Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Jo, mám tu poslední třetinu 24. kapitoly povídky - Vražedná láska. Příště tu bude, nechci vás strašit (i když se mi to jistě daří tím, že tuhle povídku píšu), ale další kapitola přibyde nejdřív na Vánoce a nejpozději na Silvestra.
A pak se vrhnu na další ukončení nějaké jiné povídky. Sice zatím nevím jaké, ale,...
Jo, konec keců a teď se pusťte do čtení.

PS: Chce to silné nervy a žaludek. Vůbec se mi to nelíbí.
Otevřela jsem jedno oko a pak i druhé.  To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Byla jsem ve svém pokoji, v Bradavicích. Posadila jsem se a zamrkala, protřela si oči. Nic se nezměnilo, jen jsem viděla rozmazaně. „To je bomba!“ zamumlala jsem a opět si lehla.
„Co je bomba?“ ozval se odněkud pisklaví hlásek. „Řekni mi toooo!“
Rozhlédla jsem se kolem, ale nikoho neviděla. „Vylez a řekni mi, kdo jsi, hned!“ rozkázala jsem panovačně a ještě si dupla.
„Nějaká nabroušená.“  Opět jiný hlas.
Zavrtěla jsem hlavou a ani jednomu z těch hlasů jsem již nevěnovala pozornost. Rozhlédla jsem se kolem a postavila se. Něco mě táhlo ven a tak jsem přišla ke dveřím a otevřela.
Najednou se oba hlasy ozvaly opět, začaly se hádat. „Já si myslím, že měla zůstat v posteli. Co když se jí něco stane?“ Co by se jí sakra mělo stát? Je to jen sen, je tady proto, aby si vybrala.“
Tohle mě zastavilo. „Co tím sakra myslíte? Vybrala. Co si mám vybrat? Mezí čím mám vybírat? Co je to za nesmysl?“
„Nooo, jde o to, že já si myslím.“
„Co myslíš, TY, to nikoho nezajímá. Dělá dobře, když zůstane s Pánem. On ji ochrání a nastolí,…“
„To snad není možné! Kdo jsi, abys rozhodoval o tom,… Pro Merlina, ty jsi jedním z mých já. Tohle já přeci nechci, to je hloupost. Já chci, aby všichni žili v míru a byli šťastní. Nechci, aby měli strach z toho, co bude příště a aby se báli o svůj život. Můžeme žít všichni společně a,…“
„Já jsem ti to říkalo. Ty ji totiž vůbec neznáš, ona má lidi ráda. Nechce jim ubližovat.“
„Cha. Co když si to ti mudlovští šmejdi, zaslouží! Nemají právo, aby omezovaly naše životy. Máme přeci právo být… Proč se schováváme, když je můžeme ovládnout. Můžeme je smést z povrchu zemského,…“
Zavrtěla jsem opět hlavou a vydala se po schodech do Velké síně. „Kdo z nás má právo rozhodovat o tom, kdo může žít a kdo ne!“ okřikla jsem ho a zcela jej vytěsnila ze své mysli.
V síni jsem se zastavila. Všechno bylo takové, jak jsem si to pamatovala, ale něco mi říkalo, že to není pravda. Něco bylo jinak a já nemohla přijít na to, co. Pak mi to docvaklo. Úplně jsem slyšela jak mi ty malinkatý kolečka v hlavě, dělají cvak-cvak.
Ticho.
To, co bylo jinak a co bilo do uší. Ticho před bouří. „Dobře, může mi jeden z vás říct, o co tady jde? Nejspíš to vůbec nechápu. Ne. Určitě to nechápu.“
 
***
 
Mezitím, co Isabel prodlévala v bezvědomí a nechala si zdát svůj sen. V Londýně a jeho přilehlých lokalitách se odehrávalo něco, co mělo předurčit pokračování celého příběhu. Mělo se stát něco, co bude mít rozhodující vliv na to, kdo vyhraje.
 
Elizabeth, se skláněla nad svojí přítelkyní, která z bezvědomí něco šeptala. Bohužel jí nebylo rozumět a tak se mohla jen dohadovat, co se sakra stalo. „Ni,“ zašeptala a posadila se vedle dívky. „Pro Merlina, Ni, co se stalo?“
Za to mi zaplatí! Pomstím se mu za všechny. Sice jsem složila Slib, ale i tak mi v tom nic nezabrání. Musím vše, co vím, říct Regulusovi a on si s tím už poradí! Uzavřela svoji samomluvu, postavila se, došla k oknu a pískla na prsty. Vmžiku přiletěla k oknu mamá sovička a posadila se na parapet. „Daisy, počkej tady. Dám ti dopis a ty ho doneseš Regulusovi. Nikde se nesmíš zdržet a jen do jeho rukou, rozumíš!“ zadívala se na malého výrečka. Když souhlasně zahoukal, vešla dovnitř a posadila se ke stolku. „Tak,“ zahleděla se na pergamen a dala se do psaní.
Vyhazovala již alespoň desátý pergamen. (Mazala a mazala, je přeci čarodějka.) Nadechla se a vydechla nosem již také nejméně popáté. „Jak to mám do pr… kenný ohrady, napsat.“
Po půl hodině, kdy už se Niobe zklidnila a neházela sebou na posteli, konečně Beth svůj dopis dopsala a opřela se zády do křesla. „Uf, konečně to mám za sebou.“ Kriticky si prohlédla svůj výtvor a začala jej polohlasně číst.

 

Drahý Regulusi,
 
Moc mi chybí naše rozhovory a hlavně, ty. Nemohu se z celého srdce dočkat, až naše životy splynou v jeden. Vím, že bychom se spolu měli vidět, až v den svatby. (Nechápu koho, to napadlo.)Ale chtěla bych si s tebou o něčem popovídat.
Co bys řekl tomu, že si spolu vyjdeme? Odpověz obratem.
 
PS: Těším se z tvé společnosti. Je to otázkou našeho společného života.
 
S láskou, milující, Elizabeth H.
 
Otočila se k oknu. „Tak co tomu říkáš, Daisy?“ Výreček spokojeně zahoukal, začal si zobáčkem čistit peří a protahoval si své prokřehlé pařátky. „Je ti zima, co? Na, tady ho máš a potom si odpočineš. Neboj se.“ Došla k oknu, pergamen stočila a přivázala jej sově k nožce. Vzala ji na ruku, hodila. Daisy chvíli padala, pak roztáhla křídla a odletěla.
Stála u zavřeného okna a čekala. Zdálo se jí to jako věčnost, ale neuplynula ani hodina, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vyplašeně upřela pohled na dveře, mlčela. Klepání se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji. „Kdo je to?“ tichý hlas jí unikl ze rtů.
„Beth, to jsem já.“
Vydechla a vydala se ke dveřím. V půli cesty se zastavila a mávla hůlkou. Dveře se otevřely a stál v nich Regulus. Byl špinavý a mokrý.
„Co se stalo?“
Zavrtěl hlavou a vešel. „Nic, co by stálo za řeč.“
Pokrčila rameny a pokynula mu, aby se posadil. Sama zůstala stát a z jedné skříně vytáhla kamennou misku, kterou položila před svého snoubence.
„Myslánka?“ otázal se a pozvedl jedno obočí.
Přikývla a vykouzlila Silencio, aby je nikdo nemohl slyšet a přidala i několik dalších kouzel. Poté se posadila a položila hlavu do dlaní. „Chci ti ukázat jednu vzpomínku a chci, aby se o tom dozvěděli oni.“ Hodila bradou k oknu a podívala se na Reguluse. Když nic nenamítal, pokračovala. „Musí vědět, jak tomu zabránit. Já to nedokážu, ale oni ano.“
Opět nereagoval. Přiložila hůlku ke spánku a zavřela oči. Musela vytáhnout celou vzpomínku a na nic nezapomenout, mohlo by je to stát život. Po dlouhé minutce nechala vysíleně klesnout ruku i s hůlkou a namířila ji na myslánku. Vzpomínka vklouzla do misky a naplnila ji až po okraj.
Natáhla dlaň k Regulusovi a nechala jeho ruku vklouznout do své. Postavili se a společně se naklonili nad miskou, která je vtáhla dovnitř.
 
„Chceš slyšet můj příběh?“ otázal se Voldemort a chytil svoji dceru za ruku. „Tak pojď,…“
Regulus s Elizabeth je následovaly a vstoupily do vzpomínky, kterou si pro svoji dceru nachystal její otec. Drželi se za ruce, nedýchali, skoro.
 
(Však to znáte, jeho minulost, bla, bla, bla,… Něco bude ale jinak a to… chvilka napětí… počkejte si chvilinku… čekáte? Tak je to tady!)
 
Po dlouhé cestě se posadili a Voldemort se dal do vyprávění. „Viteály,…“

 

Stáli, ruku v ruce, v pokoji, který před chvílí opustili, aby se podívali na vzpomínku. Několik okamžiků ani jeden z nich nepromluvil. Regulus se podíval na oddechující, Niobe a otočil se na Beth. „Neměli bychom jít jinam?“
Zavrtěla hlavou, vytáhla hůlku a kolem jejich těl se objevila záře, štít. „Tohle by mělo stačit. Nikdo nic neuslyší, neměj strach.“ dodala, když uviděla jeho výraz.
Posadili se na zem a opět žádný z nich nepromluvil. Oba čekali, až začne ten druhý. Nakonec se k řeči donutil Regulus. „Neměli bychom si to shrnout?“
„Když ti to udělá dobře, tak to shrň. Chtěla bych ti jen říct, že,… Slyšel jsi, co řekl nakonec! Kdyby se to dnes nestalo, tak,…“ Mávla hůlkou a přímo před nimi se objevil Voldemort.
 
„Beth, na něco jsem přišel. Vím, že pozdě, ale,… Možná jsem si vytvořil viteály, které mi zajistí nesmrtelnost. Může se ale stát, že o ně přijdu. A,… Když zemřu, kdo bude pokračovat? Já budu nesmrtelný i tak, budu žít ve vás, ve svých dětech. V tom, co jsem vykonal,…“
 
„Beth,“ objal dívku kolem ramen. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji do vlasů. „Udělala jsi dobře,“ polkl. „Musí ho zničit, musí.“ dodal, jako kdyby se chtěl uklidnit.
„Já vím,“ zašeptala a vymanila se z jeho sevření. Posadila se zpět na zem a přivolala si psací potřeby. Pergamen narovnala, do ruky si vzala pero a namočila jej do inkoustu. Kapka dopadla na koberec a vsákla se do něj. Kousla se do rtu, chvíli přemýšlela a pak se dala do psaní.
 
Viteály, které si otec vyrobil:
 
1. Naginy
2. Diadém Roweny z Havraspáru
3. Zmijozelův medailonek
4. Deník Toma Raddla
5. Rojvolův prsten
6. Kalich Helgy z Mrzimoru
 
„Vím o všech, ale problém je v tom, že nevím,… Diadém by měl být v Albánii, ale nemám zdání o tom, kde se nachází medailon. Otec se mi svěřil s tím, že jej má někdo, komu věří. Věří mu tak, že by mu svěřil i svůj život.“ odmlčela se a podívala se na svého snoubence.
„Tak to bude problém. A co dál?“
Dívka se zavrtěla, zkřížila nohy a opřela se o psací stůl. „Jo, to bude. No, ten deník mám já, kalich vlastní tvoje rodina,…“  
„Cože?“ skočil jí neomaleně do řeči. „Promiň,“ zašeptal a zrůžověl.
Protočila oči a pokračovala, jako kdyby nebyla vůbec přerušena. „… prsten dostane jeho žena a ten jeho had je stále s ním.“
„Bomba. Co mám udělat?“
Její oči vyhledaly ty jeho. Ani jeden nepromluvil, ale rozuměli si zcela beze slov. Přikývl, zvedl se a políbil ji na tvář. „Vrátím se, neměj strach.“
„Ano,“ zašeptala tiše.
 
***
 
„Kde je Isabel?“ Byla jeho první otázka, když se objevil v hale hotelu v Chicagu. Sirius, který byl tím, na koho byla tato otázka mířena, se zamračil. „Co je ti sakra do toho.“
Regulus pozvedl obočí. „Je s ní něco? Mě to zajímat musí, brzy totiž přibude do naší rodiny.“ Nechápavý výraz v obličeji jeho bratra, jej rozesmál. „Ty nevíš o tom, že si ji Temný pán, chystá vzít?“
„Co je ti do toho, co já vím!“ rozčílil se a z očí mu šlehaly blesky. „Isabel je v bezvědomí a určitě nemá v plánu,…“
Druhý muž sebou trhl a zbledl. „To není možné. Já, mám pro ni životně důležité informace.“
Jeho starší bratr, mu skočil do řeči. (Všichni všem skáčou do řeči. To je mi společnost.) „Řekni to mě!“
„Nemohu, promiň.“
Sirius v údivu široce rozevřel oči. „Ty se mi omlouváš?“
„Jo. Ale jak to tak vidím, tak jsem neměl.“
 
„Siriusi, rychle pojď sem. Isabel se probrala.“ ozval se odněkud Jamesův hlas.
Oslovený muž se podíval na bratra a pokynul mu, aby jej následoval. Šli vedle sebe, ani jeden se neměl k tomu, aby promluvil. Zastavili se před dveřmi a jako první vešel Sirius. „Počkej tady, zatím.“ Vešel dovnitř a potichu za sebou zavřel. Netrvalo to ani pět minut a dveře se opět otevřely a vyšel z nich zástup lidí. Ani jeden se na něj nepodíval. „Regulusi, pojď dál,“ odměřený hlas.
Sirius jej minul a lehce se usmál. Nejmladší z rodu Blacků vešel a dveře se za ním zavřely. Udiveně se na ně podíval a pak se zaměřil na lůžku, ve kterém ležela Isabel.
„Co je tak důležité, že,…“
Sáhl do hábitu a vytáhl skleničku. „Tohle.“
 
Když Regulus Black, po několika hodinách, odešel z Isabelina pokoje. Všichni se nahrnuli dovnitř a chtěli vědět, co se stalo. „Moc se omlouvám, ale nemohu nic říct. Svázala jsem se slibem, a jak jistě víte,…“ nechala zbytek věty vyznít do ztracena a zvedla se z postele. „Jistě mě omluvíte, musím se připravit na dlouhou cestu.“
„Cože?“ ozval se hromadný výkřik. 
„A aby nedošlo k nedorozumění. Nikdo z vás mi to nevyvrátí. Opakuji, nikdo." dodala, když uviděla nadechující se Selene.
19.12.2008 18:17:26
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one