Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
----------

No jo, celá druhá půlka kapitolky VL.

----------

Vyběhla po schodech do svého pokoje, zabouchla za sebou dveře a bez rozmýšlení skočila do postele. Zabořila hlavu do nadýchaných polštářů a rozštkala se, dlouho potlačovaným, pláčem.
PUF, rozlehlo se, zcela ztichlým pokojem, když se dívka nadechovala, aby mohla pokračovat ve své lítosti – sebelítosti.
„Paní,“ ozval se pisklavý hlásek, který byl posléze doprovázen tichým ťapkáním páru bosých nožek. „Paní, je vám dobře?“
„Co se staráš, skřete!“ okřikla ho a podívala se na něj rozlíceným pohledem.
Chudák o krok ustoupil a jeho, beztak obrovské oči, se rozšířily údivem a strachem. Takhle se mladá paní ještě nikdy nechovala. Za těch několik měsíců, co zde pobývá, na nikoho ani nezvýšila hlas.
Odkudsi, vmžiku, vytáhla hůlku  a namířila ji na vyděšeného skřítka. „Cru…, Kruci,…“ sklonila ruku a hůlka ji vypadla z prstů. „Vypadni! Ihned odejdi z mého pokoje! Nechci udělat něco, čeho bych později litovala. Jdi, prosím.“ domluvila a svezla se na zem.
Skřítek si však nedal říct a udělal krok vpřed. Dotkl se jejího ramene a,…
Podívala se na něj, v očích bolest. „Já,… Jdi pryč, prosím. Terry, jdi raději pryč.“
Usmál se, uši zapleskaly, opět se ozvalo tlumené pufnutí a skřítek byl ten tam. Stačil ještě něco zašeptat, znělo to jako – „Donesu Vám večeři a u vašeho otce Vás omluvím.“
Zlomeně sklopila hlavu. „On tě zabije.“
Opět si lehla a zavřela oči.
 
Niobe zaťukala na dveře, když jí nikdo neodpověděl, po mírném zdráhání, je otevřela a vešla, naskytl se jí pohled na Elizabeth. Trhalo jí srdce vidět jak ta dívka trpí. A to vše kvůli lásce.
Došla až k její posteli a posadila se na ni. „Beth. Pro Merlina, co všechno se ještě musí stát?“
„Ni?“ ozvalo se. Elizabeth zvedla hlavu a upřela na druhou ženu pohled. „Co tady děláš? Poslal tě sem on?“ zašeptala obviňujíc ji za jeji ochotu. „Promiň. Nechtěla jsem,…“ doplnila.
„To je v pořádku, lásko. Chápu, že mi nevěříš. Po tom, co jsem udělala, nemám právo to po tobě chtít.“
Druhá dívka se posadila a bojovně si změřila svoji přítelkyni. „Ne, on neměl právo, aby tě využil. Ty za to nemůžeš, je to jen jeho vina. Jen jeho,“ zašeptala , zvedla se z lůžka a došla k oknu.
Niobe ji pozorovala, uchvalcovala ji Elizabethina přirozená krása a hlavně to, jak se chová, to, jaká je. Za to, za všechno, ji milovala. 
„Víš, já vlastně ani nevím, co chci. Já vím, že to co cítím k,… ty víš komu. Je to ztracená věc a hlavně tím ubližuji těm lidem co mě mají rádi. Regulovi, tobě. Mrzí mě to, všechno.“ Po tváři ji stékaly slzy, popotáhla a opřela se o okenní parapet. „Nechápu vůbec nic, já…“
Zavrzala postel a Elizabethina ramene se dotkla dlaň druhé ženy. Natočila si ji k sobě a druhou rukou zvedla její bradu. Jejich oči se spojily a hleděly na sebe, plné očekávání. „Já,..“ zašeptala znovu. Umlčely ji však rty Niobe.
 
Lucius a Isabel se zastavili před jedním z pokojů. Jako první, po dlouhé chvíli, promluvila dívka. „Proč tu tvoje žena dnes není? Snad ji nevadí moje přítomnost?“
„Ne,“ otočil se k ní. „Ona neví o tom, že mi dva,… Neví nic o tom, že tě…, že jsem tě miloval.“ Odvrátil hlavu a pokračoval. „Ty víš, co se stalo s Mili. Nemohl jsem dopustit, aby se pokusila ublížit i tobě. Ne, to bych nepřežil.“
Usmála se, lehce do něj strčila. „Díky, ale o mě strach mít nemusíš. Já se o sebe dokážu postarat sama.“
„Já vím,“ usmál se také a oba vešli do dětského pokoje. „Nejspíš spí, abychom ho neprobudili.“
Jakmile za sebou, potichu, zavřeli dveře, poznali, že se mýlil. Na oba dva se upřel pohled páru šedých očí a zvědavě je pozoroval. Roční dědic Malfoyova jmění odhalil svoje prozatím skoro bezzubá ústa a usmál se na pár, který stál jen několik kroků od něj. (Pro … to je věta.)
„Mohu ho vzít do náruče? Chtěla bych si ho opět pochovat, po dlouhé době,“ dořekla. Na tvář ji dopadly slzy, které ihned setřela. Připomněla si ty chvíle, kdy byla šťastná.
„Já vím, také mi chybí, moc.“ Promluvil muž stojící za ní a položil ruku na její rameno. „Můžeš si ho pochovat, Milagros by si to tak jistě přála.“
Otočila se k němu a zabořila obličej do jeho hábitu, který voněl tak příjemně. „Promiň, zamokřila jsem ti tvůj slavnostní hábit.“
„To je v pořádku,“ uklidňoval ji a pohladil ji po vlhké tváři. „Víš, já,…“
Zvedla pohled a ihned jej zase sklopila. Odtáhla se od Luciuse a z postýlky vzala chlapce, který si ji prohlížel očima, které se tak moc podobaly těm, které tak moc milovala. Oči, které, dřív, milovala. Přitiskla ho na svoji hruď a vyhlédla z okna. „Mili, určitě.“
Podlaha zavrzala a po jejím pravém boku, se objevil Lucius. I on vyhlédl z okna, chvíli hledal a pak se zaměřil jen na jednu hvězdu. Zavřel oči a pak zhluboka vydechl. „Julius,“
„Ty jsi nezapoměl,“ usmála se a otočila se i s malým Malfoyem čelem k němu. „Byla by moc šťastná, určitě,“ dodala, jako kdyby se snažila sama sebe uklidnit.
„Nezapoměl, nikdy.“
Opět se na sebe podívali, vzduch v místnosti zhoustl. Oba dva začali zrychleně dýchat. (Infarkt) Isabel pootevřela rty a přejela si po nich jazykem. Lucius natáhl ruku a dotkl se její tváře, rtů a poté i zátylku.
Dívka naklonila hlavu na stranu a muž si ji přitáhl k sobě. Stačila jen sekunda a stalo by se to. Osud tomu však nechtěl. Chlapec sebou zavrtěl a zakňoural.
Zachránil je.
Odskočili od sebe, jako po zásahu elektrickým prodem a pak se rozesmáli. V tu chvíli někdo rozrazil dveře a v nich stál, Voldemort.
„Jako na zavolanou,“ zamumlala sarkasticky.   
Luciusovi zacukalo v koutcích úst, ale dekorum zachoval. Jeho pán si jej měřil podezřívavým pohledem, pak se zhluboka nadechl. „Luciusi, nechal bys nás osamotě.“ Nezaznělo to jako rozkaz, ale on pochopil.
„Jistě, pane,“ otočil se na Isabel vzal její ruku do své a políbil ji. „Omluvíš mě?“ promluvil na ni, na rtech lehký úsměv.
Pousmála se a políbila ho na tvář. „Určitě. Neboj, já to zvládnu, vždyť mě znáš.“
„Znám,“ dodal a byl pryč.
Zůstali tam sami. On, ten o kterém si všichni mysleli, že není schopen lásky a ona, ta která vlastně ani nevěděla, co chce. Snad jediným štěstím bylo, že on měl zpět svoji podobu a nebyl podoben té beznosé stvůře.
„Co byste si přál?“ zeptala se ho. Měřila si jej hodnotícím pohledem a v hlavě jí běhalo tolik otázek na které snad ani nechtěla znát odpověď.
Pousmál se, bylo to tak netypické, tak, nevoldemortovské. „Určitě je to, to jediné, co by chtěla moje nastávající vědět?“
„Ach, omlouvám se. Neměla bych před vámi pokleknout, pane? Mám se stát vaší ženou, ale,…“
Přerušil ji. „Drahá, mám ti snad připomenout tvá slova?“ usmál se. Teď věděl, že má vyhráno. Ona přeci nikdy neopustí od toho, co slíbila. Co je psáno, to je dáno.
„Není třeba,“ zamumlala a sklopila pohled. „Myslela jsem, že jsme vše sjednali až po ukončení mého studia. Nečekala jsem, že budete chtít, abych byla představena vašim Smrtijedům. Jediné, v co jsem doufala, že i vy splníte číst svého slibu. Elizabeth měla dostudovat v…“
„Ne,“ skočil jí do řeči. „Nechtěl jsem po ní, aby přišla. Byla to její volba, jen její.“
Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Ne, to nemůže být pravda. Nesmí.
Opět zapraskaly parkety a znovu se jejího ramene dotkla mužská ruka. Otevřela oči, zamrkala a podívala se do jeho hnědých očí v kterých probleskovaly jiskřičky. Chtěla od něj svůj pohled odtrhnout, (ale držel, potvora.) ale nemohla. Byla k němu přitahována, ale opět někdo nesouhlasil.
Draco, se znovu zavrtěl. Podívala se na něj a pak na Temného pána. „Mohl byste mě pustit? Ráda bych jej uložila.“ Přikývl.
 
Elizabeth se od Niobe odtrhla a zrak upřela na své ruce. „Tohle se nemělo stát. Já,… Musím jít za Regulusem, určitě mě bude hledat. Promiň,“ zašeptala a vmžiku byla pryč. Druhá dívka jí nestála ani za jeden jediný pohled.
Ni, se v očích zaleskly slzy, nechala je dopadnout a pak se posadila na postel. Zhluboka se nadechla a nechala se zcela naplnit vůní, která naplnila celou místnost. Aroma, které ji připomínalo ji, její osobu. „Beth, proč mi to děláš.“
Doběhla do uvítací haly a zhluboka se nadechla. Mezi ty hady se jí ani za nic nechtělo, ale její plán to vyžadoval. Nesměla a ani nechtěla, aby jí nevyšel jen kvůli tomu, že se nechá ovládnout svými city. Vyžadoval, aby prokazovala svoji loajalitu a dokázala, že nezradí.
Dotkla se kliky a stiskla, dveře se otevřely a jí se naskytl pohled na suitu plnou zmijozelských studentů a jejich rodičů. Všichni si ji podezřívavě měřili a čekali až promluví. Polkla a vešla dovnitř. Jazyk se jí lepil na patro a v ústech jí vyschlo. Odkašlala si a poté promluvila. „Vítám Vás na oslavě mých narozenin a také při příležitosti oznámení zásnub. Jak mých, tak mého otce. Děkuji za pozornost a doufám, že se Vám zde bude líbit.“ Lehce se uklonila a zmizela na balkón.
Zevnitř bylo slyšet tichý šepot, který však po chvíli ustal. Nevěnovala tomu pozornost a upřela zrak do dálky, na úplněk, který osvětloval venkovní scenérii. Odrážel se v hladině jezírka, který se rozprostíral ve středu zahrady. Mimoděk si vzpoměla na Lupina a všechny kdo teď jsou v Chicagu a vědí, že,… Zavrtěla hlavou, opřela se o zábradlí a zavřela oči.
„Tady jsi,“ ozvalo se jí za zády.
Otočila se po hlase a lehce se otřásla. „Musela jsem na chvíli vypadnout, popřemýšlet o tom všem. Položit si pár otázek a pokusit se najít na ně odpovědi.“
Přistoupil k ní a  objal její třesoucí se ramena. „Pojď do tepla, mohla bys onemocnět a to já si na triko nevezmu. Tvůj otec by mě zabil,“ pousmál se.
„Tohle není k smíchu, Regulusi Blacku,“ zavrčela naštvaně. Vyprostila se z jeho sevření a snažila se kolem něj prosmýknout do pokoje. Jeho ruce ji však opět zastavily. Podívala se na něj, v očích se jí mihly jiskřičky vzteku.
Opět se pousmál. „Chtěl jsem, abys přišla na jiné myšlenky. Nic víc v tom nebylo.“
„Já, měla bych ti něco říct. Nevím čím začít, ale,…“
„Miluješ někoho jiného?“
Tentokrát se na něj nepodívala, opřela se zády o zeď a zhluboka se nadechla. „No, ono je to trochu složitější.“
 
Jen chvíli po tom, co Elizabeth odešla, vešel dovnitř lord Voldemort v doprovodu Isabel. Pohledy všech přítomných se upřely na tento podivuhodný pár a několik z nich i vzrušeně vykřiklo. Čekali na to, až jejich pán promluví a poctí je svým hlasem, svojí přítomností. Pro některé z nich to bylo naposled, co s ním mohli být v jedné místnosti. Byla to pro ně pocta, dýchat ten samý vzduch jako on. Jako muž, který splnil všechny jejich tužby. Dokázal to, o čem někteří z ních jen snili.
„Vítám Vás. Dovolte, abych představil svoji snoubenku. Jak už jste jistě někteří z Vás poznali, jde o dceru našeho bývalého ministra. Po mém boku ji budete vídat každý den a budete ji prokazovat náležitou úctu. Je mi ctí Vám představit, Isabel Writte!“ dokončil.
Ozval se potlesk, několik z nich k nim přistoupilo, aby jim popřáli. Následovalo nezbytné představování a řeči plné blahopřání a kdoví, co ještě. Isabel jen přikyvovala, ale jejich „milé řeči“ jí šli jedním uchem sem a druhým tam.
Pohledem se snažila vyhledat svoji přítelkyni, Elizabeth. Nikde ji však nezahlédla, jediný, kdo upoutal její pozornost, byla Niobe. Tahle dívka vypadala v této společnosti ztraceně a vypadala jako kdyby se nudila a vše ji jen odrazovalo od toho, aby se bavila. Vysoká brunetka s hnědýma a smutnýma očima, stála u jednoho ze stolků a v ruce svírala skleničku. Na rtech jemný úsměv.
Isabel se otočila na „Toma“. „Omluvíte mě? Ráda bych se něčeho napila.“ Nečekala na odpověď a byla pryč. Došla k neznámé dívce, chvíli stála, ale nepromluvila. Natáhla se k jedné ze skleniček, zrovna ve chvíli, kdy Ni svoji skleničku odkládala. Jejich prsty se dotkly a obě ucukly. „Omlouvám se,“ snažila se situaci uklidnit.
Neznámá se na ni usmála a jen pokrčila rameny. Pak udělala několik posunků a podívala se na Isabel, které ji nechápavě pozorovala. Trvalo několik sekund a ona pochopila. „Promiň, nevěděla jsem, že jsi němá. Ach, tohle nebylo moc ohleduplné. Nejsem ve své kůži,… Já vím, tohle mě neomlouvá, ale nejsem zvyklá na to, být středem pozornosti. Neviděla jsi Beth, promiň. Já,…“ Trochu sebou trhla a upřela na ni svůj pohled. „Ty používáš Nitrozpyt?“
 
„Drahá,“ přitočil se k nim Tomík. „Měli bychom si udělat chvilku jen pro sebe. Co říkáš?“ mrkl na ni.
Isabel zalapala po dechu a opřela se o stolek. „Ni, dáš mě napít,“ naklonila se k dívce. Bohužel si nevšimla, jak byla překvapena z jeho chování, jak dívka do sklenice nakapala několik kapek bezbarvého lektvaru. Poté ji podala sklenici a spiklenecky se usmála na svého pána.
Dívka nabízenou sklenici vypila na jeden zátah a pak se usmála. „Když jinak nedáš, Tome.“
Trhl sebou, ale nijak nereagoval. Nabídl Isabel rámě a zmizeli ze společnosti. Niobe se chvíli potom rozesmála tichým smíchem.
Voldemort dovedl lehce ovíněnou dívku do jednoho z pokojů. Chvíli postávali, Isabel se zatočila hlava, kdyby ji nedržel nejspíš by spadla. Zachichotala se a objala jej kolem boků. Kousla se do rtu a zaklonila hlavu, aby se mohla dívat do jeho očí. „Víš, že ti to dneska sluší?“
„Ne tak, jak tobě,“ kontroval vzápětí. „Jsi neodolatelná, k nakousnutí.“
Opět se zasmála. „Tak si kousni.“ Naklonila hlavu na stranu, olízla si rty a přitiskla se těsněji k jeho tělu.
Trvalo to jen malý okamžik, v jednu chvíli ji pozoroval a vzápětí byli jeho rty na její šíji. Líbal ji zpočátku pátravě a opatrně, snad aby ji neublížil? Poté však jeho polibky začaly být vášnivější a vyhledaly její rty. Stačil jeden krok vzad a její tělo dopadlo na postel. Jeho boky obtočily její nohy, tiskla se k němu toužebněji.
Líbali se snad okamžik nebo několik minut, hodin? Čas nehrál roli.
Po chvíli se od ní odtrhl a podíval se do jejích očí, svedli spolu bitvu pohledů. Pousmála se a nervózně se kousla do rtu.
Čekal, i ona čekala.
„Já,“ zašeptala. „Pomůžeš mi z těch zatracenejch šatů?“ zahihňala se.

02.12.2008 10:32:19
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one