Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
--------

Tak jo, aby jste neřekli (všichni), že si jen vymýšlím a slibuji něco, co nesplním. Tak pro ty z vás sem hodím to, co jsem zatím napsala. Jen tak mezi námi, je to děs a bída kurtizán, (určitě to znáte jinak, ale mě se to hodí takhle).
Je to celé, Vražedná láska.

PS: Už jen z toho názvu je mi na zvracení. Omlouvám se slabším povahám. Samá Mary a jestě Sue.

-------------
Isabel a spol., měli za sebou již první dny nového studia v Chicagu. Neměli žádné nové informace z Anglie. Nikdo nevěděl, že se Elizabeth přidala ke svému otci a tudíž ani netušili, co ji k tomu vedlo. Měli teď jiné starosti, než přemýšlet o tom, jak dlouho ještě bude tomu maniakovi, který si říká Voldemort, trvat, než dobude svět.
 
„Isabel, neviděla jsi Seva? Říkal mi, že se spolu půjdeme rozhlédnout po městě. Je to už několik hodin, co odešel. Měl jen poslat sovu tátovi a vrátit se zpět. Mám strach, co když se mu něco stalo?“
Lily se na mě dívala se strachem v očích. Co když,… „To bude v pohodě. Neměj strach, za chvíli tu bude.“ Uklidňovala jsem ji, ale jistá si tím nebyla. Určitě byl na srazu Smrtijedů. Nebo jak tomu říkají.
Hodiny ubíhaly, Snape však stále nebyl k nalezní. Kluci, v čele se Siriusem, měli ve všem jasno a svůj názor ventilovali nahlas. „Co si myslíte? Kolik dostane, když tě vydá, Isabel?“
Počastovala jsem Siriuse svým vražedným pohledem, který jsem měla v zásobě jen a jen pro něho, a soucitně se podívala na svoji kamarádku. Lily se tvářila jako by měl nastat konec světa (boží oukropeček). Položila jsem ji ruku na rameno. „Pojď si lehnout, až přijde tak ti řeknu. Prvně ho ale zabiju.
Zrzka, se na mě mdle usmála a stiskla mi ruku. „Díky. Máš pravdu. Nejspíš mu do toho něco vlezlo, určitě se to vysvětlí. Já mu věřím.“
„Já taky, já taky,“ zašeptala jsem jí s úsměvem do ucha a popřála ji dobrou noc. „Věřím, že pro tebe udělá všechno i když by to mělo znamenat,…“ dodala jsem sama pro sebe, když Lily odešla.
Chvíli po ní, se zvedl i zbytek a jen já zůstala. Pohledem jsem zavadila o hodiny a oči se mi začaly pomalu klížit a já usnula. Zdálo se mi to jako okamžik, když do mě někdo strčil. „Bel, vstávej. Musím s tebou mluvit, jde o Beth.“
„Co?“ zeptala jsem se ospalým hlasem.
„Jde o Beth, patří k Smrtijedům, přijmula znamení zla.“
Tohle mě už zcela probralo, posadila jsem se a už úplně vzhůru jsem zašeptala. „To si snad děláš prdel.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nedělám si ani kozy. První den školy odešla z Bradavic, předtím začala chodit s mladým Blackem, a rovnou se přidala k Temnému pánovi. Dokonce po ní chtěl, aby použila jednu z kleteb. Určitě víš kterou.“
„Co ty?“
„Já.“ Zeptal se, dělal nechápavého.  
Zavrtěla jsem hlavou. „Nedělej ze mě, ani ze sebe blbce. Ano! Lily o tebe měla strach, málem se tu složila a ty sem přijdeš s tím, že Beth zradila. Jak to mohla udělat!“
„Nevím. Já sakra vůbec nic nevím. Stejně je to jeho dcera, mělo ti být jasné, že se to jednou stane. Krev se prostě nezapře.“
„Aha!“ dala jsem ruce v bok. Byla jsem dost nasraná, takhle mě vytočit. „Snape, to snad nemyslíš vážně. Jaká krev, jaká dcera. Je sice pravda, že ji zplodil, ale ona taková není. Ptala jsem se, jestli jsi během svého „zasvěcení“, někoho zabil.“
Přikývl.
„A Beth?“ polkla jsem.
Zavrtěl hlavou a já si oddechla. Ne však na dlouho. Voldemort si to jistě nenechal líbit, určitě jí něco udělal, došlo mi vzápětí. „Co jí udělal?“
„Měla by ses posadit.“ Odpověděl mi a vzdychl.
Na chvíli jsem zadržela dech a pokrčila rameny. „To je v pohodě, já to zvládnu. Určitě použil nějakou ze svých oblíbených kleteb.“
„Jo. Tak nějak. Jako první, podle toho, co vím od Reguluse, použil kletbu Imperius. Chtěl ji donutit, aby poslechla, aby zabila anebo mučila. Nepovedlo se a tak použil několik kleteb z Černé magie, nevím jaké, protože jsem u toho nebyl. Regulus tam také nebyl, nemá tam přístup. Zatím tam nemá přístup. Je jen otázkou času, kdy to udělá. Kdy se přidá k Smrtijedům.“
„Sakra, nějak jsem se v tom ztratila.“ Přerušila jsem jeho monolog. „Mohl bys popořádku? Nebo ne, já to shrnu. Regulus tam nebyl, ale jak to, že ví, které kletby Voldemort použil? “
Trhl sebou při vyslovení jeho jména, ale odpověděl. „Od Belly.“
 
***
 
Elizabeth, ležela v malé místnosti, která neměla ani okna a třásla se zimou. Celá místnost, ve které se nacházela, byla jedna malá komůrka. Velikostí připomínala malý sklep, který se nacházel v co nejhlubším podzemí.
Najednou se probudila s výkřikem jména na rtech. „Isabel.“ Celá zpocená, se rozhlédla po místnosti, ale nic neviděla. Tma ji nedovolovala dohlédnout ani do jednoho z koutů, přesto se jí zdálo, jako kdyby ji někdo pozoroval. „Je tam někdo?“ zašeptala nakřáplým hlasem. Ozvalo se šoupání nohou a jen několik kroků před ní, se objevila dívčí tvář. Její velké, hnědé oči byly plné strachu, ale i zvědavosti. „Kdo jsi?“ zeptala se jí Beth se zájmem v hlase.
Dívka otevřela ústa, avšak nevyšlo z nich ani písmenko.
„Kde to sakra jsem!“
Neznámá k ní přistoupila ještě blíž a objala ji kolem ramen. Pomalým tlakem ji donutila, aby se posadila a poté si sedla vedle Elizabeth. Tenhle projev jako kdyby zbořil všechny zábrany a Beth se rozplakala. Stavidla její bolesti, byla zvednuta a již nebyla k zastavení. „Jsem idiot, zničila jsem jim život, zradila jsem, budou mě nenávidět do konce života,“ štkala.
Dívka ji hladila po vlasech, která se rozprostíraly na jejím klíně jako závoj. Elizabeth zvedla hlavu a podívala se do hnědých očí své spoluvězeňkyně. „Múžu ti říkat Niobe?“ Když dívka přikývla, Beth pokračovala. „Moc by mě zajímalo, proč to pro mě děláš. Kdybys věděla kdo já jsem, nenáviděla bys mě.“
Z ničeho nic se jí zatočila hlava a pocítila nepříjemný tlak. Podívala se na Niobe, ta se však jen mírně usmála a ústy naznačila – Neměj strach. Přikývla a zavřela oči.
 
Dny pomalu ubíhaly a obě dívky už o sobě věděly úplně vše. Jen ne to, kdy se odsud dostanou a co s nimi mají vůbec za plány.
Niobe však ukrývala ještě jedno velké tajemství. To tajemství ukrývala jako oko v hlavě. Nechtěla, aby ji její přítelkyně začala nenávidět. Kdyby věděla, že nejsou zas tak moc  rozdílné. Stačil jediný den, jedna minuta a jediná okolnost a vše se změnilo.
 
Ležely vedle sebe, každá myslela na svůj předchozí život. Myslely na to, kde udělaly chybu. Proč je osud přivedl až sem. Jako první promluvila Beth.
„Byla jsi někdy zamilovaná?“
Niobe se jí podívala do oči, ale ihned je zase sklopila. „Jsem.“
„Ano? Do koho?“ Posadila se a podložila si hlavu dlaní. „Víš já taky, ale u mě je to trochu složitější. Kdyby to věděl otec, ach jo, asi by mě zabil.“
Druhé dívce se z očí spustily slzy, zvedla se a odploužila se do jednoho z těch nejtemnějších koutů. Beth za ní chvíli nechápavě zírala. „Ni, co jsem řekla? Já jsem tě nechtěla ranit. Promiň, už se o tom nebudu nikdy zmiňovat.“ Nikdo ji však neodpovídal.  
V zámku cvaklo a dovnitř vběhl proužek světla. Beth zamhouřila oči a přikrčila se na lůžku. „Vstávej, pán s tebou chce mluvit.“
„Otec se mnou chce mluvit? Proč nepřijde sám? Snad se nebojí?“ zeptala se posměšně.
Dveře se otevřely naplno a dovnitř vběhla žena. „Ty malá děvko, co si o sobě myslíš. Takhle o našem pánovi mluvit nebudeš! Crucio!“ vykřikla a začala se šíleně smát. Najednou se však na ni vrhlo s divokým výkřikem něco, co nebylo možné identifikovat. Snad nějaké zvíře.
Beth s výkřikem vyběhla ven, zevnitř se ozvalo divoké zavrčení a pak zvířecí výkřik plný bolesti. Ten zvuk drásal uši, a zarýval se pod kůži.
Něčí ruce sevřely její rameno a neznámý člověk promluvil. „Ono tě asi musí… Nejspíš tě musí milovat, tohle ještě nikdy neudělalo.“
„Prosím?“ zeptala se Beth nechápavě. Muž ji však neodpověděl a táhl ji za sebou.
Zastavili před obrovkými tepanými vraty. „Zůstaň tady a o nic se nepokoušej, mohla bys toho litovat.“ Přikázal ji a vešel dovnitř.
Po několika dlouhých minutách, které Beth přišli jako věčnost, se dveře opět otevřely. Nikdo za nimi nestál, ale zevnitř se ozval jeho ledový hlas. „Přistup ke mně a poklekni.“ Dívka se otřásla, ale učinila jak ji bylo přikázáno. „Tak, budeš poslouchat moje rozkazy!“
Beth zašeptala: „Ne.“
„Dobře. Přiveďte ji!“ zavolal hromovým hlasem. Dovnitř vtáhly vzpouzející se zvíře, které bylo celé od krve. „Vidíš ji, tohle je ta tvoje, přítelkyně. Kvůli její, jak bych to řekl? Vášni? Byla na ni uvalena kletba a tohle je její důsledek. I když, ona to zas tak moc kletba není. To je ale vedlejší. Nejspíš se ti nezmínila o tom, co k tobě cítí. Oprav mě, jestli se mýlím.“ Ukončil svůj monolog a pohodlně se usadil na svůj trůn.
„Ni? Proč jsi mi nic neřekla?“ Otočila se na vzpouzející se zvíře, které se, přímo před jejich očima, začalo měnit na člověka.
„Co si myslíš? Zabije ji obyčejná Avada? Mám to vyzkoušet?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem. „Tak co? Budeš poslouchat a splníš všechny moje požadavky?“
Elizabeth se podívala na Niobe, která vrtěla hlavou a snažila se poslat Beth myšlenku. Poté se otočila na svého otce. V očích se jí bojovně zablesklo, pak je sklonila a přikývla.
„Neslyšel jsem!“
Polkla a zvedla hlavu, v jejích očích se objevila nenávist a zúžily se do malých štěrbinek, zasyčela. „Ano. Ano, pane. Přidávám se k vám a budu plnit vaše příkazy a poslouchat na slovo.“
„Dobře,“ zamumlal spokojeně. „Chtělo by to něco jako pojistku. Ano, už vím. Co takhle nezrušitelný slib? Pokud budeš odporovat, zemřeš.“
Beth zalapala po dechu. „To přece nejde. Ty mi nevěříš!“
„Naopak, já ti věřím tak, jako sobě. Právě proto, chci tuhle pojistku. Mnozí si myslí, že mě znají, ale musím je zklamat. Nikdo o mě neví všechno, ani já sám jsem o sobě několik věcí nevěděl.“ Otočil se své stoupence. „Všichni ven. Okamžitě!“
Jediní, kdo zůstali, byli Voldemort a jeho dcera.
„Chceš slyšet můj příběh?“
 
***
 
Zase jsem seděla /Pozn. Autora: Jo, za katrem. Už mi totiž na všechno přišli. Przním postavy. Hehe./ na kanape ve spodním sále našeho hotelu, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Denkins. V ruce držel obálku a tvářil se důležitě. „Slečno Writteová, přišel vám dopis, z domova.“ oznámil mi.
„Děkuji, jste moc laskav, že jste se obtěžoval.“
„To byla maličkost,“ usmál se a odešel.
Rozbalila jsem dopis, který mi podle písma nic neříkal a po jeho otevření jsem vyděšeně zírala na jeho řádky. Pozvánka.
 
Dovolujeme si, Vás pozvat na významný den, který bude 17. listopadu.
Oslava se bude konat od 17 hodin a 17 minut na dosud neznámém místě. Minutu před zahájením, Vás očekáváme v Londýně na Trafalgarském náměstí, odkud se bude možno přemístit pomocí neregistrovaného přenášedla. Tento den bude mít narozeniny slečna Elizabeth Howardová, taktéž známá jako dcera Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nebo také, Temného pána. Stane se tak zletilou v kouzelnickém světě a tím i oficiálně jeho stoupencem.
 
Očekává Vás náš pán a doufá, že se dostavíte, aby bylo možno Vás oficiálně představit jako jeho snoubenku.
 
S úctou Věrní Pánovi Zla.
 
„Super, proč ne,“ protočila jsem oči v sloup a zvedla svoji tlustou prdel z kanape. „Z toho budou všichni nadšení, největší sranda bude, až se to dozví Sirius. Na to si musím počkat.“ Šeptala jsem si potměšile a vydala se do svého pokoje.
 
„Isabel, to snad nemyslíš vážně. Já tě tam prostě nepustím. Kdo ví, co na tebe chystá a,… Ty si jej snad chceš vzít!“
„Siriusi Blacku, nesnaž se mě naštvat. Jsem dospělá a vím, co mám dělat. Je to úkol, který musím splnit. Možná, ne, určitě to zní sebestředně, ale nikdo jiný to za mě neudělá.“
Naše hádka musela být slyšet snad i venku, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Beth je v nebezpečí a já ji musím ochránit a ani Sirius a ani nikdo jiný, mi v tom nezabrání.
„Jak myslíš,“ zašeptal zklamaně. „Já jsem tě chtěl požádat o ruku, ale jestli je to takhle.“
Zírala jsem na něj a nebyla schopná ani slova. „Cože?“
 
***
 
Niobe, seděla u stolu hned vedle Elizabeth a každou chvíli si ji prohlížela. Beth byla bledá a kruhy pod očima prozrazovaly, že toho moc nenespala. Nemohla již několik dní spát, stále přemýšlela nad tím, jestli to nemělo být jinak. Jestli neudělala chybu, když,…
Dívka sklopila oči a dál se nimrala ve svém jídle. „Beth, kdy přijde Regulus?“
„Cože?“
„Ach. Ty nevíš, že se přidal k Smrtijedům? Chce ti být nablízku,“ zašeptala. V té větě zaznělo tolik nenávisti, až se Elizabeth otřásla.
Pozorně se zadívala na svoji přítelkyni a zavrtěla hlavou. „Já vím, že mě má rád. Má však smůlu, já mám ráda někoho jiného.“ Niobe se na ní podívala, v očích naději. Malý okamžik, který ji naplnil slastným očekáváním, že se splní její sen. Chvíle, která trvala jen kratičkou minutku a přitom zlomila její srdce. „Bohužel je to láska, která mě zahubí.“
Ni, polkla a sklopila pohled. „Ach, to je mi líto. Vypadá to tak, že si jsme  hodně podobné,“ odmlčela se. „Mohla bych tě políbit?“ zašeptala za chvíli.
V tu chvíli se jejich oči spojily a oběma vyschlo v ústech. Byly k sobě přitahovány jako magnetem, ale jejich mozek je od sebe odpuzoval. Beth si olízla rty a Niobe se k ní naklonila. Vzduch v místnosti zhoustl a jejich rty se spojily.
Někdo rozrazil dveře, obě dívky od sebe odskočily jako po zásahu elektrickým proudem. Jejich oči byly zastřené potlačovanou touhou, rty narudlé, stejně jako tváře.
„Doufám, že jsem vás nevyrušil,“ zvolal. „Slečno Elizabeth, přišel za vámi váš snoubenec.“ Dodal, jako by, mimochodem.
„Cože?“ zeptala se Beth nechápavě. „Regulus a já, my jsme snoubenci?“
To ticho, které nastalo, by se dalo krájet. „Ano, vy jste o tom nevěděla? Tak to je nemilé.“
 
***
 
Isabel se přemístila do Londýna, kde na ni čekal Regulus Black. „Slečna Writteová?“
„Ano,“ odpověděla.
„Chytněte se přenášedla a poté počkejte na všechny zúčastněné.“
 
Objevila jsem se před majestátním sídlem a čekala na další účastníky (zájezdu za krásami Velké Británie) této maškarády. „Super. Kdo ví, co mě dneska v tom domě hrůzy čeká.“
Ozvalo se několikanásobné prásk a kolem mě se začaly shromažďovat postavy s černými kápěmi na hlavách a maskami.
„To je ona?“ zašeptal někdo z nich. Zdálo se mi jako kdyby v tom zaznělo uznání a snad i trocha závisti. Přišlo mi to směšné a jako na podporu této komedie, jsem se usmála.
„Pánové a dámy asi mě znáte, ale já vás bohužel ne. Nemohu totiž poznat s kým mám tu čest, když máte na svých tvářích masky.“ Všichni si, jako na povel, začali pomalu sundávat masky. Znovu se ozvalo PRÁSK a přímo přede mnou stál Lucius Malfoy. „Isabel?“ unikla mu z úst otázka. „Chtěla bys vidět mého syna?“
„Jistě, ráda. Jak se jmenuje? Myslím, že jsi ho přejmenoval a také jsem slyšela o tom, že jsi se dokonce oženil. Kde je tvá ženuška? Cissa, že? Pokud se mýlím tak mě oprav.“ podotkla jsem kousavě.
„Draco, jmenuje se Draco. Moje žena? Nejspíš bude u své sestry, mají dámskou jízdu, myslím.“
Někomu se však nelíbilo, že se spolu vybavujeme a tak nás přerušil. „Pán a jeho dcera čekají, nesmí je nechat, aby se zlobili.“
„Jistě,“ odvětila jsem a bez vyzvání chtěla vejít dovnitř. Nikdo mě nenásledoval, tak jsem se zastavila a otočila se čelem k nim. „Děje se něco?“ Mlčeli.
Najednou se začaly vrata s rachotem otvírat a já se otočila nazpět. Pohled, který se mi naskytl, zvedl se mi z toho žaludek. Voldemort se objímal s Beth a oba se na sebe usmívali. „Kde bych mohla zracet?“ zašeptala jsem potichu. Naštěstí, či bohužel, mě slyšeli.
„Isabel, jsem tak ráda, že tě vidím. Já jsem tak šťastná, už jsem ani nedoufala. Mého snoubence jistě znáš.“
Přerušila jsem ji. „Snoubence? No, jak to říct? Mohli byste mě omluvit? Ráda bych se viděla se svým kmotřencem.“
„Ano, Lucius tě za ním zavede. Tím snoubencem je Regulus Black.“
Na půl pusy jsem odvětila. „Asi máme podobný vkus. Je mi líto, že jsem se mýlila. Já idiot mu nevěřila, ale děkuji bohu za to, že jsem si to mohla ověřit.“
„Isabel,“ snažila se mě zastavit. Já se však neotočila a následovala Malfoye do pokoje jejich syna. „Prosím, Isabel. Chtěla bych s tebou mluvit.“
„Později,“ odvětila jsem a ani se neotočila. „Luciusi, jak se k němu tvá žena chová? Má ho ráda? Mill chtěla abych se o něj dobře postarala, aby poznal lásku a…“
Přerušil mě. „Miluje ho jako kdyby to byl její syn.“
 
Beth se nešťasně podívala na svého otce v očích se jí mihly slzy. „Nenávidím tě, nenávidím. Zničil jsi mi život, rozumíš!“ zařvala a vyběhla ven z místnosti.
„Pane?“ objevila se vedle něj Niobe. „Mám jít za ní?“
Přikývl a otočil se na své věrné. „Děkuji, že jste přijali mé pozvání, skvěle se bavte. Doufám, že mě omluvíte, musím si promluvit se svou nastávající a,… Jistě chápete.“


  
27.11.2008 16:21:06
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one