Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
------------

Kontaktuje Voldemorta a domlouvá se s ním na dalším plánu. Proč je vše tak složité, nemohlo to potkat někoho jiného?
To jsou otázky, na které nemůže najít Isabel, odpověď.

------------
„Izi,kde jsi ji našla a proč to udělala?“ Zeptal se tázavě Sirius.
Díval se na mě fakt divně. Doufám, že si nemyslí. Já bych nikdy nic takového neudělala. To přece ví! Nebo ne?
Podívala jsem se mu do očí, žádné obvinění jsem tam však nenašla. Oddechla jsem si!
„No to by, jste se měli zeptat Beth. Nestihla jsem ji zastavit, jakmile zaregistrovala moji přítomnost, přemístila se na mně neznámé místo.“
Posadila jsem se na postel. Dnes toho bylo na mě dost, nejraději bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla. Už mi to leze krkem, to napadání a …
Už ani myslet nanic jsem nemohla, co je to za život, žít neustále ve strachu o svůj a život ostatních. Postel se prohnula pod váhou dalšího těla. Zvedla jsem oči a podívala se na tu osobu. Byl to Remus.
„Tak co? Nechceš si na chvíli lehnout? Teď už bude klid!“
„Reme, nevíš o tom, kde se vyskytují mozkomoři. Chtěla bych si vyzkoušet patrona a nevím, jestli to zvládnu. Nemáš tušení, aspoň o jednom?“
Podíval se na mě. „Ale, to není vůbec nutné. Můžeš to použít normálně, i bez mozkomora.“
„Jasně, máš pravdu. Byla to jen otázka.“
Zvedla jsem se z postele, stiskla mu ruku a odešla do svého pokoje. Předtím jsem však musela za Beth. Zkontrolovat jestli je v pohodě.
Ležela v posteli a spala. Pravidelně oddechovala, nevypadala zničeně. Ze spánku se i lehce usmívala. „Isabel, vypadáš hezky. Doopravdy ti to sluší.“
Rozhlédla jsem se kolem. Nikde, nikdo, jen Beth, najednou vypadala rozrušeně.
„Ne, on ti nesmí ublížit. Já, já … Mám …“
Sklonila jsem se k ní a zašeptala. „Všechno je v pořádku, já se nenechám. Neboj, mě, nikdo neublíží.“ Pohladila jsem jí po tváři „sestřičku.“
Chytila jsem jí za ruku, nechtěla mě pustit. Pomalými pohyby jsem ji sundala. Šlo to těžko, ale šlo.
Uklidnila se, otočila se na druhou stranu a zase spokojeně oddechovala.
Co jen udělám s Bellou? 
To s mozkomorem, by bylo super, dali by jí polibek a byl by klid. No, ale já na to nemám.
Zalezla jsem do svého pokoje, musela jsem počkat, až všichni budou spát. Den ubýval strašně pomalu, ale večer stejně nastal.
Byla půlnoc, potichu jsem se vykradla ze svého pokoje a vydala se do zahradního domku. Který byl dočasným bydlištěm Belly. Stále byla pod „Impériem.“
Otevřela jsem dveře a vstoupila, seděla na zemi, měla zavřené oči. Jakmile jsem vešla, oči si chvíli přivykaly tmě, otevřela oči.
„Bellatrix, mám pro tebe úkol! Přemístíš se před Azkaban a tam počkáš na svého pána. Hůlku mi zde nech. Požádáš ho, aby tě potrestal, ublížila jsi jeho dceři …“ Odmlčela jsem se, nevěděla jsem, jestli to mohu říct… „ …a i jeho, budoucí ženě a zároveň matce jeho dětí. Rozumíš! Také mu vzkaž, že musí nějakou dobu počkat, …“
Nadechla jsem se, má smysl s tím pokračovat? Ublíží to i nevinným lidem.
„… Dopadne to podle jeho představ.“
S tím jsem jí propustila a zůstala sedět na studené zemi. Položila jsem hlavu do dlaní a rozplakala se nad svou blbostí.
Nemohla bych, takhle to přeci nesmí skončit. Ještě tolik toho musím vykonat! Ale co když to nepřežiji, co potom?
„Nelituj se.“ Okřikla jsem sama sebe.
Postavila jsem se na nohy a pomalu otevřela dveře. Rozhlédla se kolem a pak se vydala zpět do domu. Za svým výrem-Diem, musí doručit důležitou zprávu.
Vstoupila jsem do, otcovi pracovny a zavřela za sebou dveře. Ze stolu jsem vzala pergamen, brko i inkoust. Posadila se za stůl a dala se do psaní.
„Oslovení, sakra. Co tam mám napsat?“ Zabručela jsem nahlas. „Nic moc osobního.“ Tím jsem to uzavřela a dala jsem se do psaní.
 
Pane Tome Raddle, anebo lépe-Voldemorte.
 
U Azkabanského vězení na vás čeká vaše oddaná stoupenkyně. Jedná se o slečnu Bellatrix Black. Má pro vás několik zpráv.
 
1.    Zaútočila na vaši dceru a to jednou ze zakázaných kleteb. Doufám, že nejednala na váš rozkaz, tím bych byla velmi zklamaná.
 
2.    Tím zároveň zaútočila i na mě.
 
3.    Bohužel budeme muset /je mi velmi líto/, počkat s plánovanými organizačními akcemi.
 
a/ svatba
 
b/ návrat dcery - samozřejmě musí dostudovat
 
4.    Plánoval-li jste svatbu, obvykle by se mělo stát, že by o tom nevěsta měla vědět.
To je základ. Protože bez nevěsty, není svatba. To máte vědět zase vy.
 
Určitě vás zdržuji od více důležitých věcí. Proto tenhle dopis ukončuji, odpověď neočekávám.
Není důležité, abych znala váš názor. Stačí, že vy víte o tom, co si myslím já.
 
PS: Proč to všechno! Kolik jich musí ještě zemřít, abyste byl spokojen!
 
Slečna Isabel Writte
 
Přečetla jsem po sobě ten svůj výtvor. Zhrozila jsem se nad tím, jak ten dopis vyzněl.
Doufám, že ho to neurazí.
„Cože?“Málem jsem vykřikla.
Měla bych ho trochu poupravit, mohl by mě zato zabít.
Pak jsem nad tím mávla rukou. Složila jsem pergamen, ovázala jsem ho červenou stužkou a zapískala z otevřeného okna.
Za chvíli vedle mě přistál můj výr. Přivázala jsem mu dopis na nožku. „Jakmile jej doručíš, ihned odletíš. Je to pro Voldemorta, najdi ho. Je to jen pro něj, rozumíš!“ A s tím odletěl.
Vracela jsem se zpět do pokoje, ale na schodech někdo čekal.
„Isabel? Kde jsi byla?“
„Pročpak tě to zajímá Severusi? Nemělo by tě spíš zajímat, jak je Lily a dítěti! Já nejsem zas tak důležitá!“
Podíval se na mě tím svým nic neříkajícím pohledem. „To si jen myslíš.“ Zašeptal.
„Lily, ví o tom, že jsem Smrtijed?“
Musela jsem se zeptat, jak jinak se to Beth dozvěděla! Anebo lhala?“
Trošku to s ním zamávalo, ale odpověděl.
„Doufám, že to neví. Proč se na to ptáš?“ V jeho otázce byly slyšet obavy a strach.
Mám mu říct, co mi prozradila Beth? Anebo to na mě hraje? Sakra. Ta moje nerozhodnost!
Stále čekal, nechtěl ustoupit.
„No … Někdo mi řekl, že mu Lily, řekla… Jejda, tak to jsem moc dobře neformulovala. Co?
Zakýval hlavou, nic však neřekl.
Budu pokračovat, co mi jiného zbývá. …, že jsi Smrtijed.
Posadil se na schody a položil hlavu do dlaní. Můj pohled z vrchu vypadal fakt zajímavě. Sedla jsem si vedle a položila mu ruku na rameno. Trochu sebou cukl, ale neshodil jí.
„Nevím, jestli je to pravda …“
„Co jsi udělala s Bellatrix?“
Můj pohled se zabodl do nekonečna. Prostě jsem se dívala do blba, ne na blba.
Mám mu říct o svém plánu, ale co když je to jen hra! Co říkal moudrý klobouk? Přítel tě může zradit. Je to pravda, ale co když ne?
„To poznáš, až budete mít sraz. Jek vás zavolá?“
Díval se do země. „Většina má znamení, tady na ruce.“ Ukázal na TO místo a pokračoval. „Na to se zamíří hůlkou a přivolávají se. Myslím, že to dost bolí. Slyšel jsem o tom. Pánovi jsem řekl … Neobešlo se to bez bolesti, ale pak uznal moji pravdu.“ Hořce se usmál.
„Udělal jsi to kvůli ní. Proč? Postarali, bychom se o, Lily, nikdo by jí neublížil. Já bych to nedopustila.“
„Ano! Tak jako Milagros.“
Věděl, že ťal do živého. Omlouvat se, by bylo pod jeho úroveň. Věděla jsem, že má pravdu. Takhle to říct, ale nemusel.
Utřela jsem si slzy. Nechtěla jsem podlehnout svojí slabosti.
„Ne. To byla chyba.“
Postavil se, podíval se na mě. Věřím ti, všichni. Ale nemůžeš všechno dělat sama. Bylo to moje rozhodnutí, myslel jsem si, že je zachráním. Moje chyba, snad i osudová.
Kdyby se to dozvěděla, nenáviděla by mě.“
Vyvracet jsem mu to nemohla, měl pravdu. Ona je dost zásadová. Buď dobro, nebo zlo, nic mezi tím pro, Lily, neexistuje.
I když to nebyla omluva, moc mě to potěšilo. Řekl, že mi věří. A potom, lžu jím do očí. Všem jím lžu.
„Co víš o tom, že chystá svatbu?“
Propaloval mě pohledem, ani nezamrkal. Poté hlavu sklonil. „Tohle přišlo před chvílí. Mám ti to předat.“
„Od Voldemorta?“ Zašeptala jsem.
„Ano od Temného pána.“
Klepali se mi ruce, ale přečíst jsem to musela. Něco mě k tomu nutilo. Vzala jsem mu pergamen z ruky a odešla do svého pokoje. Ve dveřích jsem se otočila na Severuse a zašeptala: „Díky.“
Vevnitř jsem se zhroutila na zem a dopis položila vedle sebe. Achill zakňučel a přiběhl ke mně, jako kdyby tušil.
Olízl mi tvář a já ho podrbala za ušima. Složil se mi k nohám, zahříval je svým tělem. Byla jsem prochladlá až na kost, zamumlala jsem zahřívací kouzlo. Hned mi bylo líp, a dala se do čtení dopisu. V nejmenším jsem netušila, co v něm bude.
 
Drahá Isabel Writte
 
  Moc mě těší, že již brzy budete mojí ženou. Možná se ptáte, kde beru tu jistotu! Ale, já vás znám. Vím, že nenecháte trpět své blízké a ani ne úplně cizí lidi, na kterých by vám nemělo vůbec záležet.
Zkuste chvíli myslet jen na sebe. Spolu dokážeme spoustu věcí. Přidejte se ke mně a nechám je žít. Pouze v tom mi ustupte a všichni budeme spokojeni.
 
Na chvíli jsem přestala číst. Co si ten „parchant“ myslí. Já mu mám věřit? Po tom všem, co udělal? No to snad ne!
 
Dávám vám lhůtu na rozmyšlenou. Do konce příštího roku, jak vím, byla jste přijeta do školy v Chicagu. Dostudovat můžete, ale …

Jaký ale. Takhle ne, chlapečku. Já ti v ničem ustupovat nebudu. Školu si dodělám a vezmu si tě …
Nevím, jestli to vůbec udělám. Miluji Siriuse a ne toho „zmetka“, ani není čistokrevný a myslí si, …
Proboha, co to vůbec mluvím. Já přece taková nejsem.
„Jsi si jistá!“
Ozval se ten tichý hlásek. Tak dlouho už dal klid a teď. Měla bych si ten dopis dočíst.
 
Jackson Carvanter byl cenným informátorem. Ano, byl. Už není. Nemohu mít ve své blízkosti někoho, kdo vás zradil.
Moje dcera bude jistě spokojená s výběrem mé ženy. Jak jsem mohl usoudit, z několika zdrojů velmi vás obdivuje.
Jistě, že není sama, najde se pár dalších, kteří jsou na tom stejně. Oba víme, koho mám na mysli. O některých však nemáte ani tušení.
Tím tenhle dopis ukončuji a doufám, že bude vše učiněno k všeobecné shodě.
 
                                                                S láskou, milující Lord Voldemort
 
Tohle mně fakt dojalo. Jak může ten bastard něco takového napsat. On ani neví, co to znamená.
„Mě nikdo rozkazovat nebude.“
Vykřikla jsem, lehla si do postele a během 5 minut usnula.
 
„Nic už nebude jako dřív, budeme poznamenaní až do konce života.“
Přednášel svůj projev Remus, který dostal svoji náladu. Nejradši by všechno rozmlátil, ale nikdo z nás se mu nedivil. Nestává se přece každý den, abys přišel o někoho blízkého.
„No jo, co když to nebude tak dlouho trvat?“
„Co?“ Zeptal se Sirius Jamese.
Ten mu odpověděl pohřebním hlasem. „Konec světa.“
„Prosím tebe, už toho nech. Přece je nenecháme vyhrát! To by se nikomu z těch, co to nepřežili, nelíbilo.“ Elizabeth, která se pomalu vzpamatovávala ze šoku, se na mě podívala. „Nezemřeli zbytečně! My to tak nenecháme.“


23.07.2008 18:43:07
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one