Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
----------

Dozvídáme se novinky, ale objevují se další otázky. Dozvíme se na ně odpovědi? Anebo zůstanou nezodpovězené?

PS: Doufám, že jste si dočetli předchozí polovinu, už byla dopsaná.

----------

Celá parta, která vystoupila z letadla a poté přestoupila do taxi, se vydala vstříc novým zítřkům. Ani jeden nevěděl o tom, co se děje ve Velké Británii. Nikdo z nich nevěděl, o tom, co chce Beth udělat. Netušili vůbec nic. Brzy se, ale o tom měli dozvědět.
Cesta taxíkem, trvala skoro hodinu. Zkuste narvat do jednoho, nekouzelného, auta, osm lidí. A k tomu ještě kufry. Taxikář se hodně divil, když všichni seděli a nikdo do nikoho nestrkal. Dlouho pak uvažoval i nad tím, kam pro Boha, strčili ty kufry.
Zastavil před jedním hotelem, který se jmenoval – Grand. Ani v nejmenším nevypadal jako lepší hotel. Byla to spíš barabizna a proto se divil, když všichni sborově vykřikli. „To je nádhera.“
Pro něj to bylo něco, co se prostě do tohohle světa nehodí, ale jim to připomínalo domov. Viděli to, co on vidět nemohl.
Překvapením, ale nebylo konec. Za několik hodin, měli vidět i svoji novou školu, univerzitu, kterou budou několik let navštěvovat.
Na recepci už na ně čekali, rozdělili je na poloviny. Kluky a holky zvlášť. Holky měly pokoj číslo 77 a kluci 107. I když to byly spíš dva pokoje v jednom, které byly rozděleny jenom dveřmi. V jedné části měli spát dva a v druhé také. Po domluvě, která trvala pár vtěřin, se rozdělili. Sirius skončil, jak jinak, s Jamesem, Remus se Severusem a holky: Isabel se Selene a Katty s Lily.
Všichni se, po vzájemné shodě, odebrali do svých ložnic. Za dvě hodiny měli sraz v hale, kde na ně měl čekat jejich průvodce, který jim má vše ukázat.
 
Seděla jsem na posteli, když se ozvalo tiché zaklepání, které bych snad i přeslechla, kdyby se neozval mužský hlas. „Isabel, chtěl bych s tebou mluvit.“ Byl to Sirius. (Jak jinak.)
Zhluboka jsem se nadechla a vstala, abych ho mohla pustit dovnitř. „Stalo se něco?“ Byla moje první otázka, když vešel a svalil se na postel.
Chvíli mlčel a pak si odkašlal. „No. Nechodila bys se mnou?“ vyhrkl. (Tohle jsem někde slyšela. Kde to sakra bylo? /Chvíli přemýšlí, až se jí kouří z hlavy./ Jo, už vím. Před chvílí ve vlaku do Bradivic. Copak odpoví?)
„Když si myslíš, že je to dobrý nápad. Jasně, proč by ne.“
(Budu plakat, netrefila jsem se, achich.)
 
 
***
 
Elizabeth si sedla na svoje místo u Nebelvírského stolu a skupina Zmijozelských, si sedla ke svému. Dívka upřela svůj pohled do středu stolu a čekala až začne zařazování. Snažila se, aby neslyšela uštěpačné poznámky, svých spolužáků. Bohužel to bylo nemožné.
Vztah se Zmijozelem, se v té době moc nenosil. (V žádné době-) Všichni se na takové, vztahy, dívali skrz prsty. Občas se objevil i někdo, kdo žárlil. (Cha, cha.)
 
„Slyšel jsi to? Ta, Howardová. Jo, ta co sedí o dvě místa dál vlevo. Chodí s Blackem.“
„Cože! Vždyť ten minulý rok skončil.“
„Ne, ty idiote. Mám na mysli jeho bráchu, chodí do Zmijozelu.“
„To snad ne!“
 
Tento dialog, prostě nešlo přeslechnout. Chvíli na to, se to rozneslo po celé síni, a všichni o tom debatovali. Naštěstí, se už blížilo zařazování a všichni, po proslovu ředitele, ztichli.
 
Beth, čekala až vše skončí a ona bude moci odejít do své ložnice. Na jídlo neměla ani pomyšlení. Všichni ji odsoudili, a přitom, vůbec ji neznají. Nic o ní neví a myslí si,…
Několikrát se zhluboka nadechla a přejela všechny pohledem. Zdálo se jí, jako kdyby sledovali jen ji. Jako kdyby čekali na to, až udělá nějakou chybu a všichni se na ni vrhnou.
Kdybych byla taková jako Isabel. Určitě bych to vše zvrátila ve svůj prospěch, na svoji stranu, ale takhle?
(Bože, ta je sebestředná.)
 
Samozřejmě ani Blackovi nemohlo ujít, že se roznesla ta novinka, že spolu chodí. Reakce všech studentů ho dost naštvala. Co je jim sakra po tom?
Pohledem vyhledal Beth a na chvíli přestal dýchat. (Jejda, aby se nám chudáček neudusil.) Jeho dívka se tvářila strašně. Bylo vidět, že ji bolí to, jak o ni ostatní smýšlejí. Nejraději by si nakopal za to, že to vlastně způsobil on. (A já si myslela, že se tak tváří pořád. No jo, mýlit se, je lidské.)
Sevřel ruce v pěst a chtěl vstát. Zastavila ho však jedna z jeho spolužaček. „Posaď se, může si za to sama. Je snad dost stará, aby věděla, co dělá.“
Přikývl a vrátil své pozadí na židli. Když se usadil a znovu se pokusil pohledem vyhledat Beth, byla pryč. Rozhlížel se, ale nikde ji neviděl. „Kde je?“ zašeptal a podíval se na Karen.
Ta se jen ušklíbla a ukázala ven.
Díky.“ usmál se a vyběhl za svoji dívkou.
Druhá dívka, ta která mu poradila, kam Beth odešla, se zamračila. Štvalo ji, že si jí Regulus nevšímá. Má oči jen pro tu, Nebelvírku. No a co, že je dcerou Temného pána, stejně Blacka nemiluje. „Za to my zaplatíš, Howardová!“ zasyčela polohlasně. Vstala od stolu, až židle dopadla na zem a rychlým krokem se vydala na svoji kolej.

Regulus vyšel z Velké síně a rozhodoval se (co dál dělat. Pekařina pro něj byla jasná volba), kam mohla
Beth jít. (Nevím, třeba do své společenky? Anebo do Komnaty nejvyšší potřeby – KNP?)
Do prkenný ohrady, kam jen mohla jít?“

Mezitím Beth v KNP:

Nesmím být tak slabá! Ne, to nejde. Musím s tím bojovat a pak, pak zvítězím. Bohužel za to bude někdo muset zaplatit. Jsem jako můj otec, chci využít člověka, který mě má rád.“
Posadila se na zem a usedavě se rozplakala.
Otec. Otče!“ vykřikla. „Chci s tebou mluvit, přidám se k tobě. Slyšíš!“
Do všech těch slov dala tolik nenávisti a zloby, až se jí v hlavě rozezněl hlas, jeho hlas. „Dcero, pochopila jsi, že to musíš udělat. Dobře, to je dobře. Kocem týdne odejdeš z Bradavic, budu tě očekávat v domě tvého přítele. Určitě se divíš, jak to vím. Mohu ti říct jediné, já mám lidi všude.“
Hlas dozněl a Beth si otřela oči do hábitu. Postavila se, pomyslela na zrcadlo a ve svém odrazu se upravila. Naposledy pohlédla na svoji tvář v zrcadle a zděsila se. Obličej, který na ni zíral, byl cizí. Jako kdyby to ani nebyla ona. Chlad v očích a úšklebek na rtech. Co nejrychleji odtrhla oči od odrazu ve skle a vyšla z komnaty.
Nečekala, že by mohla do někoho vrazit, ale právě to, se stalo. (Nečekejte žádný zvrat. Fakt ne.) Dotyčný na ni chvíli zíral a pak se otočil a byl pryč.
Malfoy? Co ten tady dělá?“ zeptala se sama sebe. (Samozřejmě jí nikdo neodpověděl. Trpí samomluvou. Chudinka malá.)
Nad touto otázkou pak přemýšlela do té doby, než došla před portrét Buclaté dámy. „Heslo!“ vykvikla na ni Dáma.
Než však mohla odpovědět, někdo ji chytil za rameno až Beth vykřikla.
Co děláš? To jsem já Regulus.“
Promiň.“ zašeptala. „Nevěděla jsem a ani by mě nenapadlo, že tady budeš. Co by jsi chtěl? Jo a taky, mluvila jsem s otcem. Mám zítra odejít z Bradavic.“ Mluvila chladným a neosobním hlasem.
Regulus si ji k sobě otočil a chvíli na ni zíral. Vypadala a chovala se úplně jinak, jako kdyby se něco stalo, jako kdyby,... „Beth, co se stalo? Proč jsi taková?“
Vadí ti to!“ vyjela na něj. „Jsem jaká jsem a jestli ti to vadí, tak,...“ odmlčela se a kousla se do rtu.
Sváděla boj sama se sebou. Cítila se hrozně, jako kdyby v ní soupeřily dvě stránky jejího vlastního já. Jako kdyby ji něco anebo někdo, ovládal.
Promiň.“ zašeptala a vběhla do společenky, kterou před chvílí někdo otevřel.
Chlapec už nemohl zahlédnout její tvář, která byla zvlhlá od slz a její oči. Oči, které se naplnily nenávistí. Ne k němu, ale k sobě. Nenáviděla se za to, čeho byla schopná. Za to, že je jen zbraní v rukou svého otce.

***

V hale hotelu seděli na pohodlných křeslech dvě dvojice. James objímal kolem ramen Katty. Severus s Lily, seděli jen o dvě místa dál a povídali si.
Když jsme sešli, se Siriusem dolů, ani jeden nás nezpozoroval. Posadili jsme se tedy mezi ně a vyměňovali si pohledy. Bohužel jsem to nevydržela a vyprskla smíchy.
V tu chvíli, se do nás zabodly čtyři páry očí a pak někdo promluvil. „Co vy dva tady? Spolu?“
Co by? Sedíme a koukáme na sebe. Nevíte kdy přijde Remus s...“ nedomluvila jsem.
Ozval se smích a pak ze schodů sestoupili ti, na které jsem se chtěla zeptat. Drželi se za ruce, zastavili se na spodním schodu a začali se líbat. Tedy, Selene začala líbat Remuse.
Někdo si odkašal a ti dva od sebe odskočili. Byli rudí, ale usmívali se, jako měsíček nad hnojem. „Jsem rád, že se bavíte.“
Promluvil někdo ze stínu a pak vystoupil. „Rád vás poznávám. Nejspíš bych se měl představit, jmenuji se Randy Denkins a budu váš průvodce. Na zvláštní žádost jednoho z vašich rodičů, jsem vám vyřídil možnost, kdykoli se přemístit do Londýna.“
Lily mu skočila do řeči. „Kdo to byl?“
Muž na to neodpověděl a pokračoval dál ve svém monologu.
Všichni jsme si ho měřily nechápavými pohledy, ale nikdo se už k žádné otázce neměl. Kdo by taky měl náladu na to, aby ho někdo ignoroval. Pouze Severus se tvářil neutrálně. Jako kdyby něco věděl. Podíval se na Lily a stiskl jí ruku, pak ji něco zašeptal a ona se uklidnila.
Zítra vám začíná první den studia. Musíte se dostavit pět minut před sedmou, studium máte na dva roky. Možná se divíte, ale někdo vás má rád. Ten dotyčný vám vyřídil individuální výuku, sice je trochu složitější, ale o to výhodnější.“
Stačilo jen pár slov a myslím, že všichni pochopili. Všem ztvrdly oči a Sirus zavrtěl hlavou, chtěl něco říct, ale já ho zastavila.
Pane, Denkinsi? Mohla bych si se svými přáteli na chvíli promluvit?“
Přikývl a nechápavě nás sledoval.
Sedla jsem si na jedno z křesel a ostatní zůstali stát. „Raději si sedněte, a ty Severusi, mohl bys vyčarovat Silencio?“
Počkala jsem, až si udělali všichni pohodlí a dala se do mluvení. „Myslím, že vám asi došlo, kdo to všechno zařídil. Měli bychom to nechat být, nesmí se dozvědět, že my víme.“
Ale Izi. On si nás chce koupit.“ zašeptala Katty a chytila Jamese za ruku.
Zavrtěla jsem hlavou, tohle bude těžký. „Chtít může, ale nepovede se mu to, nikdy.“
To si myslíš“, zavrčel Sirius a koutkem oka se podíval na Severuse. „U mě se mu to nepovede a u,...“
Chtěl pokračovat, ale zastavil ho Remus. „Měl bys toho nechat. Nikdo z nás se tím bezcitným hajzel koupit nenechá. Zničil nám životy, všem bez vyjímky. Máme totiž svědomí a on, on ho nemá.“
Přesně tak. Nemůžeš dát na to, co vidíš. Je to hra, a bohužel v ní jde o životy. Někdo z nás totiž hrát umí a prostě to dělá. S tím ty, nic nenaděláš. Musíš se s tím smířit.“ dořekla jsem já a čekala jesti někdo něco nedodá.
Bylo ticho, nikdo se k ničemu neměl. Postavila jsem se a na všechny se usmála. „Měli bychom jít, ať na nás zbytečně nečeká.“

***

Ve spodním patře Bradavického hradu, stála osamělá postava. Každou chvíli se ohlédla přes rameno a vydechla. Na někoho čekala, ale ten někdo, měl zpoždění. Posadila se na kufr, kterého by si všiml jen bedlivý pozorovatel, a položila hlavu do dlaní.
Slečno Howardová, co tady děláte? Neměla byste být na své koleji?“ ozval se zezadu hlas ředitele školy.
Dívka se vyděšeně postavila a chvíli nebyla schopna slova. Polkla a otevřela ústa, aby odpověděla. „Já, myslela jsem, že to víte. On vám to neřekl?“
Otázka visela ve vzduchu, ale odpověď nepřicházela. Bohužel se objevila otázka další. „Myslíte si, že děláte dobrou věc?“ zeptal se. V jeho hlase byla patrná starostlivost.
Když mi pane řediteli neodpovídáte na otázky, mohla bych mít ještě jednu? Čistě hypotetickou?“
Když přikývl, pokračovala.
Myslíte, že víte všechno, ale asi vás zklamu, nevíte. Ano. A k té otázce. Myslíte si, že se člověk může změnit? Děkuji a přeji vám hezkě sny.“ dořekla a otočila se k muži zády.

Beth, jsi tady?“
Jo, Regulusi. Sedím u dveří na kufrech.“ Otočila se a, Brumbál tam už nestál. Naopak se k ní blížil nejmladší z rodu Blacků.
Zastavil se u ní a chytil ji za ruku. „Mám tě dovést k nám domů a potom se pomocí letaxu, dostaneš do sídla. Já tam nemám přístup. Nejsem Smrtijed, zatím.“ zašeptal.
Regu? Já, nemusíš to dělat. Jestli nechceš, tak nemusíš, já to pochopím. Nechci ti zničit život.“
Chlapec, pomalu již muž, se na ni usmál a políbil ji na rty. „Ty mi zničit život nemůžeš, já ho už zničený mám a nikdo za to nemůže. Jen já, já sám.“
Dívka ho chvíli zaraženě pozorovala, pak však mávla hůlkou, kufr se zvedl vzášejíc se, jen pár kroků před naší dvojicí.
Několik metrů šli potichu, pak se ozval Regulus. „Za chvíli se přemístíme, pamatuj si, Grimmauldovo náměstí 12.“ odmlčel se a chvíli přemýšlel. „ A také, musíš být potichu, abys nevzbudila matku.“
Když přikývla, usmál se na ni. „Můžeš. Za chvíli jsem tam.“
Přes celé pozemky se ozvalo hlasité PRÁSK. Z dálky se ozvalo zahoukání sovy, poté následovalo další hlasité PRÁSK a pak jen ticho.
Dvě modré oči, které to pozorovaly skrz půlměsíčkovité brýle, (Ach jo, je jo ohraný.) chvíli nehnutě sledovaly ty dvě postavy. Jakmile se ozval i druhý zvuk přemístění, odtrhly se oči od venkovní scenérie a pohlédly na fotografii, která ležela na stole.

  23. kapitola
07.11.2008 18:42:40
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one