Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Čtyři páry našich starých přátel, odjíždí do Chicaga, kde mají tři roky studovat. Vědí, že se tím odtrhnou od problému, které se dějí doma, ve Velké Britanii.
Chtějí šanci.

V Bradavicích zůstává Elizabeth, která se rozhodne pro riskantní krok. Změní se tím něco?

------

Do Chicaga, jsme měli odlétat během několika hodin. Všichni jsme však stále prodlévalii v domě. Seděli na svých oblíbených místech a přemýšleli. Každý z nás uvžoval nad tím, co bude,
Jak to bude s rodinami, které opouštíme, s těmi, co přežili?
Sirius, jako jediný, nikoho z rodiny neztratil, ale zemřelo hodně jeho známých a přátel.
„Izi.“ Zašeptal a sklonil se nad naším hloučkem.
Zvedla jsem pohled, a zcela se utápěla v jeho bouřkově šedých očích. „Ano?“ Můj hlas zněl cize a chraplavě, až i mě vyděsil.
„Já, chtěl bych s tebou mluvit,“ polkl. „Je to moc důležité!“
„Lidi, je nejvyšší čas. V hale máme čekat, dvě hodiny před odletem. Přemístit se musíme několik metrů před letiště v Londýně.“ Ozval se unavený hlas, Remuse.
„Siri, promluvíme si později. Na mluvení bude ještě času dost.“
Přikývl, otočil se a odešel do svého pokoje.
I já se musela připravit. Čekalo mě však ještě rozloučení s Beth a otcem. Svého psa, Achilla, jsem zde nechávala. I on musel protrpět naše loučení a samozřejmě i Rhywes. Achill, zde zůstával jako ochránce. Beth ochranu potřebovala, co kdyby se ten, kdo si nechá říkat její otec, rozhodl, že ji unese!
Zvedla jsem se z pohodlného křesla s hůlkou v ruce. Během několika sekund, přede mnou stál můj obří kufr. Odlevitovala jsem jej před vchodové dveře a vyběhla po shodech, do Bethina pokoje.
„Beth,“ zašeptala jsem a otevřela dveře.
Seděla na posteli a na nohou měla album. Polekaně se otočila. „Izi, co tady děláš?“ Usmála se na mě, a já její úsměv opětovala.
„Jdu se rozloučit. Kdyby se něco dělo,musíš mi dát vědět. Ano!“
 
***
 
Nikdo z nás, ještě letadlem neletěl, takže jsme byli hodně nervózní. Lily nás uklidňovala. Měla totiž, alespoň nějaké zkušenosti s mudlovským způsobem přepravy. Já také něco věděla, ale tzv. městská doprava, to bylo něco jiného, než – letadlo.
„Lidi, je to něco jako let na koštěti. A to přece zvládáte.“
„Jak, kdo,“ ozval se zezadu tichý hlas.
Lily na to nijak nereagovala a pokračovala v „uklidňování“. „Bacha, na turblence.“ Dodala jen tak, jako by mimochodem. Jako kdyby to nebylo nic šíleného. Měli jsme si na vlastní kůži přesvědčit, že to není zase taková sranda. Létání, není jako, létání.
Já, měla docela štěstí (zase), nic moc, to se mnou nedělalo. Až na ten zvláštní pocit při vzletu, a tlak. Musela jsem se usmát, když jsem viděla, vyděšené klučičí pohledy. Hlavně Jamese a Siriuse. Byli bledí a drželi se za ruce, ne – drželi v rukou sáčky na zvracení.
Nakonec však byl jediný, kdo se pozvracel, Remus Nejspíš mu nesedlo to jídlo, které snědl před odletem. Samozřejmě se to neobešlo bez hloupých poznámek, Jamese a Siriuse. Kdyby se jen viděli.
„Myslím, že přemístění, by byl lepší nápad.“ Zašeptal Severus, Lily a ona přikývla. Nevypadala moc dobře. No jo, to těhotenství, s ní dělalo divy.
 
Po několika hodinách letu, jsme přistáli. Kluci nabrali barvu a hned se začali nafukovat. „To bylo trapný. Vy jste s tím nadělali.“
Všichni jsme si vyměnili vševědoucí pohledy a vybuchli smíchy. Severus jen zavrtěl hlavou a protočil oči.

***

Nyní, se z Chicaga vraťme do Londýna, kde zůstala Elizabeth. Je sice dcerou Temného pána - Voldemorta, ale není to určitě žádná výhra. Spíš, prokletí.
Za několik málo hodin, má tato dívka nastoupit do posledního ročníku ve Škole čar a kouzel v Bradavicích. Doba je temná a někteří z jejich přáte, se kloní k temnu, ke zlu.
Cit, který není opětován, může vše změnit. Záleží na člověku, jestli podlehne anebo se nad všechny problémy povznese a bude hledat jinde.
Láska.
Jak krásné slovo. Všem však není souzeno, aby se zamilovali tak, že tím nikomu neublíží. A nejvíc sobě.
Zrovna tenhle problém, trápí tuto dívku.
Podívete se.
Našlapujte opatrně, ať ji nevyděsíte. (Aby chudinka nevypadla z okna, chichi.) Sedí u okna a zírá do prázdna, do temnoty, která obklopila celý dům.
Nejenom dům, ale i duše.
Přemýšlí. (Čím? Ona má mozek? Dovolte, abych se zasmála. Chacha.)
Uvažuje nad tím, co by bylo, kdyby,... Ale na kdyby, se nehraje. Čas vrátit nelze. A i kdyby. Změnilo by se tím něco?
Poučili bychom se ze svých vlastních chyb a neudělali je znovu?
Možná.
Je však možné udělat další. Možná horší než ty předchozí. Takové chyby, které nás zničí.
A znovu.
Opět bychom se vrátily v čase, a zase udělali něco špatně.
Tohle stále dokola.

„Beth, za hodinu ti jede vlak. Měli bychom vyrazit." Vyrušil ji z přemýšlení hlas pana Writta.
Dívka seskočila z okna a dobalila si svoje věci. Sice mohla kouzlit, ale během manuální práce, se mohla vždy odreagovat. Nemusela na nic myslet. „Tohle by se Voldíkovi, nelíbilo." zašeptala potěšeně a s kufrem v ruce, seběhla do přízemí. „Můžeme vyrazit."
Isabelin otec se od dívky odpojil na nástupišti a odjel do práce. Beth si našla volné kupé a uložila si svůj kufr v horní přihrádce. Achill, vyskočil na jedno sedadlo a položil si hlavu na dívčin klín.
Jízda probíhala v klidu, její spolujezdkyně, usnuly. Nikdy si ze svými spolužačkami nerozumněla, nejspíš to bylo tím, že se spíš přátelila se staršími ročníky. A hlavně, už všichni věděli, kdo je její otec. Tím se hodně změnilo.
Všichni jako kdyby ji přehlíželi. Naopak studenti zmijozelské koleje neustále "dolézali". Snažili se vetřít do její přízně.
„Beth," ozval se od dveří chlapecký hlas. „Co tady děláš, s těmihle." zašeptal a hodil bradou po spících dívkách. (Jedna z nich se probudila a hodila mu bradu zpět.)
„Co je ti po tom, Blacku!" zasyčela. Dala do té věty tolik nenávisti, až se Regulus otřepal.
„Promiň. Udělal jsem ti něco?" zeptal se nechápavě. Nevědomky začal mluvit dost hlasitě. „Já, myslel jsem si, že jsme přátelé. Promiň." otočil se a odešel pryč.
Elizabeth chvíli zírala z okna. Pak si uvědomila, co řekla. Vždyť byli, jsou, opravila se, s Regulusem, přátelé. nesmí ztratit i jeho. Třeba o tom nic neví. Možná neví, co je zač - ten, Voldemort. Uklidňovala se v duchu a vyběhla za svým přítelem. Za chlapcem, který chtěl být víc, než jen, přítel.
Zastihla ho před jedním z kupé, ve kterém byli jen studenti Zmijozelu. Regulus se na ni otočil a lehce se usmál, pak však jeho úsměv nahradila ledová maska. Co kdyby se někdo díval.
„Tohle na mě nehraj.“ zchladila ho a zamračila se na jednoho druháka, který proběhl těsně kolem nich. „Víš, Regulusi, chtěla bych se tě na něco zeptat.“ odmlčela se. „Co víš o … Voldemortovi.“ Poslední slovo zašeptala, protože věděla, jak její přítel zareaguje.
„Takhle o něm nesmíš mluvit.“ zbledl. Rozhlédl se kolem sebe a přitáhl si Beth k sobě. „Já se tě také chtěl na něco zeptat,“ odmlčel se. „Nechtěla bys se mnou chodit?“ zašeptal.
Dívka na něj chvíli zírala, ale pak zavrtěla hlavou. „Promiň, já nemůžu.“ Zašeptala a odběhla pryč.
Zastavila se až na samém konci vlaku a položila hlavu na chladivé sklo. V hlavě se jí odvíjel její dosavadní život. Viděla tam všechny ty chyby, kterých se za sedmnáct let dopustila. Nikdy však nechtěla být taková jako její otec, ale co jí zbývá?
Má nějakou šanci, aby se vzepřela? Není tak silná jako Isabel, nebyla a ani nikdy nebude. Je stejná jako Regulus, slabá. Anebo?
Mohla by to zkusit. Za zkoužku přeci nic nedá. Dostane se dovnitř a nabourá celý systém. Zničí je zevnitř.
Rozhodla se a vydala se nazpět za Regulusem. Přijme jeho nabídku a spolu,…
Zastavila se u jeho kupé a zhluboka se nadechla, prokřupala prsty a zaklepala. Zevnitř se ozvalo dále a Beth vstoupila. Vešla do jámy lvové, do hadího doupěte. Do společnosti, ze které není návratu, to věděla. Všechny oči se na ni upřely. Beth polkla.
„Regulusi. Já, přijímám tvoji nabídku. Pokud stále platí.“ Odkašlala si. „Mohla bych se posadit?“
Chlapec se na ni díval neschopen slova. „Promiň. Jasně.“ Vyhrkl a drcl do jednoho svého spolusedícího. Ten se na něj podíval, ale poté se kousek poposunul.
„Drede, skoč Beth pro její věci. Rozumíš!“ otočil se na jednoho kluka.
Mladík, který byl určitě silnější než Regulus, se na něj zamračil, ale poslechl. „Jo Regu. Neměj strach.“ Pomalu se zvedl a odešel. Za chvíli ho následoval druhý chlapec.
Beth si vzpomněla na Malfoyovi gorily a přidušeně se rozesmála. Tři poslední spolužáci, kteří tam zůstali se na ni zmateně podívali. Věděli, o koho se jedná, a proto ji neokřikli. „Co je?“ zeptala se jedna ze dvou dívek.
„Sorry. Vzpomněla jsem si na Malfoye. Máte podobný zvyky.“
Stále na ni nechápavě zírali.
„Zapomeňte na to.“ Ukončila to Beth.

Vlak po několika hodinách s kodrcaním zastavil v Prasinkách a šest studentů Zmijozelu a jedna studentka Nebelvíru, vystoupili z vlaku. Pohledy všech, se na ně stočily. Všichni čekali, co bude.
Beth uchopila Regovu ruku a vydali se ke kočárům. 
Několik okamžiků bylo ticho, pak se však rozpoutala vášnivá debata, kterou nebylo možno nezaslechnout. „Já to čekala. To bylo jasný, vždyť je jeho dcera.“
Beth se v očích zaleskly slzy. I když to čekala, bolelo to. Reg, ji stiskl ruku a ona se křečovitě usmála. Její oči se však nesmály.
„To bude v pořádku.“
Přikývla, ale chtělo se ji křičet. Chtěla se přiznat, že to je všechno jen hra. A že nic v pořádku nebude. Nic už nebude jako dřív, nikdy.
„Myslíš, že bude chtít, abych přijala znamení?“ zašeptala nakřáplým hlasem.
Reg, se na ni překvapeně podíval. Nechápal vůbec nic. „Stalo se něco? Nad tím jsem neuvažoval. Ty se chceš přidat k Smrtijedům? Proč?“
Teď se na něj dívala nechápavě ona. „Ty nejsi?“
„Ne.“ zavrtěl hlavou. „Já jsem,… Teď je to jedno, když chceš ty, tak já také.“
Všechno je v prdeli. Zařvala v duchu a vyhlédla z okna. Nebylo vidět na krok, všude se válela mlha a chlad prostupoval až do kočáru.

04.11.2008 17:54:42
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one