadechla a sjela po zdi k zemi. Položila jsem hlavu do dlaní a chvíli přemýšlela. Co teď s tělem? Za několik hodin by celé kouzlo vyprchalo a celá hra by přišla vniveč. Vzala jsem naposledy do ruky hůlku a pronesla nad panákem dlouhé zaklínadlo s asijské magie. Věděla jsem, že mě hodně vyčerpá, ale bylo to nutné. Po ukončení zaříkávání, jsem vzala normální, mudlovský zapalovač a přiložila k tělu. Trvalo chvíli, než přeskočila jiskra a tělo vzplálo jako troud. Pach „spáleného masa“, se nesl celým sklepením až do síně.
 
„Pane, žádá vás o slyšení, Narcissa Black-Malfoyová. Má pro vás velmi důležité informace. Pouze opakuji to, co mi sdělila.“ dodal, jako by na omluvu.
„Dobrá. Pošlete Bellu, aby se podívala, co se děje ve sklepení a přiveďte její sestru.“
 
***
 
Ten samý den, ale v jinou hodinu, v sídle rodiny Blacků, na Grimmauldově náměstí, se něco stalo. Chcete vědět co? Tak pojďte se mnou a nechte se vést. Jak bylo řečeno – Ne vše je takové, jak se zdá. Dejte si pozor na to, co vidíte. Smysly se dají lehce ošálit.
 
Regulus Black, se chystal na to, že se zbaví toho, co jej tolik let tížilo. Před ním stál pohár, na kterém byl vyobrazen znak Helgy z Mrzimoru a v kterém byla část Voldemortovi duše. Vedle něj ležela hůlka a kniha plná kleteb a kouzel z černé magie. Zhluboka se nadechl a pak vydechl. Mávl hůlkou a kniha se otevřela na místě, kde bylo potřeba.
Někdo zaklepal na dveře, ale nikdo na to nijak nereagoval. Regulus zůstal sám v domě, jeho žena i dcera, dokonce i Krátura, byli pryč. Zaklepání se ozvalo opět, tentokrát hlasitěji. Znovu se nic nestalo, jen ticho naplnilo celý prostor.
„Regulusi, ihned otevři ty dveře! Vím, že tam jsi!“ ozval se ženský hlas. „Vím, o co se snažíš, ale ještě je čas. Nechceš přeci dopadnout jako tvůj bratr!“
Muž zavrtěl hlavou, stále odhodlán k tomu, že zničí ten zatracený viteál. Nic mu v tom nemohlo zabránit, nic. Nečekal však, že se stane tohle.
Z venku se ozval výkřik a pak tlaková vlna, která rozrazila dveře, že vyletěly z pantů. Ozvalo se několik hlasů a pak po schodech vyběhlo několik párů nohou. Zastavily se před dveřmi a opět se ozval ženský hlas. „Otevři nám a já to pánovi vysvětlím. Řeknu, že tě někdo omámil, donutili tě k tomu. Tohle bys nikdy neudělal. Vím to, protože,… Řekla mi to tvoje žena.“
„Beth?“ nevěřícný hlas. „Ne, tohle by ona. Ne! Je konec.“
„Maximo bombarda!“ a i tyhle dveře následovaly ty vstupní.
Ve dveřích se objevila tlupa osob v černých kápí. První byla žena, její blond vlasy vykukovaly z pod kápě. Za ní stál muž, i on měl světlé vlasy a několik dalších osob.
„Cisso?“ zašeptal jediné slovo a pod náporem několika omračovacích kouzel, se zhroutil k zemi. „proč?“ Bylo poslední slovo, které mu uniklo skrz rty.
 
***
 
Opět se vrátíme do sídla Temného pána alias Voldemorta. Vše se, pomalu, ale jistě, chýlí ke konci. Stačí jen vyčkat a dozvíte se úplně vše. Možná zvíte i něco, co jste nevěděli anebo jste o tom neměli ani potuchy. Anebo je vše jisté?
 
Bellatrix, sešla do podzemí, jak ji poručil pán, v hrůze čekala jen to nejhorší. Zápach spáleného masa to jen potvrzoval. Několikrát polkla, než se zastavila jen pár kroků od Isabel, která se smála šíleným smíchem. Zachytila se zdi a sevřela chřípí svého nosu. Ten puch byl přímo odpudivý. „Ty jsi ho,…“ polknutí. „… doprdele. Ty jsi ho zapálila a nechala shořet!“
Opět smích.
Bella, na nic nečekala, otočila se a vyběhla zpět do síně. Kde ji čekalo další překvapení v podobě bratrance. Toho, kterého snad i měla ráda.
„Pane, žádá vás o slyšení, Narcissa Black-Malfoyová. Má pro vás velmi důležité informace. Pouze opakuji to, co mi sdělila.“ Uslyšela mužský hlas a zůstala stát.
Do místnosti vešla Cissa v doprovodu svého muže a několika Smrtijedů, vedli před sebou svázaného muže, kterým nebyl nikdo jiný než Regulus Black. Její sestře hrál na rtech úsměv, Lucius se tvářil jako vždy.
„Pane,“ poklona. „Dozvěděla jsem se, od vaší dcery, Elizabeth, že se můj bratranec chystá na zničení jedné věci, která má pro vás nehoráznou cenu. Jde o tohle,“ poslední větu řekla záměrně hlasitěji. Z torny, kterou držel jeden ze Smrtijedů, vytáhla jeden ze zbývajících viteálů.
Voldemort vyskočil na nohy a přiběhl k nim. „To snad není možné! Jak,…“
 
Mezitím, jak se bude (námi všemi milovaný Voldík) rozplývat nad tím, co pro něj udělali a bude jim děkovat. My bychom se mohli vrhnout na to, že si řekneme, co víme.
Za prvé a za další a další. Takže. Máme zničeno již dost viteálů anebo ne? Víme o tom, že nám chybí Naginy a možná i pohár. Ale, je to doopravdy tak? Víme, co jsme viděli? Doopravdy se můžeme spolehnout na náš zrak? Na naše smysly?
 
Isabel, se vydala zpět do síně, zastavil ji však výkřik lorda. „To snad není možné! Jak,…“ Chvíli zůstala nerozhodně stát a pak vešla. Celá místnost ztichla, nikdo nepromluvil, nikdo nedutal.
„Mohla bych být tak smělá a zeptat se, co se stalo?“
Slova se ujal Lucius Malfoy a dal se do vyprávění všeho, co se událo během dnešního rána. Když dokončil svůj výklad, bylo několik okamžiků ticho a pak se ozval potlesk. „Skvěle, sestřičko. Věděla jsem, že je mezi námi zrádce, ale on?“
„Bello, co ty tady?“ otočila se blondýna na svoji černovlasou sestru a zkřivila obličej v úsměvu. „Vypadá to, že jsi nadšená.“
„Hmmm. Vypadá to, že ses s manželem udobřila anebo neví o tom, že,…“
„Mlč!“ k ohromení všech, namířila hůlku na svoji starší sestru a vykřikla kletbu. „Crucio!“
Tmavovláska se svezla k zemi a zmítala se bolestí na zemi. Blonďatý muž, zachytil ruku své ženy a stiskl. I ona bolestí zkřivila obličej a hůlku upustila. „Auu. Pusť, to bolí.“
„Cisso, co to mělo znamenat?“ zasyčel.
„Nic, drahý. Nic se nestalo, doopravdy je vše v pořádku.“
„Ticho! Běžte si svoje soukromé hádky vyřizovat někam jinam. Nikdo z nás na to není zvědavý. Hned!“ dodal, když viděl, že se nemají k odchodu.
„Isabel, odveď toho ničemu do sklepení a poté se vrať do svých komnat. Přijdu tě navštívit.“ Dívka, snoubenka, přikývla a chytila mladého Blacka v podpaží. Pomalu odcházela a nevěnovala nikomu pozornost. „Ty, běž s ní.“ ukázal na jednoho ze svých Smrtijedů a ten ji následoval.
Sešli do podzemí, když promluvil. „Isabel!“ Ten hlas znala, musela se otočit. Muž sejmul masku a do jejích očí se dívaly oči, které tolik milovala. „Siriusi? Co ty tady?“ zašeptala a zastavila se v půli kroku.
„Myslím, že nejlepší bude, když zamíříme do cely, tam nás nikdo rušit nebude.“
Přikývla.
„Beth, za námi přišla. Nevím, od koho se dozvěděla, že bojujeme proti Voldemortovi. Našla naši skrýš a řekla nám o všem, co jsi udělala a že budeš na jeho hradě. Všichni mají mnoholičný lektvar, až na mě, ale bylo to dost riskantní.“
Musela jsem jej přerušit. „Regulus ví o tom, že,…“
Ten, o kterém se mluvila, sebou cukl a já se na něj podívala. Měl v ústech roubík. Otočila jsem se zpět na Siriuse a čekala. „Můžeš,“ zamumlal.
„Vy idioti,“ vykřikl, když jeho ústa opustila smradlavá hadra. „Já myslel, že se Beth zbláznila a že mě zradila. Vy jste fakt,…“
„Sorry brácha, ale byl to její nápad. Nechtěla, abys o tom věděl. Jo, a ten pohár je už zničený.“
Postavila jsem se a nevnímala výměnu jejich názorů. Musela jsem přemýšlet o tom, co teď s posledními dvěma viteály. Jak se dostat k tomu hnusnýmu hadovi a pak, co s prstenem.
„Omluvte mě, ale musím za ním. Nechám vás tady, musíte se nějak zbavit jeho hada a pak zmizte. Všichni musíte vypadnout. Jo, abych nezapomněla,… Přeneste se do Machu Pichu, tam budete v bezpečí a někdo tam na vás bude čekat. Já už vše vyřídím, ano.“ Sirius chtěl něco říct, ale můj pohled jej zastavil. „Kdybych zemřela, musíte bojovat a zabít jej místo mě. Já věřím, že to dokážete.“ Otočila jsem se a vyšla z kobky, ve dveřích jsem se ještě otočila a věnovala jim poslední pohled. Sirius se postavil a došel až ke mně, políbil mě a poté mě vystrčil ze dveří. „Ty to dokážeš. Já ti věřím.“
Byla jeho slova, která mě provázela po celou dobu. Pomáhala mi až do toho osudného okamžiku, který rozhodne o dalším osudu nás všech.  
 
***
 
„To snad nemyslíte vážně! Jak jste mohli dopustit, že se mezí vás vetřel někdo cizí! Jak je to možné! Avada Kedavra!“
 Znělo skoro celý den, z úst Lorda Voldemorta.
„Drahý,“ přitočila se k němu Isabel. „Co se stalo? Muselo to být něco hrozného. Kdo si ti dovolil ublížit?“
Otočil se na ni a v očích se mu mihla nenávist, která během chvíle vychladla. Uviděl v jejích očích strach, strach o něj a snad i,… „Lásko,“ zašeptal a dotkl se její brady. „Nějaký bastard zabil mého miláška. Mého nejlepšího přítele, mého hada. Nagini, Nagini,… je…. Smrt!“ zalkal a složil se na zem.
Během svého pobytu na studených kamenech, které pokrývají zem celého sídla, si nevšiml vítězného výrazu v očích své snoubenky. „To je mi, líto. Pojď si lehnout, musíš si odpočinout.“ Zašeptala starostlivě a pomohla mu na rozklepané nohy.
 
Stála jsem nad jeho lůžkem, neschopna jakéhokoli pohybu. Nemůžu ho přeci zabít ve spánku. Ne, to nejde. Tohle by bylo moc zbabělé a také,…. On si nezaslouží zemřít takhle. Ne, musí se to stát při souboji anebo v bitvě. Běželo mi hlavou. Naposledy jsem se na něj podívala a odešla do svého pokoje.
 
***
 
„Rychle, napadli nás! Jsou v Bradavicích.“ Probudil mě jednoho rána výkřik, který vycházel z krbu. Věděla jsem jen o jedné osobě, která měla tu možnost. Otevřela jsem oči a podívala se do krbu, z kterého na mě zírala tvář Elizabeth. „Isabel, musíš se sem dostat a všechno to ukončit. Prosím. On neví o tom, že už nemá ani jednu část své duše. Jen tu malilinkatou, která sídlí v jeho těle.“
Naposledy se na mě podívala a poté zmizela v plamenech. Ihned jsem vyskočila na nohy a oběhla všechny pokoje, musela jsem zjistit, kdo všechno je pryč. Zůstala zde jen, Niobe, malý Malfoy a můj syn. „Ni, kde je Lucius?“ Sklopila pohled, neodpověděla. „Dobrá, půjdeš se mnou a zabráníš svému otci, aby ničil další životy? Anebo počkáš na to, co se stane?“
Mlčela.
„Dobře, postarej se o děti a odveď je do bezpečí. Jestli se jim něco stane, já si tě najdu!“ Naposledy jsem se na ni podívala, políbila děti a vyběhla před dům, kde jsem se přemístila do Bradavic.
 
Bitva, byla v plném proudu, když jsem se tam objevila. Mávla jsem hůlkou a vyslovila jedno z kouzel, které jsem se naučila během svých cest. Bylo dost náročné a dlouhé, vysílilo mě, ale pomohlo. Všechny zakázané kletby měli oslabenou účinnost. Mělo to však háček. Záleželo na tom, jak moc, si přeje ten, kdo kouzlo vysloví, aby udělalo to, co má. Když někdo doopravdy chtěl zabít, udělal to. Takže úplně zbytečné kouzlo. Mělo však ještě jednu podsložku – jakmile někdo vyslovil kletbu, do mozku se mu promítlo vše, co udělá a udělal. Všechna bolest a to, co cítí ten, kdo tu kletbu prožívá.
Hlavní aktér tohoto divadla, si nevšímal toho, že jeho lidé nepoužívají kletby a dokonce i mizí pryč. Někteří z nich, se přidaly na stranu dobra, jiní uprchli a někteří stále bojovali.
„Tome,“ promluvila jsem na něj,
Otočil se po mém hlase a chvíli nebyl schopen slova. Pak promluvil. „Co ty tady, Isabel?“ nevěřícně.
„No,“ otočila jsem hůlku několikrát mezi prsty. „Přišla jsem tě zabít.“
Zavrtěl hlavou a udělal dva kroky zpět. „To ne, to nemůžeš. Nesmíš mě zabít. On řekl, že spolu. Že budeme neporazitelní, že,…“
„Špatně, řekl ti jen to, co jsi chtěl slyšet. Moje práce, můj osud, bylo to, abych tě zabila. Mám to napsáno v knize života. Já tě musím zabít a také to udělám. Budeš první, ale zároveň i moje poslední oběť.“
„A co Potter? Co ten? Toho jsi zabila přímo před mýma očima. Viděl jsem to, a nebyl jsem sám. I Bellatrix, to viděla, viděla,…“
„Jsi si jistý? Chceš to vidět?“
Přikývl.
Já mávla hůlkou a před námi se začal odvíjet ten den, se všemi podrobnostmi, které mohl kdokoli přehlédnout. Ne však dnes. Když celé „video“, skončilo, Voldemort a ti, kteří zatím bojovali, jen zírali a čekali.
„Tak co?“ zeptala jsem se posměšně a čekala jeho reakci. Ta následovala za malý okamžik. Sevřel hůlku v prstech, až mu zbělaly klouby a oči mu zrudly. Nenávistně se mu zúžily do úzkých štěrbinek a zasyčel něco, čemu jsem nerozuměla. Přímo ke mně, si to namířila nějaká z kleteb, které jsem stačila jen tak, tak, uniknout.
Chce boj, má ho mít.
Z našich hrdel na toho druhého, lítalo tolik kleteb, že je nebylo možno sledovat. Namířil na mě dvě kletby v rychlém sledu. Vyhla jsem se té druhé, ale nečekala tu třetí, která mě udeřila do boku. Rozškrábla mi šaty a dostala se na kůži. „Do prdele,“ vykřikla jsem a schovala se za kámen.
Několik okamžiků bylo ticho a já vykoukla. To jsem, ale neměla dělat. Stačila jsem opět, jen tak, tak uniknout jeho zákeřné kletbě. Z úkrytu jsem na něj vyslala, rychle, tři kletby. Podle zvuku, jsem se až tou třetí trefila. Znovu jsem vylezla a zamířila si to k jeho tělu. Zastavila jsem se u něj a lehce do něj kopla.
Nic.
Zopakovala jsem to, pořád nic. Sehnula jsem se blíž a na krk mi mířila jeho hůlka. „Copak, Isabel? Podcenila jsi mě, je mi moc líto toho, co budu muset udělat. Moc,… Neboj, já se o našeho syna postarám.“ Sebral mi moji hůlku a hodil ji na zem. Strčil do mě, upadla jsem a zůstala ležet. Neměla jsem se čím bránit, nemohla jsem nic.
„Crucio!“ vykřikl.
Ta bolest byla neuvěřitelná. Snažila jsem se nekřičet, nešlo to. Nikdo se neblížit, nikdo mi nechtěl anebo snad nemohl pomoci. Byl jsem vydaná na milost a nemilost toho, koho jsem snad i měla ráda. Myslela jsem, že půjde změnit. Ano, dřív jsem si to myslela. Teď jsem si však byla jistá jen jedinou věcí. Teď, ano, teď – umřu.    
„Crucio!“
Znovu bolest. Začala jsem ztrácet svoji kontrolu, necítila jsem nic, vůbec nic. Chtěla jsem spát, spát. Pak ta bolest polevila. Začala jsem se plazit, pryč od toho všeho, pryč. Pak však zazněla ta osudná slova. Slova, která znamenají jediné. Znamenají – smrt.
„Avada Kedavra!“
Smrt, která nepřicházela. Trvalo to snad tak dlouho, než do mě měla narazit. Nebo se svět zastavil.
„Nééé,“ výkřik a pak dopad těla na studenou a mokrou zem.
Otevřela jsem oči, ležela jsem pod tělem. Pod mrtvým mužským tělem. Nebo jsem si to alespoň myslela, než sebou tělo cuklo. „Luciusi? Ty žiješ?“ Na další otázky ale nebyl čas.
Vyhrabala jsem se z hromady a plazila se dál. Nechápala jsem, na co čeká, proč mě nezabije! Hůlka byla tak blízko, když mě zastavila další kletba.
„Imperius!“
Celým mým tělem se rozlil příjemný pocit. Nic jsem nevnímala, jen ten hlas. Hlas, který velel, abych skočila. Ten sráz byl tak blízko, byl lákavý. Jiný hlas však říkal něco jiného. Proč bych to dělala? Musím si vzít tu hůlku a ukončit to, co jsem začala. Musím zabít Voldemorta!
„Ne!“ vykřikla jsem a vrhla se po hůlce. Sevřela jsem ji v prstech, otočila se a všechny své pocity jsem vložila do toho slova, do kletby, která se nepromíjí. „Avada Kedavra!“
Opět výkřik, tentokrát jeho a poté následovalo několikeré PRÁSK a pak bylo ticho.
„Je mrtvý?“
„Běžte to někdo zkontrolovat.“
„Ne,…“
Snažila jsem se vstát, nešlo to. Proč mě sakra nikdo z nich nejde pomoci. Jsem snad neviditelná? Vy idioti, kde jste! Já jsem doprdele tady.
„Kde je Isabel?“ ozval se, konečně, starostlivý hlas.
Kroky, byly blízko, pak byly slyšet vzdáleně, opět blízko. A pak se ozval znovu. „Isabel,“ potěšeně. Jeho ruce mě sevřely, tiskl si mě k sobě. Otevřela jsem oči a snažila se zvednout, nešlo to. „Pro Merlina! Rychle sem, musíme ji odnést k Sv. Mungovi.“
„Lucius, musíte ho zachránit. On mi zachránil život.“
„Já vím,“ snažil se mě uklidnit Sirius. „Viděl jsem to, zachrání mu to život. Neměj strach. Teď už spi, vše bude dobré, dobré,…“
 
***
 
Probudila jsem se, všude jen bílá. Jsem snad mrtvá? Co se sakra stalo?  Zamrkala jsem a smysly se mě začaly zaostřovat. Všude kolem mě stálo tolik lidí, některé jsem ani neznala. Stáli tam, na tvářích úsměvy.
„Jsem mrtvá?“ zformulovala jsem svoje myšlenky do věty.
Zavrtění těch několika hlav, mi to, naštěstí, vyvrátilo. Spokojeně jsem se usmála a pohledem vyhledala svého syna, který stál vedle Siriuse. I on, se usmíval.
Musela jsem se, ale na něco zeptat, i když to mělo znamenat, že jim ty úsměvy z tváří smažu. „Kolik a kdo unikl? Já, musím to vědět.“
„Dobře,“ polknutí. „Myslím, že,…“
„Řeknete mi to někdo?“
Sirius se zamračil a vydechl přebytečný vzduch z plic. „Dobře, tak já. Zatím běžte pryč.“ Když se za poslední osobou zavřely dveře a Seth mě políbil, mohl se Sirius pustit do vyprávění.
„Bella a Cissa zmizely. Několik Smrtijedů je v Azkabanu, polovina zemřela a zbytek na útěku…“
„Tolik?“ skočila jsem mu do řeči.
„…Voldemorta si zabila. Niobe, Malfoy, Regulus a Beth, byli zbaveni všech obvinění. Z našich zemřel,… Nevím, jestli ti to mám říct. Pro Merlina,… Zabili Katty a na Remuse použili Cruciatus, několikrát. Jediné štěstí je, že je vlkodlak. No, není to ironické?“
„Katty? Co se stalo s Jamesem?“
„Je v pořádku, ale,…“
„Chápu.“
 
***
 
„Berete si zde přítomnou Isabel Writte,…“
„Ano.“
„A vy pane, Siriusi Blacku,…“
„Ano.“
„Polibte nevěstu.“
Úsměvy ze všech stran, gratulace a polibky. Slzy radosti, štěstí. I ti, kteří někoho ztratili, měli radost. Možná to zní jako klišé, ale ani oni nezemřeli zbytečně. Bojovali za to, aby se jejich známí, potomci, rodiny, měli lépe než oni. Aby nemuseli žít ve strachu. Ve strachu o svůj vlastní život.
Jen jedna osoba, chlapec, se netvářil nadšeně. Ani trochu. Seth, se naopak tvářil, jako kdyby byl na pohřbu. V jeho očích nastal konec krásných dnů. Konec toho, že je milován. Nikdy už nebude sám se svoji matkou a ona jej už nebude milovat tak, jako dřív. Ne, teď už ne! Vždyť teď už bude mít děti, které bude milovat tak, jako jejich otce.
„Nádherná svatba a jak jim to spolu sluší. Ano, teď budou šťastní.“ Znělo snad ze všech stran.
Nikdo si nevšiml osoby, které se vyloupla ze stínu košatého stromu a rozčíleným pohledem si měřila šťastnou skupinku. „Nikdy se nestane to, aby někdo mohl prohlásit: A žili šťastně, až do smrti. I když,… Možná smrt jednoho z nich, nastane nečekaně brzo.“
„Miláčku,“ vyrušila svého syna z rozjímání Isabel a chytila jej za ruku. „Teď už budeme šťastní. Hlavně nezapomeň na to, že tě má máma pořád stejně ráda. A nikdo a nic, to nezmění. Na to ti přísahám. Věříš mi?“
Přikývl.
Musel jí věřit, chtěl. Zapomněl na vše, co mu do této chvíle přišlo na mysl, ale sám sobě slíbil: Pokud někdo někdy jeho matce ublíží, dočká se odplaty.



26.12.2008 19:08:33
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one