Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Ach jo, já vím, slíbila jsem, že nebudu dělit. Něco mě ale řeklo, jsou ty Vánoce, tak sem hoď nějaký mini dáreček.
Dobře, je to tady. Jako vždy se tam nic neděje. No, ale musím to už ukončit. Jak vám nadpis napovídá, je to jedna polovina.
A pak druhá a nekonec - epilog.


Jo, je to VL

----------
Uběhlo dlouhých pár let, ale o, Isabel nikdo nic nevěděl. Nevěděli, kde se nachází, jak se jí daří. Jestli žije. A když, tak, kdy se vrátí. Neměli o ní žádné informace anebo si to alespoň mysleli. Nevěděli o ní nic jen ti, kteří podle ní ani nic vědět neměli.
Dva roky po jejím záhadném zmizení, se rozkřiklo, že je Ten-jehož-jméno- se-nesmí-vyslovit hodně neklidný. Jako kdyby jej něco trápilo.
 
Byl květen, když k britskému přístavišti (v Doveru), přirazila loď z Francie. Mezi těmi, kteří připluli, byla podivná trojice. Žena s dítětem a skřítek. Malému chlapci byly necelé dva roky, žena vypadala mladě a sálala z ní podivná magie. Jakýkoli čaroděj, kterého jste se později na ni zeptali, byl vyděšený. A jediné, co jste z něj dostali, bylo: „Šel z ní strach, ale ne zlo.“ Podivná kombinace, řekl každý, kdo to uslyšel. Když ji však spatřil, musel potvrdit, že i na něj takto působí.
Když vystoupili, několikrát se opatrně rozhlédli a teprve poté vstoupili na pevnou zem. Skřítek se k paní choval zvláště. Ne, že by neposlouchal. Spíš to vypadalo tak, že jsou nejlepší přátelé. Jeden muž, který jim byl poblíž, se svěřil svým přátelům, že jej poslala, aby si odpočinul a poté se vrátil kdykoli bude chtít. Za druhé také nevypadal tak, jak typičtí skřítkové. Měl pěkné oblečení a vypadal jako malý člověk.
Poté se z přístaviště přemístili a zanechali po sobě jen napjatou atmosféru a množství otázek, které nebyl nikdo nikomu schopen zodpovědět.
 
„Reme, nezdá se ti, že je ta žena podobná na,…“ otočila se na svého muže černovlasá žena. Její manžel zaměřil svůj zrak na dvojici, která se právě před chvíli, přemístila jen pár metrů od nich. Protřel si oči, neodpověděl.
Neznámá se otočila po hlase a položila synovi ruku na rameno. Chlapec se na ni podíval a usmál se bezzubým úsměvem. „Já jsem Lennymu říkala, ať ti nedává ty zatracený bonbony.“ Chlapec se rozesmál nahlas a zašišlal. „Mami, oň za ťo němuše. Ja ši je pšišaloval.“ rozhodně.
Žena se obezřetně rozhlédla kolem a poté si vzala chlapce na ruce. „Víš, že bys o tom mluvit neměl.“ Poté jej políbila na tvářičku a postavila zpět na zem.
Chlapec přikývl a zatvářil se rozhořčeně. „Sethe, co jsem ti říkala?“
„Já vím, nemám šišlat.“
Mladá matka pozvedla obočí a na svého syna se zamračila. „Tohle jsem na mysli neměla.“
„Isabel?“ tichý hlas.
Oslovená se otočila po hlase a překvapeně nazvedla obočí. „Selene? Remusi? Co vy tady, já myslela, že jste v Chicagu.“
„Vrátili jsme se proto, aby zde mohli být pokřtěny naše děti.“
„Děti?“ překvapená otázka. „Vy máte děti? A co Sev a Lily, co je s nimi?“ zatvářila se na chvíli ustaraně. Za okamžik však její obličej ztratil jakýkoli výraz.
„Nechtěla by ses s námi posadit. Popovídáme si a,…“
Zavrtěla hlavou a otočila se na chlapce. „Třeba někdy jindy, musím Sethovi představit jeho otce.“ Otrávený výraz ve tváři jejího syna, ji vnutil na tvář úsměv. „Jak vidíte, tak se moc těší.“
„Sirius o tebe měl strach a všude tě hledal.“
Isabel se zamračila a zkřížila ruce na hrudi, snad v obraném gestu. „Ano? To je zajímavé a co ty jeho románky? Mohli byste mu vzkázat, až jej potkáte, aby se mi vyhýbal! Nechtěla bych mu ublížit, protože pro mě kdysi hodně znamenal.“ dodala a odešla.
Oba dva nechápavě pozorovali její vzdalující se záda. Oba dva snad ztratili hlas.
Než zašla za roh, ještě se otočila a smutně se na ně usmála. „Ať mě nikdo nehledá, nedělalo by to dobrotu. Brzy pochopíte, nemějte strach.“
 
„Mamííí?“ ozval se, po několika tichých minutách, hlas chlapce. „Proč jsi na ně byla taková? Oba dva tě mají rádi, bylo to poznat na jejich hlase. Mají o tebe strach.“
„Já vím zlatíčko. Je to pro jejich dobro,“ poklekla před syna a natočila si jeho tvář k sobě. „Nesmíš dát na to, co vidíš. Prosím, musíš pochopit, že není vše, jak se zdá. Poslouchej tohle,…“ položila svoji dlaň na jeho srdce a měkce se usmála. „ … a taky rozum. Nesmíš se nechat ovládnout nikým a ničím.“
Chlapec se zatvářil na chvíli nechápavě, pak však přikývl a položil svoji dlaň do její. „Měli bychom jít.“
 
Došli na Grimmauldovo náměstí.
Isabel pomyslela na číslo domu a chytila svého syna za ruku. Trvalo to jen okamžik, dům se začal zjevovat. Pevněji sevřela jeho ruku ve své, došla ke dveřím a položila ruku na klepadlo, pohladila jej a pak sevřela v prstech. Zaťukala a domem se rozlehl hlasitý zvuk oznamující příchod návštěvy.
„Kdo je tam?“ ozval se nepříjemný hlas.
Isabel si odkašlala. „Oznamte prosím panu Regulusi Blackovi, že přišla Isabel Writte i se synem.“
„Jistě,“ ozval se opět a pak bylo slyšet jen vzdalující se kroky.
Přešlapovali několik minut na místě, když se hlučně otevřely dveře a ven vykoukla žena s novorozenětem v náručí. „Izi?“ tázavě.
Když oslovená přikývla, dveře se otevřely dokořán a Isabel i se Sethem, mohli vejít.
„Tvůj syn? Jak se jmenuje?“
„Beth, nepočká to, až budeme vevnitř?“
Přikývnutí a úsměv.
Následovali paní domu, která je dovedla do jednoho z pokojů. „Omlouvám se za tenhle nepořádek, ale před nedávnem zemřela paní Blacková. Starala se o domácnost a tak kolem…“
Přidušené zakašlání ji přimělo k tomu, aby se otočila. Poté nadzvedla obočí, když uviděla jiskřičky smíchu v očích své přítelkyně. „Řekla jsem něco vtipného?“
„Ne,“ úsměv nahradil bezbarvý výraz. „Já jsem slyšela jiné zvěsti. Ale nenech se rušit, mám to od Siriuse a je všeobecně známo, že svoji, rodinu, moc nemusí.“ pokrčení ramen.
„Já vím,“ přikývnutí.
„Pamatuješ na,…“
„Doufám, že vás dámy neruším.“ promluvil Regulus, který se objevil ve dveřích jako duch. „Isabel,“ lehce se uklonil a pak se otočil na malého chlapce. „Ty jsi,…“
Seth, se podíval na tmavovlasého muže a poté sklopil oči. „Já jsem Seth.“ Stydlivě.
Jeho matka se usmála. „Zlatíčko, copak s tebou je? Takhle se přeci většinou nechováš. Chceš snad udělat dobrý dojem? Jako tvůj otec,“ zklamaně.
„Mami, já nechtěl. Já přeci nejsem jako on,“ nenávistně. „Nikdy nebudu jako on, nikdy.“
Manželé se na sebe nechápavě podívali, poté se otočili na chlapcovu matku a pak na chlapce. „Sethe, nechtěl by sis lehnout? Určitě jsi po té dlouhé cestě unavený. Potřebujeme si s maminkou o něčem popovídat.“
Chlapec se otočil na matku. Když přikývla, zvedl se a následoval Elizabeth do hostinského pokoje. Ve dveřích se ještě otočil a usmál se. „Promiň, mami.“
Když se za nimi zavřely dveře, Regulus se posadil a podíval se na, Isabel. „Je mu dost podobný. Co jste vůbec dělali celé ty roky? Neměli jsme o vás žádné informace.“
„Dcera? Jak se jmenuje?“ zeptala se, aniž by odpověděla na položenou otázku.
„Sybil.“
„Co udělala Beth s deníkem?“
„Nemám zdání,“ postavil se a došel k oknu. „Proč ses vrátila? Všichni si mysleli, že jsi to vzdala. Začali jsme žít svoje životy. Přestali jsme doufat a věřit, že se něco změní.“
I ona se postavila, z očí ji začaly šlehat blesky. „Co jste doprdele dělali? Vy jste seděli doma se založenýma rukama a čekaly, že se něco změní! To snad nemyslíš vážně!“
„Co jsme měli dělat! Dali jsme všanc svoje životy. Máme rodiny, lidi, které milujeme. My nemůžeme jen tak vypadnout a nedat o sobě vědět! Nechala jsi nás abychom,… “
Ani jeden z nich nezaslechl, přes svoji hádku, že se Elizabeth vrátila, až když promluvila. „Regulusi, měl by sis také jít lehnout. Nech to na mě, prosím.“
„Když myslíš,“ přitáhl si svoji ženu k sobě a políbil ji na tvář. „Přijď co nejdřív do postele, ano? Ty si také potřebuješ po dlouhém dni odpočinout.“
„Díky,“ odpověděla a dlouze jej políbila. „Jen běž.“
Zavřel dveře a po Isabel se ani nepodíval.
„Nechápej ho zle, má o nás strach. Já jsem věděla, že se vrátíš a potom, co se otec změnil,… Začal se chovat hodně podezřívavě a dokonce se mě zeptal, jestli jsme někomu neřekla o,… Ty víš o čem.“
„Myslíš, že ví o tom,…“
Ani jedna nemohla říct, co myslí, ale obě věděly, o co se jedná. Chvíli se na sebe dívaly ani jedna nepromluvila, mlčely.
„Co je s deníkem?“
„Vytvořila jsem jeho kopii a originál zničila. Nemá ani ponětí o tom, že přišel o jeden.“
„Dva,“ doplnila ji a sklopila pohled. „Myslíš, že se ještě změní? Doufala bych v to. Ne kvůli sobě, ale aby měl Seth otce, aby měl někoho… Nějaký vzor, který,…“ rozplakala se dlouho potlačovaným smutkem.
„Isabel, já jsem ho poznala. Nějaký čas jsem žila v tom, že v něm něco je, že cítí. Myslela jsem, doufala jsem, že má srdce, ale byl to omyl.“ odmlčela se a křivě se usmála. „Pak udělal jednu věc a,… Ublížil někomu, koho mám ráda. Několikrát.“
 
Obě dívky si povídaly až do rána. Když na ně ke třetí hodině ranní, dopadla únava, lehly si na lůžko a usnuly držíce se za ruce.
Víčka se jim chvěla s příchodem snů a poté se probudily, s výkřikem na rtech a ledovým potem na těle. Vyměnily si pohledy a polkly.
 
***
 
„Pane, očekáváte někoho? Před sídlo se před chvíli přemístila, nějaká žena i s dítětem.“ Přitočil se k Temnému pánovi jeden z jeho přisluhovačů a uklonil se tak, až se skoro nosem dotýkal země.
Voldemort na chvíli zaváhal, kdyby jeho „poskok“ na chvíli zvedl pohled, jistě by se divil a nebyl schopen slova, jeho oči se naplnily strachem. Něco nevídaného u člověka, který celý svůj život zasvětil tomu, aby všem ukázal, že nemá strach a že neexistuje nikdo, kdo by mu jen nepatrně, ten strach nahnal. Ale právě teď, se to stalo.
„Nemám zdání o tom, že bych někoho zval. Zeptej se a pak, pak se s tím vypořádej,“ rozkázal mu a na chvíli se zamyslel. Jeho stoupenec již byl na odchodu, když jej zastavil hlas pána. „Ne! Vyřídím to sám! Odejdi a nech mě o samotě. Hned!“ Muž jen přikývl a odešel.
Temný pán, se postavil a rychlým krokem došel ke vstupním dveřím svého sídla. Zastavil se, s rukou na klice a na chvíli zavřel oči. Co když je to ona? Co když? „Ne!“ vykřikl nahlas a rozrazil dveře.
Jejich pohledy se setkaly a první, kdo promluvil, byl on. „Ty? Myslel jsem, že už nežiješ.“ Poté jeho pohled padl na malého chlapce. „To je,…?“
„Kdo?“
Muž, kterého kdysi dávno znali jako Toma Raddla, se zatvářil nechápavě. „… můj syn.“ doplnil a s otázkou v očích se podíval na Isabel a pak na Setha.
„Ano, je to tvůj syn. Bohužel,“ dodala potichu a sklopila pohled. Ozvaly se kroky a poté utichly. Někdo se před nimi zastavil a zůstal stát. Zvedla pohled a její oči se zabodly do těch jeho. „Isabel, já,…“ polkl.
Konečky prstů se dotkl její tváře, poté rtů a nakonec sjely na krk. Chvíli je ponechal na místě, stiskl a přitáhl si ji k sobě. Vzdorovala, ale jen okamžik. Poddala se tomu pocitu, pocitu, že je někým milována. Opětovala jeho polibky a tiskla se k němu těsněji a těsněji.
„Mamííí,“ vyrušil je pisklavý hlas jejich syna. Poté se propletl mezi ně a dožadoval se pozornosti. „Mami, vem mě do náruče, prosíím.“  V jeho hlase byla potlačovaná úzkost a strach, že jej už nechce.
Její pohled se vrátil k němu a chytila jej do náruče. Zvedla ho do výšky a podívala se do jeho oříškových očí. „Copak, zlatíčko?“
Chlapec zavrtěl hlavou a oči se mu naplnily slzami, opřela si jej o rameno a on na něj položil hlavu. Na tváři se mu rozlil úsměv a ušklíbl se na Voldemorta. Který se, k chlapcově údivu, široce usmál.
„Ano, můj syn.“ zašeptal.
 
„Zavolejte, Niobe!“ vykřikl, jakmile vešli do síně a dveře se za nimi nehlučně zavřely.
Pokynul jí, aby se posadila a sám se usadil do obrovského křesla, které trůnilo naproti dveřím. Isabel se posadila po jeho pravici a otřásla se, snad strachem. Seth, se k ní přitiskl blíž a zavřel oči. Držel se jako klíště.
Během několika minut, se před nimi objevila Niobe. „Pane,“ otočila se na Voldemorta a sklopila pohled. Isabel, se uchichtla. Druhá žena vyhledala její pohled a chvíli nedýchala. „Paní,“ uklonila se a o krok ustoupila.
Muž si je obě změřil pohledem a poté v otázce, pozvedl obočí.
„Niobe, odveď mého syna do jeho pokoje! Splníš vše, o co tě požádá! Rozuměla jsi?!“
Isabel lehce zavrtěla hlavou a odkašlala si. „Našeho syna.“
„Ano! Mohu odejít?“
Propustil ji pokynutím ruky. Isabel postavila svého syna na zem a pohlédla mu do očí. Chvíli si vyměňovali pohledy, poté Seth přikývl, políbil svoji matku na tvář. Uklonil se otci a odešel.
„Musím přiznat, že jsi „našeho“ syna skvěle vychovala. Bude to ten nejlepší nástupce, jakého jsem si mohl představit. Budu a jsem na něj hrdý. Je mi, až neuvěřitelně, podobný.“
„Ano, je.“ Odpověděla. Doufala, že nezahlédl anebo alespoň nepocítil změnu v jejím chování. Zbledla a nervózně skousla rty. Kapička krve stekla po rtu, olízla ji, zhluboka se nadechla. „Pane, měla bych otázku. Mohu?“
Otočil se na ni. Mátlo ho, jak se chová, jak se během chvilky, v mžiku, dokáže změnit. Nepřipouštěl si to, ale děsila ho. Nemohl vědět, co od ní má nebo může očekávat. „Změnila ses. Co jsi celé ty roky dělala.“
„Studovala,“ odpověděla mu. „Já,… jedná se o tu otázku. Mohu?“ přikývnutí. „Proč jsi neřekl, že máš ještě dceru? Měla jsem sen a…“
Podíval se na ni, v očích se mu mihla zlost. „Jak,… Ty víš, kdo?“
„Ano. Vím. Proč jsi to tajil, proč jsi použil svoji dceru k tomu, aby,… Jaké jsi měl právo! Zničil jsi jejich životy! Než se budeš pokoušet na mě použít nějaké ze svých oblíbených kouzel, nezapomeň, že jsem ti porodila syna. Mám právo na otázky.“ Během řeči se postavila a i jí z očí šlehaly blesky. Vytáhla hůlku a začala si s ní hrát mezi prsty. „Nezapomeň, studovala jsem.“ Zašeptala nebezpečně tiše a zabodla svoje oči do jeho. Jeho a její ledovost spolu bojovali. Nakonec zvítězila ta její.
Cukalo mu ve tváři, ale dokázal se ovládnout. Skousl zuby, až zaskřípaly. Zhluboka se nadechl a otřel si tvář. „Vyhrožuješ mi?“
„Ne, varuji tě. To je velký rozdíl.“ Kontrovala mu a usmála se jeho reakci.
Postavil se a promluvil, zády otočen k ní. „Ano, dcera, je to moje dcera a ví o tom. Myslím, ne, vím, že to stačí. Nikoho dalšího to zajímat nemusí.“
„Ne, nemusí.“
 
***
 
„Ty jsi jejich, syn?“ otočila se na Setha a v očích se ji mihlo rozčarování. „Nezmínil se o tobě, nikdy! Proč, snad se za tebe nestydí?“
Podíval se na ni a pohrdavě pokrčil rameny. „Však já o něj nestojím.“
„Nezdá se ti, že jsi prostořeký?“
„Ne. Vám se nezdá, že jste zlá! Vy se mi vůbec nelíbíte a také,… Nežárlíte?“ zvrátil hlavu a nadzvedl obočí.
Chvíli jej propalovala pohledem a pak promluvila. „Na koho, na tebe? Dovol, abych se zasmála. Já jsem jeho prvorozená dcera. Ne žádný nemanželský spratek.“ zavrčela.
„On si tvoji matku vzal?“
„Ne,“ zašeptala zlomeně a posadila se na zem. „A ani mě nemá rád. Nikdy nikoho neměl a ani nebude mít rád. Nevím, proč si stále namlouvám opak. Jsem naivní husa.“
 
Dokážete si představit malého, dvouletého chlapce, kterak utěšuje o patnáct let starší dívku? Ne? Tak právě to, se teď, za pár chvil, stane.
 
Postavil se, došel k ní a posadil se napravo od ní. „Niobe, můžeme zabránit tomu, aby se to již nikdy neopakovalo, můžeme,… Moje máma ti pomůže, stačí ji jen říct a …“
„Myslíš?“ podívala se na něj, v očích se jí mihly plamínky naděje. Doufala, že ta naděje nezhasne, že bude plápolat a snad i hořet. „Měla bych to zkusit. Běž si lehnout, bratříčku.“ Usmála se, uložila jej do postele a odběhla do svého pokoje.
 
***
 
Uběhlo několik hodin, než se Isabel vzdálila do svého pokoje, kde na ni již Niobe čekala. Měla sevřenou dlaň, něco v ní schovávala. „Je s Vámi?“ promluvila ze stínu a čekala odpověď.
„Ne, není. Proč?“
„Já,“ zavrtěla hlavou. Raději nic.“ Odpověděla a měla se k odchodu.
Isabel ji chytila za rameno a otočila si ji čelem k sobě. „Počkej, stalo se něco?“
Dívka sklopila oči a něco zašeptala. „Mám něco, co určitě potřebuješ. Mám něco, co zabrání tomu, aby dál vraždil. A snad to zabrání tomu, aby … může být konec jeho zlým činům.“
„Máš,…“
Přikývla a potěšením ji zrudly tváře. „Medailonek. Mám jeho medailon, dal mi ho darem, jako dědictví. Řekl, že je jeho rodiny, že mi tím prokazuje úctu a lásku. Chránila jsem jej jako oko v hlavě a on? Odvděčil se mi tak, že mi neustále ubližoval a ubližuje.“ Opět se otočila na Isabel. „Kolik jich ještě máte zničit?“ v očích se objevily plamínky zájmu.
„Dva, hada a pohár Helgy.“
Niobe, se ošila. „Co ten diadém? Našlas jej?“
„Ano, už neexistuje. Stálo mě to dost sil, ale něco mi pomohlo. A pak, že studium není prospěšné. Mohla bych vyprávět o tom, jak mi několikrát zachránilo život to, co jsem se ve škole a při samostudiu naučila. Nebo snad mám několik životů? Kdo ví?“ pokrčila rameny a rozesmála se. „Nenapijeme se?“ luskla prsty a v mžiku se na stolku objevila láhev s vínem a dvě skleničky. „Piješ červené, Ni?“
„Jistě.“ I ona se usmála. Posadily se ke stolečku, který stál napravo od okna a přiťukly si na zdraví. „Snad vše vyjde a budem konec všemu zlému.“ pronesla optimisticky a napila se ze skleničky.
 
Myslíte si, že je někdy možné říct: Vše se v dobré obrátí. Nebude zlo a všichni se budou mít lépe? Možná. Je dobré v to doufat a něco pro to udělat. Jít svému štěstí vstříc a nečekat, že se něco změní samo! Bohužel se může objevit někdo, kdo to změní, ale k horšímu.

24.12.2008 12:08:41
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one